Antonín Dvořák a Leoš Janáček
Skladatel Leoš Janáček měl ve svém životě jenom málo opravdových přátel z řad soudobých skladatelů. O to více si snad cenil přátelství Antonína Dvořáka, kterého přijímal téměř bez výhrad. Dával Dvořákovi k posouzení své skladby, v Brně prováděl jeho díla a byl autorem prvních teoretických rozborů Dvořákových skladeb. Oba skladatele pak spojovala láska k lidové hudbě, slovanství a podobný náhled na kompoziční práci.
Přátelé
Janáčkův poměr k Dvořákovi byl nejprve obdivný, teprve později se vyvinul v srdečné oboustranné přátelství. Dvořák byl snad jediný ze skladatelů, kterého Janáček uznával bezvýhradně. Pečlivě studoval partitury jeho skladeb a na nich se učil více o kompoziční práci.
Skladatelé se seznámili v době Janáčkových pražských studií na varhanické škole asi někdy v letech 1874–1875. V té době byl Dvořák varhaníkem u sv. Vojtěcha. Janáček později v časopise Hudební revue (1911) vzpomínal, jak Dvořák zdrženlivě improvizoval na varhany. Přímým dokladem intenzivního přátelského vztahu je jejich vzájemná korespondence vedená od roku 1880 do Dvořákovy smrti.
Janáček měl ve Dvořáka skutečnou důvěru. Dával mu své skladby k posouzení a svěřoval se mu se svými skladatelskými plány. Dvořák pak jeho skladby procházel a psal na ně Janáčkovi posudky v dopisech. Ne vždy byl však Dvořák k Janáčkovi ryze nekritický. Když Janáček žádal o posouzení mužských sborů, Dvořák mu napsal: „Může to tak být, ale hádat bychom se o tom mohli.“
Dvořákova hudba měla na Janáčka značný vliv zejména v jeho raném období. Konkrétně jde o Idyllu pro smyčcový orchestr (1878) a operu Šárka (1888), kde se Janáček v prvních dvou jednáních opřel o Dvořákovu instrumentaci. Další skladbou, ve které se Janáček u Dvořáka inspiroval, byly Valašské tance (1889/1891) založené na studiu moravských lidových písní a tanců. Janáček je také autorem úpravy Dvořákových Moravských dvojzpěvů pro smíšený sbor – k sopránu a altu přidal tenor a bas.
V roce 1897 dal Janáček Dvořákovi k posouzení kantátu Amarus pro sóla, smíšený sbor a orchestr. Dvořák se o díle vyjádřil následovně: „Udělal jste rozhodný pokrok v každém ohledu. Skladba ta je zvláště v ohledu harmonickém zajímavá, jenom bych si přál více melodie a pak trochu správnější deklamaci. Gratuluji Vám ku dalším pracím. Jen tak dále, jste na dobré cestě, ale jak pravím, jen trochu víc melodie – nebojte se jí.“
Dvořákova smrt zastihla Janáčka, když pobýval ve Varšavě. Smutná zpráva byla oznámena na tamějším symfonickém koncertě, do jehož programu byla pohotově vložena Dvořákova předehra Husitská, op. 67.
Setkávání
Vedle již zmíněných faktů lze také doložit množství osobních setkání obou skladatelů. K roku 1883 podnikli oba umělci společnou cestu vlakem z Prahy, pěší výlet na Říp, do Strakonic, na Orlík (s noclehem), do Husince, do Prachatic a na Karlštejn. Janáček také navštívil Dvořákovo letní sídlo na Vysoké a Dvořákovo rodiště v Nelahozevsi. Dokladem Janáčkovy návštěvy na Vysoké je dopisnice A. Dvořáka Janáčkovi z 24. 7. 1883:
„Milý příteli. Těšilo by mne velice, kdyby Jste mě zde na Vysoké navštívil. Přijeďte ale hned, v sobotu jedu se podívat na staroslavný Worlík, snad by jste mohl se mnou. Ráno jede vlak v 7. h a přijedete do Příbrami ve ¾ na 10 odpoledne v 2 hod. = a přijedete v 5 ¼ hod. večer. Z Příbrami pak by jste čekal na poštu a jede hnedle dále k Rožmitálu. Vy by jste ale v Bohutíně slezl a já bych na vás čekal, pak už máme jen ½ hod. na Vysokou. Jízda poštou trvá asi něco přes hodinu. Tedy přijeďte třeba ve čtvrtek odpoledne aneb v pátek ranním vlakem. Naproti přijdu vždy. Dvořák.“
K prvním setkáním však docházelo již v letech 1874–1875. Oba umělci se také střetli o prázdninách roku 1877, dále v červenci 1878 a roku 1881 (Janáček s chotí po svatbě). Společně se všichni tři vypravili na Karlštejn. Janáček sám byl u Dvořáka na Vysoké i v Povltaví v roce 1883 (a také bydlel u Dvořáků v Žitné ulici, když byl Dvořák na letním bytě na Vysoké), později roku 1901 na oslavách šedesátých narozenin Antonína Dvořáka. V roce 1904 byl Janáček přítomen na generální zkoušce poslední Dvořákovy opery Armida v Národním divadle v Praze (25. března). Dvořák údajně uklidňoval Janáčka, že jeho opera Její pastorkyňa bude v Národním divadle uvedena. Po zkoušce seděli sami dva v kavárně na rohu Myslíkovy ulice. Naopak Dvořák přijel do Brna u příležitosti provedení svých děl jako posluchač nebo i dirigent celkem šestkrát (v letech 1878, 1880, 1888, 1890, 1892 a 1897).
