Hudební nástroje Antonína Dvořáka
Tichými svědky Dvořákova interpretačního umění jsou jeho vlastní hudební nástroje, které se dochovaly v Muzeu Antonína Dvořáka. Jedná se o dvě violy a klavír značky Bösendorfer. Jednu z Dvořákových viol a klavír mohou návštěvníci obdivovat ve stálé expozici Muzea Antonína Dvořáka v Praze; druhá viola je vystavena v Památníku Antonína Dvořáka v Nelahozevsi. O tom, jakým byl Antonín Dvořák muzikantem, nám svědčí již jen několik vzpomínek jeho přátel a současníků, kteří byli přímými svědky skladatelových hudebních vystoupení.
Učitelé, vzdělání a první muzikantská praxe
Hra na hudební nástroje byla od počátku přirozenou součástí všeobecného i hudebního vzdělání Antonína Dvořáka. Prvním učitelem hudby byl budoucímu skladateli jeho vlastní otec, řezník a hostinský, ale také vášnivý muzikant (houslista a citerista) František Dvořák, který učil svého synka na housle. Od začátku školní docházky převzal jeho hudební výchovu nelahozevský učitel Josef Spitz, který údajně uměl hrát skoro na všechny nástroje a vynikal výborným sluchem. Velmi záhy se stal nadaný chlapec zpěváčkem a houslistou na kůru v Nelahozevsi a příležitostně vypomáhal i v okolních vesnicích – na nedalekém Vepřku nebo ve Veltrusích. Traduje se také historka o tom, jak malý houslista uváděl v údiv hosty otcova nelahozevského hostince, když zde dával koncerty s domácí kapelou.
Zlom v hudebním vzdělání Antonína Dvořáka nastal v roce 1854, kdy byl poslán do Zlonic, aby si prohloubil hudební vzdělání u Antonína Liehmanna. U Liehmanna se Dvořák učil hře na housle, později přešel k viole a klavíru a hlavně k varhanám. Nelahozevský učitel Spitz hře na klavír při výuce přílišnou pozornost nevěnoval a tak toho Dvořák po svém příjezdu k Liehmannovi mnoho neuměl. Ve Zlonicích hrál hlavně na kůru v kostele a zanedlouho Liehmann pouštěl svého žáka i k varhanám. Nechával Dvořáka také hrávat o poutích a posvíceních i se svou vlastní kapelou.
Liehmann také pro svou kapelu komponoval převážně taneční skladby a literatura uvádí, že uměl hrát na housle, klarinet, lesní roh a varhany. Autor biografie o Dvořákově mládí J. M. Květ popisuje, že „jako varhaník [Liehmann] ovládal svůj nástroj mistrně, hrál dokonale generálbas a uměl pohotově transponovati do každé tóniny. Jeho improvisace na varhany byly opravdovým požitkem.“
Po Zlonicích následoval krátký pobyt v České Kamenici, kde se Dvořák učil ve školním roce 1856/1957 u Fr. Hanckeho, absolventa pražské konzervatoře a ředitele kůru u sv. Jakuba v České Kamenici. Zde se Dvořák učil generálbasu a varhanám a Hancke ho pouštěl k varhanám při mši.
Vrcholem Dvořákova hudebního vzdělání bylo absolvování dvouletého studia na varhanické škole (1857–1858), kde se kromě teoretických předmětů vyučovala především praktická hra na varhany, skládající se z vlastní improvizace a studia varhanních skladeb. V červenci 1859 proběhlo Dvořákovo absolventské vystoupení, kde zaznělo Bachovo Preludium a fuga a moll a z vlastních skladeb přehrál mladý skladatel Preludium D dur a Fugu g moll. Kromě toho přednesl se spolužákem Sigmundem Glanzem čtyřruční úpravu Bachovy „Velké“ fugy g moll.
