Východní Čechy byly dlouhou řadu let bez profesionální hudební instituce. Zatímco v poválečném Československu existovaly a dodnes existují oblasti i s dvěma stálými operními scénami anebo alespoň s jedním statutárním orchestrem, východ Čech zůstával v tomto směru až do šedesátých let minulého století bílým místem. Přitom nelze hovořit o teritoriu bez hudebních tradic. Jejich novodobé zázemí se ostatně v našich zemích začalo budovat už od devatenáctého století v každém větším městě, ta východočeská nevyjímaje. Zásadní podíl na tom měla bohatá a nadšeně provozovaná spolková činnost, jejímž cílem nebylo pouze provozování sborové koncertní činnosti, ale organizace hudebního života dotyčného místa. Navíc Východočeši měli pro tyto aktivity inspirační arzenál těžkého kalibru v podobě rodišť velkých hudebních skladatelů. Ač Jan Václav Stamic z někdejšího Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, Jan Křtitel Vaňhal z Nechanic, František Ignác Tůma z Kostelce nad Orlicí, Jan Hugo Václav Voříšek z Vamberka, Václav Jan Tomášek ze Skutče či František Škroup z Osic nezůstali, ba ani nemohli zůstat věrni svému rodnému kraji, po celý život se k němu hlásili. A stejně tak tomu bylo u dalších skladatelských generací, mezi nimiž nesporně září jména Bedřich Smetana, Bohuslav Martinů a Petr Eben. Jejich rodiště na ně nezapomněla a nezapomínají, byť připomínání slavných rodáků se neodehrává všude se stejnou intenzitou. Nejsilnější tradice v tomto směru vyzařuje z rodiště Smetanova. Už od druhé poloviny devatenáctého století se litomyšlští občané k svému rodáku hlásili, ba s velkou slávou ho i krátce před jeho smrtí osobně přivítali. Letošní asi největší akce vystavěná na domácí tradici a inspiraci – Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl – měla v tomto městě mnoho svých předchůdců v podobě malých festivalů či jednotlivých operních představení a koncertů s umělci tehdejších nejvyšších parametrů. Systematičnost a cílevědomá dramaturgie, jak ji sledujeme dnes, zde potom své místo našla až koncem let čtyřicátých ve 20. století, kdy začal žít jeden z nejvýznamnějších současných festivalů u nás. Tam shledáváme tradici profesionálních produkcí v tomto koutě Čech jako nejsilnější. Polička se k Litomyšli připojuje zvláště po smrti Martinů, ovšem ve zcela jiných podobách. Pravidelný festival (Martinů Fest) zde započal teprve před několika lety. Avšak martinůovské aktivity od dob úmrtí skladatele a zvláště od události v hudební historii tohoto regionu zásadní – převezení ostatků skladatele ze Švýcarska v roce 1979 – postupně nabyly velkého rozměru a výrazně přispěly i přispívají (zvláště díky tamějšímu Památníku B. Martinů) k propagaci tohoto skladatele doma i ve světě.
Koncertní život v jednotlivých místech byl v minulém století mnohde velmi bohatý. Pravidelné koncertní řady byly samozřejmostí nejen v tehdejším východočeském krajském městě Hradec Králové, či ve stejně velkých Pardubicích, ale s velkou intenzitou také v Chrudimi, v Náchodě i v dalších 
místech. Potřeba domácího profesionálního zázemí v podobě orchestru či operní scény byla už od poloviny minulého století velmi citelná a tehdejší úřady si to zvláště v uvolněnější atmosféře šedesátých let začaly uvědomovat, samy tuto myšlenku prosazovat a s odborníky o tom zcela reálně diskutovat. V úvahu přicházela dvě největší města. Diskutovalo se, zda založit operu v Pardubicích a v Hradci symfonický orchestr či naopak. Byli to zpravidla agilní a kulturně založení funkcionáři především Pardubického okresu, kteří byli ve finále iniciativnější a přicházeli na kraj s reálnými náměty. Proti Pardubicím nebyly na Východočeském krajském národním výboru námitky (v Hradci se ostatně výhledově počítalo s operou). V Pardubicích bylo velké zázemí posluchačů, velký díl své práce zde v minulosti zanechala řada osobností, jež svou činností – především pedagogickou, ale i koncertní a organizační – pozvedli kulturní úroveň města. Vyjmenovat všechny není možné, avšak vyberme přece jenom některé: ředitel hudební školy Jaroslav Lautner, pedagogové František Voves, Marcel Macháček, publicista Antonín Fryč, organizátor Otakar Bartoš, dirigenti Jan Douša, Miloslav Drahoš a samozřejmě ještě dlouhá řada dalších. Zcela zásadní roli při oficiálních jednáních sehráli tehdejší nejvýznamnější představitelé pardubické hudby – varhaník Václav Rabas, pěvec Milan Stříteský (později první ředitel nového orchestru), pedagog a dirigent Luděk Lukeš a sbormistr Vlastislav Novák.
