Jakkoli musí být obsáhlé interview po telefonu dopředu detailně dohodnuto, pocítí člověk v den D beztak neklid až nervozitu. Bude taková veličina, jakou třiaosmdesátiletý dirigent Zubin Mehta bezesporu je, opravdu v hodinu H u aparátu? A i když ano, potvrdí moji celoživotní zkušenost, že právě globální hvězdy světové kultury jsou, pokud už k rozhovoru svolí, mnohem vstřícnější a pokornější než ti, kterým vědomí vlastní průměrnosti velí ji překrýt pýchou? Dokážu ho prvními otázkami zaujmout natolik, aby se nevymluvil na další povinnosti a rychle se nerozloučil? Nebo si dokonce to, jak jsem připraven a co o něm vím, sám nenápadně vyzkouší dvěma, třemi letmými dotazy? I to se mi už u těchto osobností, které rozhodně nemíní plýtvat časem a energií, přihodilo. Dva tři týdny jsem proto s Maestrem na dálku takřka žil; přečetl jsem plno článků, recenzí a kritik, poslechl jsem si způsob, jakým reaguje a jak se vyjadřuje v rozhovorech na internetu… A teď, v sobotu 4. května 2019 odpoledne, slyším jeho hlas, křehčí a přerývavější než kdysi, na vlastní uši, protože Zubin Mehta zvedl ve své přechodné milánské rezidenci sluchátko.
Zjistil jsem, Maestro, že ve Scale vás čeká série zajímavých koncertů. Nejenže budete během deseti dnů dvakrát dirigovat náročnou 8. symfonii Antona Brucknera. Taktovku pozdvihnete i na charitativním večeru, kde navíc ke klavíru usedne váš dávný přítel, sedmasedmdesátiletý klavírní virtuos Maurizio Pollini. A aby toho nebylo málo, před provedením Mozartovy Velké mše c moll jste se uvolil absolvovat veřejně přístupný dialog s vatikánským kardinálem Gianfrancem Ravasim. Zní to všechno velice zajímavě, ale není toho na vás s prominutím trochu moc? To víte, že je, ale copak může člověk odřeknout přátelům? Navíc se na to velice těším. Pan kardinál zastupuje záslužné hnutí Cortile dei Gentili, které dlouhodobě rozvíjí dialog mezi věřícími a nevěřícími mimo jiné prostřednictvím besed na různá témata. Se mnou to má být o tradicích v hudbě, asi v souvislosti s odlišným náboženstvím, s různými vírami. A ten charitativní večer? Ten je výsledkem mojí dohody s končícím intendantem Scaly Alexandrem Pereirou, kterého si velmi vážím, a nebyl pro mě problém mu vyhovět. Zvlášť, když si přitom mohu opět přihřát svou vlastní dobročinnou polívčičku.
O co tedy jde? Někdy počátkem devadesátých let se v indickém státě Paňdžáb místní biskup rozhodl, že založí Nadaci svatého Františka. A z jejích prostředků zřídí a bude provozovat ve městečku Pathánkót domov pro tělesně či duševně hendikepované děti. Roku 2004 jsem tam v jejich prospěch uspořádal a dirigoval dva koncerty, které umožnily navýšit počet chlapců v domově na sto a děvčat na čtyřicet.
Tomu všemu rozumím. Jste laskavý člověk, jste Ind, takže ve své vlastni pomáháte. Ale co s tím má společného Rakušan, který před svou pětiletou misí v Miláně žil a pracoval v Curychu, kde jedenáct let řídil místní operu a z toho tři roky souběžně i salcburský festival, tedy pan Pereira? To je velmi intimní příběh. Můj přítel Alexander přišel ve dvou letech o tatínka při leteckém neštěstí, které se roku 1949 odehrálo nad Kašmírem. Tedy nad Indií, kam měl jeho otec nastoupit jako rakouský velvyslanec. Takže syn vlastně tátu nepoznal. Taková věc člověka poznamená na celý život. Proto se v době, kdy působil už jako zralý a úspěšný muž v Curychu, rozhodl finančně pomáhat postiženým indickým dětem. A to nejlépe blízko místa, kde jeho táta kdysi zahynul. Proto začala jeho spolupráce s paňdžábskou nadací. Bylo jen logické, že mě do toho časem vtáhl. A teď se tedy ve Scale uskuteční další z koncertů ve prospěch potřebných kdesi daleko. Naopak blízko do divadla to má Maurizio Pollini, protože od narození žije v Miláně… Ale nepřikývl jen proto, samozřejmě!
