Jak to říká Čapkova (a Janáčkova) Emila Marty, když jí solicitátor Vítek chce zalichotit? „Hotová Strada!“ Vítek vysloví jméno legendy, jenže Marty s opovržením namítne: „Vy jste slyšel Stradu? Strada pískala. Corrona měla knedlík. Agujari byla husa.“ Anna Maria Strada, Sophia Corri, Lucrezia Agujari. Tato tři jména a opovržení „pamětnice“ Emilie Marty, doklad, jak málo můžeme znát o tak pomíjivém umění jako je zpěv, zejména z doby předtechnické. A kolik toho víme o životě Klementiny Kalašové, od jejíhož narození uplyne 9. září 170 let?
Nestálý a dobrodružný život Klementiny Kalašové a její smrt ve vzdálené Brazílii podněcovaly fantazii, ale také autoři věcných sdělení se zhusta opírali jen o zprávy předávané z druhé a třetí ruky. Tak i Ladislav Novák v publikaci Stará garda Národního divadla (1944); hned na první stránce textu o Klementině Kalašové má několik chybných údajů, včetně data zpěvaččina narození. Dá se předpokládat, že Novák zpěvačku do své knihy zařadil, neboť ho zaujal její komplikovaný život a opar tajemna, které se kolem Klementiny Kalašové během let utvořilo. Ačkoli, střízlivě řečeno, svým několikaměsíčním angažmá ve skutečnosti k proslulé „staré gardě“ ani nepatřila.
Lákání dálek
„Mezi roky 1820–1883 ztratila Evropa jen 11 milionů obyvatel vystěhovalectvím do Severní Ameriky. Jde o sociální jev, s nímž se musí počítat. Všechny snahy jej omezit nebo mu dokonce zabránit musí selhat, dokud panují poměry, které k němu vedou.“ Takovými a podobnými slovy varovaly novinové zprávy před ukvapeným rozhodnutím vytrhat rodné kořeny, upozorňovaly na nelidské podmínky, v nichž mnozí v cizině uvíznou, zvláště na nebezpečí jihoamerických zemí, kde ještě panuje otroctví, chaos a propukají drobné i větší ozbrojené konflikty, na podvodné „agenty“ i misionáře. V Jižní Americe platily za nebezpečné především Chile a Peru, ale ani v klidnějších státech jako Argentina či Brazílie nečekaly na běžného Evropana jen medové chvíle. Brazílie byla přesto o něco příznivější: „Kdo nenachází doma obživu, odjíždí do Jižní Ameriky, hlavně do Brazílie, protože tam se aspoň denně nají a netrpí zimou,“ psalo se roku 1860. Brazílie se roku 1822 zbavila portugalské nadvlády a prohlásila se císařstvím v čele s císařem Pedrem I., jeho nástupce Pedro II. miloval hudbu a dokonce chtěl mít operu od Richarda Wagnera.
„Co o těchto krajinách vlastně Evropan tehdy věděl? A co slibovaly umělci s tak křehkým nástrojem, jakým je lidský hlas?“
O poměrech v Brazílii se u nás psalo v seriálu Obrazy z cizích zemí v Literárních listech, také o její přímořské spolkové zemi Bahia se stejnojmenným hlavním městem (dnes Salvador). „Cestování po pobřeží je velmi příjemné, neboť po celý ten kus cesty vidíš rozkošnou řadu pahorků,… amfiteátr hor… Bahia je hezké město, ale pověra jest zde v polném rozkvětu jako za neblahého středověku. Každá rodina má svého svatého jako za starodávna v Římě míval každý dům své penáty, a tento svatý zodpovědný je za všecko, co se v domě přihodí. Nejvíce se zde ctí svatý Antonín.“ Otroci si prý volí patrona černé pleti, většinou sv. Benedikta. Město je hlavně černošské a majitelé otroků nešetří krutými tresty, jimž se však autor článku nediví, protože o pracovitosti otroků nemůže být řeč. Otroci tvořili po polovině století zhruba polovinu obyvatel a mnoho se nezměnilo ani po roce 1888, kdy bylo otroctví zrušeno.
