V roce 2007 měla Česká republika 6249 obcí. Jednou z nich je více než 700 let stará obec Topolná, ležící v Dolnomoravském úvalu 10 km severovýchodně od Uherského Hradiště. V katastru najdete několik památných domů, pěkný kostel a boží muka, ale nejpozoruhodnější jsou kulturní lidé – v první řadě národopisný soubor Včelaran s vlastní cimbálovou muzikou, kde bezmála dvacet let působila jako leader Zuzana Lapčíková (* 16. 3. 1968). Topolná je jejím domovem. Jméno Zuzana (Susanne, Šušaneh, Sanni, Šušanik, Xuxa, Zune) pochází z hebrejského jména שושנה – Šošana: lilie, růže.
[block background=“#e5e5e5″]Zuzana Lapčíková je nejen vynikající cimbalistkou a zpěvačkou, ale i jednou z nejznámějších nositelek tohoto krásného jména u nás. Co je však zajímavější – je to člověk, který je nesmírně kreativní, dokáže v projektech spojovat různé lidi a žánry. V tom jde po svém podobně jako šéf souboru Hradišťan Jiří Pavlica, s nímž realizovala několik pozoruhodných projektů. Spolupracovala mimo jiné i s Milošem Štědroněm, Idou Kelarovou, několika orchestry a s řadou skvělých jazzmanů včetně Emila Viklického. Se svým manželem založila soukromou základní uměleckou školu v Uherském Hradišti, která má výtečnou pověst. Její doposud největší kompozicí je Orbis Pictus, oratorium o 360 rukou psaných stranách, inspirované jejím milovaným Komenským, jež poprvé zaznělo v roce 2009 na festivalu Smetanova Litomyšl. Diskografie Zuzany Lapčíkové už obsahuje více než třicet titulů.
Se Supraphonem poprvé spolupracovala v roce 1993 v rámci BROLN při natáčení desky Vánoční gloria. O tři roky později to byla participace na desce Leoš Janáček: Unknown II. Před několika týdny vydala firma Supraphon Music adventně-vánoční album Marija Panna přečistá, kde se svým jazzovým kvintetem elegantně překračuje žánrové škatulky; originální vyznání lásky k moravské lidové hudbě. Je tak čisté, že člověk uvěří posledním slovům sleeve note profesora Miloše Štědroně: Dat robur musica – Hudba sílu dává.
Ve stejnou dobu se v jednom malostranském hotelu uskutečnilo moje první setkání s touto mimořádnou ženou. Musím se přiznat, že jsem z toho měl a priori obavu. Ještě nikdy jsem nedělal interview s hudebníkem, který se zabývá lidovou hudbou, neřku-li se zpívající cimbalistkou (skladatelkou, scénáristkou, aranžérkou, etnomuzikoložkou, učitelkou, matkou tří dětí, manželkou…). Od prvních vteřin však byla přes lehkou únavu milá, bezprostřední, upřímná a hlavně trpělivá. Jako červená niť se vinulo naším povídáním její základní životní vyznání: „Nejdůležitější jsou v mém životě vztahy. Velice bych chtěla, abych si vztahy, kterými mě život obšťastnil, které se snažím pěstovat – mezi lidmi, v rodině, k přírodě, k Bohu – dokázala podržet a měla je co nejméně nabourané, aby byly v harmonii.“ Jejich kořeny jsou v malé moravské obci Topolná.[/block]
Naše vesnice je na Dolňácku, podle kroje by bylo přesnější říci Bílovsko podle farní obce Bílovice. Spadá sem asi sedm dědin, které jsou, co se týká písní a zápisů obyčejů díky druhé sbírce Františka Bartoše a práci dalších sběratelů, docela dobře etnograficky zmapovány. Zjistilo se, že existence zdejšího folkloru má několik vrstev. Tak jsem se tím začala do hloubky zabývat, a to nejen v souboru Včelaran. Nejstarší vrstva a doklad nějakého aktivního hudebního působení je z kůru v kostele v Bílovicích. Na Moravě byla ve své době velmi oblíbená pastorální mše Josefa Schreiera. Dokonce byla asi tehdy populárnější než dnes Rybova vánoční mše. Hodně jsem se jí zabývala. A protože existovala na různých kůrech asi ve dvanácti zněních, chovala se jako folklor, byla zapsána vždy v tom obsazení, v jakém se muzikanti zrovna sešli. Jedním z mála známých údajů o Schreierově životě je zpráva, že se v roce 1740 oženil v Bílovicích s dcerou místního varhaníka. Shodou okolností v blízkém městečku Napajedla působil varhaník Tomáš Kuzník, který psal libreta k takzvaným hanáckým operám. To vše mě přivedlo k myšlence, že by bylo dobré Schreierovu mši s lidmi v „terénu“ nastudovat. Další historickou vrstvou, kterou jsem se zabývala, byla sbírka asi 90 písní zapsaných přímo v Bílovicích, jež jsou zařazeny do druhé sbírky Františka Bartoše. Tento komplet Bartošovi zaslal kněz František Koželuha, jehož bratr byl v Bílovicích mlynářem. Protože jsme měli kdysi rodinné vazby na Koželuhovi, tak jsem se rozhodla bílovickým kompletem detailně zabývat. Jsem přesvědčena, že byly zapsány nikoliv podle toho, jak je někdo zazpíval, ale jak je někdo zahrál! Buďto je musel zahrát huslista, tedy byly zapsány podle hudecké hry, nebo podle hry varhaníka… Já osobně si myslím, že je to zapsáno podle hry hudecké. Zajímavé je, že když byl komplet vřazen do Bartošovy sbírky, tak se v tom regionu už hrálo jinak – nastoupily „štrajchové“ kapely, což je další hudební vrstva, kterou jsem intenzivně zkoumala. Muzikanti, kteří prošli vojenskými kapelami, přinášeli do hudeckých muzik žesťové i dřevěné dechové nástroje, v dědinách rostl počet kapelníků schopných aranžovat i komponovat.