„V orchestru pražského Prozatímního divadla hrál s téměř vášnivým zaujetím.“
Dvořák violista
Již od začátku pražských studií měl Dvořák možnost vyzkoušet si hru v orchestru v praxi. Jako violista začal vystupovat s orchestrem spolku Jednoty sv. Cecílie. Z této doby se nám zachovala zajímavá vzpomínka Dvořákova spoluhráče a pozdějšího dirigenta Adolfa Čecha, která popisuje především Dvořákovu svéráznou povahu:
„Přihlásil jsem se do orchestru Cecilie jako violista. «Budeš hrát u tohoto pultu s Dvořákem,» pravil Apt [dirigent orchestru], představuje mi mladého muže s hlavou geniálně rozcuchanou, bohatým, černým vlasem pokrytou. Byli jsme tehdy oba dva mladíci sotva dvacetiletí. (…) Začal jsem tedy s tím Dvořákem hrát, ale panečku, ono to nebylo tak snadné. Brzo mu buď má hra nebyla vhod, brzo se zlobil na vedlejší pult, nebo zase na dirigenta – nebo sám na sebe. Chvílemi i přestal hráti, bruče jakousi melodii před sebe.“
V roce 1859 přijal Dvořák nabídku Karla Komzáka stát se členem jeho orchestru. V této době měl orchestr 18 členů a hrával na pražských plesích a v různých hostincích. Přesto měl soubor velmi dobrou úroveň a Dvořák mu zůstal věrný dlouhých 14 let.
Na podzim roku 1862 byla Komzákova kapela najata jako základ pro orchestr v novém českém Prozatímním divadle. Začátky tohoto orchestru byly skromné, některé nástroje zastávali hráči z německého divadla. Přesto byl orchestr velmi vytížený – během 16 měsíců uvedl na scénu 18 oper různých autorů a Dvořák se v orchestru během svého působení setkal s dirigenty jako byli J. N. Maýr, A. Čech, K. Šebor a B. Smetana. Dvořákovo působení v Prozatímním divadle ilustruje milá vzpomínka violoncellisty Theobalda Kretschmanna, tehdejšího studenta Pražské konzervatoře:
„Stále jej vidím v čele violistů orchestru pražského Prozatímního divadla. Celá violová skupina sice čítala jen dva hráče, ale to Antonínu Dvořákovi nebránilo, aby v šedesátých letech pod vedením tehdejších dirigentů (kapelníků) Manera, Smetany, Šebora, Čecha a Angera nehrál s téměř vášnivým zaujetím, skoro jako by stál v čele vojska a místo violy se oháněl zbraní. Jinak to byl klidný, zamlklý člověk, který zbožňoval Smetanu a Šebora (jenž složil několik českých oper v Meyerbeerově stylu), usilovně komponoval a po každém divadelním představení seděl s několika zpěváky a hudebníky v poklidném hostinci „u zpěváčků“, kde si pochutnával na svém oblíbeném jídle, bramboračce.“
Dvořákovy violy
Viola z pražské expozice Muzea A. Dvořáka pochází z majetku Společnosti Antonína Dvořáka, do jejíž evidence byla zapsána v roce 1958 s poznámkou o ceně nástroje 3000 Kčs. Jedná se pravděpodobně o částku, za niž byl nástroj symbolicky zakoupen od původního majitele. Historie vlastnictví tohoto nástroje je ale více spletitá. Viola patřila původně strahovskému faráři Dvořákovi, který ji zapůjčil Antonínu Dvořákovi, tehdejšímu členovi Komzákova orchestru. V roce 1883, kdy byla viola již opět v rukou strahovského faráře, ji farář Dvořák zapůjčil Josefu Bernhardovi, violistovi Národního divadla. Ten na ni hrál podle svého vyjádření do roku 1925, kdy přešel do výslužby. Ve své poslední vůli odkázal tento vzácný nástroj, kterého si velmi považoval, svému kolegovi Františku Špotovi. Sám Špot nebo jeho pozůstalí nakonec violu odevzdali do majetku Společnosti Antonína Dvořáka. Viola má tmavohnědou barvu a její vrchní deska je vyrobena ze smrkového dřeva. Spodní deska je složena ze dvou kusů žíhaného javoru, luby a krk jsou javorové, hmatník, struník a kolíčky ebenové. Dochovala se bez smyčce. Stáří nástroje odhadl v roce 1958 houslař Karel Vávra cca na 150 let, výrobce ale zůstal anonymní. Výrobcem druhé Dvořákovy violy vystavené v Památníku Antonína Dvořáka v Nelahozevsi byl Bohuslav Landtner. Do sbírek muzea byla zapsána v roce 1972 a také byla původně majetkem Společnosti Antonína Dvořáka. Oba dva nástroje se dochovaly bez smyčce a v roce 2009 byly využity na nahrávce úprav 30 Dvořákových písní pro housle nebo violu a klavír. Interpretem sólového partu nebyl nikdo jiný než Josef Suk, který hrál za doprovodu Vladimira Aschkenazyho.
