2. Léta šedesátá
Stereofonie zapůsobila na všechny posluchače jako zjevení! A nešlo pouze o nahrávky orchestrů či komorních seskupení, ale brzy se zjistilo, že i sólové instrumenty znějící v prostoru překonávají někdejší jednokanálový záznam. Hotovou revoluci však stereofonie způsobila v záznamech celých oper. Prostorové možnosti umožnily aktérům pohybovat se na opačný konec „scény“, posluchač měl možnost si aktivně představovat jevištní akce. Některé firmy na této vymoženosti doslova stavěly. Příkladem jsou například dnes umělecky stále vysoce ceněné nahrávky Deccy z konce padesátých a počátků šedesátých let. Ani Supraphon nezůstával v této nasazené praxi pozadu. Uplatnil ji bohatě například v komediantské scéně z 3. dějství Prodané nevěsty . Trvalo několik let, než si stereofonní zařízení mohli pořizovat domů – zpočátku skuteční fandové, později zcela běžní posluchači. Nejprve mohli plastický zvuk u nás vychutnávat návštěvníci někdejšího Divadla hudby v Opletalově ulici, kde byly vždy poprvé prezentovány první nahrávky Supraphonu, ale i velmi zajímavé nahrávky ze světa. Postupně, zvláště pak s příchodem prvního stereofonního zařízení (gramofon, zesilovač a reproduktorové soupravy) vyrobeného v Litovli, šťastných majitelů stále více přibývalo. Už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let začal být stereofonní obraz pociťován jako cosi samozřejmého.
Prvními českými stereofonními nahrávkami oper na našem trhu byly v našem minulém textu zmíněné Prodaná nevěsta a posléze i Káťa Kabanová pořízené v roce 1959 (V studni – ač stereo – vyšla pouze mono). Gramofonový klub nabídl v první subskripci až Dvořákovu Rusalku z roku 1961. Avšak v roce 1960 vznikl ve stereofonní verzi další nový operní komplet, nabízený nejprve mono – Smetanova Čertova stěna . Absence její nahrávky (doposud existovaly jen rozhlasové) byla pociťovaná už velmi naléhavě, neboť tomuto hudebně geniálnímu dílu, stále nedoceňovanému a řadou posluchačů nepochopenému, hrozilo zapomenutí. Zdeněk Chalabala Čertovu stěnu – podobně jako Čerta a Káču ( viz HARMONIE 1/2012) – na scéně Národního divadla nikdy nedirigoval a ponořil se do Smetanovy partitury s plným nasazením, neovlivněn žádnými inscenačními problémy. Dodnes je tato nahrávka s nezapomenutelným Vokem Václava Bednáře, Rarachem Ladislava Mráze, Benešem Karla Bermana, Hedvikou Milady Šubrtové, Katuškou Libuše Domanínské, Jarkem Ivo Žídka, Michálkem Antonína Votavy – tedy s garniturou, o jaké si můžeme dnes už jen nechat snít! – vzorovou ukázkou smetanovské interpretace ve všech hudebních složkách.
Rok 1961 přinesl dvě významné operní nahrávky – pod oběma je podepsán opět Zdeněk Chalabala. Velký ohlas vzbudila nová Suchoňova opera Svätopľuk, v níž byl hned od počátku spatřován jakýsi slovenský protějšek Smetanovy Libuše. Obě Národní divadla – jak v Praze, tak i v Bratislavě se rozhodla nastudovat vzájemně oba tituly v původních jazykových verzích – Slováci Libuši v češtině a Češi Svätopľuka ve slovenštině. Tak se v Praze zrodila vynikající inscenace slovenské národní opery, která byla studiově přenesena na desky. Dominoval v ní představitel titulní role Eduard Haken, avšak výtečné výkony podali i další prvořadí představitelé operního souboru – Marie Podvalová, Marta Krásová (jejich jediné stereofonní nahrávky!), Drahomíra Tikalová, Ivo Žídek, Přemysl Kočí a řada dalších. Chalabala měl k Suchoňovi blízko – natočil již v roce 1952 Krútňavu (viz HARMONIE 1/2012), nyní vystavěl stylově i námětově zcela odlišné dílo se stejnou přesvědčivostí a dramatičností. Bohužel tato nahrávka se doposud na CD neobjevila.
