Indický dirigent perského původu Zubin Mehta, který oslavil 29. dubna své pětasedmdesátiny, patří k největším umělcům naší doby. Jeho otec, houslista a dirigent Mehli Mehta, byl zakladatelem orchestru Bombay Symphony, a tak jablko nepadlo daleko od stromu – ačkoliv Zubinovi rodiče chtěli, aby studoval medicínu, v 18 letech začal ve Vídni studium hudby. V roce 1958 získal první cenu na dirigentské soutěži v Liverpoolu, kde pak strávil rok jako asistent. Brzy následovala prestižní angažmá: Montreal Symphony (1960 – 1962), Los Angeles Philharmonic (1962 – 1978) a New York Philharmonic (1978 – 1981). Letos oslaví Mehta také 50 let od debutu s dalšími třemi slavnými orchestry – s Vídeňskou filharmonií (jeho angažmá potrvá do roku 2014), Berlínskou filharmonií a Izraelskou filharmonií. Od roku 1986 diriguje pravidelně také orchestr Maggio Musicale Fiorentino ve Florencii.
Mehtova operní činnost začala v Montrealu (Tosca, 1964) a pokračovala debutem v newyorské Metropolitní opeře (Aida, 1965). Spolupracoval i s dalšími scénami světového formátu včetně bavorské Státní opery (1998 – 2006). Od roku 2006 působí ve španělské Valencii, kde je ředitelem festivalu del Mediterrani. (Hudebním ředitelem tamějšího nového operního a koncertního centra Palau de les Arts je však Lorin Maazel.)
Do Vídně jste přijel jako osmnáctiletý v roce 1954. Jak na vás zapůsobil tehdejší hudební život v této metropoli? Byla to ideální doba! Zpěváci a dirigenti se tehdy nepohybovali po světě s takovou rychlostí jako dnes – ansámbl Vídeňské státní opery měl svou základnu ve Vídni a byli tam tehdy ti největší zpěváci. Poslouchat je každý večer bylo skutečné potěšení. Pokud se týká dirigentů, Karajan angažoval v době, kdy byl ředitelem, všechny velikány – byli mezi nimi například Dimitri Mitropoulos, Karl Böhm, Rudolf Kempe… Žít tehdy ve Vídni bylo nádherné.
Studoval jste u Hanse Swarovského, který byl žákem Richarda Strausse. K dalším slavným dirigentům, které jste znal, patří také Erich Kleiber, Josef Krips a Bruno Walter. A v Manchestru, kde působil v letech 1955 až 1960 jako koncertní mistr váš otec, dirigoval tehdy orchestr Hallé sir John Barbirolli. Jak jste poznal tyto legendární umělce? Jako student jsem měl ve Vídni příležitost chodit na jejich zkoušky. Některé dirigenty jsem proto znal z dáli, některé zblízka. Strávil jsem například hodně času na zkouškách Karl Böhma, Josefa Kripse a také Rafaela Kubelíka. Osobně jsem je poznal až později. Mezi těmi, které jsem obdivoval jen zdálky, byli samozřejmě především Toscanini a Furtwängler – s jejich nahrávkami jsem vlastně vyrostl. Můj profesor Hans Swarowsky byl velký obdivovatel Toscaniniho a naše výuka byla proto založena na filosofii Toscaniniho, ne na Furtwänglerovi. Toho jsem poznal ve Vídni také jen zdálky, četl jsem jeho eseje, poslouchal nahrávky a hovořil se členy Vídeňské filharmonie, kteří pod jeho taktovkou hráli. To bylo nejblíž, jak jsem se k němu mohl dostat – zemřel právě na konci roku 1954. A musím říci, že jsem se naučil hodně od všech těchto dirigentů.
