1. Léta padesátá
Vydavatelství Supraphon vloni dokončilo vydání na kompaktních discích – až na malé výjimky – všech svých kompletních nahrávek českých oper pořízených v padesátých a šedesátých letech. Splnilo tak jednak přání hudebních zájemců o tyto dnes už legendární snímky, jednak byla do budoucna zajištěna prezentace dokumentu úrovně naší interpretace kmenového českého operního repertoáru. Doba pokročila, naše společnost uvítala pád železné opony a vrhla se do světa – v opojení z hodnot, jež přinášel celý svět a jež bylo konečně možno přijímat plnými hrstmi. Již tradiční český bezmezný až nekritický obdiv všeho, co není domácí, překonal všechny očekávané představy. Celá desetiletí oficiálně udržovaný trend obdivu k velké zemi na Východě umožňoval ochranu domácího národního dědictví jen za podmínek naprosté loajality k tehdejší státní politice. Přiznejme ovšem, že tehdy národní kultura preferovaná byla (Pražskými jary žila v některých dobách celá společnost, vznikla celá nová řada hudebních institucí), bohužel nejednou posloužila tehdejší politické propagaci (uvádění Libuše v den voleb, hudba českých klasiků při reportážích ze závodů a JZD apod.). Význam české národní hudby v okamžicích mimořádných, zvláště těch pohnutých, máme dostatečně v paměti. Ono povědomí kvalit, jež vytvořil náš domov, v nás dřímalo a mnohdy nás velmi povzbuzovalo. Zdálo by se, že v době svobody budeme užívat tohoto svého nemalého kulturního bohatství plnými doušky, bez ohledu na to, zastíníme-li tím tvorbu určovanou jakousi oficiální ideologií. Stalo se něco, co asi málokdo očekával. Namísto oné utajované národní hrdosti je původní česká kultura odsouvána a plnou zelenou dostal import odjinud. Možnost poznávat jedinečné hodnoty z celého světa je věc úžasná a naprosto nenahraditelná. Horší už je, přijímají-li se bezmezně, bez kritického soudu, a to dokonce na úkor domácí nabídky. Vzpomínám v této souvislosti na výrok jednoho německého klavíristy, který hostoval ve FOKu: „Co mi na vás, na Češích, vadí, je neúcta k tomu, co máte doma. Těšil jsem se, že v Praze uvidím ve vzorovém provedení jednu z nejlepších oper – Smetanovo Tajemství , a zatím mi nabízíte špatnou inscenaci Síly osudu .“ Podotýkám, že toto bylo proneseno někdy v devadesátých letech. Vztah k domácí tvorbě se bohužel příliš nezměnil. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že se v Praze nemá hrát Síla osudu ! Avšak jistě vzpomínáme, my dříve narození, že například v dobách éry Zdeňka Košlera v Národním divadle byl na repertoáru kompletní Smetana! Až na několik osvědčených a ve světě žádaných titulů mizí původní české opery z povědomí, ba není ani v některých odborných kruzích zájem se s nimi vůbec seznámit a se zdravým patriotismem je prosazovat.
Připomenutí české operní tvorby, prostřednictvím edic na kompaktních discích tedy přichází už spíše po hodině dvanácté. Pravda, Supraphon jako někdejší jediný vydavatel snímků ze zlaté éry české opery se snažil své komplety nabízet. Škoda, že až na výjimky šlo o nahrávky novějšího data, při jejichž poslechu jsme už před mnoha lety nejednou konstatovali, že ta příznačná česká operní tradice začíná být minulostí. Pro její lepší poznání bylo nutno sáhnout do dob dřívějších, byť tyto nahrávky trpí velkým handicapem monoverzí, což samozřejmě představuje vážný problém i pro prodejce. I přes veškerá zpoždění je nutno Supraphon ocenit, že v dnešní svízelné době – nejen ekonomické, ale i všeobecného ústupu od klasických hudebních nosičů – našel odvahu do toho jít. Dnes už můžeme konstatovat, že až na několik málo snímků se podařilo ony legendární operní nahrávky vydat na CD a zajistit alespoň možnost přístupu k nim i v budoucích letech. Některé se v nové době postupně objevily prostřednictvím různých edic, jiné byly vydány i samostatně.