Předpokládala se tedy opera nebo symfonický orchestr. Výsledek asi očekával málokdo! Komorní orchestr tehdy jediného takovéhoto typu u nás – typu Pražského komorního orchestru bez dirigenta, samozřejmě v případě Pardubic s dirigentem! Ani dnes po čtyřiceti letech nemohou Pardubičtí svým předchůdcům za tento šťastný nápad přestat být vděčni. Pokud byly vzneseny námitky, tak se mohly týkat pouze dramaturgických limitů daných malým obsazením (dřeva, lesní rohy a trubky po dvou, smyčce a tympány). Namísto Mé vlasti , Novosvětské symfonie či velkých partitur Mahlerových se ale nabízela možnost slyšet Mozarta, Haydna, ale i Bacha, Vivaldiho (v té době tato tvorba zdaleka nebyla tolik podmiňována takzvanou autentickou interpretací jako dnes). Už netoužili posluchači, zvláště mladší generace, po velkém zvuku romantických partitur, prezentovaného průměrnými výkony orchestrů na zájezdech. Ale nešlo jen o dramaturgii, nýbrž o další nečekaná poznání! Komorní sazba je nesmírně náročná na důslednost a precizitu hudebního výkonu. Ve velkém symfonickém zvuku zanikne mnoho detailů, jež dokážou partituru nesmírně obohatit a zušlechtit. Velký orchestr je mnohem méně flexibilní k výrazovým změnám než komorní sdružení.
To vše a ještě mnoho dalších věcí se stalo předmětem úvah, jež vedly k představám velmi optimistickým, ba lákavým. Pravda, leckoho hned napoprvé napadlo, že typem komorního, tedy malého souboru se vyřeší především finanční možnosti života takovéto instituce. Vzápětí ale převládla evidentní pozitiva umělecká, jejichž dosažení je, jak ukázaly první týdny a měsíce činnosti nového orchestru, velmi náročné.
V případě Pardubic se hovoří zpravidla o zlaté éře Libora Peška. První rok činnosti orchestru se pomíjí, a přece pro ono úspěšné období a budoucnost byl velmi důležitý a pro všechny zúčastněné s menšími či žádnými zkušenostmi krajně náročný a vyčerpávající. Každé nové dílo a tedy i hudební instituce se rodí velmi těžce, s bolestmi mnohdy až nesnesitelnými. Publikum přijalo nový orchestr v říjnu roku 1969 v akusticky nevyhovujících prostředích královéhradeckého a pardubického divadla velmi vlídně, ale mělo pocit, že naslouchá jakémusi ansámblu talentovaných studentů či čerstvých absolventů. Tedy rozhodně ne souboru, který by měl v budoucnu nahradit zájezdy orchestrů odjinud a postupně se stát domácí chloubou. Při vzniku Pražské komorní filharmonie o patnáct let později šlo už o kolektiv sehraný (bývalý Nový komorní orchestr), ale především s velkou uměleckou garancí, v jehož čele stála osobnost v té době u nás už prvořadá, která ji hned na počátku vahou svého jména, ale především uměleckým mistrovstvím a zkušeností zaštítila – Jiří Bělohlávek. Libor Hlaváček, zkušený dirigent, znalec komorní interpretace, sice pardubickým konkursům předsedal, ale jako šéfdirigent nenastoupil. A tak počáteční období bylo v rukách dvou mladých, velmi iniciativních, ale takřka neznámých dirigentů – Jaroslava Vodňanského a Pavla Kunze . I přes jejich velikou snahu a odhodlání pracovat se svým nejčistším svědomím a tvůrčím zaujetím co nejlépe, přes jejich někdy až sysifovské úsilí překonávat nečekané a těžké překážky, byla nepřítomnost dominantního šéfa pro počátky nového ansámblu s vysokými uměleckými ambicemi handicapem. Ač tento fakt veřejnost přijala s plným pochopením, přece jenom v krátkém čase její počáteční nadšení opadlo. Výkony krajského orchestru nebyly špičkové, ba mnohdy byly problematické. Nejednou se stalo, že v sále bylo jen několik desítek posluchačů. Do druhé sezony se v roce 1970 přihlásilo něco málo přes dvě stovky abonentů v Pardubicích a ani ne dvě stě abonentů královéhradeckých. Orchestr potřeboval razantnější vzpruhu. A ta mohla přijít pouze prostřednictvím zkušených a známých osobností z centra. Ač byl někdejší dlouholetý, koncertním životem zkušený hobojista České filharmonie a významný komorní hráč Josef Shejbal už v penzijním věku, přijal pozvání Východočeského krajského národního