Druhou Chalabalovou kreací v nahrávacím studiu, bohužel už poslední, byla nová Dvořákova Rusalka. Zapůsobila jako zjevení – jak vlastní uměleckou stránkou, tak působivým a stále senzačně přijímaným stereozvukem. Zdeněk Chalabala pojal Rusalku skutečně jako úchvatnou tajemnou pohádku, využil dokonale Dvořákova melodického bohatství a obsadil hlavní úlohy pěvci, kteří je pojali jako své životní úkoly a vytvořili do budoucna jejich dokonalé typy. Při vyslovení jmen Milada Šubrtová a Ivo Žídek nás dodnes jako první napadnou právě jejich Rusalka a Princ. Eduard Haken zde svým Vodníkem prezentoval dalších deset let produktivního růstu, jež uplynula od prvního natáčení. Byl to ovšem pěvec takových kvalit a s tak zažitou rolí, že je těžké posoudit, v které nahrávce je přesvědčivější. Žádná z budoucích nahrávek Rusalky včetně oné vynikající Neumannovy filharmonické z 80. let (bohužel s nešťastným playbackem Wieslawa Ochmana) anebo Mackerassovy u firmy Decca, o seškrtané Neumannově z vídeňského představení ani nehovoře, nepřekonala Zdeňka Chalabalu. Ve stejném roce natočil jeden z největších českých operních dirigentů ke své Rusalce ještě významný protějšek symfonický – erbenovské symfonické básně Antonína Dvořáka s Českou filharmonií. Bohužel z úspěchů svých posledních nahrávek se dlouho netěšil – zemřel následujícího roku.
V roce 1963 se poprvé v nahrávacím studiu v Domovině při natáčení kompletní opery za dirigentským pultem objevil Jan Hus Tichý a to při projektu obzvláště významném. Vůbec první nahrávka Smetanových Braniborů v Čechách byla zároveň předposlední skladatelovou operou, která čekala na svůj první kompletní záznam na komerčních nosičích. Jde o velmi dobrý standard – opět s vynikajícími sólisty (přesvědčivý buřič Jíra Bohumíra Vícha, Tausendmark se Zdeňkem Otavou – byť hlasově už za svým zenitem, avšak výrazově výtečným!), se zvukově efektně hrajícím orchestrem Národního divadla. A v témže roce spatřil ve studiu Supraphonu světlo světa další Janáček – Výlety páně Broučkovy ! Subskripce Gramofonového klubu tehdy dopadla špatně – Janáčka ještě čekala dlouhá cesta k plnému pochopení. Přesto naše jediné vydavatelství šlo do toho a dočkalo se zaslouženého úspěchu – nejprve v zahraničí, posléze i doma. Bylo vsazeno na Václava Neumanna, který byl s Liškou Bystrouškou tolik úspěšný. A opět zde dominuje skvělý Bohumír Vích v titulní roli a celá garnitura opery naší první scény. Zajímavostí je zařazení Beno Blachuta (v hrdinském i lyrickém oboru už poněkud za zenitem) do nenápadné barytonové role Básníka. Zhostil se jí výtečně a vytvořil z ní záležitost! Nahrávka je působivá i ze zvukového hlediska. Ve studiu se podařilo vytvořit pocit jevištní scény, na nichž se prezentuje kromě velkého počtu účinkujících i sbor Smetanova divadla – tehdejší druhé scény ND . Pravda, nouzové varhany (buď přímo v pražské Domovině, anebo dodatečně, ne ovšem šťastně přitočené) rozhodně nebudí dojem velkého chrámového nástroje. Orchestr Národního divadla hraje pod Neumannovou taktovkou s dramatickým nasazením.
