A právě takový před námi vyvstal i celý jeho život, když jsme v Mistrově obývacím pokoji natáčeli jeho rozhlasové vzpomínky. Témat přicházelo na stůl velké množství, nakonec jsme – pro začátek – vybrali nejranější dětství v rodině řídícího učitele, ve které měla hudba přirozené místo. Dojde na první hluboké hudební zážitky, společenskou atmosféru sklonku první republiky a protektorátu, euforický nádech v prvních letech po válce i nejtemnější léta poúnorová. V dalších pokračováních Richard Novák plasticky popíše svá studia zpěvu u Jiřího Wootha, poválečný rok studia v brněnském alumnátu, kdy toužil stát se knězem, nebezpečí, která nad ním v oné době visela a kterých ho osud nakonec ušetřil; půjde tedy vesměs o kapitoly, které se o něm v encyklopediích a internetových článcích nedočteme. Kapitoly, kterými navíc pozoruhodně prostupuje pěvcův otec, řídící učitel Richard Novák, bezesporu stěžejní a klíčová osoba jeho života, k níž se pěvec během vyprávění neustále vracel. A to je i šance pro nás; zkusme se respektu a úctě k vlastním předkům učit dnes třeba právě ze vzpomínek Richarda Nováka.
Na úvod se vydáme do míst, kde Novák začal vnímat svět. Tedy na Jihlavsko, do Rozseče, kde se roku 1931 narodil. Jak jiný byl tehdejší život, dobře vysvitne nejen z líčení politické a společenské atmosféry. Mimořádná pospolitost rodiny, vzájemný respekt a důvěra, jaké Novák doma zažil, jsou pro něj dodnes silnými tématy.
Něco si člověk vybavuje a něco si myslí, že si vybavuje, ale zná to třeba z vyprávění jiných. A to je často i můj případ. Měl jsem dva sourozence; o čtyři roky staršího bratra a sestru o tři roky starší, a ti si samozřejmě pamatovali moje první krůčky a slova. Doma se o tom vykládalo a já to dávám k lepšímu, jako bych si to sám pamatoval. Třeba to, že jsem už jako velmi malý neustále zpíval. Když přišla návštěva, postavil jsem se a zašišlal: „Chceš, já ti zazpívám.“ Brzo jsem taky zpíval k písničkám druhý hlas. Pak jsem měl zase stydlivé údobí, a jakmile přišla návštěva, zalezl jsem pod postel. Zpívaly se hodně národní písničky a taky písničky znárodnělé, jako třeba „Krásný vzhled je na ten Boží svět“. Doma se vůbec hodně zpívalo, televize nebyla a v rozhlase se poslouchaly především zprávy. My jsme taky pravidelně chodili do kostela a vzpomínám si, že když se zpívala píseň „Kam ty kráčíš, Svatý Jene?“, já poťouchle zpíval „Kam ty kráčíš, stará Šoulo…“ Dost dlouho jsem nevyslovoval „r“ a nahrazoval ho hláskou „l“. Když jsem se to pak naučil, tak jsem ho všude uplatňoval. Třeba místo Slávek Kadleců jsem říkal Srávek Kadreců…
Vyprávění bude nutné začít Rozsečí. Tam je náš dost hluboký kořen, i když já tam pobyl jen všehovšudy asi dva a půl roku. Musím předeslat, že jsem už do kolébky dostal úžasný dar, který jsem si dlouho neuvědomoval, ale dneska ho cítím víc než cokoliv jiného. Dostal jsem báječné rodiče. V naší rodině šlo všechno tak dobře, hladce a láskyplně. Dlouho jsem si myslel, že tak je to normální. A pak jsem byl překvapený, když jsem slyšel, že se v některých rodinách hádají a bijí. Tomu jsem dlouho nerozuměl. U nás vládla totální harmonie. Rodiče před námi nic neskrývali, u nás se o všem mluvilo otevřeně, děcka přesně věděla, v kterém šuplíku jsou peníze… Jsem za to velmi vděčný. Když se dostanu do situace, ve které se musím jasně rozhodnout, stačí, abych si řekl: jak by to udělal tatínek. A mám jasno. Tatínkovo jednání nebylo furiantské, bylo charakterní a přímočaré.
Moji rodiče ale měli tu harmonii z domu. Tatínek byl z deseti dětí a sám úžasně ctil svého otce. Byl to Jan Novák, který několikrát působil v Rozseči jako starosta. Měl sedm synů a tři dcery. Všechny jsem je znal. Všichni se navštěvovali, pomáhali si, a přitom se nepsaly žádné dlužní úpisy nebo směnky. A maminka byla z osmi dětí. Její starší bratři se o ni vždycky starali a taky mezi nimi nebyla žádná černá ovce.