Následující řádky by měly na příkladech jednotlivých kompletů připomenout některé typické rysy oné české operní tradice a poukázat – zvláště v příštím textu – na její počínající absenci u snímků sice technicky dokonalejších (stereo), ale umělecky ne tolik jednoznačných. Povšimněme si nejprve věcí obecně platných. V prvé řadě byly české opery už Smetanou proponovány zcela jinak, než tomu bylo u oper italské či německé oblasti. Našim skladatelům se Smetanou v čele šlo především o správnou českou dikci. Z ní vyrůstaly vlastní pěvecké party. Nešlo o žádnou pěveckou exhibici, ale o dokonalé ztvárnění děje, byť naivního, přece jenom odrážejícího konkrétní situace. Jednoduše řečeno: pěvci stavějící v prvé řadě na zpěvu bel canto (italská literatura i přes nejrůznější snahy hledat dramatické prostředky se jim nevyhne) nejsou vlastně pro český repertoár vhodní. Někdejší česká pěvecká škola z tohoto trendu vycházela, příchodem nových generací začalo do ní pronikat více kosmopolitismu, jež spočívalo – přiznejme si to bez jakéhokoliv kritického despektu – v přípravě pro světový repertoár, tedy v přípravě ne specializované na domácí oblast. Příčiny těchto problémů jsou tedy hlubší, ne pouze v malé prezentaci. V dnešní době tedy chybí specializovaní pěvci na český repertoár, protože jejich systematická výchova prakticky skončila už před řadou let. Tím nemá být řečeno, že naše současná operní oblast je v krizi. Řečeno tedy krátce: upřímně se radujeme ze skvělého debutu Adama Plachetky v titulní roli Mozartova Dona Giovanniho ve Vídeňské státní opeře, avšak jsme smutní, že v současné době nemáme ideálního představitele Smetanova Dalibora .
A tím byl na počátku 50. let minulého století Beno Blachut, který zároveň tuto roli zpívá ve vůbec prvním kompletu české opery vydavatelství Supraphon, pořízeném v roce 1950 (Ostrčilovu nahrávku Prodané nevěsty z roku 1933 pořídila firma His Master’s Voice). Dalibor původně vyšel ve velkém albu s mnoha deskami na 78 otáček, později na třech takzvaných dlouhohrajících (LP) deskách – podobně jako všechny komplety, o nichž zde bude řeč. Na tomto Daliborovi můžeme slyšet skutečně prvořadou garnituru tehdejší naší první scény, z níž mnozí ještě pamatovali éru Václava Talicha – konkrétně jde o Marii Podvalovou, Václava Bednáře, Karla Kalaše a další. Bylo to slavné Krombholcovo nastudování z roku 1949 (uvedené k 125. výročí narození Bedřicha Smetany), kterým byl zároveň téhož roku otevřen nově založený festival Smetanova Litomyšl, věnovaný v prvních ročnících výhradně tvorbě tamějšího rodáka. Z vlastní nahrávky je cítit naprostá suverenita a až stavovská pýcha nad stylovostí, postupně budovanou už od vzniku tohoto díla. To další komplet Dalibora (opět s Krombholcem, ale už stereo z roku 1967) už tuto atmosféru nemá, byť jeho umělecké parametry jsou rovněž nemalé. Blíže o tom bude řečeno v příštím textu věnovaném nahrávkám z let šedesátých.
