S Bernardem Haitinkem se na stránkách Harmonie čas od času potkáváme. Mohli jsme tu číst o jeho kurzech pro mladé dirigenty, které několik posledních let probíhaly na Lucernském festivalu, ale Haitink dal tomuto časopisu také velký rozhovor o Antonínu Dvořákovi při příležitosti svých dvořákovských koncertů v Lucernu v létě 2016.
Sledovali jsme pak i šířeji jeho vztah k české hudbě. Poslední text se právě před rokem věnoval dirigentovým posledním koncertům, když se rozhodl – po svojí devadesátce – definitivně rozloučit s koncertními pódii.
Nyní přinášíme díky laskavému svolení výběr z knihy rozhovorů a esejů věnovaných Bernardu Haitinkovi a jeho práci (Tento seriál byl původně otištěn v Harmonii 1–12/2021, pozn. red). Pod názvem Dirigování je hádanka se křtila v den posledního Haitinkova koncertu s Vídeňskými filharmoniky na Lucernském festivalu 6. září 2019. Je to útlá knížka a je vlastně zázrak – s ohledem na Haitinkovu plachost a neskrývaný odpor mluvit o sobě –, že vůbec vznikla. Mapuje dirigentův život a jeho uměleckou dráhu se zřetelem k důležitým etapám (s Concertgebouworkest, London a Chicago Symphony, Covent Garden…) i hudebním láskám, zejména Brucknerovi.
Začátky – odkud přišla hudba
Po kom z rodiny jste zdědil hudební nadání? To netuším. Moje rodina byla skrz naskrz nemuzikální. Padl jsem dost daleko od stromu, nevím ani jak a proč. Byly jsme tři děti, já byl nejmladší a jediný se zájmem o hudbu, zato až s fanatickým. Smáli se mi kvůli tomu i ve škole, kde jsem byl jediný s takovou zálibou.
Kdo byl váš otec? Odkud pocházel, čím se živil? Můj otec Willem Haitink pocházel z Alblasserdamu, malé vesnice v jižním Holandsku. Byl právníkem. Studoval v Leidenu, a to dost dlouho, pokud vím. Poté, co překonal určité zdravotní obtíže, se nakonec usadil v Amsterodamu. Stal se ředitelem amsterodamských elektráren.
A matka? Jmenovala se Anna, že? Odkud byla ona? Ano, Anna Clara Verschaffelt. Belgické jméno. Byla dcerou Belgičana, který do Holandska přišel z vlámské části Belgie během první světové války. Její otec byl botanik, v Amsterodamu pak vedl botanickou zahradu. Matka byla extrovertní, zatímco otec se v naší rodině snažil působit spíš jako uklidňující element.
Když byla vaše matka Belgičanka, znamená to, že mluvila francouzsky? Kdepak, francouzsky se naučila až v Holandsku, kde vystudovala romanistiku. Pracovala pak jako sekretářka u Francouzské aliance, francouzského kulturního a jazykového institutu. Proto taky u nás doma pořád přespávali hosté z Francie. Pamatuji si, že když k nám Francouzi přijeli, na stole vždycky stálo víno. Jestli bylo dobré nebo ne, to nevím. Každopádně jsem díky matce získal k francouzské kultuře jisté sympatie.
Třeba i k francouzské hudbě? To úplně ne. Matka hrála trochu na klavír, ne moc dobře, ale stačilo to na Schubertovy písně, které mi předzpívávala. Matka měla hrozný hlas, ale nebála se toho… Její hudební výchova mě nicméně evidentně nenechala chladným, jednoho dne jsem totiž strašně zatoužil učit se hrát na housle. Proč zrovna housle, netuším. Asi kvůli spolužákovi, který housle měl. Přinesl jednou do školy futrál od houslí a mně se ten futrál tak líbil, že jsem ho taky chtěl mít. Zní to možná hloupě, ale takhle to opravdu bylo. Moji rodiče každopádně nic nenamítali, naopak, mysleli si, že je to dobrá kratochvíle. A taky byla. Takže jsem jako osmiletý začal chodit do houslí.