Tatínek byl ze selského rodu; dědeček měl grunt, 20 hektarů na Vysočině. Jako sedlák srostlý s půdou měl velkou autoritu. A všichni jeho synové se naučili aspoň na harmonium, aby mohli zahrát v kostele. Nejstarší syn byl Jan. A ten měl zas nejstaršího syna Jana a to je můj bratranec – Jan Novák – význačný hudební skladatel. Mezi dalšími byli učitel Leopold, Jaroslav, který varhaničil v Doubravici nad Svitavou. A po třech dcerách byl můj tatínek Richard, pak Ludvík, Stanislav a Josef. Dva z nich šli na gymnázium včetně mého otce, který šel na klasické gymnázium do Třebíče. Myslím, že rodiče by z něj bývali rádi měli kněze. Třebíčské gymnázium bylo báječné, působili tam lidi, kteří i publikovali. Středoškolský profesor tehdy něco znamenal.
Tatínek měl po celá studia samé jedničky. Vždycky říkal: „Já jsem si byl vědom, co to moje rodiče stojí, aby mě dali študovat, a věděl jsem, že jim to musím nějak splatit…“ Po gymnáziu už studovat nešel, udělal si učitelský ústav v Brně a stal se učitelem na venkově. Sedm let učil v Krásonicích, v létě jezdil na kole a v zimě těch sedm kilometrů chodil pěšky. Pak se dostal do své rodné Rozseče, do dvoutřídní školy. První stupeň učil pan řídící a druhý tatínek. A měl to kousek domů. Dalších sedm let pak působil na jednotřídce v Malém Pěčíně u Dačic a tuhle dobu už si pamatuji. Stal se tam řídícím, když mi byly tři roky. Jednotřídní školu si už dneska můžeme stěží představit. Kantor si musel hodinu rozdělit na tři úseky a zároveň odučit pět ročníků. Já jsem tam ale – to abych nezlobil maminku – chodil už dříve, než jsem byl školou povinný… V šesti letech jsem tak už uměl číst, psát i počítat. Slávka Kadleců, svého vrstevníka, jsem mohl už sám učit písmena, a ulehčit tak tatínkovi práci. Dítě, když bylo bystré, slyšelo za školní docházku určitou látku třikrát. Procenta, násobilku a podobně.
Tatínek byl nesmírně pečlivý a celý život si psal takzvané týdenní přípravy. My jsme přímo ve škole bydleli. Na pravé straně třída a na levé učitelův byt. Učitel byl tehdy autorita. Dnes je to úplně jinak. Dneska je učitel chudák, nemá žádnou prestiž a každý si na něj dovolí. Tehdy ne. Když si rodiče nevěděli rady, panímáma přišla a řekla: „Pane řídící, prosím vás, udělejte něco s tím naším Fanoušem, je to darebák a vy si s ním poradíte…“ Když to darebáctví překročilo určitou mez, tatínek se strašlivě rozčílil. Měl hlas jako hrom, zařval, a to už většinou stačilo, aby všichni strnuli a půl roku byl pokoj. A když to bylo ještě horší, musel darebák jít na stupínek, tatínek ho přehnul přes židli, odepnul řemen – říkal vždycky „…řemenem se mu nic nemůže stát…“ – a nasázel mu na zadnici. Prostě exemplární exekuce. A to pak byli všichni jako pěny. A já si myslím, že tohle byl správný školský systém.
Na venkovské škole bylo tenkrát hodně práce. Pro vodu se chodilo k pumpě na dvůr, občas bylo nutné vyčistit žumpu. Prádlo byl obřad, který zabral celý den. Muselo se zatopit pod kotlem, vyvařovat těžké kusy, spousta páry a v zimě mrazivý dvůr. Moje maminka nebyla úplně zdravá a tatínek jí ve všem pomáhal. Rád taky vzpomínám na řezání a štípání dřeva. Škola dostala jako deputát pár kubíků dřeva a to jsme museli připravit. Pěkně ručně, obloukovou pilou. Dobře si pamatuji tatínkova slova: „Netlač na tu pilu, jenom tahej…“
Měli jsme králíky, slepice a kačeny, které jsme honili k rybníku a v poledne jim tam nosili brambory s otrubami. Tatínek často říkal, že studovat měl jít jeho bratr Ludvík, který byl velice hudebně nadán, a on že měl sedlačit, protože tuto práci měl rád. Uměl s koňmi, zamlada jezdíval na některé těžké práce s voly. V Malém Pěčíně bylo z třiceti čísel dvacet osm selských stavení. Každý měl pár koní, několik krav a psa. A my jako děcka jsme tu vesnici tak ovládali, že jsme poznali, který kůň nebo pes z kterého statku je a jak se jmenuje. Všechny domy jsme měli prolezlé od sklepa až po půdu. Tatínek chodil sedlákům pomáhat. Žně, to byla tehdy dlouhodobá záležitost a on byl báječný sekáč. Za celý den na tom vedru se úžasně unavil a jeho největší radostí bylo, když večer v devět padnul do rybníčku. To byl šťastný.
