Slavnostním koncertem 20. září zahájila Filharmonie Brno v Janáčkově divadle pod taktovkou Leoše Svárovského, jednoho ze svých dosavadních deseti šéfdirigentů, svou jubilejní šedesátou sezonu. Jeho pořadem (Smetana, Martinů, Dvořák) se tato sezona přihlásila k retrospektivní části své dramaturgie, k ohlédnutí za uplynulými šesti desetiletími. K tomu patří také jeden z obou jejích symfonických cyklů v Janáčkově divadle označený jako FDJ2: každý z jeho čtyř koncertů je věnován jednomu z dalších čtyř dosud žijících šéfů – Petru Vronskému, Aldu Ceccatovi, Petru Altrichtrovi a Aleksandru Markovičovi. První symfonický cyklus (FJD1) naopak hledí dramaturgicky kupředu a svůj repertoár zasahující i jednadvacáté století obsazuje mladými sólisty a dirigenty se světovou reputací.
Jednou z takových osobností je letošní „umělkyně sezony“ Alina Pogostkina, německá houslistka ruského původu. V Brně se poprvé objevila na Moravském podzimu 2003 jako křehká dívenka z Petrohradu a hned zaujala svým temperamentním projevem v Lalově Španělské symfonii, podruhé tu vystoupila v roce 2009 s koncertem Šostakovičovým; ve své sezoně bude hrát pětkrát: dvakrát nedávno napsaný koncert Jörga Widmanna, dvakrát neoromanticky laděné Vzdálené světlo Pēterise Vaskse a na slavnostním Novoročním koncertě – v pořadu připomínajícím vůbec první vystoupení filharmonie před šedesáti lety – koncert Petra Iljiče Čajkovského.
Brněnská filharmonie byla ustavena jako Státní filharmonie Brno k prvnímu lednu 1956 a zbylých šest měsíců aktuální sezony (1955/1956) se rozhodla považovat za svou sezonu nultou. Rok 2015 je tedy šedesátým rokem její existence a sezona 2015/ 2016 jubilejní sezonou šedesátou; dovršení svých šedesáti let oslaví filharmonie na Nový rok 2016 vystoupením, které bude jejím jednašedesátým novoročním koncertem. Ten první totiž provedla v den svého vzniku (!) a navíc pod cizí hlavičkou: jeden z obou do té doby existujících brněnských symfonických orchestrů, které se měly sloučit v novou filharmonii, totiž Symfonický orchestr kraje Brněnského (SOKB), měl ve své původní sezoně ohlášen (a vyprodán) novoroční koncert a také jej provedl se svým dirigentem Zbyňkem Mrkosem a s hojnou účastí výpomocí z toho druhého – Symfonického orchestru brněnského rozhlasu (SOBR); a protože na Nový rok už žádný z obou zmíněných orchestrů neexistoval a protože naopak všichni zúčastnění už byli členy nové filharmonie, nutno tento novoroční koncert považovat za její umělecký debut, neoficiální, ale faktický.
Budiž řečeno, že žádný z muzikantů jej neprožíval zvlášť povzneseně: rozhlasoví hráči nebyli nadšeni přílivem zdivočelé mládeže (rozdíl věkového průměru mezi oběma tělesy byl 15 let) a ambiciózní členové krajzáku, který prodělal v posledních dvou sezonách za vedení Václava Neumanna neuvěřitelný vzestup, se chystali v nové filharmonii opustit svá prestižní místa prvních hráčů (po letech se na ně většinou vrátili) a uvolnit je rozhlasovým páprdům. Náladě nepřispíval ani slavnostní pořad z Čajkovského skladeb – objednal si jej pořadatel koncertu, jímž byl brněnský Spojklub, prakticky jeho kulturní referent pan Oščádal, jinak znalec a opravdu zasloužilý propagátor symfonické muziky: svými ovečkami dokázal zaplnit třikrát do roka sál na Stadioně, ovšem s podmínkou, že si nadiktuje pořad. Tentokrát to byl v jeho první části houslový koncert hraný Jarkou Štěpánkem, jenž měl svá lepší léta s perspektivou houslového génia (myslím to vážně) už dávno za sebou a jenž na pódiu celou dobu bojoval se záchvaty astmatického kašle; navazující Slavnostní předehra 1812 byla slavnostní jen do té doby, než začala pálit spoluúčinkující dělostřelecká jednotka brněnské posádky – do rytmu se netrefili ani jednou. Patetická symfonie po pauze vyšla naopak velmi slušně (orchestr měl už svou úroveň), zvlášť po emotivní stránce: po proslulém funebrálním závěru se publikum i hráči rozcházeli do nového roku v opravdové pohřební náladě.