Je obrovskou a nepochopitelnou škodou, že v podobné konstelaci nebyla v tomto námi sledovaném období natočena kompletní Libuše . Ta se v roce 1953 dočkala inscenace, jež co do své klasické koncepce zůstala do budoucna nepřekonatelnou. I tu zdobili nejlepší umělci té doby (Podvalová, Bednář, Otava, Blachut, Šubrtová, Krásová ad.). Tím, že nebyla studiově nahrána, nebyla zároveň v této umělecké konstelaci zachycena ve své skutečně životní roli Marie Podvalová. Rozhlasová nahrávka z roku 1949 je pouze standard a navíc technicky ještě málo vyhovující. Svého kompletu se Libuše poprvé dočkala až v roce 1965, sice stále s Jaroslavem Krombholcem, ale už s jiným sólistickým týmem (snímek vyšel nedávno v edici Czech Opera Treasures).
Zajímavou genezi v nahrávání má Prodaná nevěsta . O její první nahrávce pro HMV jsme se už zmínili. První supraphonské nahrávky se Prodaná dočkala už v roce 1952. Velký význam pro poznání všech gramofonových nahrávek měl tehdy rozhlas, který je většinou okamžitě přebíral do svého vysílání, neboť oproti jeho vlastním byly technicky a většinou i umělecky kvalitnější. Výjimkou v tomto směru byla výtečná a v určitém směru i moderněji pojatá (ovšem při přísném zachování stylu) rozhlasová nahrávka Prodané nevěsty , pořízená v roce 1947 Karlem Ančerlem. A ta se vysílala až do šedesátých let, kdy ji vystřídal slavný snímek Chalabalův. 
A tak Prodanou nevěstu z roku 1952, kterou nastudoval a s Národním divadlem pro Supraphon natočil Jaroslav Vogel, znali jen šťastní majitelé gramofonových desek a jinak upadla takřka v zapomnění. Je velkou zásluhou, že v reedičním úsilí na ni Supraphon nezapomněl. Nedávné první vydání na CD (rovněž v edici Czech Opera Treasures) bylo pro mnohé překvapením, neboť se jedná o skutečně nádhernou klasickou Prodanou nevěstu s představiteli takřka ideálními. Mařenka poměrně méně známé Milady Musilové je prostá dívka s příjemným sopránem, výrazově plně adekvátním její roli, tedy bez okázalosti a přehnaného afektu. Až chlapecky rozverným Jeníkem je mladý Ivo Žídek a Kecal Karla Kalaše je ten pravý rozšafný a prohnaný chlapík s dokonalou dikcí a hlasovým nasazením. Starší pěveckou gardu tam skvěle zastupuje zvláště Zdeněk Otava v roli Míchy a nezapomenutelný Karel Hruška jako Principál komediantů. V roce 1958 nastoupila u nás stereofonie a samozřejmě vyvstala otázka, jaké skladby zvolit pro nový plastický zvukový formát, který vzbudil senzaci po celém světě. V české hudbě se nabízely dva základní tituly – Smetanova Prodaná nevěsta a Dvořákovy Slovanské tance , na něž čekali zájemci i v zahraničí. Novou nahrávkou toho prvního bylo pověřeno Národní divadlo a dirigent Zdeněk Chalabala, druhého Česká filharmonie s Karlem Šejnou. Prodaná nevěsta byla v Národním nastudována v roce 1955 a tato inscenace se stala legendární. Z nahrávky vyplývá, že šlo o uměleckou konstelaci v té době nejlepší, jakou bylo možné si přát – Drahomíra Tikalová a Ivo Žídek jako Mařenka a Jeník, v roli Kecala skvěle disponovaný Eduard Haken, který se stal pro tuto roli nadlouho typem, a Oldřich Kovář, zcela ideální Vašek (zpívá skvěle tuto roli už u Vogla). Vůdčí osobností tohoto pro mnoho let vzorového snímku je bezesporu Zdeněk Chalabala. Z fotografií, jež provázely původní edici na LP, je zřejmé, jak detailně dokázal individuálně pracovat s pěvci. Kdo prošel jeho obdobím, těžil z těchto zkušeností po celý život. Výsledkem je zcela jedinečný snímek naší nejznámější opery, který může dodnes sloužit jako základní materiál pro poznání původní české operní školy, založené na české dikci, melodice a celkovém cítění smetanovského rukopisu.