Když jsem pak, ještě jako student ve Vídni, jezdil za rodiči do Manchestru, chodil jsem na zkoušky orchestru Hallé a naučil se opravdu mnohému. Jejich šéfdirigent sir John Barbirolli měl ohromný repertoár, byl mistrem orchestrálních barev a vždy „vyťukával“ všechny detaily v orchestru; byl také mistrem rubata, což bylo tehdy vzácné, obzvlášť v Anglii. Později jsem ho poznal dobře i osobně, protože Barbirolli si mého otce velice oblíbil – často zval rodiče domů a vařil jim italská jídla! Zmínil se o mém otci i ve svém životopisu.
Jak na vás zapůsobil Karajan? Chodil jsem samozřejmě i na jeho zkoušky. Později jsem ho osobně dobře poznal a prošli jsme spolu i několik partitur – Otella a Tristana. Karajan mi předal všechny své znalosti, nic neskrýval – dalo se s ním skvěle hovořit.
Letos oslavujete i padesáté výročí debutu s Vídeňskou, Berlínskou a Izraelskou filharmonií. Jaké to jsou orchestry? S Vídeňskou filharmonií jsem vyrostl, poslouchal jsem je jako student sedm let na zkouškách, a to jak orchestrálních, tak operních. Od prvního okamžiku svého pobytu ve Vídni proto představovala pro mne Vídeňská filharmonie ideální orchestrální zvuk. Ten jsem se pak snažil reprodukovat během svého působení v Los Angeles a také v Izraelské filharmonii. Berlínská filharmonie měla také svůj zvláštní druh vřelosti.
Je tento vřelý zvuk vlastní právě středoevropským orchestrům? Ano, najdete ho samozřejmě i u České filharmonie, kterou jsem také dirigoval, v šedesátých letech. Během tehdejších návštěv v Praze jsem poznal i další české dirigenty, Václava Smetáčka a jeho milou rodinu, také Karla Ančerla, toho ale méně. Česká filharmonie je jeden z nejlepších orchestrů a velice rád bych ji ještě dirigoval, ostatně zvali mne už mnohokrát…
Váš repertoár s Vídeňskou filharmonií byl velmi široký – nejen klasický vídeňský repertoár, ale i hudba 20. století, například Penderecki, Berio a Messiaen. Ano, dirigoval jsem mnoho moderní hudby, obzvlášť během prvních několika let ve Vídni. Tehdy jim byl tento repertoár cizí, ale uvítali ho, protože Vídeňská filharmonie je orchestr, který s dirigenty skutečně spolupracuje. Členové orchestru byli vždy přístupni novým nápadům, nebyli zaujati. Proto těch 50 let, kdy jsem dirigoval Vídeňskou a Berlínskou filharmonii jako host každou sezonu, znamenalo hodně pro můj růst – učil jsem se z koncertu na koncert, z roku na rok.
S Izraelskou filharmonií jste působil nejdéle – dnes je to už více než 40 let. Máte za sebou více než 2 000 koncertů, řadu turné a již od roku 1981 titul Music Director for Life. Když jsem v Izraeli začínal jako mladý dirigent, měl jsem už v orchestru skvělé muzikanty, velmi individuální. Ovšem Izraelská filharmonie byla už tehdy orchestr, který se skládal ze Středoevropanů, takže orchestr měl velmi vřelý zvuk už od počátku. Orchestr jsem ale také budoval – angažoval jsem jednotlivé členy, vždy však demokraticky, po diskusi s výborem.
Kdysi bylo v Izraelské filharmonii hodně Poláků, dnes je to z velké části ruský orchestr. Ano, ale myslím, že jsem vybudoval orchestr, který se dokáže adaptovat. Když hrajeme středoevropský repertoár, má tento orchestr ideální stylový zvuk, když však hrajeme ruskou nebo francouzskou hudbu, dokážeme zvuk změnit. Prvotřídní orchestr je adaptabilní – má charakter, který reprezentuje ideál současné interpretace. Nemůžeme hrát všechno se středoevropským zvukem, to by bylo nežádoucí.
