Ve věku osmdesáti let zemřel významný klavírní pedagog a velký propagátor hudby Bohuslava Martinů Emil Leichner. Jako připomenutí jeho uměleckého odkazu zveřejňujeme rozhovor, který jsme s panem Leichnerem natočili před třemi lety u příležitosti udělení Medaile Nadace Bohuslava Martinů. Byl to poslední velký rozhovor, který klavírista a pedagog poskytl.
Proslul nejen jako vynikající sólista a vyhledávaný komorní hráč, ale také jako skvělý klavírní pedagog – vyučoval přes padesát let na Pražské konzervatoři a více než pětadvacet let na AMU – a během své dlouholeté umělecké a pedagogické kariéry se stal v českém pianistickém světě doslova legendou. Naprosto mimořádně se pak do dějin české hudby zapsal jako interpret a propagátor uměleckého odkazu Bohuslava Martinů. Nahrál téměř všechny jeho skladby pro sólový klavír, všech pět jeho klavírních koncertů včetně Concertina, inicioval Festival Bohuslava Martinů a interpretační soutěž, jež je s tímto festivalem spojená, založil Klavírní kvarteto B. Martinů a řadu let zasedal ve správní radě Nadace Bohuslava Martinů.
Bohuslavu Martinů se věnujete už od dob svých studií na konzervatoři a zůstal jste mu věrný po celý život. Co vás k tomuto skladateli dovedlo? Pocházím z hudební rodiny – můj otec byl zakladatelem a houslistou Českého noneta. V repertoáru tohoto souboru převažovala hudba 20. století. A protože se jeho zkoušky odehrávaly převážně u nás doma, slyšel jsem řadu děl významných soudobých skladatelů takřka v okamžiku jejich zrodu. Odtud pochází můj zájem o moderní hudbu. A tak nebylo divu, že už v raném mládí neuniklo mé pozornosti jméno Martinů. Jednak bylo dost neobvyklé, jednak budila mou zvědavost skutečnost, že se Martinů narodil na kostelní věži. Jeho hudba se ale tehdy skoro nehrála, protože žil v cizině, a tisková vydání jeho skladeb byla u nás prakticky nedostupná. Můj vztah k tomuto skladateli vyplýval tedy spíš z poznávání jeho pohnutého životního osudu, který mě dojímal. A už brzy v mládí jsem si dal v duchu slib, že budu napomáhat jeho návratu domů alespoň tak, že budu hrát jeho skladby.
Kterým jeho dílem jste začal? Ničím menším než Fantazií a toccatou. A jsem dodnes hrdý na to, že mi autor svěřil toto své dílo k československé premiéře. Noty mi od něho přivezl pan Šebánek. Za provedení se mi od autora dostalo osobního písemného uznání, a jeho hudební pozdrav, který k němu připojil, uchovávám jako vzácnou památku. Tuhle skladbu jsem zařadil do programu svého absolventského koncertu, když jsem končil svá studia na Pražské konzervatoři, ba dokonce jsem ji hrál i na Casellově soutěži v Neapoli, kde seděl v porotě Rudolf Firkušný, který vznik téhle skladby inicioval. Osobně považuji Fantazii a toccatu za jedno z nejvýznamnějších Martinů klavírních děl vůbec a bez nadsázky mohu říci, že mě provázelo po celý život.
Mezi vaše nejvýznamnější nahrávací projekty patří reprezentativní třídiskový komplet Martinů skladeb pro sólový klavír. Podařilo se vám zaznamenat úplně všechno z jeho klavírní tvorby? To nebylo dost dobře možné. Jednak byl Martinů velký psavec a pro klavír toho napsal opravdu hodně, jednak ne úplně všechny jeho skladby stojí za to, abychom je oprášili. Občas se totiž jedná o příležitostné skladbičky bez větších ambicí. Kupříkladu když žil Martinů v Paříži, tak byl kolikrát moc rád, že ho někdo pozval na večeři – a hostiteli se odvděčil tím, že pro něj napsal nějaký méně závažný klavírní kousek. Ale výběr skladeb pro nahrávání jsem nedělal sám, pomáhal mi při něm můj vzácný přítel, doktor Jaroslav Mihule, jeden z největších znalců Martinů. Ten mi radil, co bych měl natočit a co lze oželet. Nicméně nejvýznamnější Martinů klavírní díla jsou na těch discích zachycena určitě všechna.