Zajímavou kapitolou Bílovic je i to, že zde působil coby začínající učitel mladý Alois Hába, který vedl děti ke komponování vlastních písní, které pak zapisoval. Mimochodem i tím jsem se nechala poučit, takže moji malincí žáčci mi nosí svoje skladbičky zapsané velmi neumělým způsobem, společně je zapíšeme a pak archivujeme. (smích)
Všechny vrstvy, o kterých jsem hovořila, jsem pak nějak realizovala a vyzkoušela v souboru Včelaran. Často to nebyli profesionální hudebníci nebo i tanečníci, protože jsme se intenzivně zabývali i sběrem lidových tanců.
[block background=“#e5e5e5″]„… a já jsem se cítil šťasten uvnitř těchto písní, v nichž smutek není hravý, smích není křivý, láska není směšná, a nenávist není plachá, kde lidé milují tělem i duší, kde v nenávisti sahají po noži nebo po šavli, v radosti tančí, v zoufalství skáčou do Dunaje, kde tedy láska je ještě láskou a bolest bolestí, kde původní cit není ještě vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené: a zdálo se mi, že uvnitř těchto písní jsem doma…“ (Milan Kundera) [/block]
Jako rodačka z moravského Slovácka jste jistě stokrát slyšela otázku: Jaká byla vaše cesta k hudbě? Byla dána geneticky?
Určitě. Moje rodina byla hodně tradiční, žila v selském, obrovském stavení z kamene a hlíny, v mojí době už z větší části bez dobytka. Doslova od nejútlejšího dětství zněl kolem mě stále zpěv. Největším momentem harmonie a rodinného štěstí byly hodiny, kdy spolu babička s dědečkem dvojhlasně zpívali. Abych nezlobila nebo aby mě utišili, tak nejenže mi zpívali, ale začala jsem s nimi zpívat i já. Silným vjemem byly pro mě i zpívající ženy v kostele, kam jsem chodila s babičkou. Mimochodem ještě dřív, než jsem uměla číst a psát, jsem si vytvořila vlastní notopis a v tomto svém systému jsem si zapisovala svoje nápady, melodie… Dalším hudebním katalyzátorem byl maminčin rebelující bratr, který měl bigbítovou kapelu. Nejdřív jsem jen poslouchala, později mi začali dávat do ruky různé nástroje – kytaru, flétnu… Nejvíc jsem však toužila po klavíru, a tak mě rodiče přihlásili do lidušky v Napajedlích. Shodou okolností do zdejší školy přišla paní učitelka, která vystudovala hru na cimbál, a protože jej na škole měli, uprosila jsem ji, aby mě v mých dvanácti letech začala učit. Zaprášený nástroj se prostě ve správnou chvíli sešel s učitelkou a „cimbáluchtivou“ žačkou. Dlužno dodat, že je cimbál pro Dolňácko krajovou specialitou. Byla jsem jednou z prvních dívek, které začaly mimo velká centra na cimbál hrát. Do té doby to byl hodně maskulinní nástroj. Z organologického pohledu je to hmatatelný důkaz, že jsme na východní Moravě pod vlivem východního vnímání hudby.
Houslisté poznají styl a tón velkých mistrů, stejně tak pianisté. Jak je to u cimbálu?