„Dvořákova hra na klavír byla zdravá, plna citu a mužná.“
Dvořák jako varhaník a klavírista
Jako varhaník si začal Dvořák přivydělávat po absolvování varhanické školy v kostele sv. Františka Serafínského na Křížovnickém náměstí, ale všechna stálá místa byla v pražských kostelech obsazena. Již rok po ukončení studií si skladatel podal řádost o umístění u sv. Jindřicha na Novém městě, ale místo nezískal pro nedostatek zkušeností. Kvůli nepřijetí ke sv. Jindřichovi byl Dvořák nucen vstoupit do angažmá v kapele Karla Komzáka. Komzák nechával také Dvořáka, aby ho zastupoval u varhan v kapli Ústavu choromyslných (barokní kostel sv. Kateřiny v zahradě ústavu). Stálé místo varhaníka získal Dvořák až v roce 1874 v kostele sv. Vojtěcha v Jirchářích na Novém Městě, kterému zůstal věrný až do roku 1877.
V téže době, kdy Dvořák působil u sv. Vojtěcha, stával mladičký J. B. Foerster na stejném kůru v zástupu tamějších vokalistů. Na tuto dobu později s nostalgií vzpomenul v článku uveřejněném v časopise Hudební revue:
„…objevil se pravidelně Antonín Dvořák. Nevšiml si nikoho, nepozdravil a usedl ihned k varhanám. (…) …vzpomínám, že mně, dítěti, ten přísně pohlížející, stále vážný a divnými myšlenkami zabraný muž naháněl strach.(…) Improvisace Dvořákova byla jistě harmonicky správná, nikoliv všední, ale neopravňovala k úsudku vynikajícího nadání. Já ovšem nebyl schopen kritisovati hru mistrovu, ale vím, že otec můj, jenž byl tehdy ředitelem chrámové hudby u sv. Vojtěcha, častěji o ní v ten smysl vyprávěl.“
Hra na varhany provázela Dvořáka již od raného dětství a byla dlouhá léta skladatelovým zaměstnáním. Klavír nebo jiný klávesový nástroj byl vždy pro Dvořáka nutností, pokud chtěl komponovat – ne vždy ho ale mohl mít k dispozici, zejména ve svých mladých letech. V roce 1864 se kvůli klavíru přestěhoval od příbuzných – rodiny Duškových, aby mohl využívat klavíru ve společném podnájmu na Senovážném náměstí s přítelem Mořicem Angerem. Zhruba v téže době byl přijat za učitele klavíru do rodiny pražského zlatníka Čermáka.