Vraťme se však do roku 1952, který byl obzvláště bohatý na operní produkci Supraphonu. Bylo nutné vybudovat základní fond české národní opery v podobě nahrávek celých oper, či jejich průřezů i jednotlivých scén. Jedna z prvních voleb samozřejmě padla na Rusalku , v té době ještě vůbec v češtině kompletně nenatočenou, byť velký výběr scén na starých deskách (zvláště v nastudování Zdeňka Folprechta) již k dispozici byl. A zase to byla nová inscenace Národního divadla (uskutečnila se na Vánoce roku 1950), jež se stala základem pro nahrávku, kde v hlavních rolích excelují Ludmila Červinková jako Rusalka, Beno Blachut v úloze Prince, Eduard Haken jako Vodník, Marta Krásová coby Ježibaba a Marie Podvalová jako Cizí kněžna. Jaroslav Krombholc nastudoval partituru do posledního detailu, akceptoval některé autorem povolené škrty. I navzdory pozdější úspěšnější nahrávce Chalabalově se k této první často vracíme. Je možná více věcný, méně sentimentální, a přesto svou celkovou výpovědí přesvědčivá a strhující. Bohužel její reedice na CD se naprosto nezdařila. V jakési podivné snaze po pseudostereu došlo k takovému zkreslení, že výsledek s jedinečným a obdivuhodným zvukovým obrazem již vzpomínaného Františka Burdy nemá nic společného. Pokud má zůstat zachován pro budoucnost, bude zapotřebí zcela nová reedice. Naštěstí tyto bolestné nezdary (bohužel postihly i velké edice Ančerlovy a Talichovy) jsou oproti velmi úspěšným přepisům ve výrazné menšině. Podobně jako Prodaná nevěsta i Rusalka se dočkala – rovněž pod Chalabalovou taktovkou – jako jedna z prvních oper u Supraphonu zbrusu nové nahrávky ve stereofonní verzi. V roce 1961 ji nabídl tehdy velmi oblíbený subskripčně organizovaný Gramofonový klub – blíže se o ní zmíníme příště.
Rok 1952 přinesl také první kompletní nahrávku Smetanovy Hubičky . Zdeněk Chalabala měl šťastnou ruku ve výběru představitelů hlavních rolí. Opět osvědčení Ludmila Červinková (Vendulka), Beno Blachut (Lukáš), Marta Krásová (Vendulčina teta Martínka) a další členové tehdejšího operního týmu – Přemysl Kočí jako rozšafný Tomeš, rozvážný Paloucký v podání Karla Kalaše, ale i veselá, pěvecky suverénní Barče Štefy Petrové, perfektní Vladimír Jedenáctík i Karel Hruška v rolích vedlejších. A také se v tomto roce první nahrávky dočkala slovenská národní opera Krútňava Eugena Suchoně. U jejího zrodu byl samozřejmě operní soubor Slovenského národního divadla z Bratislavy, kde Zdeněk Chalabala působil a Krútňavu tam nastudoval. Jde o vynikající, svými emotivními i folkloristickými okamžiky strhující kreaci, jež zároveň v reprezentativní formě demonstruje uměleckou úroveň tamějšího souboru v čele s titulní představitelkou Margitou Česányiovou.
Bohužel tehdy došlo i k několika problematickým rozhodnutím dramaturgickým, do budoucna kritickým a dodnes velmi citelným. Například Dvořákův Jakobín byl pořízen pouze v podobě výběru scén (pochopitelně kvalitě díla jako celku diskutabilního) v rozsahu jedné LP desky! Vysoká umělecká hodnota nahrávky Jaroslava Vogla (s Červinkovou, Bednářem, Hakenem, Hruškou, Žídkem ad.) naznačuje, jak výtečný to mohl být komplet. Podobně lze hovořit o pouhém výběru scén, nikoliv kompletu, Fibichovy Nevěsty messinské s Jaroslavem Krombholcem, Kovařovicových Psohlavců (Zdeněk Folprecht) a řadě dalších oper. O fatálním opomenutí v případě Libuše již byla řeč. Dvořákův Jakobín se dočkal svého kompletu až v roce 1977 pořízeného v Brně – v provedení sympatickém, avšak samozřejmě nedosahujícím umělecké laťky onoho průřezu Voglova.