Z hlediska přírůstku novodobých oper byl velmi významný rok 1964. Na desky byly zachyceny dvě výtečné inscenace, pod nimiž byl podepsán tehdejší hlavní dirigent Jaroslav Krombholc a zároveň otevřel svůj janáčkovský nahrávací projekt Bohumil Gregor. Poprvé vůbec došlo na operu Bohuslava Martinů. Při někdejší premiéře Julietty v roce 1938 byl Jaroslav Krombholc ještě studentem, nicméně velmi pozorně sledoval uměleckou práci Václava Talicha jak ve filharmonii, tak v divadle. Později se stal jeho asistentem. Jistě ona premiéra se vtiskla Krombholcovi do paměti a v době své vrcholné éry přistoupil ke studiu jako zkušený, ale i tvůrčí umělec. Vznikla nahrávka dodnes velmi aktuální, byť v provedení umělců zvyklých především na klasické inscenace romantické literatury. Jak svědčí novější inscenace, při eventuálně nové nahrávce by dnes zřejmě z hlediska interpretačního vítězil názor jiný. Nicméně své životní role vnesli tehdy do inscenace a vzápětí i na nahrávku hlavní protagonisté Maria Tauberová a Ivo Žídek. Zároveň se zde prezentuje prakticky celý tehdejší sólistický ansámbl naší první scény. Druhou operou tohoto období, rovněž novodobou, pak bylo Vzkříšení slovenského skladatele Jána Cikkera. Ten tehdy svými operami dosahoval velkých úspěchů doma i v zahraničí. Je škoda, že jeho pozoruhodná a ve světě vysoce ceněná tvorba upadá v zapomnění. Tolstého příběh zpracoval velmi sugestivně, s hlubokou znalostí opery a její interpretace. Nahrávka je další skvělou uměleckou vizitkou souboru – tedy jeho výtečných sólistů, sboru a orchestru – a důkazem, že v šedesátých letech jsme dokázali prezentovat novodobou tvorbu na vysoké úrovni a s plným pochopením. Vzkříšení zůstávalo dlouho v dobách CD bez povšimnutí. Naštěstí se nahrávky ujala v devadesátých letech ještě samostatná slovenská firma Opus, nahrávku od Supraphonu převzala a vydala na novodobých nosičích.
Událostí tehdejšího československého gramofonového trhu byla první kompletní nahrávka opery Leoše Janáčka pod taktovkou Bohumila Gregora. Bylo by velkou chybou díky novějším špičkovým nastudováním přehlížet jeho velké inscenační projekty na scéně Národního divadla. Slavily úspěchy i v zahraničí. Na mezinárodním festivalu v Edinburghu v roce 1965 vystoupilo Národní divadlo mimo jiné i se skvělým nastudováním opery Z mrtvého domu. Je dobře, že tato inscenace byla studiově zaznamenána. Prezentuje skvělou garnituru tehdejších pánů sólistů opery naší první scény. Zazářili zvláště Ivo Žídek, Beno Blachut, Jaroslav Horáček, Přemysl Kočí a řada dalších prvořadých pěvců. Gregorův orchestr je nabitý janáčkovským dramatismem vystavěným na detailu a síle zkratky. Podobně jako v případě nových studování Janáčkových oper na scéně Národního divadla, stal se Bohumil Gregor do příštích let i jejich vzorovým interpretem na zvukových nosičích! S výjimkou Káti , Broučka a oper z dob skladatelova mládí natočil v příštích letech postupně všechny.
V roce 1965 došlo konečně na Smetanovu Libuši. Ač tento úkol byl svěřen v té době dirigentu stále nejpovolanějšímu – Jaroslavu Krombholcovi, její první záznam na gramofonové desky se už díky novým a mladším sólistům ocitá ve stylově poněkud jiné rovině, než tomu bylo v případě vzpomínaného legendárního nastudování z padesátých let. Přesto ona mladší generace je zde reprezentována pěvci vynikajícími. V titulní roli exceluje Naděžda Kniplová, která ji proslavila podobně jako její slavná předchůdkyně Marie Podvalová. Bohužel už za svým zenitem je zde Přemysl Václava Bednáře, kterého až příliš slyšitelně hlasově překonává ve vedlejší roli Radovana Jindřich Jindrák. Výtečné výkony zde podávají představitelé obou bratří Zdeněk Kroupa a Ivo Žídek a pak ovšem – podobně jako v minulosti – vynikající Milada Šubrtová v roli Krasavy. Opera je velmi efektně vystavena zvukově, avšak na záznamu zůstal překvapivě velký počet různých pih na kráse v podobě drobných nepřesností i prohřešků v orchestru.