Kromě toho, že Dvořák u klavíru komponoval, vystupoval také veřejně jako klavírní doprovazeč k písním, skladbám s houslemi nebo v klavírním triu. Vždy se jednalo o jeho vlastní skladby. V rámci svého koncertního turné před odjezdem do Ameriky v roce 1892 uspořádal kolem 40 koncertů, na nichž vystupoval jako pianista. O Dvořákově pianistickém umění a jeho hráčských zvyklostech vypráví Josef Suk ve vzácné vzpomínce na svého učitele, která se dochovala v dopise adresovaném Otakaru Šourkovi (1916):
„Dvořák nebyl sice ani dost málo pianistou virtuosem, k tomu nedostávalo se mu techniky, ale jeho hra byla zdravá, plna citu a mužná. „Nemlátil“ jako obyčejně neškolení, a když hrál věci, které byl nucen cvičit, jako k př. „Dumky“, tu jevil neobyčejný smysl pro různé jemnosti úhozu a v pedálové technice. Čtyřručně jsem s ním často hrával (nejvíce z partitur), nová díla jeho a různých skladatelů, já nahoře, on dole a znamenitě se to hrálo, poněvadž četl obdivuhodně partitury i hodně komplikované. Někdy jsem mu překážel a dohrál sám. I když v nejkomplikovanějších místech, jak říkáme, trochu „švindloval“, měl každý vždy určitý dojem celku, též když přehrával věci žáků z partitury. Jinak měl úplnou představu o tom, jak se má co hráti; byl na pianisty přísný v požadavcích a měl své názory o způsobu skládání pro piano. Klavír měl rád a říkával: „Dobrá muzika musí též na pianě znít.“ Poslední dobu nekomponoval při pianě (myslím od „Rusalky“) a často vypravoval, též v mládí ne, kdy neměl piano. A s jakým ohněm si to potom přehrával! – Když jsme hrávali, často mu při forte spadával skřipec a to ho zlobilo a moc na to huboval. Své věci z 4ručních výtahů zřídka s námi hrával, ale když jsme někde hráli, stál za námi, bubnoval nám přes hraní různé věci na záda a měl věčné požadavky v tempu a úhozu, chvilku mu to bylo silné, pak jsme mu zase nepřednášeli a pojednou zase chtěl orkestrální ff, ale „nemlátit“. Bylo to těžké, se mu zachovat.“
Dvořákův klavír
Jedná se o salónní křídlo kratší konstrukce s leštěnou skříní z hnědého ořechu značky Bösendorfer, které bylo vyrobeno ve Vídni v roce 1879 a o rok později zakoupeno skladatelem a převezeno do Prahy. Nástroj pochází z inventáře Dvořákova bytu, jak dokládá jediná dochovaná fotografie z přelomu 19. a 20. století zachycující interiér skladatelovy pracovny. Do Muzea Antonína Dvořáka se klavír dostal v roce 1958, kam byl převeden z majetku Společnosti Antonína Dvořáka. Společnosti nástroj věnovala spolu s dalšími věcmi po svém muži (pracovní stůl, osobní předměty skladatele apod.) Dvořákova manželka Anna. Jako nabývací cena nástroje je v knihách Společnosti uvedena částka 5000 Kčs, ale stejně jako u viol se jedná pouze o symbolickou nákupní cenu. V roce 1996 byl klavír kompletně restaurován Petrem Langerem z Prostějova. Během restaurátorských prací byla provedena oprava popraskané a odlepené rezonanční desky. Podle Langerova posudku byla mechanika klavíru opravována již ve 30. letech (stejně jako povrch klavíru) a při nových opravách v roce 1996 byla vyčištěna a přeregulována. Dvořákův klavír byl využit při nahrávání gramofonových desek s kompletním klavírním dílem Antonína Dvořáka pro společnost Supraphon. Interpretem této velmi slavné nahrávky byl pianista Radoslav Kvapil. Novějším zvukovým záznamem piana je CD z roku 2012, na němž si můžeme poslechnout Dvořákovy písně v podání sopranistky Alexandry Berti a klavíristy Vojtěcha Spurného.