Co o těchto krajinách vlastně Evropan tehdy věděl? A co slibovaly umělci s tak křehkým nástrojem, jakým je lidský hlas? Čeští pěvci, kteří překročili hranice užší vlasti, zůstávali převážně na kontinentu, nacházeli angažmá ve Vídni, Hamburku, Frankfurtu, Drážďanech, Lipsku, jižním směrem v jihoslovanských zemích (Lublani, Záhřebu) a v Itálii, severněji v Petrohradě či Rize. Na jiný kontinent se sice z generace Kalašové několik pěvců dostalo, ale jejich jména jsou dnes neznámá: olomoucká rodačka Georgine von Januschowsky, která následovala svého manžela, skladatele a dirigenta Adolfa Neudorrfa do New Yorku; rovněž z Prahy pocházející Ernestine Schumann-Heink a tenorista Wilhelm Sedlmayer vystupovali v Metropolitní opeře; do Jižní Ameriky doputovala snad jedině Theresina Singer, která se zřejmě narodila ve Šternberku. Ze známých pěveckých osobností českého jazyka do zámoří pronikli až Emma Destinová, Karel Burian a ti mladší.
Klementina Kalašová podle všeho milovala kromě jeviště především slunce, cesty, exotiku, a hlavně tato kombinace ji možná – kromě pocitu nedocenění, který ji stále provázel –, zavedla do Brazílie, kde konečně našla zadostiučinění. A smrt. Byla patrně nejzcestovalejší česká zpěvačka, určitě na svou dobu, a možná i v dnešním měřítku. Snad právě proto je v jejím životě tak málo určitého a spolehlivě doložitelného.
Hledání stop
Narodila se 9. září 1850 v Horních Beřkovicích v rodině lékaře. Začala hrou na klavír a dostala se do hudební školy Bedřicha Smetany, který – jak se uvádí – prý objevil její pěvecké nadání, Klementina ho poslechla a přešla k Františku Pivodovi. Později se prý v Itálii zdokonalovala u Francesca Lampertiho (1811? –1892), v datech tohoto školení se zdroje rozcházejí, což v životopise Kalašové není nijak ojedinělé.
V květnu 1870 přijel do Prahy ruský kníže Jurij Nikolajevič Golicyn (1823–1872), skladatel a hudební mecenáš. Jeho návštěva zapadla do období všeslovanského a proruského nadšení a při koncertu, který kníže v Praze uspořádal za spoluúčinkování sboru Hlahol a orchestru Prozatímního divadla 27. června, se od zahájení písní Kde domov můj až do samého závěru stupňovalo „pohnutí všeobecné, rozkoš nevýslovná až k stupni nejnemožnějšímu. Nelze více upříti, že v původnosti a ryzosti ruské národní hudby hlavně sluší hledati pramen budoucí hudby slovanské,“ zněl nadšený ohlas z pera Ludvíka Procházky. Kníže Golicyn při této příležitosti poznal dvacetiletou Klementinu Kalašovou a pozval ji do Ruska. Tam se jí dostalo dalšího školení u švédské zpěvačky Henrietty Nissen-Salomon (1819? – 1879), která se po ukončení aktivní kariéry usadila v Petěrburgu a věnovala se výuce zpěvu.
Na podzim 1871 se Klementina Kalašová objevila v Praze a nabídla uspořádat koncert ve prospěch Ženského výrobního spolku a dívčího sirotčince. Konal se 22. listopadu 1871 v Prozatímním divadle, orchestr řídil Bedřich Smetana. Program měl podobu tehdy obvyklých akademií, spoluúčinkoval houslista Jan Sitt s Mendelssohnovým Houslovým koncertem, trio ve složení Karel Sladkovský, Jan Sitt a Alois Neruda zahrálo jednu větu z nejmenovaného Beethovenova tria, zazněly také Mendelssohnova předehra Ruy Blas a deklamace herečky Julie Šamberkové. Kritik pod značkou P. (Ludvík Procházka), v němž zřejmě zpěvačka nalezla podporovatele, psal, že v Rusku učinila „pokroky znamenité co do zacházení s materiálem technickým“, krásně tvoří kantilénu a celkově umělecky vyrostla. Zpívala árii z Flotowovy opery Alessandro Stradella, z Gluckova Orfea a Erydiky, písně Šeremetěva a Antona Rubinštejna. Koho však recenzent nepochválil, bylo publikum: „Obecenstvo, sestávajíce z větší části z dam, neosvědčovalo onu zanícenost mysle, jakou přednešené písně i veskrze umělecký způsob k jejich přednesení právem zasluhovaly. Byloť tenkráte velmi nevděčné, zvláště spomeneme-li si, pro jakou často bezcennou malichernost ty něžné ručinky se dovedou upachtit,“ dal Procházka průchod svému rozhořčení. Dne 6. ledna 1872 pak zpívala Klementina Kalašová v programu tzv. historického koncertu, řízeného Procházkou na Žofíně, dalšími účinkujícími byli Emilie Bubeníčková, Josef Förster (harmonium), klavíristka Žofie Dittrichová a sbor.