Váš repertoár s tímto orchestrem je široký, není na něm ale Wagner. Myslíte, že budete někdy Wagnera v Izraeli dirigovat? Postupem času ano, jsem si tím zcela jist.
A jak byste definoval zvuk Newyorské filharmonie, kde jste vlastně byl nejdéle sloužícím ředitelem (1978 – 1991)? Newyorská filharmonie má také svůj specifický zvuk, velmi adaptabilní – robustní, ale i jemný, pokud to chcete… Záleží prostě na tom, co dirigent orchestru vtiskne, čím ho inspiruje. Je to skvělý orchestr a měl jsem velké štěstí, že jsem s ním mohl působit třináct let.
Existují ještě jiné orchestry, které byste rád dirigoval? Patří k nim i Concertgebouw, který jsem dirigoval velmi málo, ale všechno je to otázka času. Nelétám totiž z jednoho místa na druhé, rád se určitou dobu zdržím – v Mnichově jsem například trávíval pravidelně pět měsíců každý rok, ve Valencii se zdržím třeba sedm týdnů, ve Florencii šest. Pokud jsem na turné, je to vždy s orchestrem, se kterým pracuji pravidelně.
Operu dirigujete již 47 let. Co vás na tomto žánru zajímá nejvíc? Opera byla celé moje mládí, žil jsem ji od prvního okamžiku ve Vídni – tamější Fidelio byla první opera, kterou jsem v životě slyšel. Takže jsem vždy miloval jak koncertní pódium, tak operní scénu. Nedovedu si představit život bez Mozartových a Wagnerových oper! Dirigoval jsem také hodně Verdiho, Pucciniho už méně. Z Mozarta jsem dirigoval všechna jeho mistrovská díla a kromě Parsifala jsem, myslím, oddirigoval celého Wagnera.
Pracoval jste s legendárními zpěvačkami jako například Leontyne Price, Grace Bumbry a Birgit Nilsson. Máme i dnes takové hvězdy? Jistěže ano, v současnosti existuje řada skvělých zpěváků a zpěvaček, máme velké štěstí. Musíme jen dohlížet na jejich vývoj… A stále ještě máme Plácida Dominga… Mohu říci zcela bez váhání, že neznám jiného zpěváka, a to jakéhokoliv věku, který je srovnatelný s Plácidem! Zpěvák, který zpíval v tak širokém repertoáru, v tolika různých stylech, v tolika jazycích…
A nejen jako tenor. Ano, nedávno jsme spolu dělali Rigoletta, kde vystoupil v hlavní barytonové roli.
Ve Valencii jste v roce 2007 dirigoval dnes už legendární Wagnerův Ring, s katalánskou skupinou La Fura dels Baus. Co vás na projektu lákalo? Dirigoval jste už řadu Ringů! Byl to právě fakt, že nabídku spolupráce přijala tato skupina. Její ředitel, Carlus Padrissa, se přijel podívat na naše představení Ringu v Mnichově, a musím říci, že spolupráce s tímto týmem byla velice příjemná a nezměnili jsme zhola nic ve Wagnerových jevištních pokynech. Je to moderní interpretace cyklu, dnes je také na DVD, a vyhrává jednu cenu za druhou. Dodávám, že orchestr ve Valencii je nově založen, každého člena vybral osobně Lorin Maazel a orchestr je to skvělý. Úplně se do Wagnera ponořili a jsem na jejich výkon a na výkon celého týmu ve Valencii, velice hrdý. Je to přece jen nová operní scéna, nemají tolik zkušeností a inscenace je komplikovaná. Myslím však, že všichni odvedli skvělou práci.