Poslouchal jste doma hudbu? Měli jste gramofon nebo rozhlas? Gramofon jsme měli. Takový ten s klikou na natahování; to si dneska už člověk neumí ani představit. K dispozici jsem měl i rádio, to bylo dokonce moje vlastní. Dostal jsem ho od sestry, když odešla z domu. Ještě důležitější než gramofon nebo rádio pro mě ale byla taková malá žlutá knížečka, na kterou jsem jednou narazil, když jsem se prohrabával v naší docela velké knihovně. Kapesní partitura Schubertovy Nedokončené. To bylo vůbec poprvé, co jsem viděl partituru. Nerozuměl jsem z ní samozřejmě ničemu.
A to bylo v době, kdy už jste chodil do houslí? Pomohl vám tehdy váš učitel se v partituře vyznat? Ne, to bylo ještě předtím. Partituru jsem se nejdřív snažil číst úplně sám. Měl jsem s tím samozřejmě obrovské potíže, ale prostě jsem to nemohl nechat být. Později v houslích jsem o tom s učitelem mluvil, trochu mi pomohl, uměl jsem pak dešifrovat jednotlivé noty. S partiturami to ale na začátku bylo hodně složité. Vezměte si třeba takový Beethovenův Houslový koncert – tam jsem si v partituře všiml, že na začátku při velkém tutti vždycky všichni kromě sóla něco hrají, a to mě mátlo. A pak tam byly všechny ty klíče. Krok za krokem jsem ale nakonec čtení partitur zvládl.
Dospívání v době okupace
Pak došlo k velkému zlomu. Do Nizozemí vtrhla německá armáda a 10. května 1940 zemi obsadila. Vy jste byl tehdy ještě kluk, ale pamatujete si něco z té doby? No ano, samozřejmě. Ve škole jsem měl řadu židovských kamarádů. Bylo příšerné sledovat, jak jeden po druhém mizí a jak to celé nezadržitelně bere hrozné konce. Však se to přímo týkalo i naší rodiny, zatkli i mého otce. Jednoho lednového dopoledne roku 1942 u našich dveří kdosi zaklepal a požádal otce, aby na moment vyšel ven. On okamžitě pochopil, že to bude nějaká nepříjemnost, a tak si ještě sundal snubní prsten a odložil zlaté hodinky. A pak s těmi lidmi odešel.
Vydal jsem se pak s jedním spolužákem, jehož otec byl také zatčen, do věznice na velitelství gestapa, které sídlilo kousek od nás. Samozřejmě jsme se tam nic nedozvěděli. Řekli nám jen, že máme zmizet. Nikdo z rodiny netušil, kde otec je, ani jak to s ním vypadá. Bylo strašné to zažít, všechny nás to hluboce vyděsilo. Nicméně mnozí jiní museli v té době prožívat ještě něco mnohem strašnějšího…
Za měsíc poslal otec dopis, samozřejmě že cenzurovaný. Psal mi, abych si poslechl sbor zajatců z Beethovenova Fidelia – pak už bylo jasné, co s ním je. Skončil v trestném táboře, kde ho internovali na čtyři měsíce. Stejně nečekaně, jako zmizel, se i objevil – propustili ho v rámci amnestie na Vůdcovy narozeniny. Vracel jsem se tehdy nic netuše ze školy, když před naším domem zastavilo taxi, ze kterého vystoupil na kost vyhublý muž. Byl to můj otec, a já ho nepoznal. To jsou obrazy, které člověku utkví.
Co bylo důvodem zatčení? Připojil se váš otec k odboji? Vůbec ne. On byl velice tichý člověk, který se neustále snažil vše urovnávat. To ale za nacismu nebylo možné. Mluvil o tom ostatně málo. Po válce jen řekl, že to pro něj nebylo snadné. Vyprávěl nám, že jednoho dne za ním přišli z Résistance, hnutí odporu, a chtěli po něm, aby jako ředitel elektráren vypnul v celém Amsterodamu proud. Krátce na to dorazil národně socialistický starosta, který mu naopak zakázal, aby něco takového udělal. Otec se tak ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny – jistěže smýšlel protiněmecky, žádný odbojář to ale nebyl.