Těšili jsme se v té době na dalšího Gregorova Janáčka. Počítalo s ním jak Národní divadlo, tak Supraphon. Stala se jím v roce 1966 Věc Makropulos. Jde o jediný komplet, na němž můžeme obdivovat umění mladodramatické sopranistky Libuše Prylové (vytvořila hlavní roli). Bohumilu Gregorovi se podařilo vytvořit z tohoto víceméně konverzačního díla strhující drama, jež imponuje perfektní zvukovou jednolitostí výborných pěvců a janáčkovsky výbušného orchestru.
Po přechodu Beno Blachuta k jinému hlasovému oboru začala citelně vyvstávat otázka, kde najít tak ideálního představitele Dalibora. Nutno ovšem podotknout, že v té době jich naše první scéna měla na rozdíl od posledních desetiletí několik (Jaroslav Stříška, Oldřich Spisar, mnohokrát v této roli vystoupil také spíše lyrický Ivo Žídek), nicméně hledal se ideál, na jaký jsme byli zvyklí z dob Dalibora Blachutova. Objevil se v Brně! Smetanův Dalibor získal velké vavříny slávy – podobně jako Janáčkova opera Z mrtvého domu – na festivalu v Edinburghu v roce 1965. Tam slavil v titulní roli velké úspěchy Vilém Přibyl. Tato inscenace přinesla zároveň velký mezinárodní ohlas i této opeře a po ní pochopitelně následovala zahraniční poptávka po novém stereofonním nosiči. To přimělo Supraphon k realizaci nové – stereofonní nahrávky, samozřejmě s Vilémem Přibylem v titulní roli. Jako dirigent byl zvolen Jaroslav Krombholc, Miladou byla Naděžda Kniplová, králem Vladislavem Jindřich Jindrák. Poprvé zde byla prezentována později mezinárodně proslulá bohužel předčasně zemřelá Hana Svobodová-Janků. Tehdejší naše úřady bohužel nahrávku z důvodu její emigrace stáhly a posluchači ji mohli slyšet až po roce 1989, kdy vyšla na CD. Zvukově je velmi podobná Libuši – jde zároveň o poslední gramofonovou operní kreaci dodnes jednoho z nejvýznačnějších českých dirigentů vůbec. Při všech pozitivech, jež tato dnes už legendární nahrávka z roku 1967 přináší, je nutné konstatovat, že hlas Viléma Přibyla zde působí ještě příliš chlapecky než hrdinně. Teprve na jeho dvou pozdějších nahrávkách (rozhlasové a opět gramofonové) je Daliborem hlasově zralejším a mužnějším.
Ve stejném roce (1967) došlo k události, jež se zapsala do historie československé gramofonové produkce. Supraphon už dříve koprodukčně spolupracoval s renomovanou společností Deutsche Grammophon (tehdy ještě prezentované s plným názvem Deutsche Grammophon Gesselschaft, spadající do koncernu Polydor). Šlo většinou o duchovní díla – Dvořákovo Requiem a Stabat mater , Requiem d moll Luigiho Cherubiniho či Missu solemnis k poctě sv. Cecilie Charlese Gounoda. Tentokráte ovšem došlo na operu! V Praze, místě premiéry, byl natočen Mozartův Don Giovanni. Duchem této nahrávky, jež doposud společnost DG nabízí jako referenční, byl v té době nejuznávanější a pro Mozartovu tvorbu nejpovolanější dirigent Karl Böhm. Z našich umělců se tohoto natáčení zúčastnily pouze Pražský filharmonický (tehdy ještě Český pěvecký) sbor (byla to jeho vůbec první účast na velkém operním projektu) a orchestr Národního divadla. Obě tělesa si vedla velmi statečně – zvláště orchestr. Ten se samozřejmě ani při nejlepší vůli nemohl vyrovnat Vídeňským filharmonikům, kteří Mozarta odjakživa vzorově uvádějí na svých koncertech, festivalech a zájezdech. Sólisté byli zahraniční a patřili – jak jinak u DG ? – k největším hvězdám současnosti. Výběr pěvců byl ovšem zajímavý z jiného hlediska: v některých rolích šlo o pěvce, kteří se specializují spíše na Wagnera a romantický repertoár. Titulní role sice patřila Dietrichu Fischeru-Dieskauovi a dona Ottavia zpíval Peter Schreier, ale rolí donny Anny byla pověřena Birgitt Nilsson a donny Elvíry Martina Arroyo. Tento pražský Don Giovanni (ovšem ve vídeňské verzi) získal zvláštní monumentalitu!