K tomu musel na obci dělat tajemníka. Starosta byl rád, že se uměl podepsat, ale když z úřadu přišlo něco složitějšího, šel s tím hned za řídícím. Jeden čas jsme měli i auto, Pragu Piccolo, a když bylo potřebí, tatínek kohokoli zavezl do nemocnice do Počátek.
Válka
Tehdejší vesnice se mi dneska jeví jako pokojná idyla. A jediné, co ji narušovalo, byla politika, respektive politikaření. Partaje byly vždycky srovnané – na jedné straně lidovci, na druhé agrárníci. Oni se na sebe nezlobili, ale jak přišlo na politiku, tak se jejich příslušnost projevila. Pamatuji si na jednu situaci, kdy starostu nedostala nejsilnější strana. Ve volbách zvítězili mírnou převahou agrárníci, takže dostali pět zastupitelů a lidovci čtyři. Starostou měl být sedlák, který v obci nebyl moc oblíbený, nicméně byl ctižádostivý, a to ti lidovci nechtěli. Tak šli za jiným agrárníkem, byl to trošku ňouma, a řekli mu: „Hele, nechtěl bys bejt starostou?“ On povídá: „No jo, když myslíte…“ A oni řekli: „My tě uděláme starostou, ty budeš pro nás hlasovat, tak se k našim čtyřem hlasům přidá ten tvůj, bude nás pět a oni to projedou.“ Takže nic nového pod sluncem v českém parlamentu.
Tohle bohužel narůstalo, když se blížil Mnichov. Vědělo se, že mnoho agrárníků nechce konflikt s Německem, že to zkrátka přijmou. Mého tatínka to strašně štvalo. Při mobilizaci v osmatřicátém byl nadporučíkem v záloze; vojny on užil moc, jako oktaván musel ještě za Rakouska do důstojnické školy v Haliči, v Přemyšli, a potom musel odsloužit dva roky v české armádě a musel taky do důstojnické školy. To víte, kdo měl maturitu, tak mu nic nepomohlo… Zkrátka měl relativně vysokou hodnost a byl poslán na hranice do Jánského údolí na Dyji pod Starým Hobzím. Tam byla strážnice, na které se stal velitelem roty a měl na starosti obranné pevnůstky – bunkry, které se ještě dodělávaly. Byla spousta nových zbraní a vybavení a on na to naříkal, že jako záložák s těmi nejnovějšími věcmi není obeznámen. Důstojníci, které u sebe měl jako velitele čet, byli většinou kantoři ze stejného okresu. Vykládal, jak se jeden z nich u večeře zeptal: „Páni, nemějte mi to za zlý, ale já se vás na něco důvěrně zeptám. A odpovězte mi. Kdo z vás je republikán, agrárník?“ Nikdo se nepřihlásil a tak přišli k názoru, že agrárníci jsou zkrátka v týlu od Telče dál na divizi a podobně a že buzerují záložáky, kteří jsou v první linii. A to šlo od té vysoké politiky.
Ti, co byli na hranicích, byli přesvědčeni, že se do toho půjde, že tam – v první linii od rakouských hranic – asi zařvou, ale byli odhodláni. Myslím, že jsme tam dvakrát byli, maminka mě jako malého kluka za tatínkem vzala. A on říkal: „Přišel takový rozkaz – všecky bedničky odplombovat, generál Syrový se stal předsedou vlády…“ A bylo mu jasné, že se do toho půjde. Mnichov byl pak pro něj strašný zlom. Něco, co ho velice drtilo. Dva týdny před Mnichovem byl přeložen do Telče k plukovnímu trénu, takže nezažil přímo ten moment, kdy se pohraničí odevzdávalo. Jeho kolega, major ve Slavonicích, řekl: „Těm to tady nenecháme!“ Koupil vola, upekli ho, snědli a pak polili benzínem a zapálili všechny ubikace. Dneska nemůžeme říct, jestli by bylo správné, kdyby se do toho šlo. Každopádně ale oni byli zdrceni tím, že republiku nemohli bránit.