Nezatkli a neinternovali ho však pro jeho postoje, důvod byl jiný. Ti z odboje vyhodili do vzduchu nacistické knihkupectví a Němci pak jako odplatu sebrali 200 náhodně vybraných občanů včetně mého otce, které odvezli do Amersfoortu. Co se tam stalo, to si nechal pro sebe. Při propouštění musel podepsat, že o době v trestném táboře nebude s nikým mluvit. Otevřel to téma se mnou až po válce.
Na mladého člověka musela mít tahle událost extrémní dopad. Bylo vám jedenáct let, když Němci obsadili Nizozemí, a šestnáct, když byla země osvobozena. V tom věku bývá člověk ke svému okolí velice vnímavý. Co se vám vybaví, když na tu dobu vzpomínáte? Visely po Amsterdamu vlajky s hákovými kříži? Poslouchal jste Hitlera v rozhlase? Prožíval jste v každodenním životě nějaká omezení? Žádné zvláštní vyvěšování vlajek se nekonalo, hákové kříže si nevybavuji. Ale Hitlerovy projevy jsem samozřejmě slyšel, slyšel jsem ho křičet. Mého každodenního života dospívajícího kluka se to ovšem moc nedotýkalo. Klidně jsem třeba dál chodil na koncerty. Moji rodiče si to nepřáli, protože jsem měl židovskou babičku. Matka mojí matky byla židovka, takže striktně vzato i já jsem mohl být považován za žida. A židé na koncerty nesměli. Můj učitel houslí si ale před rodiči dupl: ten kluk, řekl jim, by měl chodit na koncerty a poslouchat hudbu. A tak jsem jako dvanáctiletý seděl v Concertgebouw mezi německými důstojníky, v sále, který byl jinak vcelku prázdný.
Mít židovskou babičku z mateřské strany, to bylo přece velké ohrožení. Jak s tím vaše rodina zacházela? Židovství v mé rodině nikdy nebylo téma, ostatně religiozita obecně nehrála žádnou roli. Ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Mám to tak ostatně dodneška. Ale jistě, tehdy po německém vpádu to najednou bylo na stole. Pamatuji si, jak jsme seděli na předzahrádce a otec vyplňoval jakýsi formulář, který zjišťoval náboženské poměry v naší rodině. Narážel přitom na hrozné dilema: má být upřímný a přihlásit se ke svojí židovské tchýni? Vystavil by tím svou ženu extrémnímu nebezpečí. Nebo měl babiččino židovství zamlčet a ohrozit tak sebe, svou kariéru, ale i celou rodinu? Velice odvážně se rozhodl pro druhou cestu: o židovství nikam nic nepsal, a tak se nikdo nedozvěděl, že i já jsem vlastně židovského původu. Každopádně jsme nemuseli nosit Davidovu hvězdu, označení, na které vzpomínám s hrůzou a děsem. Babička se naštěstí německé okupace nedožila, zemřela už dříve.
A ve škole? Dokončil jsem jen základní školu, střední jsem přerušil po pěti třídách. Učitelé tehdy rodičům řekli, že už nevědí, co se mnou. Že jsem na hodinách duchem nepřítomný a nezapojuji se do výuky. To, že jsme kvůli poplachům při bombardování často seděli pod stoly, mě moc netrápilo. Mohl jsem totiž dělat to, co jsem chtěl: číst, a sice německou literaturu.
To byla v neposlední řadě zásluha mého učitele němčiny, kterého zbytek třídy odmítal, já ho ale měl dost rád. Byl to on, kdo mi přiblížil nejen němčinu, ale dokázal mě nadchnout i pro německou kulturu. Hluboce šokující pro mě ovšem bylo, že ze školy v té době náhle mizeli nejen moji kamarádi, ale i někteří učitelé. A mezi nimi právě i tenhle milovaný němčinář. Díky němu jsem tehdy v němčině hodně četl, kvůli čemuž mě spolužáci šikanovali. V jejich očích jsem byl takový malý Hitler.
Nestaral jsem se ale o to, šel jsem si za svým, a když válka skončila a mně bylo šestnáct, už jsem se mohl považovat za znalce Thomase Manna. A jsem jím dodnes. Zrovna nedávno jsem měl v rukou Doktora Fausta – a všiml jsem si, že v té knize je i můj podpis. A taky datum: 1947.
