Jak silná a upřímná je osobnost Ilana Volkova a jak pravdivé jsou tyto naděje se naše hudbymilovná veřejnost měla možnost přesvědčit v září na letošním festivalu Pražský podzim. „Hlavní linie koncertu byla navrhnuta festivalem, ale vybrat jsme si mohli poté již my sami,“ říká zaníceně Ilan a pokračuje: „Velmi jsem chtěl dirigovat Janáčkovo Šumařovo dítě . Skladba je sice nesmírně technicky náročná a dělám ji poprvé, ale mám ji moc rád. Šestou symfonii Bohuslava Martinů jsem slyšel s Haitinkem již v Bostonu, pro který byla také napsána, a kde jsem tehdy byl asistentem Seiji Ozawy. Rovněž byla na programu mého vůbec prvního koncertu s BBC Scottish Orchestra asi před pěti lety. Dílo Martinů je rozměrné, dirigoval jsem také Sinfoniettu La Jolla , ale myslím, že jeho pozdní symfonie jsou všechny mistrovské. U Martinů musíte znát alespoň několik jeho skladeb, abyste jim začala postupně rozumět a dokázala ocenit jejich barvu a strukturu, která je vždy zvláštní a něčím individuální. V skladbách Martinů jsou ne právě nejlehčí složkou jeho rytmické postupy, repetitivní a jakoby pokroucené – je to jeho dikce. Dirigent v nich musí najít určitý život, neboť když tam není, mohou znít nudně. To je na této symfonii asi největší výzvou. Někdy je jeho hudba hodně fragmentární, ale právě tehdy musím sledovat celkovou linii, nesmím ji ztratit ani na chvilku z obzoru jinak by dílo mohlo vyznít izolovaně.“ Neobává se ale mladý dirigent přivézt do Čech tak národního skladatele jakým je Dvořák? „Dvořákova hudba je náročná v tom, že, alespoň pro mě, může velice snadno znít bombasticky. Človek si musí neustále pamatovat na spojení jeho díla s Brahmsem a s hudbou, která mu předcházela. Musí to mít velice vřelý tón konce 19. století, ale zachovat si přitom jasnou artikulaci a průzračnost. To je právě to, co obdivuji na Talichových nahrávkách. Znám z nich většinu a Talicha velice obdivuji. Myslím, že pro posluchače může být zajímavé uslyšet jinou barvu, v podání jiného orchestru, protože například naše dechy hrají úplně jiným způsobem, smyčce mají jiný témbr, a tak musí být i celé provedení nakonec prostě jiné. I za Talicha orchestry zněly jinak! Někteří dirigenti mění u Dvořáka celou dynamiku, jen aby bylo slyšet některé ze středních hlasů. U jiných je tomu právě naopak a s úzkostí sledují každý příkaz v partituře, protože věří, že je to zapsané přesně tak, jak to chtěl skladatel slyšet. Já volím kompromis, zlatou střední cestu. Někdy jednoduše musím vyvažovat, protože v pozdněromantické hudbě je v tom samém registru zapsaných příliš mnoho nástrojů.“ Druhý koncert byl záměrně sestaven z děl, která jsou vnitřně určitým způsobem propojena s Británií. Ilan tvrdí, že „jeden z neobjevených skvostů 20. století je určitě Brittenova Sinfonia da Requiem . V Evropě je Brittenova hudba nedoceněna a hraje se příliš málo. Je to situace podobná někdejšímu postavení Šostakoviče.“
Kuriózní situaci způsobil londýnský kritik, když se mu po Ilanově letošním srpnovém koncertu na festivalu Proms podařilo uvést hned čtyři základní nepravdy v jednom odstavci: Volkov je Rus, jeho styl je těžce ruský, je mu 25 let, a uvedl Brahmsovu První symfonii . Jak je to doopravdy a co se z oficiálního životopisu nedozvíte? Odpověď odzadu by mohla znít: Byla to Brahmsova Čtvrtá symfonie , Ilanovi je „už“ 27, jeho dirigentský styl se dá přirovnat k jakési nadnárodní směsi anglické delikátnosti, v přesnosti americké, a kontinentální emocionálnosti, chcete-li ruského typu; pochází z Izraele. V Izraeli vyrostl a prožil větší část svého dětství. Jeho matka je německá historička, a proto rodina žila nějaký čas také v Mnichově. Bylo to právě v době, kdy padala železná opona, s ní i Berlínská zeď a Ilan právě četl Kafku. Očarovaný německým spisovatelem žijícím v Praze se tam – vůbec poprvé – rozhodl odcestovat, a byl jí úplně uchvácen. Poté se do Prahy ještě vrátil se svým mladým amatérským orchestrem, s kterým koncertoval v několika pražských kostelech. Ilanův otec je poměrně známý klavírista, po kterém také zdědil příjmení nápadně se podobající řeči našich bývalých spojenců (a také okupantů). První otázka, která hned napadne asi každého „šostakovičeloga“ je: Byl nějak spojen se Solomonem Volkovem? V tom mě Ilan zklamal, jen zavrtěl hlavou, prý tam nebylo žádné pokrevní příbuzenství. Jeho otec emigroval v roce 1971 z Ruska do Izraele, kde se potkal s jeho matkou. Ilan tedy skoro vůbec nemluví rusky, jeho mateřským jazykem je hebrejština a dále mluví plynule anglicky a německy. Když před několika lety spolupracoval s Ruským národním orchestrem, byla to jeho první návštěva Ruska a setkal se s několika příbuznými, kteří ještě v Rusku žijí.