Co má tedy posluchač možnost na vaší nahrávce slyšet? Samozřejmě nesmí chybět skladatelova pozdní Klavírní sonáta č. 1. Musím jen dodat, že žádnou jinou klavírní sonátu už Martinů nikdy nenapsal. Vedle Fantazie a toccaty je to druhé nejzávažnější Martinů klavírní dílo. Autor ji věnoval slavnému pianistovi Rudolfu Serkinovi a ten si jí cenil natolik, že ji uváděl na svých recitálech v sousedství Beethovenovy „Hammerklavier-Sonaty“. Za zvláštní pozornost určitě stojí cyklus Loutky, stylizačně i výrazově neobyčejně čistá hudba, kterou s oblibou hrají už žáci hudebních škol. Martinů komponoval Loutky v době svého okouzlení impresionismem, ale v tomto cyklu rozhodně žádné impresionistické vlivy necítíme. Zato cyklus Motýli a rajky, který vznikl přibližně ve stejné době jako Loutky, zní, jako by pocházel z impresionistické dílny Debussyho. Martinů ho napsal po návštěvě u malíře Maxe Švabinského, který vlastnil sbírku exotických motýlů a rajek. Skladatel jí byl tehdy okouzlen. Svůj klavírní cyklus, inspirovaný touto sbírkou, věnoval Švabinského manželce Ele. Tři české tance zjevně navazují na odkaz Smetanův, ale je zajímavé porovnat, jak k českým lidovým tancům přistupoval Smetana a jak tytéž tance pojal s odstupem necelých padesáti let Martinů. Českou lidovou tanečností je ovlivněný i cyklus Borová, zatímco v Osmi preludiích, která pocházejí ze stejné doby, už nalezneme kupříkladu také Blues nebo Foxtrot. Jazzovou inspiraci ostatně uslyšíme i ve Třech skicách. Předválečný cyklus Okno do zahrady byl inspirován letním pobytem manželů Martinů ve francouzském Vieux Moulin, kde měli krásný výhled do zahrádky plné růží. Skvělé šestidílné Ritornely měly velkého propagátora v Rudolfu Firkušném. A k vrcholným dílům skladatelovým určitě patří také Etudy a polky. Ty se těší mezi klavíristy oblibě naprosto mimořádné, a to jak pro svou vytříbenou nástrojovou fakturu, tak i pro efektní náročnou techniku.
Vedle sólových skladeb jste nahrál i všech pět Martinů klavírních koncertů a jeho Concertino. V žádném jiném oboru skladatelovy tvorby se podle mého názoru nejeví jeho umělecký vývoj zřetelněji než právě v pětici klavírních koncertů. První čtyři vznikaly postupně v téměř pravidelných desetiletých odstupech mezi roky 1926 a 1956. Každý z nich reprezentuje nejen různou dobu svého vzniku, ale i jinou životní etapu autorovu. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když první klavírní koncert označím jako „český“, druhý jako „francouzský“ (v jeho těsném sousedství vzniklo půvabné Concertino), třetí jako „americký“ a čtvrtý – Inkantace – jako „mimozemský“. S komponováním pátého klavírního koncertu, který nese název Fantasia concertante, už nemohl Martinů čekat celých deset let, vytvořil ho pouhé dva roky po Inkantacích. V jeho jímavé druhé větě slyším předzvěst blížícího se konce. Koncerty jsem nahrál s Českou filharmonií a s Jiřím Bělohlávkem. Byla to nádherná spolupráce a dodnes na ni rád vzpomínám.
Jméno Martinů se objevuje i v názvu klavírního kvarteta, které jste založil spolu se svým otcem. To je taková docela zajímavá historie. V roce 1964, když jsem studoval na AMU, jsme se domluvili se spolužáky – violistou Josefem Čurdou a violoncellistou Antonínem Dudou, že bychom chtěli dělat nějakou komořinu. A pozvali jsme k tomu mého otce, který právě ukončil svou činnost v Českém nonetu. Tak vzniklo původní Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů. Svolení, že smíme nést skladatelovo jméno, jsme tehdy získali přímo od paní Charlotte Martinů, a její dopis, ve kterém nám dává svůj souhlas, mám samozřejmě pečlivě uschovaný. Že táta přijal naše pozvání a připojil se k nám, to byla ohromná výhra. Měl obrovské hráčské zkušenosti z Českého noneta, kde byl po celou dobu primáriem, i spoustu osobních kontaktů po světě. Hráli jsme spolu asi deset let a objeli jsme celou Evropu. Pak táta umřel a soubor zanikl.
Ale Klavírní kvarteto B. Martinů přece existuje doposud. Ono došlo k takové zvláštní shodě okolností. Se členy Vlachova kvarteta – houslistou Josefem Vlachem, violistou Josefem Koďouskem a violoncellistou Viktorem Moučkou – jsme natáčeli pro Supraphon kompletní Beethovenovy klavírní kvartety a mým kolegům se spolupráce natolik zalíbila, že jsme pokračovali ve stejné sestavě dál jako Klavírní kvarteto B. Martinů. Bylo to báječné období. Členové Vlachova kvarteta byli spolu tak sehraní, že stačilo jen se sejít a přehrát si, co bylo potřeba – bez nějakého většího zkoušení. Tahle druhá etapa Kvarteta Martinů trvala bohužel velmi krátce – Koďousek odešel, Vlach zemřel a zůstali jsme s Moučkou sami. Ale nakonec jsme měli štěstí a nalezli jsme nové spoluhráče: houslistu Antonína Nováka a violistu Karla Špelinu. Ale to už je taky minulost… V současné sestavě Kvarteta Martinů hraji s houslistou Bohuslavem Matouškem, violistou Pavlem Peřinou a violoncellistou Miroslavem Petrášem.
