V roce 2014 si celý svět připomíná 300. výročí narození jednoho z největších a nejuznávanějších německých skladatelů operního nebe první poloviny 18. století Christopha Willibalda Glucka
Christoph Willibald Gluck se narodil 2. července 1714 v Erasbachu v Horní Falci v Německu, u českých hranic. Nejstarší známý příslušník Gluckova rodu byl skladatelův pradědeček, který žil v Rokycanech. Christoph Wilibald Gluck byl prvním dítětem Alexandra Johannese Glucka, muže vojensky rázného a strohého, jenž byl myslivcem slavného válečníka a velkého milovníka umění prince Eugena Savojského. Roku 1712 se stal lesním v kurfiřtských službách v Erasbachu. Tam se i oženil, a protože byl obratný, šetrný i vynalézavý v obstarávání různých přivýdělků, postavil si dům, ve kterém rodina strávila pěkné chvíle. Toužil však výše. Bez váhání proto využil možnosti získat lepší místo v sousedních Čechách, ve službách hraběte Kounice. V roce 1717 se Alexander Johannes Gluck přestěhoval s rodinou na jeho sídlo Nové Zámky u České Lípy. Životní vzestup Gluckova otce nebyl službou u hraběte Kounice ukončen. V letech 1722 – 1723 působil v České Kamenici ve službách u hraběte Kinského a v roce 1724 vstoupil do služeb knížat Lobkoviců na zámku Eisenberg v Jezeří u Mostu.
Otec byl na Christopha Willibalda Glucka přehnaně náročný a tvrdý. Bál se o jeho zdraví a zdatnost, proto bral syna s sebou na dlouhé, občas i několikadenní obchůzky lesem, které mu byly svěřeny jeho pánem. A nijak nebral ohledy na roční období, zdali je léto či zima. Dával chlapci nést pušku a své lesnické nářadí, až se pod jeho tíhou prohýbal. Gluck ještě po letech vzpomínal, jak ho otec nemilosrdně otužoval: „Přikázal mi i za největších mrazů, abych si zul boty a šel kus cesty bos ve vysoko napadlém sněhu. Byla to tvrdá škola, ale neublížilo mně to, ba naopak, měl jsem dobrou průpravu pro obtížný a občas nemilosrdný boj, který jsem sváděl o prosazení své umělecké pravdy.“
Školní léta a boj o hudbu
Christoph Willibald Gluck se učil dobře a rád, ale ze všeho nejvíce ho přitahovala hudba. Otec to neviděl rád, neboť se domýšlel, že se hudbou neuživí. Proto chlapci nakládal nové a nové úkoly a doufal, že jej odvedou od hudby. Dosahoval ovšem pravého opaku. I kdyby neměl nadání a vášnivé zaujetí pro hudbu, muselo by v chlapci probouzet zájem o ni už prostředí, ve kterém žil. Lobkovicové byli velkými milovníky hudby a dbali, aby byla náležitě zastoupena v každodenním životě, nejen na dvoře. Proto Gluck měl možnost se s hudbou setkat ve škole, v kostele, ale zejména v lidovém prostředí, kde ho právě tak okouzlovala prostá píseň jako tanec. Netrvalo dlouho a už dovedl hrát na několik hudebních nástrojů, zejména na housle a violoncello, i zpívat z listu. Bohužel mu na hudbu, které se nehodlal vzdát, zbývaly jen večery a noci. Rušil tím ovšem klid v domě. Otec, když nepomáhalo neustále napomínání, zakročil rázně a zamkl všechny nástroje. Doufal, že v jeho domě bude s hudbou konec, ale mýlil se. Gluck si našel náhradu v tzv. “brumli” (předchůdce ústní harmoniky), nástroji, který sice hrál tišeji, takže nerušil, ale dokonale to postačilo k vyluzování improvizované hudby. Stačilo několik málo dní a hrál na brumli mistrovsky.