Dirigent, který je již teď porovnáván se jmény jako Simon Rattle nebo Claudio Abbado, říká, že hudba byla v jejich domě vždy přítomna a nějak samovolně a nenásilně se stalo, že se začal učit hrát na klavír a na housle. Zarazilo mě, že poprvé okusil co je to dirigování, když mu bylo asi 13 let: „Tehdy jsem ještě vůbec netušil co dělám. Někdy je prostě lepší nevědět dopředu jak je věc náročná.“ Jeho hudební vkus však neuvázl jenom na vážné hudbě (záměrně nepíšu klasické), protože Ilanovou zálibou je právě hudba soudobá. Poté ho fascinoval folk, world music a vloni například navštívil známý festival balkánských dechovych kapel v Kuči. Někdy se chodí dívat „na umění“, jak sám říká, do různých galerií, a když žertem navrhnu jako hobby například italskou kuchyni, jen se ze srdce zasměje. Ilan je vůbec ještě takový novinářský, když už ne hudební, benjamínek a kéž by takovým zůstal. Je docela milé, že nemá dopředu připraveny stále stejné story, které se pak objeví ve všech bulvárních plátcích. Je nenucený a přátelský a tento způsob mě také úplně odzbrojil od otázek, které jsem na něho měla připravené. Místo toho jsme si velice hezky povídali o všem možném i nemožném. Vyprávěl mi o tom, jak je šťastný, že dostal tak úžasnou šanci spolupracovat s orchestrem, jakým je BBC Scottish Orchestra, nebo jak s ním zkouší rozličný repertoár: „Máme jedinečný vztah, takže mezi námi vládne naprostá vzájemná úcta a respekt. To mi dává sílu, stejně jako láska k hudbě, abych se před ně postavil a dirigoval. Je nesmírně důležité, aby také hráči měli z toho co dělají radost, ostatně proč by jinak hráli? Když se ze hry hudebníci netěší, jak se potom z toho může těšit kdokoliv jiný? Hudba je něco vyššího než každodenní realita, jídlo, pití, spánek. Při dirigování musí člověk směřovat neustále k něčemu vyššímu, čehož ale nemůže dosáhnout. Výhodou rozhlasového typu orchestru je, že má k dispozici mnohem více zkoušek. Máme jich pět nebo šest, a nejdřív se dělají studiové snímky a až poté samotné koncerty. Moje příprava spočívá také v analýze hudby, snažím se pochopit její podstatu a práci tvůrce. Samozřejmě v momentě, kdy se začne zkoušet, může se vyskytnout něco zcela nečekaného. Teď už vím, že plánování je sice zapotřebí a vyžaduje moji plnou pozornost, ale určitě nefunguje jako náhražka za naslouchání a reagování na to, co se děje při zkoušce. S jednotlivými hudebními složkami pracuji i během koncertu, ale jen do určité míry, aby měli prostor také samotní hráči. Když jim dám příliš mnoho pokynů, vytvoří to v nich nejistotu, takže tam musí být rovnováha. V tom právě vězí tajemství, proč stejná skladba zní pokaždé jinak a nově. Chtěl bych dělat více soudobé hudby, ale doba jí žel nepřeje. Promotéři ji nevyhledávají a také peníze na ni nejsou. Se starým repertoárem dosáhnete jen málokdy úplné svěžesti.“
V tom mu ale musím trochu odporovat. Na programu jeho orchestru se určitě objevuje více soudobé hudby a hudby 20. století, než na programu kteréhokoliv jiného orchestru. Například Eliot Carter, Xenakis a dvě skladby od skotské skladatelské hvězdičky Stuarta MacRee v jednom programu, nebo koncertní provedení Erwartung od Schönberga a Bartókův Modrovousův hrad opět na jednom večeru! Zajímavý bude také koncert s programem Rumunský koncert od Ligetiho, Taneční suita od Bartóka ve spolupraci s maďarskou folkovou kapelou Muzsikás. „Místa jako Glasgow nebo Aberdeen jsou vlastně oproti Londýnu obrovskou výhodou. Můžeme si dovolit prostě ignorovat Londýn a uvádět věci, v které věříme!“ Na jednu z mých závěrečných zvídavých otázek, kde by se chtěl vidět tak za 10 let, Ilan zkoumavě odpověděl: „Vlastně o tom vůbec nepřemýšlím, jsem skutečně šťastný takový jaký jsem a prožívám to naplno!“