Rok 1953 už byl na nové nahrávky skromnější, nicméně oba komplety v něm pořízené možno opět považovat za součást zlatého fondu české diskografie. Jaroslav Krombholc, někdejší Talichův asistent, pořídil (podobně jako už v roce 1945 pro rozhlas) první gramofonovou nahrávku Smetanova Tajemství . Nebylo by tentokráte seriózní přisuzovat hlavní význam Talichovi. Krombholc v té době byl v operní sféře na stejné úrovni jako jeho slavný předchůdce, ba v lecčems byl ještě osobitější. Dokonale se uměl vcítit do světa smetanovských postaviček i naivního, leč v mnoha směrech lidsky moudrého a eticky a citově dnes už spíše výjimečného ztvárnění. V nahrávce dominují představitelé obou soků – konšelů: Přemysl Kočí jako Kalina, Karel Kalaš jako Malina. Ale i ostatní role získaly své typicky „smetanovsky“ cítící představitele (Ivo Žídek, Štefa Petrová, Štěpánka Štěpánová, Vladimír Jedenáctík ad.). Ani tato nahrávka nebyla překonána novějším nastudováním Zdeňka Košlera v roce 1982.
Je logické, že první volba v janáčkovském repertoáru padla v roce 1953 na Její pastorkyňu . Už starší pražský rozhlasový snímek Karla Nedbala z roku 1944 udivuje svým janáčkovským nábojem. Ten pak plně akceptovaly a dále rozvíjely obě nahrávky – shodou okolností obě vzniklé ve stejném roce (1953) – rozhlasová brněnská Břetislava Bakaly a námi sledovaný komplet „supraphonský“ rovněž významného janáčkovského znalce Jaroslava Vogla. Ten měl k dispozici vynikající představitele, kteří v té době se svými rolemi měli své bohaté zkušenosti z divadel. Marta Krásová byla pravděpodobně nejsugestivnější Kostelničkou – nejen „zlou ženskou“, ale opravdu nešťastným, emotivním člověkem. Uvědomíme-li si, že hlasovým oborem paní Krásové byl vlastně alt či mezzosoprán, musíme konstatovat, že se jednalo o umělkyni skutečně mimořádnou, umělecky všestrannou a typově nezapomenutelnou! Lze si těžko představit ideálnější dvojici, než byli Beno Blachut a Ivo Žídek v rolích obou bratří. A pro Štěpánku Jelínkovou byla Jenůfa rolí životní (natočila ji už v rozhlase s Nedbalem). Uznání zaslouží i pražský operní sbor, jehož zvuk obdivuhodně charakterizuje moravský folkloristický projev. Voglova Její pastorkyňa je ovšem jednou z mála nahrávek, jež získaly v novějších stereofonních adaptacích zcela adekvátní, leckdy ještě přesvědčivější protějšek. Jde o společnou nahrávku Supraphonu a vydavatelství EMI z roku 1969 s Libuší Domanínskou, Naděždou Kniplovou, Vilémem Přibylem a Ivo Žídkem v nastudování Bohumila Gregora.