Za šestiletého pobytu na gymnáziu v Chomutově si ještě přibral klavír a varhany. Po ukončení gymnázia v roce 1732 odešel do Prahy studovat univerzitu. Ve školním roce se sice Gluck věnoval studiu logiky, matematiky a filozofii, ale hlavním smyslem a náplní dnů byla hudba. Zdokonaloval a prohluboval ji u slavného českého skladatele a varhaníka Bohuslava Černohorského. Jako přivýdělek hrál v různých kostelích (v chrámu sv. Týna, U Křížovníků a u sv. Anežky) a o prázdninách na vesnicích okolí Prahy. Další skladatelův osud určili Lobkovicové, kteří rozpoznali, že se v jejich blízkosti rozvijí talent, jakých není mnoho, a proto mu dopomohli k dobrému místu. Přijali ho do svých služeb jako hráče v orchestru, jejž měli ve svém sídle ve Vídni. Gluck rád přijal, a tak roku 1736 skončil jeho pobyt v Praze a ve Vídni začala jeho nová kapitola, patřící už jen hudbě.
Pracovní příležitost a jeho první úspěchy
Během ročního pobytu u Lobkoviců stačil svým uměním vyvolat pozornost hostů na dvoře a jeho jméno rychle nabývalo zvuku. Zejména zaujal italského knížete Melziho, který Gluckovi po smrti knížete Lobkovice ihned nabídl, aby s ním odjel do Milána a studoval u něho. Gluck nabídku rád přijal. V následujícím roce Gluck hrál u knížete v komorním orchestru. Teoretická studia dovršil u proslulého skladatele a učitele Giovanniho Battisty Sammartiniho. Hned první jeho opera Artaserse na libreto od Metastasia v divadle Regio Ducal Teatro v Miláně (dnešní La Scala) dosáhla velkého úspěchu. Že si Gluck italské publikum záhy získal, dokládají objednávky na nové opery: Demofoonte (1742), Siface (1743) a Fedra (1744) pro Milán, Cleonice a Ipermnestra (1742) pro Benátky, a Il Re Poro (1745) pro Turín, jimiž si Gluck zjednal zvučné jméno po celé Itálii. Podobně jako Händel byl Gluck kosmopolitou. V roce 1746 odcestoval do Londýna. Zde složil dvě italské opery La caduta de´ giganti a Artamene. Obě byly objednány lordem Middlesexem. V Londýně se rovněž spřátelil s Händelem a pozdější prameny uvádějí, že si Gluck umístil do své ložnice Händelův portrét. Ukazoval prý na něj a říkal: “Toto je podobizna nejinspirovanějšího mistra našeho umění. Když ráno otevřu oči, jako k takovému k němu vzhlížím a uznávám ho s bázní a posvátnou úctou.“
Cestovatelský duch zavedl Glucka v roce 1746 poprvé do Prahy, kdy byla Mingottiho operní společností provedena v Divadle V Kotcích opera La Finta schiava. Tato opera je sestavená z árií dříve úspěšně provedených oper, v tomto případě autorů Leonarda Vinciho, Giovanniho Battisty Lampugnaniho a Glucka. V roce 1747 se Gluck objevuje v Hamburku a v Drážďanech, kde se provedla jeho nová opera Le nozze d´Ercole e d´Ebe v letním sídle kurfiřta na zámku Pillnitz u Drážďan. Po smrti svého otce zavítal do Čech, aby zde prodal hospodu v Janovicích u Jiřetína nedaleko Mostu, kterou získal dědictvím. V roce 1749 se vrátil do Prahy, nyní jako kapelník významné operní společnosti Giovanniho Battisty Locatelliho a již jako přední evropský operní skladatel. Pro hlavní pražskou operní sezónu v roce 1750 zkomponoval operu na Metastasiovo libreto Ezio a její premiéru sám dirigoval. V následujícím roce 1751 připravil pro Prahu světovou premiéru velké výpravné opery Issipile, která došla všeobecné pochvaly pro mocnou hudbu a nový vkus. Mezi svými cestami po Evropě se usadil koncem roku 1747 ve Vídni a zůstal tam až do smrti. Na jaře roku 1748 dobyl prvního skvělého úspěchu ve Vídni s novou operou La Semiramide riconosciuta. Tato opera byla provedena k oslavě narozenin Marie Terezie. V roce 1752 se stal Gluck kapelníkem u císařského dvora ve Vídni a v roce 1754 vedl orchestr knížete Hildburghausena. V roce 1756 obdržel titul rytíře od papeže Benedikta XIV. Od té doby trval na tom, že se mu muselo říkat Ritter von Gluck nebo ve Francii Chevalier Gluck. Dokonce v roce 1770 získal tento řád mladý Wolfgang Amadeus Mozart, kterému byl udělen řád vyššího stupně, ale tento titul záhy přestal užívat. Během těchto let Gluck zkomponoval řadu oper, které jsou dnes zcela zapomenuty: Ezio, Issipile, Le cinesi, La danza a Antigono.