výboru jako velkou výzvu a ujal se ředitelské a manažerské funkce s iniciativou, jež brzy přinesla úplně nové a životadárné ovoce. Především představil prvního šéfdirigenta, v té době velmi osobitého, v médiích už populárního mladého Libora Peška , známého zvláště jako šéfa legendární programově progresivní Komorní harmonie působící v Divadle Na zábradlí. Hudbymilovnému publiku se tehdy ani nechtělo věřit, že tato mimořádná osobnost v Pardubicích vytrvá delší dobu. V prosinci 1970 hrál VčSKO (zkratka původního názvu Východočeského státního komorního orchestru , název Komorní filharmonie Pardubice se podařilo prosadit až o mnoho let později, v roce 1988) jako vyměněný. Oba pánové potom do Pardubic ještě o dva roky později pozvali do funkce dramaturga Jiřího Pilku . Tento triumvirát měl hlavní zásluhu na tom, že celá tehdejší československá koncertní scéna začala pardubický orchestr brát jako mimořádný ansámbl, s nímž je nutno počítat. Pešek byl natolik umělecky i osobnostně erudovaný, že nepotřeboval žárlit na své kolegy a s radostí vítal jejich invence. V Pardubicích začala opakovaně vystupovat řada význačných uměleckých hostů – dirigentů i sólistů. Tak například zajímavým Peškovým protipólem se stal na řadu let Josef Vlach , který pomohl vybudovat zvukově i stylově dokonale homogenní smyčcovou skupinu. Milan Munclinger dostal v Pardubicích příležitost zadirigovat si hudbu i jiných oblastí než tu, jež byla jeho specialitou. Na oplátku potom pomohl Pardubickým vplouvat do „jejich“ oblastí – baroka a raného klasicismu. Odvádět dokonale a především pohotově i ty nejnáročnější úkoly učil Pardubické mladý Vladimír Válek . V dobách Peškovy éry se prostě VčSKO zařadil mezi renomovaná česká tělesa a připravil si do budoucna pevnou půdu i pro výboje do světa. Těch za Peška ještě příliš nebylo, avšak v tehdejším Československu se už o Pardubicích začalo psát velmi lichotivě, nejednou i v superlativech, zvláště pak od jejich prvního vystoupení na Pražském jaru necelé dva roky po Peškově nástupu.
Počáteční laťka byla tedy nastavena velmi vysoko. Bylo štěstím nového managementu koncem sedmdesátých let, ale i těch dalších v následujících desetiletích, že se rozhodly v úspěšném trendu Shejbalovova týmu pokračovat i nadále. Zásadní formující osobnosti byl ve všech dobách šéfdirigent. Už v době zrodu bylo zcela zřejmé, že v případě tohoto typu „haydnovského“ orchestru musí kromě běžného dirigentského řemesla a umělecké erudice plnit jednu specifickou podmínku – umět pracovat s komorním ansámblem. Takových osobností nebylo mnoho a dnes je jich ještě méně! Josef Vlach zkoušel už na počátku svého stálého hostování po vzoru svého Českého komorního orchestru systémem nácviku v malých komorních seskupeních. Šéfdirigentského žezla se v roce 1978 ujal ten, kdo prováděl první konkursy – Libor Hlaváček – práce s komorními orchestry byla přímo jeho doménou. Po něm nastoupil o devět let později do čela Petr Altrichter a v roce 1989 se v této funkci na několik měsíců mihl i Bohumil Kulínský . Po malém šéfovském vakuu v roce 1990 získal v roce 1991 orchestr dalšího šéfa, jemuž byla práce s komorním souborem velmi blízká – Petra Škvora . Žel tragická nehoda předčasně ukončila jeho uměleckou dráhu a Komorní filharmonie ztratila možnost delší spolupráce. Po tříletém období Róberta Stankovského potom přišla éra Leoše Svárovského , doposud v historii orchestru nejdelší (1997 – 2009). (V současnosti vstoupil na šéfovský stupínek příslušník další generace – Marko Ivanović .) Šlo samozřejmě o různorodé osobnosti. Každá byla pro pardubickou Komorní filharmonií přínosem, byť ne všechny se prioritně zabývaly komorní interpretací jako Pešek, Vlach, Hlaváček či Škvor. Inspirace se vždy očekávaly i od všech spolupracovníků, jejichž počet byl v každé sezoně poměrně velký a naděje, že jejich hostování bude mít smysl, vzrůstala. Naplňovala se zvláště u stálých hostů, mezi které patřili zvláště István Dénes a Douglas Bostock .