Propagátor Dvořákovy hudby
Janáček byl skutečně oddaným propagátorem skladeb Antonína Dvořáka. Snažil se Dvořákovo dílo provádět v rámci koncertů Besedy brněnské, s nově založenou Českou kapelou, na Učitelském ústavu v Brně, varhanické škole a v Klubu přátel umění. Janáčka můžeme považovat za zakladatele dvořákovské tradice v Brně. Již šest let po Dvořákově smrti píše Janáček o brněnských koncertech s dvořákovským programem v dopise Artuši Rektorysovi:
„Kult Dvořákův byl případný, každé jeho nové dílo – mimo opery – hodilo se do koncertního programu… Kdo byl v tehdejší době mimo Smetanu a Dvořáka? První patří do divadla, tam jsem nevládnul, druhý koncertnímu podiu, tam jsem svou povinnost udělal.(…) Dvořákova díla byla dávána pro jejich uměleckou cenu, bez všeliké záludnosti, t. j. i bez tendence proti Smetanovi.“
První Dvořákovo dílo, které Janáček v Brně prosadil, byla v roce 1877 Smyčcová serenáda E dur, op. 22. Ještě týž rok následovaly 4 Moravské dvojzpěvy a o rok později čtyři Slovanské tance pro orchestr, kde byl Dvořák přítomen. Janáček, který stál za dirigentským pultem, představil také svou Idyllu pro smyčcový orchestr.
Po těchto skladbách začal Janáček v Brně uvádět větší Dvořákovy skladby jako Stabat Mater, op. 58 (1882), Hymnus, op. 30 (1886), Svatební košile, op. 69 (1888), Symfonie č. 6 D dur, op. 60 (1883), Symfonii č. 7 d moll, op. 70 (1886), Svatá Ludmila, op. 71 (1887). V roce 1891 se snažil do brněnského divadla prosadit operu Jakobín, op. 84. Janáček také sledoval pohostinská vystoupení České filharmonie, která uváděla v Brně Svatou Ludmilu (1891), symfonické básně Vodník, op. 107, Polednice, op. 108 a Zlatý kolovrat, op. 109. V roce 1898 uvedl Janáček na zahajovacím koncertě České kapely, jíž byl zakladatelem, Dvořákovu symfonickou báseň Holoubek, op. 110.
Janáčkův zájem o Dvořáka mistrovou smrtí neskončil. Janáček začal v roce 1906 plánovat cyklus koncertů pro Antonína Dvořáka v rámci koncertů Klubu přátel umění. K tématu propagace Dvořákovy hudby v Brně uveďme Janáčkův výrok, který je z nejvýmluvnějších: „Takový svazek nic na světě neroztrhá… Dvořák věnoval Brnu svého ducha. To je ten nejcennější a vpravdě královský odkaz.“
První dvořákovský teoretik
Je velmi zajímavé, že Janáček se zabýval dílem A. Dvořáka také jako teoretik. Publikoval obsáhlé rozbory Dvořákových skladeb, které svědčí o pečlivém studiu jeho partitur. Z rozboru kantáty Svatební košile, op 69 vysvítá obdivný pohled Janáčka na Dvořáka: „Dvořák neuspokojuje se na jasném, zajímavém podkladu harmonickém, s jedním nápěvem postupují tu zároveň dva, tři, až pět výrazných motivů. Dvořákovy partitury mohou hudebníku přirůst k srdci.“ Ve svém textu staví Janáček Dvořáka nad Wagnera, když odsuzuje chudost Wagnerovy předehry k Tristanovi a Isoldě a vyzdvihuje stavbu čísel ve Svatebních košilích.
V roce 1892 hodnotil Janáček koncert v Besedě brněnské, který byl uskutečněn v rámci Dvořákova turné před odjezdem do Ameriky. Na těchto koncertech účinkoval sám Dvořák jako klavírista v triu společně s houslistou F. Lachnerem a violoncellistou H. Wihanem. Janáček hodnotil vysoko skladby na pořadu koncertu (Dumky, op. 90; Trio, op. 26; Klid z cyklu Ze Šumavy) a provedení považoval za dokonalé. Podle něj skladatel nejlépe rozumí svému slohu a skladbě a dovede své pojetí vtisknout i spoluhráčům.