Za současné světové krize trpí řada operních scén. Například na festivalu Maggio Musicale Fiorentino bylo loni i předloni snížení státní dotace hodně vysoké. Jaká je finanční situace ve Valencii? Bývala velice dobrá, dnes je to však daleko obtížnější. Letos vypadají dotace španělské vlády takto: barcelonská scéna Liceu dostala 18 milionů eur, madridská scéna Teatro Real 14 a my ve Valencii pouhý milion. Podle mého názoru je to zcela politické rozhodnutí a považuji je za naprosto neférové. Liceu a Real jsou výborné operní scény, nic proti nim nemám, ale musím se samozřejmě postavit za „svoje“ divadlo. Uvažte, jaký máme ve Valencii repertoár a jak vysoká je kvalita našich představení!
V době vašeho působení v bavorské Státní opeře měla tato scéna obrovskou dotaci, okolo 50 milionů eur. Je dnes situace v Německu ještě stále lepší než jinde v Evropě? Je lepší nežli kdekoliv jinde. Moji kolegové v Německu si sice ještě pořád stěžují na snižování dotací, ovšem ve srovnání s Itálií nebo Španělskem je jejich situace daleko lepší.
Jaké máte plány, pokud se týká velkého wagnerovského výročí v roce 2013? Budeme dělat Ring ve Florencii, pak Mistry pěvce ve Valencii, v květnu nebo červnu 2013, a v listopadu tutéž inscenaci Ringu ve Valencii. S ní pak jedeme na turné do Japonska, kde budeme otvírat novou operní scénu v Ósace, a cyklus budeme opakovat v Tokiu. Takže v roce 2013 budu dirigovat šest Ringů – pěkně děkuji! (smích)
Co plánujete na zbytek roku 2011? Po nedávném velkém turné s orchestrem Maggio Musicale Fiorentino budu dirigovat v létě na velkém turné Izraelskou filharmonii – kromě Salcburku budeme vystupovat na většině evropských festivalů.
A na podzim budete ve Florencii dirigovat Věc Makropulos. Co vás zajímá na této Janáčkově opeře? S Janáčkovou hudbou jsem nevyrostl, viděl jsem však několik představení jeho oper ve Vídni, když se tam začal Janáček dávat, a pak v Anglii. Takže něco jsem shlédl a na práci na této opeře se velice těším. Režírovat bude velký americký filmový režisér William Friedkin, Michael Curry navrhl zajímavou scénu a hlavní roli bude zpívat Angela Denoke. Velmi rád bych dirigoval také Lišku Bystroušku.
A Dvořákova Rusalka? Ach, to je krásná opera – Rusalku miluji, viděl jsem ji několikrát.
Váš otec musel odejít z Indie do Británie a později do USA. V Indii tehdy prostě nebylo dost práce pro místní hudebníky, kteří se chtěli věnovat evropské klasické hudbě. Dnes tvoří vaše rodina hudební dynastii: váš bratr Zarin je výkonným ředitelem Newyorské filharmonie, váš syn Mervon je výkonným ředielem na Královské konzervatoři v Torontu a kontratenorista Bejun Mehta je synem vašeho bratrance. Jaká je situace v Indii dnes? Zájem o klasickou hudbu určitě stoupl v mém rodišti Mumbaí (Bombaji), a milovníky evropské hudby najdete také v Kalkatě, Novém Dillí a v Madrásu, pro domácí muzikanty ale stále není dost práce. V roce 1995 jsem v Bombaji založil jako poctu mému otci Mehli Mehta Foundation. Máme tam asi 200 mladých muzikantů, studují hru na housle a na klavír. Jednoho dne odtamtud určitě přijde na svět nějaký génius!
Jste světoobčan – cestujete po celém světě, ovládáte osm jazyků… Za koho se považujete vy sám? Jsem Ind, na sto procent Ind. Je řada míst, kde se cítím velmi doma, především v Izraeli, který miluji, také ve Valencii. I Amerika mě přivítala velmi dobře. S americkými orchestry jsem strávil řadu let, takže svůj hudební růst dlužím také muzikantům Spojených států – a před 42 lety jsme s mou ženou založili domov v Los Angeles. Srdcem jsem však Ind!