V roce 1955 nabídl Supraphon jako jedinou operní nahrávku pohádku Antonína Dvořáka Čert a Káča . Komplet přinesl dvě zajímavosti. Je pod ním podepsán Zdeněk Chalabala, který toto dílo v Národním divadle nikdy nedirigoval – tedy nevycházelo se z původního divadelního nastudování, nýbrž šlo skutečně o studiovou nahrávku na klíč. Přesto se podařilo vytvořit nahrávku, jež dodnes zůstává – i navzdory nové brněnské stereonahrávce z roku 1979 i Vašatovu snímku rozhlasovému z roku 1973 nepřekonanou. Druhou zajímavostí bylo otevření nahrávacího studia pěvcům i jiných scén. Tak v titulních rolích vedle přesvědčivého Marbuela Přemysla Kočího se představila významná pěvkyně působící tehdy v Ostravě Ludmila Komancová. Kněžnu zase vytvořila brněnská heroina Marie Steinerová. Vynikající výkon zde svým nasazením přináší orchestr Národního divadla (bravurně zahraný Pekelný tanec v 2. dějství, elegantní předehra-polonéza na začátku 3. dějství).
Rok 1956 byl opět na přírůstky operních nahrávek o něco málo štědřejší. Smetanovský katalog byl rozšířen o první gramofonovou nahrávku Dvou vdov . Rozhlas se v té době už chlubil starším, umělecky dodnes přesvědčivým snímkem Karla Ančerla z roku 1948. Nová gramofonová nahrávka Jaroslava Krombholce vsadila opět na v té době těžko překonatelnou Marii Tauberovou v roli Karoliny a Eduarda Hakena jako Mumlala. „Rozhlasovou“ Marií Podvalovou v roli Anežky vystřídala citově niternější Drahomíra Tikalová a Beno Blachuta chlapecky rozpačitější a salónně noblesnější Ivo Žídek. V případě těchto dvou nahrávek jsem na rozpacích, kterou z nich upřednostnit. Bezesporu technicky dominuje – díky modernější záznamové technice a zvukovému mistru Františku Burdovi – snímek Krombholcův. Umělecky jsou obě Dvě vdovy naprosto vyrovnané a záleží na tom, jaké pěvce z této nevšední smetanovské pěvecké garnitury máme ve větší oblibě. Rozhlasový snímek probouzí lítost, že mladý Karel Ančerl tehdy v době svého rozhlasového působení nenatočil více oper – jeho smetanovské nahrávky (vedle Prodané nevěsty a Dvou vdov ještě skvělí Braniboři v Čechách ) jsou dodnes ozdobou rozhlasového historického archivu.
Vedle Dvou vdov natočil Supraphon v tomto roce svůj první operní komplet fibichovský. Již zmíněná Nevěsta messinská se počátkem padesátých let dočkala pouze výběru scén v nastudování Krombholcově. Volba tedy padla na Šárku a jako dirigent byl zvolen Zdeněk Chalabala. Opět vznikl snímek, který vstoupil do historie, byť vzbudil a dodnes budí diskuse. Jejich předmětem je obsazení role Ctirada. Hlavní představitelé jsou stejní jako na starší rozhlasové nahrávce Klímově (1950). V titulní roli exceluje Marie Podvalová a Přemysla zpívá Václav Bednář. Lubomír Havlák podal strhující výkon na Chalabalově nahrávce Suchoňovy Krútňavy v roli Ondreje, kde se poněkud neobvykle střídal se Štefanem Hozou, a byl výborným Jirkou v Čertovi a Káči pod taktovkou téhož dirigenta. Jako Ctirad však byl očekáván Beno Blachut (u Klímy témbrově a stylově velmi přesvědčivý). I přes úctyhodný výkon Lubomíra Havláka je jeho Ctirad dodnes považován za jakousi pihu na kráse.