„Pohnutí všeobecné, rozkoš nevýslovná až k stupni nejnemožnějšímu. Nelze více upříti, že v původnosti a ryzosti ruské národní hudby hlavně sluší hledati pramen budoucí hudby slovanské.“
Kalašová provedla árie Leonarda Lea a G. F. Händela, písně J. Brahmse a V. J. Tomáška, a árii z opery M. Glinky Život za cara, ve které – a v Ruslanovi a Ludmile – si pak roku 1874 odbyla v Petěrburgu svůj operní debut. Už tam však zřejmě došlo k čemusi, s čím se v kariéře zpěvačky setkáváme častěji a k čemu bohužel existují pouze zprostředkované a často protichůdné informace. Klementina Kalašová měla údajně v Petěrburgu slíbenu tříletou smlouvu, ale pro intriky k jejímu podpisu nedošlo. Jiné zprávy uvádějí, že to byla ona, kdo smlouvu odmítl, a ještě jinde se dozvíme, že z Petěrburgu vlastně utekla a přijala angažmá u italského souboru působícího v Covent Garden; vedl jej Frederick Gye (1810–1878), jenž mimo jiné uvedl do Anglie dílo Richarda Wagnera. Na začátku sezony 1874/75 je Klementina Kalašová jmenována v přehledu angažovaných umělců pod jménem Clémence Calasch jako debutantka. Kalašová v Londýně údajně vystoupila jako Azucena ve Verdiho Trubadúrovi a jako Ortrud v Lohengrinovi (premiéra 8. května 1875), avšak Azucenou premiéry byla Zelia Trebelli (1836–1892) a Ortrud zpívala Anna d’Angeri (1853–1907). Kalašová sama označuje rok svého debutu v roli Ortrudy až rok 1881 v New Yorku (z korespondence Kalašové cituje Jan Králík v seriálu „Čeští pěvci v zahraničí VI.“ v Hudebních rozhledech 2006).
Kalašové možná nesvědčilo londýnské podnebí, roku 1875 se musela odjet léčit do Alp. Roku 1877 se pak slečna Calaš (hledání ztěžují i nejrůznější varianty jména) objevuje v Madridu.
Báseň a pravda
„Návštěvníci českého divadla si často v slabé letní sezoně stěžovali, že bylo málo dobrých dnů, ale nám se zdá, že neprávem. Kdyby se drželi Goethovy rady a měli otevřená srdce k tomu dobrému, co jim nabízí Maýrovo vedení, měli by dost síly případně snést to horší, a nemuseli by slepě čekat, až dítě naší domoviny, dnes pýcha uměleckých kruhů daleké ciziny a proto vzbuzující dvojnásobný zájem, slečna Climene Kalaš, členka královské Covent Garden v Londýně, vynaloží námahu a přispěje pohostinsky svým ušlechtilým uměním k otevření nové sezony.“ Tak byla Klementina Kalašová přivítána roku 1879 v Praze. V Novém českém divadle vystoupila 25. září jako Azucena, v dvoujazyčném představení svou roli zpívala italsky. „Rozumí se, že znamenité to ovzduší umělecké v Londýně, jakož i další její působení na cestách v Italii a Španělsku po boku umělcův první třídy – vše to že rozhodující mělo vliv na vývoj celé umnělecké individuality naší krajanky. Stala se z ní zkrátka umělkyně celá, dokonalá, která jmenu českému slouží ku okrase. Její Azucena byla tak znamenita, tak neobyčejna, jak jsme tuto partii ještě neslyšeli a neviděli. Každý tón, každá frase melodická, i pohyb imponující postavy, i záchvěv výrazné tváře i blesk pronikavého oka – vše to v tak harmonickém souladu se pojilo v jeden krásný celek,“ psala česká kritika. Německá ohodnotila „v árii o ohni, následujícím recitativu a v duetu s Manricem silný a objemný hlas, ve výstupu s Lunou zněl poněkud unaveně. Tvoření tónu a přednes nezapírají dobré školení a rutinu, i když ta není prosta některých zlozvyků. Platí to zejména pro hluboké tóny. […] Jeví se jako operní herečka s porozuměním pro roli.“