Janáček si na Dvořákově kompoziční práci cenil nejvíce melodické bohatosti: „Jednotlivé strany partitury vykazují tolik vyvinutých, rázovitých nápěvů, že jinému skladateli by stačily na celou skladbu.“ Tuto melodickou invenci pak Janáček přirovnával ke svým nápěvkům mluvy: „Jeho dramatické líčení dospívá až do určitosti nápěvných tvarů mluvy a rozmluvy. V symfonických básních toho neužil dosud žádný skladatel.“
Nápěvkovou teorii pak rozvinul v návrh, že všechny Dvořákovy melodické motivy by se měly zpracovat do jakési příručky, kartotéky či seznamu (dopis A. Rektorysovi, 1910):
„Jedna práce by se měla udělat. Výraz motivický je u něho nejbohatší, pravý poklad hudebních myšlenek. Sestavit jejich slovník. Seřadit je třeba po počátečním intervalu. V tom je vidět bohatost a zdatnost skladatelovu. I knihy podle nových myšlenek ceníte, ne tak jinak u skladeb… Je třeba v prvé řadě cedulových výpisů motivů. Obstaral bych tu předběžnou práci pomocí svých elévů.“
Janáčkovy teoretické práce věnované Dvořákovi byly prvními svého druhu a překonaly je až práce Otakara Šourka. Janáček sám cítil, že hudební teoretikové jeho doby nevěnují Dvořákovi takovou pozornost, jakou by si zasloužil. Byl velkým kritikem hudebních teoretiků a kritiků, kteří si podle něj Dvořákových skladeb všímali jen velmi málo (konkrétně měl na mysli Otakara Hostinského).
Spor o Šárku
Janáček Dvořáka obdivoval. Naopak poměr, který měl Dvořák k Janáčkovi, nemusel být tak bezvýhradný. V nejnovější literatuře se můžeme dočíst o sporu, který proběhl v době, kdy Janáček komponoval svou první operu Šárka na libreto Julia Zeyera, které spisovatel otiskl v časopise Česká Thalie. Janáček se publikovaného textu chopil a začal komponovat operu a až posléze, když měl dílo rozpracované a na radu Antonína Dvořáka, požádal autora libreta o souhlas k užití textu.
Libreto bylo však původně určeno samotnému Dvořákovi, který ho ale nakonec odmítl. Zajímal se o něj i Bedřich Smetana, který se ale také nakonec k jeho zhudebnění neodhodlal. Zřejmě z těchto důvodů a částečně na popud přítele V. V. Zeleného (redaktora časopisu Dalibor) reagoval Zeyer na Janáčkovu žádost odmítavě, až podrážděně.
Nejnovější zjištění ukazují, že když se Janáček po dvou letech k Šárce vrátil, začal Dvořák opět o libreto usilovat. Prostřednictvím J. V. Sládka pak žádal Zeyera, aby mohl užít jeho libreta ke zhudebnění opery, s jejíž kompozicí hodlá ihned započít. Dvořák však musel vědět, že Janáček na opeře stále pracuje a má ji v podstatě hotovou. Toto rozporuplné Dvořákovo jednání vůči začínajícímu skladateli a příteli Leoši Janáčkovi není doposud zcela objasněno.
Charpentierova Louisa
Další spojnicí mezi Dvořákem a Janáčkem může být událost z 13. února 1903. Toho dne proběhla v Praze česká premiéra opery Louisa Gustava Charpentiera. Uvedení této moderní opery, jejíž sloh lavíruje mezi impresionismem a pozdním romantismem, byl pro české soudobé skladatele velkou událostí. Je téměř jisté, že jak Dvořák, tak Janáček navštívili premiéru nebo některou z repríz tohoto představení. Janáček, stejně jako Dvořák, byl operou silně zaujat, o čemž svědčí fakt, že si oba skladatelé bezprostředně po premiéře opatřili klavírní výtah opery.
Janáček užil příkladů z Louisy ve svých teoretických spisech a viděl v ní obhajobu svých vlastních kompozičních postupů. Pro Dvořáka byla však tato hudba něčím zcela novým, v každém případě ale velmi zajímavým. Do svého klavírního výtahu si poznamenal několik myšlenek, jako například „kvinty jsou velice krásné, ale mizerně to zní; odtud velice hezké“ apod.
Klavírista Josef Faměra později vzpomínal, jak byl Dvořák touto operou silně zaujat: „Při jedné návštěvě Pařížské kavárny v Žitné ulici našel Dvořáka pohříženého ve studium klavírního výtahu Louisy. Mistr pozvav jej, aby přisedl, hned mu ukazoval jedno místo v díle, jaký že ten Charpentier je zvláštní muzikant, že má všude falešné noty, např. tenhle akord že je hned špatný. Avšak po otázce: Tak jak byste to udělal líp? na nesměle pronesené mínění tázaného mávl pohrdlivě rukou a ukázav na onen akord, řekl pojednou určitě: Ne, takhle je to dobře!“
Předčasná Dvořákova smrt však zhatila veškeré jeho kompoziční plány a dnes se můžeme pouze dohadovat, jak by se v budoucnu jeho skladatelský styl vyvíjel.
Psáno pro: HARMONIE 9/2014