Tatínek se na vojně dost změnil. Maminka mu pak často říkala: „Co tak křičíš?“ Byl zkrátka zvyklý na mančaft křičet. Moc věcí se mu tam nelíbilo a prožívali jsme to všecko s ním. U nás se pořád poslouchal Londýn. Když to nešlo a musely se vykuchat krátké vlny, tak zas jeden příbuzný v Praze uměl krátkovlnný tuner udělat – říkalo se tomu „churchillek“ – a to jsme doma schovávali. Měli jsme gramofon a bedýnku jako zesilovač. K tomu se dal nasadit ten tuner a už jsme měli krátké vlny. Tatínek na Londýn hrozně držel. Říkal, že odnikud není tak vyvážené zpravodajství jako z BBC. A poslouchal to pořád, i po válce. Moskva, to byla jen samá propaganda.
V jedenačtyřicátém roce odcházel řídící Brázda za ředitele školy do Dačic a uvolnilo se místo. Uvolnil se taky Radkov a tatínek si mohl vybrat, jestli chce do Radkova blízko Telče, kam chodili už moji starší sourozenci do gymnázia, nebo do Kostelního Vydří, což bylo trochu dál na vlak. Řekl, ať rozhodne rodina. A rodina řekla: „Vydří.“ Poněvadž to jsme znávali z poutí jako krásné místo na kopečku, s kostelem, klášterem a školou. Na Vydří mám krásné vzpomínky. Za války bylo něco velice pozitivního. Národ, dříve občas rozhádaný, byl najednou svorný a všechno bylo úplně v pořádku.
Skrze společného nepřítele se na všechno tohle zapomnělo. Ve Vydří to ale bylo narušeno jednou věcí: Byl tam zbytkový statek, který vlastnil hrabě Thun-Hohenstein. Jeho žena byla hraběnka z Telče Podstatsky-Liechtenstein. Hrabě se cítil víc Čechem, ale jeho paní byla u gestapa. Měli šest dětí a polovina jich cítila česky a polovina nacisticky. To bylo jediné nebezpečí, ale oni byli izolovaní, osamocení. Takže se tam kvůli tomu nic nepřihodilo.
Tatínek měl ale ještě jednu zajímavou zkušenost z dřívějšího působiště z Malého Pěčína. Nikde ji nevykládal, ale mně to řekl. U jednoho sedláka sloužil německý čeledín; mluvil trochu česky. Když přišli Němci, povýšil a dělal nějakého poskoka na okresu v Dačicích. Jednoho dne přišel do Pěčína za tatínkem a řekl: „Pane řídící, musím vám něco říct, ale nechte si to pro sebe. Přišlo na vás udání, že posloucháte Londýn. Mě se na to na gestapu ptali a já řekl: to je blbost, ten člověk je úplně v pořádku. Já vám to jenom jdu říct, je to zatím v suchu, ale dejte si pozor.“ A řekl mu, kdo to na něj napsal. To byl mladší sedlák z druhé politické polovičky. – Ve Vydří pak byl víceméně pokoj. I když samozřejmě s neustálým napětím. A po válce se stalo něco, co je hodně vzácné a co se po komunismu už nestávalo. Člověk, který tehdy to udání napsal, tatínka vyhledal a řekl mu: „Pane řídící, prosím vás, odpusťte mi.“ A tatínek řekl: „Nemluvme o tom, je to v suchu.“
Kostelní Vydří, kde jsme bydleli od jedenačtyřicátého roku, byla svým způsobem idyla. Lidi drželi úžasně spolu. Kromě školy tam byl už jen klášter, kde byli jenom dva karmelitáni. A oni byli strašně rádi, protože po řídícím, se kterým si nerozuměli, přišel řídící, který chodil do kostela, hrál na varhany, takže jsme se velice navštěvovali a všemožně si pomáhali. Byl to překrásný úsek života. Jednou večer, bylo to v zimě, tatínek povídá bratrovi a mně: „Půjdeme do mlejna, máme tam dostat nějakou mouku.“ A ten mlýn byl na půl cesty mezi Vydřím a Malým Pěčínem. Šli jsme, a když jsme byli blízko, tatínek řekl, abychom počkali na kraji lesa, že půjde napřed sám. Za půl hodiny se vrátil a říká: „Tam je polovička vesnice, všichni sedláci.“ A nikdo to neprásknul.
Ve Vydří byl ale jeden tragický případ. Na kraji zámku v přístavbě byl takový ubohý byt a bydlel tam švec Strauss, který byl Žid. Měl ženu a malé dítě. Jeho pak zavřeli a hraběnka ze zámku jeho ženě řekla: „To dítě vám vezmou a půjde na převýchovu.“ A ta žena to neunesla, šla s tím dítětem k potoku, dítě zabila sekerou, sebe taky a našli je v potoku mrtvé. To byl otřesný případ.