V roce 1957 nabídl Supraphon vůbec první kompletní divadelní hru na deskách. Tento text je určen pouze operám, nicméně Zeyerův Radúz a Mahulena obsahuje rozsáhlou Sukovu hudbu, v níž nechybí ani složka vokální. A tak možno tento projekt zařadit k operním kompletům. Herecky dodnes působí jako jakýsi slovesný koncert (Glázrová, Voska, Dostálová, Štěpánek, Průcha, Petrovická ad., režie Jiří Fiedler), byť dnešní generaci se může jevit už poněkud anachronicky. Výborný výkon podává Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK se svým tehdejším šéfem Václavem Smetáčkem. Jedním z nejvýznačnějších atributů tohoto snímku je však fakt, že jde (nepočítáme-li starší rozhlasovou, technickými parametry méně kvalitní nahrávku Klímovu) o jediný záznam celé hry s kompletní Sukovou hudbou. V novějších nahrávkách i ve známém Weiglově filmu s ní bylo bohužel díky selekcím naloženo velmi krutě.
Operní nahrávka byla v tomto roce jediná, zato pro Supraphon a celý tehdejší náš gramofonový průmysl mimořádně významná. Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky v nahrávce Václava Neumanna, Národního divadla za spoluúčasti pěvců z dalších divadel totiž byly první československou nahrávkou, která získala tehdejší nejvýznamnější mezinárodní ocenění – pařížskou Grand Prix du Disque de l’Academie Charles Cross. Už od padesátých let Supraphon úspěšně vyvážel prostřednictvím Artie své desky do světa a jejich recenze v odborném tisku byly – zvláště u českých oper – velmi dobré. Ono pařížské vyznamenání bylo Lišce uděleno v roce 1959 a otevřelo cestu k mnoha dalším nejvyšším oceněním. Už v roce 1960 získali tutéž cenu Karel Ančerl a Česká filharmonie za nahrávku Symfonických fantazií Bohuslava Martinů. Václav Neumann působil v padesátých letech velmi úspěšně v berlínské Komorní opeře a Lišku tam nastudoval pro dodnes často vzpomínanou inscenaci režiséra Waltera Felsensteina. Supraphon velmi pohotově v listopadu 1957 pozval dirigenta Václava Neumanna i berlínského představitele Revírníka Rudolfa Asmuse do studia Supraphonu v pražské Domovině a vznikl snímek nevšední jak z uměleckého, tak i technického (zvukový mistr František Burda) hlediska. Vedle sólistů pražského Národního divadla se na něm výrazně podíleli i hostující sólisté z brněnské Janáčkovy opery, ale i z jiných českých scén – výtečná titulní představitelka Hana Böhmová působila v té době v Plzni. Oba komplety – Radúze a Lišky Bystroušky figurovaly v první nabídce nově vzniklého Gramofonového klubu. Formou každoročních subskripcí získávali jeho členové přednostně dramaturgicky perfektně promyšlené tituly. Pro nejednoho z nich, včetně autora těchto řádků, se Gramofonový klub stal hlavním zdrojem poznání základních děl naší i světové hudby.
Rok 1958 byl jediný, kdy nebyla pořízena žádná kompletní opera. Ovšem pro světový gramofonový průmysl znamenal výrazný mezník v podobě razantního nástupu stereofonie. Náš Supraphon byl mezi prvními firmami, jež zachytily včasný vítr a vytvořily pro ni právě v této době dobré technické podmínky. Zpočátku byly desky vydávány v monoverzích, protože nebylo na čem je přehrávat. Teprve v následujících letech se začala stereofonní zařízení čím dál více prosazovat a postupem času přestávalo být jeho pořízení domů luxusem. A tak od roku 1963 nabízel Gramofonový klub své desky v obou verzích – mono i stereo. Vůbec první domácí nahrávkou byla předehra k Smetanově Prodané nevěstě natočená v září tohoto roku Českou filharmonií s Karlem Ančerlem v pražském Rudolfinu.