Cimbalisté dobře rozeznají nejen způsoby hry, ale v případě slavných muzikantů, i kdo hraje. Navíc stejně jako u jiných nástrojů lze způsobem hry a tvorby tónu cimbál probudit, vyjevit jeho kvality nebo utlumit. Hra na cimbál je natolik individuální, že mi to připomíná rukopis. Například v Maďarsku vím o čtyřech školách, které úplně jinak tvoří tón, drží paličky, jinak z nástroje dostávají hudbu. Jiná škola je pak u nás… Pro mě je zásadní ovládat všechny způsoby a podle potřeby je umět kombinovat a předávat zkušenosti mým žákům. Za posledních 25 let zažívá cimbál u nás na východní Moravě boom; je zde obrovské množství malých i větších dětí, studentů, vysokoškoláků i dospělých, kteří se chtějí naučit hrát na cimbál. Přitom už jenom orientace na nástroji není snadná.
Máme tady výrobce a kolik cimbál stojí?
Jsou zde tři. Standardní nástroj pak stojí kolem 100 tisíc, špičkové koncertní kusy z Maďarska 200 i 250 tisíc korun a některé jsou tak výjimečné, že jsou v podstatě neprodejné. Já jsem si teď pořídila raritní novinku. Moravský nástrojař Pavel Všianský mi vyrobil dva nástroje. Designově dráždivý, extravagantní s neobvyklou abstraktní dýhou, takový leopard, protipólem mu je o oktávu hlubší nástroj, tedy kontrabasový cimbál, který je u nás unikátem a nabízí velké kompoziční a provozovací možnosti.
Vaše studium však neskončilo u cimbálu…
Studovala jsem etnologii a muzikologii na brněnské Masarykově univerzitě a měla jsem štěstí, že jak na konzervatoři, tak na vysoké škole jsem ještě zastihla skvělé kantory – pány profesory Řezníčka, Spilku, Petrželku, Fialu, Fukače, Kurfürsta, Miloše Štědroně…
Pomohlo vám studium v pozdější práci?
Neuvěřitelně. Abych mohla zůstat co nejdéle v inspirujícím akademickém prostředí, například sledovat řazení myšlenek a způsob vyjadřování, prodlužovala jsem si studium, jak to jenom šlo! (smích)
Morava je folklorně neuvěřitelně pestrý region, kde se dokonce liší hudba každé dědiny. Čím to je?
Variabilita je tam skutečně obrovská. Navíc lidé si svoje pojetí velice střeží. Má to dva důvody, které souvisejí i s mým hudebním vyjadřováním. Na jedné straně považuji za nesmírně důležité nastudovat a poznat nejtradičnější modely chápání a přednesu hudby, na straně druhé mám intenzivní potřebu sdělovat svoje názory, city, reflexe. Snažím se méně či více citlivě nechat se inspirovat tradicí a vyjádřit se po svém. Obě hlediska pak pozoruji v terénu nepřetržitě. Je zde neuvěřitelné silná, až posvátná snaha zachovat a držet tradici co nejdéle, ale také zde vidíte a slyšíte snahu po rozletu a vykročení do neznámých světů. Proč je Morava tak specifická, na to asi neumím odpovědět.
Může hrát nějakou roli na rozdíl od Čech silnější křesťanské ukotvení Moravy?
Religiozita v tom možná hraje zásadní roli a mohla ovlivňovat aktivní hudební život v obcích. Když si vezmete nejsilnější folklorní oblast, která je vlastně katalogem moravské lidové hudby, tedy region Horňácka, tak zjistíte, že v místech, kde se dlouho drželo evangelické vyznání, intenzivně a neskutečně silně doznívaly nejarchaičtější hudební projevy.
[block background=“#e5e5e5″]„Pro mne prvotní a zásadní ve folkloru je, že je to vlastně výkřik emoce, psychologická očista. Nesmírně důležité je, že se neustále podle různých situací a příležitostí mění. Jeho improvizační stránka je tak důležitá, že ho neustále jakoby občerstvuje.“ (Zuzana Lapčíková) [/block]
Účastníte se velmi odlišných projektů, od ryze lidových akcí typu Horňácké slavnosti až po projekty s jazzovým nebo artificiálním základem. Je pro vás různost a vstřebávání mnoha podnětů životní potřebou?