Učednická léta a první kroky
Jako žák jste snil, četl – především jste ale poslouchal hudbu a také hudbu dělal. Jak tohle začalo? Když jsem v osmi letech začal chodit do houslí, začal jsem také navštěvovat koncerty. Mým prvním byl jeden z tzv. Čtvrtečních koncertů v Concertgebouw; to byla koncertní řada, na kterou se prostě chodit muselo, pokud jste to ve společnosti chtěli někam dotáhnout. Šel jsem tam tedy za ruku se svými rodiči, kteří měli předplatné, a viděl jsem, jak Willem Mengelberg diriguje Čajkovského Patetickou. Těch návštěv pak bylo čím dál víc, občas jsem se do sálu vpašoval i tajně.
O pár let později mě rodiče vzali na Bachovy Matoušovy pašije. Bylo to takové každoroční, tradiční provedení Pašijí na Květnou neděli. A také to bylo naposledy, kdy tohle dílo dirigoval Mengelberg. Koncert tehdy nahrával Philips, nahrávka je stále dostupná. Před nedávnem jsem si ji znovu poslechl – samozřejmě za úplně zavřenými okny, aby se o tom nedozvěděl nikdo z dnešních odborníků.
Stejně důležité jako návštěvy koncertů pro mě bylo rádio. Na tom přístroji jsem poprvé v životě slyšel symfonii Antona Brucknera. Byla to jeho Osmá, přenášená z Concertgebouw. Muselo to být taky někdy v roce 1937, bylo mi tehdy sedm nebo osm let. Tenkrát dirigoval Eduard van Beinum, velkolepý interpret Brucknera, po Mengelbergovi tehdejší dvojka za dirigentským pultem Concertgebouworkest. Já jsem v té době neměl nejmenší tušení, o čem tenhle svět je, s Brucknerem ale jako bych se náhle probudil. Pro ten radiopřijímač jsem se tehdy úplně zapálil, stal se ze mě téměř fanatický posluchač rozhlasu.
Během okupace to samozřejmě bylo složité, člověk nesměl poslouchat cizí stanice. I tak jsem poslouchal německý rozhlas – ovšem vskrytu a úplně potichu. Moje rodiče to příšerně hněvalo, já jsem ale nemohl jinak. Poslouchal jsem hodně Brucknera, v německém rozhlase totiž dávali každý týden jednu jeho symfonii. Však taky Bruckner platil za „rasově čistého“. Mahler byl zakázaný, Ravel taky, ale Bruckner měl volnou cestu. Poslouchal jsem i desky, ale ty se daly sehnat jen obtížně. Za války to bylo prakticky úplně nemožné.
Po válce jsem objevil malý obchůdek, v němž měli první desky osmasedmdesátky: Toscaniniho s Haydnovou symfonií Hodiny, Mozartovu Haffnerovu symfonii a Beethovenovu Sedmou. Později jsem našel nahrávku Písně o Zemi Gustava Mahlera s Bruno Walterem a s Vídeňskými filharmoniky, s Charlesem Kullmannem a Kerstin Thorborg. To pro mě byla podstatná zkušenost: poslouchal jsem tuhle nahrávku pořád dokola. Byl jsem tehdy ale ještě mladý, měl jsem z té hudby strach. Té osamělosti a loučení jsem rozuměl velmi obtížně. Jen jsem tušil, že to není žádná nevinná hudba.
V podstatě jsou to tedy tři díla, která Vás uvedla do světa hudby: Brucknerova Osmá s Beinumem, Čajkovského Šestá s Mengelbergem a Schubertova Symfonie h moll, což byla první partitura, kterou jste měl v ruce. Kromě toho tu ale byly i ty housle. Jak vám to šlo a kdo byl váš učitel? Mým prvním učitelem byl Charles van der Rosière. Milý člověk, houslista Concertgebouworkest a fanatický dříč. Kromě práce v orchestru se staral o šedesát žáků. Musel jsem na hodiny chodit k němu domů, a to každou neděli v šest ráno! Nadaný houslista jsem na žádný pád nebyl, přesto jsem se ale právě houslím věnoval, když jsem odešel ze střední školy.