Umělecky úctyhodnou kariéru Alexandra Pereiry ve Scale, během níž byl s Mehtou průběžně v kontaktu, orámovaly ovšem i aféry. Ponechme stranou soukromý střet s bývalým partnerem jeho ženy, skoro o čtyřicet let mladší modelky Daniely Weisser de Souza, kvůli údajně nevhodným fotkám. Zásadnější byl hrozící vyhazov hned na počátku ve věci nevyjasněných okolností nákupu čtyř inscenací z „jeho“ bývalého Salzburku. A naopak ke konci Pereirovy milánské mise nezdařená spolupráce se Saúdskou Arábií, která měla za místo pro svého ministra kultury ve správní radě nalít během pěti let do rozpočtu Scaly patnáct miliard euro. Po protestech italské veřejnosti i politiků v čele s ministrem kultury Albertem Bonisolim to ale s odkazem na „kulturní nekompatibilitu“ zatrhl z pozice šéfa operní správní rady milánský starosta Giuseppe Sala. Čerstvě byl šéfem Scaly jmenován končící ředitel vídeňské Státní opery, Francouz Dominique Meyer, ovšem Pereira mu bude funkci předávat po celou nadcházející sezonu. To vše Zubin Mehta jako zkušený múzický manažer sleduje, vyhodnocuje, ale nekomentuje.
Když už byla řeč o vaší ochotě k charitativním koncertům, zkusím vám připomenout jeden velice dávný a možná nesmělý, zato však zajímavý. Psal se rok 1956. Vy jste studoval ve Vídni dirigování a hru na basu, vaším spolužákem byl například Claudio Abbado, s nímž jste se nechali zapsat do pěvecké sboru vídeňské opery jen proto, abyste mohli své dirigentské vzory – třeba Rafaela Kubelíka – pozorovat zblízka… A koncem zmíněného roku se odehrála událost, která vás vtáhla do děje, že? Je to tak dávno, přes šedesát let, ale kupodivu si na to dobře vzpomínám. Mimochodem naše pěvecká dráha v opeře dopadla prachbídně, protože nás dva sbormistr vyhodil na začátku jedné zkoušky právě ve chvíli, kdy k dirigentskému pultíku přicházel Herbert von Karajan, což nás dvojnásobně ponížilo. On si toho, jak mi později řekl, ovšem ani nevšiml… Ale k vaší otázce. Ano, od října do listopadu 1956 probíhalo v Maďarsku povstání. A když do země vtrhli Rusové, aby nastolili svůj pořádek, nastal exodus mnoha maďarských občanů do nejbližší svobodné země. Tedy do Rakouska. A já se rozhodl, že pro tyto uprchlíky, soustřeďované do sběrného tábora kdesi na kraji Vídně, uspořádám sbírku pomocí charitativního koncertu. Byl velmi titěrný, neokázalý, s komorním orchestrem složeným ze spolužáků. Odehrál se přímo na přistěhovalecké ubytovně a dodnes si pamatuji, jak byli utečenci nadšeni a jak mi pak jeden maďarský farář, který byl mezi nimi, požehnal…
Jistěže každý koncert je něčím výjimečný. Například ten, který vás čeká 15. září v Rudolfinu na Dvořákově Praze, kdy Izraelskou filharmonii povedete – po neuvěřitelném půlstoletí – jako šéf víceméně naposled. Ale byly i jiné události, které se vám jistě vryly do paměti. Často se silným společenským nábojem. A vesměs právě v čele tohoto tělesa, i když občas též s jinými orchestry či případně v pozoruhodné kombinaci. Například v červnu roku 1994 jste dirigoval těleso složené ze členů Sarajevské filharmonie při provedení Mozartova Rekviem v rozvalinách tamní, původně skvostné