V průběhu čtyř desetiletí se měnilo mnoho věcí – ve smyslu pozitivním i negativním. Díky vysoké umělecké laťce, ale především prestižním úkolům, jež orchestr úspěšně zdolával (v roce 1980 například účinkoval v deseti představeních rané Mozartovy opery Il re pastore v milánské La Scala piccolo, v druhé polovině osmdesátých let začal pravidelně zajíždět na prestižní pódia do Mnichova, po roce 1990 přišlo zámoří – nejprve Amerika, v dalších letech Japonsko) vzrůstal zájem publika i o abonentní koncerty. V současné době už sice neexistuje královéhradecká řada, ale Komorní filharmonie je schopna jen v Pardubicích (po roce 1990 přestala být krajským tělesem a od té doby je spravována městem Pardubice) v jednom týdnu uspokojit tři vyprodané sály zájemců.
Jak dále? Už na počátku bylo jasné, že nic není definitivní, že nová léta přinášejí nové a nové podněty a jejich dynamičnost vyžaduje flexibilitu, schopnost na ně pohotově reagovat. Pro pardubický orchestr byl a je zvláště aktuální vývoj trendu interpretace v obecném slova smyslu. V Peškových
a Hlaváčkových dobách ještě nebyl v naší zemi tolik patrný, nicméně nezbytné názorové střety ve světě se začaly už tehdy navzdory železné oponě velmi vehementně přenášet i k nám. Velmi dobře o nich už tehdy věděl Milan Munclinger. Nejradikálnější podněty přinesly soubory specializované na takzvanou autentickou interpretaci, tedy užívající i dobových nástrojů nebo jejich kopií. Její zásady, jež mají zcela konkrétní odborné podklady, jsou stále mnohými odpůrci považované za jakési módní vlny. Dnes však jsou naprosto nezvratné a komorní orchestry haydnovského typu je nemohou ignorovat, nechtějí-li zůstat v jakémsi statickém vakuu, o které už dnes ve světě prakticky není zájem. Okamžitý a jednoznačný přechod k těmto trendům, jež předpokládají interprety v těchto otázkách poučené, nejsou cestou příliš reálnou. Objevují se proto kompromisy, v první řadě snaha interpretovat hudbu baroka a klasicismu s onou poučeností, avšak na novodobé nástroje – samozřejmě s pozvanými dirigenty-specialisty. Reálnějším řešením je však cesta obohacování repertoáru, hledání v oblastech, jimž se tyto orchestry především z důvodů svého rozšiřování (s finančně poměrně náročnými výpomocemi) vyhýbaly. Jde zejména o oblast hudby romantismu, ale nejen o ni! Pražská komorní filharmonie se tímto směrem ubírá již řadu let. V komorním obsazení (jedná se především o smyčcovou skupinu) totiž vyznívají mnohé partitury velmi zajímavě a otevírají detaily dosud přehlížené. Není to trend příjemný pouze pro posluchače, ale v lecčems je inspirativní i pro samotné interprety. Zdá se, že zde by se mohla pro pardubickou Komorní filharmonii, ale i pro další tělesa podobného typu otevřít – navzdory pochopitelným provozním, zvláště pak ekonomickým nárokům – nová éra s širšími dramaturgickými možnostmi!