Vyrostl jsem v prostředí, které bylo jednoznačně věřící a praktikující, sál jsem tyto věci tak říkajíc s mateřským mlékem. Ve Vydří pak v době mého dospívání byli dva báječní kněží, takže mi nic nemohlo imponovat víc. S muzikou jsem se sice potkával, ale říkal jsem si, že společnost je třeba kultivovat a duchovně pozvednout, a tohle převážilo misku vah dost jednoznačně. Ale to bylo po válce, která nás dost míjela. Co ale musím zaznamenat, je událost někdy z jara 1945. Jednoho dne někdo zatloukl na dveře a tam stál Honza Novák. Říkal: „Strejčku, necháte mě tady? Ale musím vám říct, že jsem utekl z Německa.“ Tatínek ho vzal dál a Honza u nás asi dva a půl měsíce žil dobře ukrytý, byli jsme na samotě a dům měl dokonce tři východy. Celý den byl zavřený, což mu nevadilo, protože jemu stačilo, když měl cigarety a piano. Buď skládal anebo cvičil Temperovaný klavír a na vzduch chodil až po setmění. Brzo jsme se dověděli, že původně utekl ke své sestře, jejíž muž byl taky učitel v jedné zapadlé vesničce. Ale tam to bylo nebezpečné; hned potom přišel k jeho rodičům do Nové Říše vrchní četník a povídá: „Pane Novák, je zle, Honza utekl, a jdou po něm. Jestli víte, kde je, tak mu vzkažte, ať nechodí domů.“ Rodiče mu to vzkázali a on přes ty lesy, přes hřeben Jihlavských vrchů došel k nám. A když už se schylovalo k opravdovému konci, šel domů do Nové Říše a v ruksaku nesl ruskou hymnu pro dechovku.
V naší škole jsme v přízemí bydleli my a v prvním patře byly dvě třídy. Navezli tam slámu a přebývala tam kompanie německých vojáků, kteří stavěli protitankové zátarasy. Byli neškodní. Povstání v Praze 5. května se rozkřiklo, hned se začaly strhávat německé nápisy, ale všecko vyhrané ještě nebylo. Například v Třešti bylo povstání velice tvrdě a krvavě potlačeno. K nám ale přišli četníci z Dačic a přesvědčili německé vojáky, aby jim dali zbraně, že je nechají odejít. Na vojenském voze pak vezli do Dačic všechny zbraně. Ale tam je potkal major, jenž byl v té oblasti velitelem, a bylo zle. Řekli, že byli přepadeni a museli zpátky. U toho vyjednávání jsem přímo byl. Druhý den – v neděli – měli radost, že je konec války, a strašně se ožrali, ale ráno museli držet stráž. Takže z toho byl trochu strach, ale nic se nestalo. 8. května už hlásil Londýn, že je konec války, a tatínek šel za nimi nahoru a říkal: „Je po válce. Teď v pět hodin bude Londýn vysílat německy, pojďte si to poslechnout.“ Oni se sbalili, ale ještě chtěli s tatínkem mluvit. Nabídli mu, že mu nechají zbraně. Ale tatínek řekl: „Ne, žádné zbraně, zaplaťpánbůh, je po všem.“ Tak mu aspoň nechali krásné nové nářadí. Velké sekyry, pily břichatky, rýče, zkrátka tehdy absolutně nedostatkové zboží, které pak tatínek rozdával lidem. Němcům ještě poradil, kudy mají jet na západ, protože jim šlo o to, dostat se k Američanům.
A pak si pamatuju na úprk Němců z Dačic přes Liščí hory, na praskání munice, vybuchování aut a devátého ráno jsme šli do Dačic vítat Sověty. V Dačicích to byl ten první předvoj, byli holohlaví, zaprášení, usměvaví, to opojení bylo něco neskutečného. Ale za nimi, za tou první bojovou linií, šli pak takoví ti pobertové, gauneři, kteří kradli hodinky a kola. I k nám do Vydří takhle navečer přišel vojáček, maminka ho hned pozvala, aby se najedl, a pak přišel důstojník a hned ho vedl pryč. Naši říkali: „Nechte ho, ať se nají…“ Ale důstojník řekl: „Ne, ne, ne, dejte si pozor, oni se tu rozhlídnou, a všecko vám tu vykradou.“ Zámek pak přijeli vyloupit. Krásné křišťálové lustry rozsekali, všecko znečistili. A stále ještě docházelo ke střetům Němců, ustupujících na západ, a ruských hlídek.