Druhé pohostinské vystoupení muselo počkat, původně ohlášeného 30. září se dávala Norma a až 4. října mohlo publikum sledovat výkon Kalašové v roli Orfea v Gluckově Orfeu a Eurydice. „Vzácný náš host slečna Klementina Kalašova žila za posledních let stále jen v teplých krajinách Itálie a Španělska, že musela návrat do vlasti své vykoupiti notným katarhem, pod jehož vlivem zpívala u nás Azcenu, nechtíc první své vystoupení odříci. Ochuravění toto bylo jedinou příčinou, pro kterou dne jejího výslovného přání a v souhlasu s řiditelstvem pohostinské její hry odročeny byly až k dnešnímu dni.“ Gluckovu operu, kterou divadlo na jediné představení „probudilo z archivního klidu podobného smrtelnému spánku“, zpívala Kalašová česky. „Kromě dramatických akcentů se jí podařilo vystihnout jemnost charakteru lyrických úseků, hluboký tragický tón díla nesmrtelného mistra.“ Představení Ruslana a Ludmily 10. října 1879 už bylo jen smutná tečka, inscenace sklidila jen hanu: „Dílo tak znamenité, geniální v ohledu hudebním nemělo se činiti směšným úpravou tak bezpříkladně ošuntělou, až hanba žebráckou…, Je to u nás pěkná pieta pro slovanské umění! … nuda druhu obrovského tak mnohou duši v klidný ukolébala spánek! Ke všemu nebyl náš ctěný host sl. Kalašova (Ratmir) při hlase jako jindy, takže i s této stránky byl zájem na celku nemálo ochromen. Za celý svět nechtěli bychom přetrpěti ještě jedno takové představení!“
Druhé mezipřistání v Praze
Cizí krajiny a zkušenosti nepřestaly Klementinu Kalašovou lákat. Zpívala v Itálii, ve Španělsku, roku 1880 projela Spojené státy. Vzdělaná, sečtělá a všestranně nadaná Klementina ovládala několik světových jazyků a v cizích zemích, zejména v těch s příznivým podnebím, se podle všeho cítila lépe. Přesto chtěla domů, ale na lodi, na níž se vracela do Evropy, plán změnila. Osudovým se pro ni stalo setkání s brazilským skladatelem. Jmenoval se Antônio Carlos Gomes (1836–1896), studoval v Miláně, a jeho operu, uvedenou poprvé roku 1870 v Miláně, ocenil Giuseppe Verdi. S českou zpěvačkou jistě brzy našel Gomes společné téma k rozhovoru. (Pokud jde o Verdiho a jeho partnerku Terezu Stolzovou, i zde je mnoho mlhavého; Klementina Kalašová například se Stolzovou zřejmě společně na jevišti nikdy nevystoupila, jak se leckde uvádí.) Gomes sestavil operní soubor, s nímž hodlal podniknout turné po Brazílii a Kalašovou přizval. Na úspěšné brazilské turné Klementina nikdy nezapomněla. Druhá návštěva Brazílie byla pak její cestou poslední.
Uplynuly čtyři roky, než se Klementina Kalašová objevila znovu na české scéně, 9. srpna 1883 jako Fides v Meyerbeerově Prorokovi. Dva týdny nato se objevila zpráva, že slečna Kalašová bude „asi angažována“. Smlouva s Národním divadlem byla uzavřena 15. srpna 1883, podle zveřejněné zprávy na jeden rok s tříměsíční dovolenou, což by naznačovalo, že zpěvačka ani divadlo (zatím?) nestály o pevný závazek na delší dobu (časopis Dalibor psal o dvouleté smlouvě). Tisk také uváděl, že nástupní rolí bude Adalgisa v Normě, což se však nestalo; Prozatímní divadlo už Normu před přechodem do Národního divadla nehrálo, nové nastudování mělo premiéru 5. října 1884, a to už ale Kalašová ze svazku s Národním divadlem vystoupila. Její smlouva skončila 30. zářím 1884 a loučila se v neshodě; pozoruhodné je, že ředitel Národního divadla František Adolf Šubert ve svých vzpomínkách Klementinu Kalašovou vůbec nezmiňuje.
Její vystoupení v Národním divadle jsou zdokumentována – zazpívala si v něm jen tři role – dvanáctkrát Amneris v Aidě, třikrát Azucenu v Trubadúru a jednou Maffia Orsiniho v Donizettiho opeře Lucrezia Borgia. V roli Amneris a Azuceny se s ní střídala Marie Larra-Srbová (1858–1932), která byla angažována rovněž roku 1884 a v Národním divadle nevydržela o mnoho déle než Kalašová.