Rozumí se, že koncert, zahajující činnost nové filharmonie oficiálně, proběhl – pod taktovkou jejího šéfa Břetislava Bakaly – osmnáct dní poté mnohem důstojněji, s monumentálním programem z české hudby a s příslušnými projevy, ale kupodivu se do paměti účastníků ani zdaleka nezapsal tak jako ten novoroční, jenž se stal historickým jen jakousi osudovou shodou okolností. Je proto logické, že jeho program bude šedesátiletá filharmonie opakovat v den svých narozenin, byť s jednou změnou: místo dělostřelecké Čajkovského předehry zazní (v premiéře) hudba Miloše Štědroně provázející němý filmový záznam prvního zájezdu filharmonie do Anglie (1966).
Zdůrazňujíc ctihodnou tradici své existence vrací se dnešní Filharmonie Brno nejen k onomu fatálnímu Novému roku před šedesáti lety, nýbrž ještě o dalších šedesát let zpátky, k trvalému a místy charakteristicky zarputilému úsilí Leoše Janáčka založit v Brně samostatný profesionální český symfonický orchestr schopný jednak vyvolat, a jednak pokrýt kulturní potřeby rychle rostoucí a bohatnoucí české měšťanské společnosti; ta se totiž teprve v posledních desetiletích devatenáctého století začala stále výrazněji uplatňovat v národnostním složení historického hlavního města Moravy, jež se v průběhu století stalo evropským průmyslovým velkoměstem. Německé populaci posloužil čas od času profesionální orchestr (německé) opery; pronikající český živel začal o svůj orchestr usilovat krátce po otevření Besedního domu (1873), svého hlavního společenského a kulturního centra. Smělé projekty mladého sbormistra Besedy brněnské Leoše Janáčka vyústily v činnost amatérského Českého symfonického orchestru, jež se ovšem neobešla bez pomoci profesionálů z německého divadla; právě však tyto organizační nesnáze přispěly k trvalému rozchodu největší brněnské hudební osobnosti s Besedou, hlavním ohniskem českého hudebního života v Brně. Po otevření Německého domu (1891) vedlo soupeření českého a německého živlu ke střídavému hostování mladé České filharmonie a Vídeňských filharmoniků. A Janáčkovým pokusům o ustavení českého amatérského orchestru odpovídala koncertní činnost Brněnských filharmoniků (Brünner Philharmoniker) ze členů německého divadelního orchestru.
Po převratu v osmnáctém roce začal ve velkém divadle (Na hradbách) působit orchestr český a ten se stal – hlavně zásluhou svého šéfa Františka Neumanna – také protagonistou občasných symfonických koncertů jako protějšku činnosti amatérského Orchestrálního sdružení, jehož se dirigentsky ujal muzikolog Vladimír Helfert. Ve třicátých letech mu v tomto ohledu začal konkurovat Bakalův rozhlasový orchestr, dlouho ovšem příliš malý, aby na to stačil vlastními silami; teprve přílivem rozhlasových profesionálů vyhnaných v pomnichovském údobí ze Slezské Ostravy a pak ze Slovenska se rozrostl natolik, že z něho Bakala mohl během válečných let vytvořit v brněnském rozhlase skvělé symfonické těleso a založit jeho (vedlejším) koncertním působením pravidelné předplatitelské řady jako součást velkoměstského hudebního života.