U přijímací zkoušky na amsterodamskou konzervatoř se dlouho diskutovalo o tom, jestli mě vezmou nebo ne – tak mi to alespoň později vyprávěli. Nakonec mě navzdory všem pochybám přijali a cestu k diplomovanému houslistovi jsem skutečně dokončil, přerušila ji jen povinná vojenská služba.
Na konzervatoři byl mým učitelem Jos de Clerk. Belgičan a představitel francouzské tradice, člověk, který mi předal mnoho lásky k hudbě. Neustále mě podporoval a bránil. Záhy však bylo zjevné, že s velkou houslovou kariérou se u mě počítat nedá. Však jsem taky pro ten hudební nástroj příliš nehořel… A tak jsem jednoho krásného dne housle definitivně odložil a už se jich nikdy víc nedotkl. Kdy to bylo, to už nevím – a to, že to ani nevím, o tom asi dost vypovídá.
Vždyť jste taky chtěl dělat něco jiného. Chtěl jste dirigovat. Proč jste to ale chtěl? A co jste pro to udělal? Proč jsem chtěl dirigovat? To neumím říct. Prostě jsem to chtěl. Bylo to nějaké vnitřní pnutí, které se projevilo už velmi záhy. Jako dospívající jsem u sebe pořád nosil partitury, které jsem se snažil číst. Například Koncert pro orchestr Bély Bartóka. Ten jsem si dokonce vzal s sebou na vojnu, i když jsem byl stěží schopný mu rozumět. Nebo právě proto. Však mě taky hodně rozzlobilo, když mi na vojně právě tuhle partituru sebrali.
Kromě toho mi oba moji housloví pedagogové vyprávěli o Concertgebouworkest a podrobně mluvili i o dirigentech. A to mě strašně zajímalo. Moje dirigentská hodina uhodila jednoho dne během zkoušky s konzervatorním orchestrem, kde jsem vedl skupinu druhých houslí. Orchestr řídil Felix Hupka, který byl na konzervatoři spolu s Lotharem Wallersteinem zodpovědný za operní třídu.
Hupka byl velice nadaný, pravý hudebník, žák pianisty Eugena d’Alberta a teoretika Heinricha Schenkera. Byl židovského vyznání, do Amsterodamu přišel krátce před obsazením Nizozemí. Válku přežil v úkrytu a pak vyučoval na konzervatoři. Byla to silná osobnost: někteří ho milovali, jiní nemohli vystát. Já ho obdivoval.
Proto jsem se ho jednoho krásného dne zeptal, jestli bych se u něj nemohl učit dirigovat. Tehdy mě dost hrubě odbyl; sdělil mi, že nemám žádný talent. Nicméně později, když jsme zkoušeli Čajkovského Houslový koncert, se mě z ničeho nic zeptal, jestli to s tím dirigováním nechci vyzkoušet. Pustil mě k pultu a odešel do sálu. A tak jsem poprvé dirigoval. Zjevně s úspěchem, protože mě pak Hupka přijal za svého žáka.
Co jste se od něj naučil? Řemeslo? O řemesle nemůže být ani řeč, to jsem si musel osvojit sám. Trochu pyšně jsem se Hupky zeptal, jaké partitury si mám přinést na první hodinu. Suše mi odvětil, ať si s sebou vezmu hlavně housle, abych se naučil zahrát slušnou kantilénu – nasadit melodii, rozvinout ji a dokončit. Byl to zkrátka Schenkerův žák, a tak mě důvěrně seznámil s metodou hudební analýzy. Dodneška mám v knihovně Schenkerovu knihu o Beethovenově Deváté symfonii. Jenomže já nejsem žádný intelektuál. Všechno jsem si to přečetl a poslechl, poctivě jsem hledal schenkerovskou „základní linku“ (Urlinie) a pak jsem o tom všem diskutoval se spolužákem, který mi typicky po holandsku odpověděl, že „základní linka je všude“.
Někdy mě Hupka vzal na koncert. Vzpomínám si třeba na působivý večer se Schubertovou Symfonií C dur a Ferencem Fricsayem.
Pokračování příště