Nezůstalo při této velké operní koprodukci. Mělo vlastně jít o jakýsi mezičlánek, či lépe o kompromis, mezi produkcí vyloženě domácí a složitým dovozem licenčních nahrávek ze zahraničí. Supraphon v šedesátých a sedmdesátých letech spolupracoval s výborným italským tenoristou Gaetanem Bardinim, který u nás často vystupoval a pro naše desky nabídl první větší tenorové recitály se slavnými áriemi v originále. Jeho jméno bylo propojeno se souborem Opera stabile del Viotti ve Vercelli. Supraphon s ní uzavřel smlouvu na nahrávání italských oper s tamějšími, vesměs ještě mladými zajímavými sólisty. Situace totiž začínala být neudržitelná. Naše operní scéna co do sólistů byla v té době pozoruhodná, v domácím repertoáru bezkonkurenční. Ve světovém však nemohla poskytnout hvězdy, jak činily přední světové operní scény a festivaly. A natáčet populární díla italské, francouzské či ruské provenience v originále či dokonce v češtině by bylo samoúčelné, neekonomické a tedy nereálné. Dovoz originálních alb v té době nepřipadal v úvahu, a tak jsme v podstatě byli odříznuti od světové opery. Výjimka v podobě jednorázového dovozu originálních alb firmy Decca v roce 1966 (opery Trubadúr , Madame Butterfly , Sedlák kavalír a Komedianti ) potvrdila, oč přicházíme. Zpočátku bylo – po zkušenostech s Donem Giovannim – rozhodnuto, že se budou pořizovat operní komplety koprodukčně – ve studiích Supraphonu s českým orchestrem a sborem, ale za účasti předních světových pěvců, pokud bude možné je zaplatit. První vlaštovkou byl Verdiho Trubadúr , který se v pražské Domovině natáčel pod taktovkou Ina Saviniho a v titulní roli s Gaetanem Bardinim na přelomu let 1967 a 1968. V době vstupu vojsk Varšavské smlouvy do naší země v srpnu roku 1968 zněly pražskou Domovinou veselé tóny Donizettiho Nápoje lásky (dirigoval opět Ino Savini). Přesně o rok později se natáčel Rossiniho Lazebník sevillský (Giacomo Zani) a Donizettiho Lucie z Lammermooru (Ottavio Ziino). Světová konkurence ovšem tyto snahy smetla. Důvody (pomineme-li ekonomické) chápeme dodnes. Snaživý Pražský komorní orchestr nemohl konkurovat špičkovým tělesům světovým, italští dirigenti nepatřili do špičkové třídy. Mezi sólisty se ovšem setkáváme s budoucími hvězdami první velikosti, z nichž některé už v dobách pražského natáčení byly známé (Pierro Cappuccili, Giuseppe Valdengo, Margherita Guglielmi ad.). Přesto od dalších nahrávek bylo upuštěno a přednost dostala budoucí dlouholetá praxe licencí (dovoz pásů s originálními nahrávkami a výroba u nás). Tato praxe se plně rozvinula v sedmdesátých letech.