Historicky prvním samostatným profesionálním symfonickým tělesem určeným jen ke koncertní činnosti se však stal teprve Symfonický orchestr kraje Brněnského, založený jako zařízení Krajského národního výboru k 1. lednu 1951. V prvé půli padesátých let minulého století působily tedy v Brně vedle sebe dva symfonické orchestry – rozhlasový a krajský – a toto jejich působení probíhalo bez konfliktů: každý z obou si našel vlastní publikum pro svůj (tehdy jediný) abonentní cyklus. Těžiště práce rozhlasového orchestru ostatně spočívalo ve studiovém natáčení, krajského pak v zájezdech po kraji. Skutečnost, že oba považovaly svůj abonentní cyklus v Brně za jakousi výstavní skříň svých uměleckých výsledků, vedla k plodnému soutěžení, v němž počáteční nebetyčná převaha zkušených rozhlasových profesionálů zvolna ustupovala rostoucí kvalitě ctižádostivého mladého tělesa, které mělo nakonec – za šéfování Václava Neumanna – na své straně vlastní početné a velmi oddané publikum, zvlášť poté, co Bakala a jeho rozhlasový dramaturg, zhýčkáni překypujícím zájmem Brňanů za války a těsně po ní, nasadili příliš náročnou dramaturgii (například cyklus soudobé tvorby slovanských skladatelů).
Myšlenka spojit oba orchestry (žádný nebyl dost velký, aby mohl hrát početněji obsazené skladby vlastními silami, bez výpomocí) v reprezentativní filharmonické těleso se nezrodila v žádném z nich, nýbrž v nadřízených orgánech, podle všeho pražských: ministerstvo kultury bylo bezpochyby inspirováno příkladem sovětských oblastních měst, která zřizovala státní filharmonie jako jednotná pořadatelská střediska, zaměstnávající všechny místní profesionální hudebníky – a pražské rozhlasové ústředí vidělo příležitost zbavit se konečně brněnského orchestrálního kolosu: poválečný rozvoj nahrávací techniky učinil zbytečnými větší tělesa u každé rozhlasové stanice.
Přípravná jednání delegátů obou orchestrů (říkalo se jim hrobaři) se týkala skoro výlučně podoby nového tělesa. Silnější pozici měli zástupci rozhlasového orchestru, který měl do filharmonie přejít jako celek doplněný vybranými hráči z krajského; diskutovalo se tedy především o nich. Rozumělo se také samo sebou, že si rozhlasoví členové ponechají svá funkční místa koncertních mistrů, vedoucích skupin a prvních hráčů; možnému střetu u prvních pultů smyčcových skupin zabránila skutečnost, že Janáčkovo kvarteto, jehož členové byli koncertními mistry v krajském orchestru, bylo z nového tělesa vyčleněno jako profesionální komorní soubor filharmonie.
V celkovém počtu 104 hráčů nového tělesa bylo tak 62 členů (kompletního) rozhlasového orchestru a 42 vybraných z krajského; přijetím čtyř nových se do dubna 1956 filharmonie rozrostla na 108 hráčů. Její umělecké vedení bylo svěřeno Břetislavu Bakalovi, dosavadnímu šéfdirigentu rozhlasového orchestru; z téhož tělesa přešel do filharmonie dirigent Otakar Trhlík, z krajského Zbyněk Mrkos – jeho funkce se uváděla jako dirigent a sbormistr, protože nová filharmonie převzala pod svá křídla také amatérský Filharmonický sbor Besedy brněnské. Václav Neumann, umělecký šéf krajského orchestru, měl ve svazku filharmonie zůstat jen tak dlouho, pokud pro něj ministerstvo kultury nenajde vhodné umístění. Profesionální uměleckou součástí filharmonie se vedle Janáčkova kvarteta brzy stal jako sólista František Hanták, pražský hobojista, někdejší člen Českého noneta a tehdy už pedagog na pražské AMU. Administrativně však byla nová filharmonie nadále řízena pracovníky krajského orchestru v čele s ředitelem Antonínem Kolářem.