Národní knihovny; v jednadevadesátém jste během války v Perském zálivu dirigoval Izraelskou filharmonii na domácí půdě před diváky v plynových maskách; koncertovali jste ovšem i pro arabské publikum roku 1982 v jižním Libanonu, kde vás pak diváci vděčně objímali, anebo o patnáct let později v Nazaretu… Ale nezapomenutelným zážitkem asi pro vás bylo jedno společné vystoupení dvou orchestrů poblíž Výmaru, že? Psal se 29. srpen 1999… To ano, ale abych to zasadil do souvislostí, musím se vrátit ještě o pár let zpátky ke svým pokusům vrátit v Izraeli na koncertní jeviště hudbu Richarda Wagnera. Vycházel jsem zčásti mylně z poznatku, že se jeho skladby už občas hrají v tamním rozhlase a chtěl jsem to zkusit i na jevišti se svým orchestrem. Nejeden muzikant mě od toho odrazoval, takže jsem nakonec zvolil opatrné řešení. Roku 1981 jsme na jednom z koncertů v našem telavivském koncertním sále Heichal HaTarbut, který se tenkrát ještě anglicky uváděl jako Fredric R. Mann Auditorium, odehráli obvyklý repertoár, uvedený v tištěném programu. A když koncert skončil, vzal jsem si slovo a řekl jsem divákům zhruba toto: „My vám teď zahrajeme jako přídavek, jako překvapení, Liebestod z opery Tristan a Isolda Richarda Wagnera. Vím, jak je to pro některé z vás citlivé. Proto prosím ty, kteří tuto hudbu nechtějí poslouchat, aby odešli, a my ji pak zahrajeme pro ty, kterým už tolik nevadí.“
A jak to dopadlo? Ta věc má přece dlouhou historii. Už koncem roku 1938, po Křišťálové noci v nacistickém Německu, oslovila správní rada tehdejší Palestinské, dnes Izraelské filharmonie vašeho předchůdce Artura Toscaniniho. Chtěli, aby z repertoáru stáhl Wagnerovu předehru k Mistrům pěvcům norimberským, a on po kratším váhání uposlechl… Síla symbolů ale přetrvává. Četl jsem, že proti vám na tomto koncertu v jednaosmdesátém hlučně protestoval jeden z přeživších holocaust a později hrdina první arabsko-izraelské války, Ben-Zion Leitner. První večer proběhl docela dobře, protože všichni v publiku byli překvapeni. Možná až zaskočeni. Během skladby se sice ozvalo nesouhlasné hučení, ale já jsem orchestru naordinoval forte a bylo vyhráno. Nazítří už ale vypukl malér. Odpůrci hudby, která jim připomínala holocaust, se lépe připravili. A jen jsem začal mluvit, přerušilo mě urputné pískání a nesouhlasné protesty. Chvíli jsem s nimi bojoval a pak jsem to vzdal. Uvědomil jsem si, že i několik desítek let po druhé světové válce žije v Izraeli dost lidí, kterým stačí vyhrnout předloktí a ukázat číslo, které jim do kůže navždy vpálili nacisté. A pro ně je Wagnerova hudba, kterou měl prý tak rád Hitler, nepřijatelná. Ne že by mezi skladateli nebylo mnohem víc antisemitů, ale Wagner byl, málo platné, nejkřiklavějším případem. Přitom je jeho hudba tak nádherná… A navíc není přehnané říct, že umělecky je otcem mnoha následujících skladatelů, kteří jsou v Izraeli běžně hráni. V debatách s tamními přáteli to proto přirovnávám k situaci, kdy sice smíme jíst ovoce, ale přitom se musíme stromu, na kterém vyrostlo, vyhýbat. Alespoň prozatím.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 9/2019.