Šedesátá léta byla ve studiu Supraphonu (v tomto případě se jím výjimečně stal sál Žofína) završena v roce 1969 novou nahrávkou Janáčkovy Její pastorkyně. Šlo opět o koprodukční nahrávku (s firmou EMI) a o další nezapomenutelnou kreaci dirigenta Bohumila Gregora. Co do umělecké stránky se vyrovná první komerční nahrávce Jaroslava Vogla, ba v lecčems ji ještě překonává. Gregorovo nastudování v Národním divadle v té době sklízelo už řadu let mimořádné úspěchy. Skutečnou ozdobou kompletu jsou sólisté – Libuše Domanínská, pro kterou je titulní role životní záležitostí, velmi energická, avšak lidsky trpící Kostelnička Naděždy Kniplové, výborně obsazené kontrastní úlohy obou bratří – Vilémem Přibylem (Laca) a Ivo Žídkem (Števa). Výtečně zvládnuté jsou i vedlejší role.
Dalo by se říci, že na počátku sedmdesátých let – tedy až na několik výjimek (nejbolestnější byl Dvořákův Jakobín ) – Supraphon nabízel základní český operní repertoár. Vstup vojsk Varšavské smlouvy a následující normalizace přinesla řadu nových skutečností, bohužel většinou negativních. Shodou okolností, samozřejmě nezávislých na neblahých politických změnách!, začalo docházet k uměleckým problémům, jež se začaly projevovat v postupném snižování laťky umělecké úrovně, a to i v prostředích nejvyšších. Závažnou roli jistě sehrál postupný odchod někdejší špičkové pěvecké generace a celkové změny trendu prezentace operní hudby na hudebních nosičích v celém východním bloku. Svou tvář začal měnit i do té doby precizně připravovaný a realizovaný Gramofonový klub.
Přesto v této těžké době zazářily i pozitivní výjimky. Tou nejdůležitější, a to velmi významnou pro všechny dychtivé sběratele, byl počátek vydávání licenčních operních kompletů ze světa. To ale už se ocitáme v sedmdesátých letech, jež milovníkům opery přinesla – byť v omezeném, zato však v pečlivě zvažovaném výběru – opravdu špičkové světové nahrávky.
Operní komplety sledované v tomto textu:
Ján Cikker: Vzkříšení (Jaroslav Krombholc, 1964) Opus 912660-2 • G aetano Donizetti: Lucie z Lammermooru (Ottavio Ziino, 1969) vyšlo jen na LP: 1 12 1381-82 • G aetano Donizetti: Nápoj lásky (Ino Savini, 1968) vyšlo jen na LP: 1 12 0621-3 • A ntonín Dvořák: Rusalka (Zdeněk Chalabala, 1961) SU 0013-2 612 • L eoš Janáček: Její pastorkyňa (Bohumil Gregor, 1969) v SU vyšlo jen na LP: 1 12 0711-12, na CD: EMI 7243 5 65476 2 9 • L eoš Janáček: Věc Makropulos (Bohumil Gregor, 1966) SU 10 8351-2 612 • L eoš Janáček: Z mrtvého domu (Bohumil Gregor, 1964) SU 3953-2 • B ohuslav Martinů: Julietta (Jaroslav Krombholc, 1964) SU 3982-2 • W olfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (Karl Böhm, 1967) SU 11 1447-2 613, DG: 429 8702 9 • G ioacchino Rossini: Lazebník sevillský (Giacomo Zani, 1968) vyšlo jen na LP: 1 12 0921-3 • B edřich Smetana: Braniboři v Čechách (Jan Hus Tichý, 1963) SU 11 1804-2 612 • B edřich Smetana: Dalibor (Jaroslav Krombholc, 1967) SU 3982-2 • B edřich Smetana: Libuše (Jaroslav Krombholc, 1965) SU 3982-2 • B edřich Smetana: Čertova stěna (Zdeněk Chalabala, 1960) SU 3627-2 612 • E ugen Suchoň: Svätopľuk (Zdeněk Chalabala, 1961) vyšlo jen na LP: SV 8028-30 • G iuseppe Verdi: Trubadúr (Ino Savini, 1968) vyšlo jen na LP: 1 12 0501.