V sále Domoviny v pražských Holešovicích vznikla první kompletní stereofonní nahrávka opery v březnu roku 1959. Byla jí dodnes uznávaná, umělecky přesvědčivá Janáčkova Káťa Kabanová . S operním souborem Národního divadla ji pořídil Jaroslav Krombholc. Ač v následujících letech vznikla řada dalších výtečných nahrávek (zvláště vídeňská a pražská sira Charlese Mackerrase), bylo by chybou tento snímek přehlížet, protože v lecčems nebyl překonán. Titulní roli zpívá velmi oduševněle a se strhujícím citovým nábojem Drahomíra Tikalová, tápajícího a záhy zbabělého Borise Beno Blachut – stále ještě v plné hlasové svěžesti. Ovšem ozdobou nahrávky jsou nesporně dva pěvci mimopražští – ostravská Kabanicha Ludmily Komancové a brněnský Zdeněk Kroupa jako Dikoj. Krombholc nastudoval Káťu se silným dramatickým nábojem.
Krátce poté – v květnu – se dočkala první gramofonové nahrávky Blodkova opera V studni . Jde o výtečný snímek, bohužel zcela neznámý a opředený podivným osudem. Čtveřice protagonistů je ideální: Milada Šubrtová, Štěpánka Štěpánová, Ivo Žídek a Zdeněk Kroupa. Navíc má nahrávka i význam historický – je jediným operním kompletem, který pořídil dlouholetý dirigent naší první scény, hudební skladatel František Škvor. Opera vyšla v Gramofonovém klubu pouze mono a většina sběratelů žila dlouhá léta v domnění, že byla pořízena pouze v této verzi. Bohužel stereofonní torzo zůstalo neupraveno, co střih to přehozené kanály. Úprava by byla velmi náročná. Kolegové v Českém rozhlase se o ni pokusili a výsledek je zcela jedinečný! Je na Supraphonu, zda tento mimořádný dokument odsune v totální zapomnění, či se pokusí o „stereofonní premiéru“ po letech. Novější snímek Štychův (1981) ji umělecky rozhodně nepřekonává.
Konečně na podzim roku 1959 dochází na první stereofonní nahrávku Prodané nevěsty , jež vstoupila do historie a dodnes se k ní vracíme jako k vzorové. Zmiňujeme se o ní výše. Žeň českých operních nahrávek v padesátých letech minulého století je úctyhodná. Přesto na počátku let šedesátých zůstávala ještě dlouhá řada titulů, jejichž absence na deskách začínala být neúnosná. Následující období, jemuž se budeme věnovat příště, sehrálo v tomto směru velmi závažnou roli.
Operní komplety sledované v tomto textu:
Vilém Blodek: V studni (dirigent František Škvor, natočeno v r. 1959) vyšlo pouze na LP (25 cm): DM 5624-25 • Antonín Dvořák: Čert a Káča (Zdeněk Chalabala, 1955) SU 3943-2 • Antonín Dvořák: Rusalka (Jaroslav Krombholc, 1952) SU 3811-2 • Zdeněk Fibich: Šárka (Zdeněk Chalabala, 1956) SU 3983-2 (ed. Czech Opera Treasures) • Leoš Janáček: Její pastorkyňa (Jaroslav Vogel, 1953) SU 3331-2 602 • Leoš Janáček: Káťa Kabanová (Jaroslav Krombholc, 1959) SU 10 8016-2 612 • Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky (Václav Neumann, 1957) SU 3981-2 (ed. Czech Opera Treasures) • Bedřich Smetana: Dalibor (Jaroslav Krombholc, 1950) SU 3541-2 602 • Bedřich Smetana: Dvě vdovy (Jaroslav Krombholc, 1956) SU 3926-2 • Bedřich Smetana: Hubička (Zdeněk Chalabala, 1952) SU 3878-2 • Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Jaroslav Vogel, 1951) SU 3980-2 (ed. Czech Opera Treasures) • Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Zdeněk Chalabala, 1959) SU 0040-2 612 • Bedřich Smetana: Tajemství (Jaroslav Krombholc, 1953) SU 4069-2 (ed. Czech Opera Treasures) • Eugen Suchoň: Krútňava (Zdeněk Chalabala, 1952) vyšlo pouze na LP: DV5135-37 • Julius Zeyer / Josef Suk: Radúz a Mahulena (Václav Smetáček, 1957) SU 4066-2.