Asi je zbytečné ptát se, jestli máte na repertoáru také Martinů Klavírní kvartet. Ten samozřejmě patří k našemu kmenovému repertoáru. Vůbec – my jsme chtěli s naším souborem propagovat především českou muziku. Dvořák má dva klavírní kvartety, ty jsme dokonce natočili na desku, krásný klavírní kvartet zkomponoval Josef Suk, úžasný kvartet napsal Jan Ladislav Dusík. A samozřejmě jsme hráli spoustu děl soudobých skladatelů: Zdeňka Lukáše, Karla Reinera, Jana Kapra, Jana Hanuše, Václava Kučery… Řadu skladeb jsme dokonce přímo iniciovali – když řeknu, že jsme uvedli nová díla třiceti skladatelů, tak je to málo. A byli to autoři nejen čeští, ale oslovili jsme i skladatele z Japonska, Německa, Polska, Rakouska… A když mluvím o skladatelích, kteří pro nás psali, nesmím zapomenout zmínit jednoho zvlášť zajímavého: Karla Husu. Je to asi tak šest sedm roků, co jsme hráli jeho klavírní kvartet na Pražském jaru. Dílo velice moderní v sazbě, ale zároveň vynikající muzika – tak jako ostatně všechno, co kdy Husa napsal. Právě na tohohle skladatele mám ale jednu velice hezkou vzpomínku. Jeho rodiče totiž měli ve Vodičkově ulici prodejnu obuvi. A když mně byl rok, dostal jsem od pana Husy darem boty z jejich krámu. A když jsme se pak po létech s Karlem Husou sešli, to přijel z Ameriky na první porevoluční návštěvu Československa, povídá mi: „Aha. Tak to seš ty. Tys ale pěkně vyrost. Jestlipak víš, že jsem ti před léty poslal boty? A jestlipak ti je dali?“ On na to nezapomněl! On tuhle drobnou epizodku uchoval po tak dlouhou dobu v paměti.☺
Ve vašich životopisech se píše, že jste na AMU studoval u dvou našich legendárních pianistů – Františka Raucha a Josefa Páleníčka. To bylo skvělé období mého života. Jednalo se mezi námi spíš o takový rodinný vztah.
Jak dlouho jste u kterého z nich byl? Oni měli společnou třídu, takže já jsem chodil k oběma najednou.
To je ale hodně neobvyklé. Já vím. Ale oni se tak domluvili. Oni totiž stále jezdili po světě – a my jsme pořád neměli hodiny. Tak jsem bláhově doufal, že když na mě budou dva, tak budu mít dvojnásobný počet hodin. Ale omyl! Oni prostě dál oba jezdili po světě a oba na ty hodiny nechodili. Takže to nakonec takhle dopadlo. Jinak ale byli úžasní profesionálové a také výborní lidé. Nemůžu na ně zapomenout – jak dokázali předávat svoje umění dál. A velice si vážím toho, že jsem u nich mohl studovat.
U koho jste vlastně s klavírem začínal? Asi mi to nebudete věřit. Jako kluka mě učil sám Jan Panenka! Takovéhleho slavného učitele jsem měl! Byl asi o patnáct let starší než já a bydlel tenkrát jen pár domů od nás. A naprosto živě si pamatuju, že jsem měl u něho právě hodinu klavíru, když mu telefonovali z porodnice, že se mu narodil syn. Panenka mě taky připravil na přijímací zkoušky na konzervatoř. Šel jsem je zkusit – a ono se to povedlo. Jinak jsem ale, přiznávám, tak jako každý kluk radši hrál fotbal. To mě moc bavilo.
Vy sám jste ale za desítky let svého pedagogického působení na Pražské konzervatoři a na AMU vychoval spoustu mladých pianistů. Víte alespoň přibližně, kolik jich mohlo být? Ne. Já jsem je nikdy nepočítal. Ale když uvážíte, že jen na Pražské konzervatoři jsem učil padesát let, a kdyby to byli každý rok jen dva studenti, tak by jich byla stovka. Ale kdybych měl začít mluvit o svých žácích, byla by to další kapitola našeho povídání. A tak je budu aspoň jmenovat, aspoň některé, protože na všechny si určitě nevzpomenu: Barbora Sejáková, Petr Jiříkovský, Jiří Kollert, Michal Mašek, Hanuš Bartoň, Lenka Dombaiová, Roman Timoščuk, Robert Kapr… Víte, s mladými lidmi je moc krásná práce. Nikdy to totiž nebyly standardní vztahy mezi učitelem a žákem. Byly to vztahy hluboce lidské – protože s těmi studenty se vídáte po řadu let dvakrát třikrát týdne, prožíváte s nimi jejich starosti i radosti. No prostě – je to s nimi hezké…