Asi ano. Zjistila jsem, že bych dnes bez toho nemohla existovat. Od dětství jsem měla dvě vášně. První byla čtenářská, která se u nás v rodině dědí. Tedy vizuální vnímání světa. Jedna moje prababička pocházela z Halenkovic. Tato zajímavá dědina je součástí posledního kopaničářského východního „valašského“ dosídlení, kdy k nám pastýři (valaši) přicházeli přes karpatský oblouk. Prababička nejenže krásně šila tradiční kroje, ale byla i velkou čtenářkou, což se u ženy v tehdejším hospodářství považovalo za prohřešek. Od té doby se tato „posedlost“ u nás dědí. Druhou vášní byla hudba, tedy sluchové vnímání světa. Obě vášně, tedy četba libozvučných, krásných textů a zpěv melodií, se pak vlastně propojily, když jsem od jedenácti let začala intenzivně studovat nejzásadnější sbírky moravských lidových písní, Sušila a Bartoše, a naše regionální sbírky. K Janáčkovi jsem se pak dostala přes jeho folklorní období. Samozřejmě díky jeho úžasné předmluvě k Bartošově sbírce. To vše se pak ukládalo do mého „dětskému computeru“ v hlavě.
Zmínila jste Janáčka. Jak vás ovlivnil?
Jakýkoliv vjem, který zaznamenal, byl pro něj inspirací. Před pěti lety jsem měla možnost připravit autorský jevištní projekt pro brněnské Národní divadlo. Nejdříve jsme s choreografkou Hanou Litterovou uvažovaly o baletu na literární předlohu spjatou s lidovým prostředím. Bohužel vše se vymykalo danému komornímu rámci. Nakonec vznikly vlastně podle janáčkovského principu Balady. Baladami se zabývám už hodně dlouho. Svou první autorskou desku Balada o Veruně jsem natočila v jednadvaceti letech, kdy jsem se inspirovala krojovou studií Josefa Mánesa a tragickým osudem jeho modelu – pomatené bílovické krasavice Veruny Čudové.
To, co vytváříte, je spontánní, bez nějaké teoretické sebereflexe typu „proč to dělám“?
Sice jsem studovala teorii hudby, ale neumím si dopředu tvůrčí postupy, formu nebo cestu k realizaci své vize nalajnovat. Příkladem může být poslední deska…
Která je hodně zvláštní. Opět se tu projevuje jakási zdánlivá dichotomie – tradice a moderní hudba, přičemž ovšem tyto světy nejsou striktně odděleny, ale prolínají se.
Udělala jsem si pro sebe předvýběr toho, co bych ještě chtěla říct k tématu Vánoc a obecně k tématu zrození života, protože toto je moje první autorská vánoční deska. Měla jsem plochu asi jedné hodiny, na které jsem chtěla posluchači něco důležitého sdělit. Můj předvýběr byl naprosto subjektivní, napsala jsem si na papír prostě písně, které tam musely podle mně být. Jenže jsem pak zjistila, že jediná možná forma je profánní mše, že jiné řazení není možné. Kyrie – Gloria – Credo – Sanctus – Benedictus – Agnus Dei. Dost mě to překvapilo… Kyrie tedy zakončuje píseň Byla lúčka zelená, Gloria Raduj se všecko stvoření, Credo otvírá Jak překrásné slunéčko, Sanctus završuje Toto dítě radostné, Benedictus Prýští se studená vodička a první z dvojice písní v Agnus je nádherná Panenka Maria po světě chodila. Jako by si to téma existovalo nezávisle na mně. Prostě při hledání vyjádření naráz v tom uvidím souvislost, jež mě zavede ke konkrétní podobě. Každá část je světem pro sebe, zároveň ale spolu korespondují názvuky v některých částech. Například jakési zachycení okamžiku, vyřknutí životního postoje v existenciální písni Jak překrásné slunéčko z Creda koresponduje s popisem konkrétní situace v písni Byla zima z Benedicta.
A co zpracování, kdy některé části jsou velmi tradiční, hudecké, a jiné jazzové?
Předně – od začátku jsem věděla, že chci desku natočit se svými jazzovými přáteli, s kterými v poslední době spolupracuji. Zažívám totiž s nimi na jevišti silné momenty hudební náhody, tvoření, improvizace a tím i svobody. A velmi často se překvapujeme a musíme na sebe reagovat… Deska má i hudební souvislosti. Třeba třetí píseň Co se stalo, přihodilo má stejný charakter a nápěv jako jedna píseň v Codexu Kajoni. Takže valašská koleda má stejný hudební charakter jako uherský starobylý nápěv. Proto jsem zvolila v tomto případě rustikální podobu. Naopak jiné koledy mi okamžitě navodily představu jazzové formace, třeba Toto dítě radostné.
Svoje hudební partnery si vybíráte pečlivě. Jaká spolupráce vás uspokojuje?
Od jakéhokoliv hudebního počínání očekávám vytvoření vlastního časoprostoru, kdy se člověk legálním způsobem vytrhává z reality. V takovém stavu muzika povznáší člověka k jinému vnímání světa, reality. Každý z nás má svoje limity, ale muzika je může pomoci překonávat – Dat robur musica. Pakliže je hudba interpretována a přijímána srdcem, může předávat sílu a energii.