Výběr z diskografie
Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, Sonáta pro klavír č. 24 Fis dur. Michal Mašek, Leoš Svárovský. ArcoDiva 2008 • J. A. Benda: Ariadna na Naxu (melodram). Jitka Molavcová, Alfréd Strejček a Ludmila Mecerodová – recitace, dirigent Jaroslav Krček. Arco Diva 2003 • Brahms: Serenády pro orchestr. Dirigent Douglas Bostock. Classico Olufsen Records 1997 • Dvořák, Čajkovskij: Serenády. Dirigent Leoš Svárovský. Arco Diva 2000 • Fauré: Requiem ad. skladby. Pueri gaudentes, sbormistr Zdeňka Součková, dirigent Douglas Bostock. Classico Olufsen Records 1998 • Händel: Koncerty pro varhany a orchestr op. 4. Ulrik Spang-Hansen – varhany, dirigent Douglas Bostock. Classico Olufsen Records • J. Haydn: Symfonie č. 53 D dur, 63 C dur, 88 G dur a 89 F dur a ouvertury. Dirigent Douglas Bostock. Classico Olufsen Records 1999-98 • Haydn: Symfonie č. 101 D dur „Hodiny“, Mozart: Předehra k opeře Titus, Schubert: Předehra v italském slohu, Prokofjev: Symfonie č. 1. Dirigent Petr Škvor. Bonton Classics, Praha 1992 • Linek: Musica pastoralis, intrády, koncerty pro cembalo a varhany a orchestr, pastorely a další. Sólisté, Dětský a Pěvecký sbor Čs. rozhlasu, Václav Rabas – varhany, dirigent: Libor Hlaváček. Supraphon, 1997 • Mozart: Koncertantní symfonie pro housle a violu a pro dechové kvarteto. Jiří Křenek – hoboj, Jiří Kotal – klarinet, Jan Valter – fagot, Marie Čapská – lesní roh, Petr Zdvihal – housle, Pavla Honsová – viola, dirigent Leoš Svárovský. Amabile 1999 • Mozart: Korunovační mše ad. skladby. František Vaníček – varhany, Český chlapecký sbor Boni pueri se svými sólisty, sbormistři Jiří Skopal a Pavel Horák, dirigent Róbert Stankovský. Klub přátel Boni pueri 1994 • Mozart: Symfonie č. 35 D dur K 385 Haffnerova. Dirigent: Libor Pešek. Panton (P 1975 / C 1995 Panton) • Mozart: Symfonie a árie. Christiane Boesiger – soprán, dirigent Thüring Bräm. Bonton Music, Praha 1994 • Rheinberger: Koncerty pro varhany a orchestr. Ulrik Spang-Hansen – varhany, dirigent Douglas Bostock. Classico Olufsen Records 1999 • Schubert: Symfonie č. 5 B dur D 485, Mozart: Koncert pro klavír a orchestr Es dur K 449, Voříšek: Symfonie D dur op. 24. Michiko Otaki – klavír, dirigent Tomáš Koutník. Notabene 1997 • Schumann: Symfonie (komplet). Dirigent Douglas Bostock. Classico Olufsen Records 2002 • Jan Václav Stamic: Sinfoniae D dur a Es dur, Missa solemnis. Jana Havranová, Agata Mrozek, Milan Vlček, Jiří Sulženko, Vysokoškolský umělecký soubor Pardubice, Pardubický komorní sbor Cantus amici, dirigent Leoš Svárovský. Amabile 1998 • Šostakovič: Sinfonietta pro smyčce a tympány op. 110 (arr. A. Stasevič). Dirigent: Libor Pešek. Panton 1975 • Voříšek: Symfonie D dur. Dirigent: Libor Hlaváček. Panton 1983 • W. S. Bennet, C. Potter: Symfonie (světové premiéry). Dirigent Douglas Bostock. Classico Olufsen Records 2005 • Francouzské orchestrální miniatury 1850 – 1950 – I. Delibes, Lalo, Franck, Chabrier, Bizet, Saint-Saëns. Dirigent Douglas Bostock. Classico Olufsen Records 1997 • Francouzské orchestrální miniatury 1850 – 1950 – II. Fauré, d‘Indy, Pierné, Ropartz, Satie, Debussy. Dirigent Douglas Bostock. Classico Olufsen Records 1997 • Francouzské orchestrální miniatury 1850 – 1950 – III. Auric, Ibert, Roussel, Ravel, Poulenc, Milhaud, Koechlin. Dirigent Douglas Bostock. Classico Olufsen Records 1997 • Kouzlo českých vánoc – Jan Jirásek, Luboš Fišer. Petr Dohnal – recitace, Chlapecký a mužský sbor Bonifantes, dirigent Jan Míšek. Klub Chlapeckého sboru Bonifantes 2008.