Z Čech až na konec světa
Následovalo další několikaleté evropské putování a nové pozvání Carlose Gomese do Brazílie. Kalašová vystupovala v Teatro São João v Bahii, s domovem udržovala korespondenci, mimo jiné s básníky Juliem Zeyerem a Jaroslavem Vrchlickým. Jednoho dne se Vrchlického dopis vrátil neotevřený s poznámkou „è morta“. Klementina Kalašová se nakazila žlutou zimnicí a snahy lékařů o její záchranu byly marné. Národní listy přinesly podrobnosti převzaté z brazilských novin o posledních dnech zpěvaččina života a pohřbu, a dodaly: „Věru, když ubohá před osmi lety v hluku ovac, zasypána věnci a květinami opouštěla Bahii, nepomyslila, že se vrátí sem, že by zde dokončila své žití. Zemřela daleko od své vlasti i rodiny, měla však až do posledního dechu útěchu a pomoc oddaných srdcí přátelských. Dřímej sladce, ubohá umělkyně!” Do Prahy se kupodivu dostaly podrobnosti dříve než k americkým Čechům, jejichž týdeník Slovan americký, vycházející v Iowě, přinesl zprávu o úmrtí zpěvačky až 4. září s tím, že „kdy a na kterém místě výtečná naše krajanka zemřela není ještě známo. […] Zpráva tato působí v kruzích české intelligence dojem velmi žalostný, neboť zesnulá umělkyně byla všude, kde ji znali, osobností vysoce váženou a opravdu milovanou. Klementina Kalašová byla umělkyně velkého slohu, dáma duchaplná, neobyčejně vzdělaná a šlechetná […], horlivá Češka, nadšená vlastenka!“ Doplněk, převzatý z brazilského tisku se ve Slovanu americkém objevil až 11. září. Zprávy se tehdy šířily oklikami a v jiných časových dimenzích.
„Nebyvši oceněna ve své otčině, obrátila se opět do ciziny, kde nalezla svůj hrob..“
„Daleko za oceánem, úplně odloučena od vlasti a od všech osob jí blízkých, zemřela dne 13. června 1889 jedna z nejvzácnějších divadelních umělkyň našich, Klementina Kalašová. Světoznámá divadla na Rusi, v Italii a Anglii měla ji po drahnou dobu mezi svými nejoblíbenějšími pěvkyněmi, a česká společnost umělecká cenila při ní nevšední spojení řídkých přírodních darů s nejčistšími a nejvyššími pojmy o umění, s neustávající snaživostí po technickém vzdělání a uměleckém prohloubení co nejdokonalejším a vůbec mysl ryze ideální i vzorně vlasteneckou. Členem českého divadla stala se Kalašová teprve na sklonku své umělecké dráhy, ale dobyla si zde rychle neobyčejné úcty všech, kdo mají smysl pro pravé umění, a zůstavila památku závidění hodnou,“ psalo se v nekrologu zveřejněném v časopise Osvěta, a v Ženských listech stálo: „Smutný ten osud, který potkal vynikající umělkyni českou, hluboce dojal všechny naše kruhy, tím truchlivěji tam, kde se živě pamatovalo, jak cizí, neuznalá nálada vála jí vstříc mezi námi, když po nedlouho dobu dlela ve vlasti, hodlajíc umění své věnovati Národnímu divadlu. Nebyvši oceněna ve své otčině, obrátila se opět do ciziny, kde nalezla svůj hrob. Kéž by ji samu byly dříve u nás přivítaly ty sympathie, které ctí nyní její památku.“
Roku 1902 navštívil Brazílii etnograf a botanik Vojtěch Frič a nalezl v Bahii zpěvaččin hrob, o němž psal domů Náprstkovým: „Navzdor všem překážkám podařilo se mně najíti hrob naší umělkyně a posílám vám jeho fotografii a několik lístků se stromu, jenž před ním roste. Klementina Kalašová účinkovala zde v divadle a byla s velkým nadšením přijata; bydlila v malé uličce za divadlem v Rua das Vassouras u černošky Sophie. Pohřbena je na hřbitově Quinta dos Lázaros, v oddělení, jež náleží společnosti umělců. Na hrobě má mramorový kámen s nápisem, na němž český nápis ‚na shledanou‘ každého překvapuje.”