Vlastní sloučení ovšem proběhlo za okolností poněkud dramatických: na Vánoce 1955 se členové obou těles rozešli s informací, že k němu dojde až s novou sezonou, protože nebylo dosaženo shody ve všech bodech; když však potom začal krajský orchestr (s rozhlasovými výpomocemi) zkoušet na Novoroční koncert, dověděli se hráči, že k fúzi musí dojít hned, protože rozhlas mezitím už své zaměstnance vyvázal z pracovního poměru a nemá pro ně peníze. Filharmonie tedy existovala od Nového roku, kdy se konal na Stadioně ještě zmíněný poslední koncert krajského orchestru, tedy vlastně už její vlastní debut. Nové těleso začalo zkoušet v rozhlasovém studiu Dukla, které se stalo jeho trvalým pracovištěm; už 3. ledna natočilo s Bakalou Negreovu Tarantellu a do svého prvního koncertu (18. ledna) stačilo ještě pro rozhlas vyrobit s Trhlíkem dvě symfonie (Čajkovského Druhou a Neseritisovu První), s Neumannem Lisztovu symfonickou báseň Co slyšíme na horách a s Václavem Noskem Ravelovu Španělskou hodinku. Po zmíněném slavnostním koncertě, který se stal (se skladbami Smetany, Janáčka a Dvořáka) oficiálním zahájením jeho veřejné činnosti, a po provedení Beethovenovy Deváté symfonie hned následující den (oba koncerty řídil Bakala) pokračovalo se svým šéfem a třemi dalšími dirigenty v činnosti, jejíž intenzita budí podiv: ačkoli orchestr neměl prakticky žádný kmenový repertoár, nastudoval za půl roku dvaadvacet vesměs velmi náročných programů a provedl je na devětatřiceti koncertech; kromě toho natočil v rozhlase dalších šestatřicet titulů, z toho většinu cyklických – mimo jiné šest symfonií, pět nástrojových koncertů a čtyři suity. Za zmínku stojí československá premiéra Třetího klavírního koncertu Bohuslava Martinů 12. března na Stadioně se sólistkou Eliškou Novákovou (manželkou Jana Nováka, jednoho z obou skladatelových českých žáků) na mimořádném koncertě řízeném Václavem Neumannem. Mimo Brno hrála tehdy filharmonie osmnáctkrát, nejvýznamněji dva pořady na Pražském jaru; jejich kvalitou si zajistila jednak účast na tomto festivalu na mnoho let dopředu, a jednak svůj první zahraniční výjezd, na druhý ročník Varšavské jeseně.
Po šesti měsících nulté sezony mohli být iniciátoři a tvůrci nové filharmonie spokojeni: v Brně vznikl naráz velký, samostatný, umělecky zralý, dokonale profesionální a mimořádně výkonný orchestr schopný zvládnout jakýkoli interpretační úkol na vysoké úrovni.
Katalog letošní jubilejní sezony ukazuje na první pohled rozdíl mezi výlučně orchestrálními nebo kantátovými aktivitami kdysi založeného tělesa a dnešní oborově diferencovanou činností filharmonie jako pořadatelské instituce. Nabízí třináct koncertních cyklů o šestnácti řadách, obsahujících celkem osmaosmdesát koncertů; kromě toho další čtyři desítky koncertních podniků ve čtyřech festivalech, jichž je filharmonie pořadatelem – jde o sedmnáctý ročník MHF Špilberk a osmačtyřicátý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Brno, jehož všechny tři větve (právě probíhající Moravský podzim, Velikonoční festival duchovní hudby a Expozice nové hudby) nesou v této sezoně festivalovou značku kvality EFFE 2015–2016 (Europe For Festivals, Festivals For Europe), udělenou mezinárodní porotou Evropské asociace festivalů.
Zbývá dodat, že ve své jubilejní sezoně je brněnská filharmonie jiným tělesem, než bylo to, které se sešlo před šedesáti lety. Nejen proto, že v ní z původního obsazení už skoro nikdo nezůstal, nýbrž a hlavně proto, že musela uhájit svou pozici ve světě, v němž se v posledních desetiletích obraz orchestrálního umění zcela změnil: byl-li orchestr její úrovně ve druhé půli minulého století výjimkou, disponuje dnes víceméně perfektně hrajícím tělesem každé větší evropské město. Udržela-li si filharmonie v této překotně rostoucí konkurenci svou mezinárodní pověst, děkuje za to skutečnosti, že do mnohohlasu evropských orchestrů přináší osobitou a nenapodobitelnou notu: rozvíjí vlastní interpretační přístup zejména k dílu Janáčkovu a Bohuslava Martinů, svých moravských krajanů, prohlubuje svůj vztah k odkazu Mahlerovu a dalších klasiků dvacátého století – a snaží se svému publiku objevit posud neznámé hodnoty ve svrchovaně pozoruhodné tvorbě východoevropských skladatelů.