Čas reformy a cesta do Paříže
Nová epocha v Gluckově operní tvorbě nastala díky spolupráci s libretistou Ranierem de Calzabigim (1714 – 1795). Náhle se octly ve hře faktory zcela jiné než uměle vnášené absurdity, jimiž oplývala barokní opera. Éra baroka byla vystřídána klasicismem a rychle převládl trend jednoduchosti; ozdobě bylo odzvoněno. V roce 1760 se rozešel s komplikovanou nádherou a začal psát v jednoduchém a melodickém stylu, zbaveném kontrapunktu. Myšlení doby bylo ovlivněno Rousseauem, který přišel se svým ideálem přírody a přirozenosti. Johan Joachim Winckelmann ve své slavné historii řeckého umění znovu uvedl do povědomí Evropy klasický ideál. Jeho závěry, že krása je podřízení detailů celku, že opravdové umění sestává z harmonie a jemných proporcí, významně ovlivnily estetické uvažování doby osvícenství.
Gluck, inspirovaný librety Calzabigiho, dělal pro operu totéž, co Winckelmann pro umění a Rousseau pro člověka. Jeho prvním krokem k tomu bylo, že pěvce vykázal zpět tam, kde bylo jejich místo, což učinil dvěma způsoby. V první řadě důsledně trval na tom, aby po celou dobu opery zůstal pěvec uvnitř charakteru. Druhým krokem bylo zrušení árie da capo. Museli zpívat, co bylo napsáno. V Gluckových reformátorských operách jsou árie mnohem kratší, než byly v barokní opeře, a naopak silně narostl rozměr recitativu. Recitativ je používán jako prostředek, jak rozvést dále jevištní akci, charakterizaci postavy a přemostit zpívané části opery. Gluckova hudba směřuje k co největší výrazovosti, je vždy přirozená a hledí posilovat význam poetického textu. Právě z tohoto důvodu neužívá trylků, koloratur a kadencí, v italském baroku tolik oblíbených. Jeho reformní ideje vystihují nejlépe tři opery Orfeo ed Euridice na Calzabigiho libreto, jejíž premiéra se uskutečnila dne 5. října 1762 ve vídeňském dvorním divadle. K přípravám k představení díla byla věnovaná neobyčejná péče a úspěch byl dokonalý. Následovala druhá opera na Calzabigiho text Alceste (1767) a slavila též velký úspěch. Skoro dva roky zůstala opera na repertoáru. Opera Paride ed Elena (1769) podobně jako ostatní dvě opery nám představuje uměleckou snahu, ale už nedosáhla takového věhlasu.
Když Gluck přijel na podzim roku 1773 do Paříže, zklamaly ho umělecké prostředky pařížské opery. Uvedení opery Iphigénie jej stálo hodně sil a také zažil velké boje mezi pařížskými hudebníky (přívrženci jednak francouzské, jednak italské hudby), kteří se stavěli z počátku proti Gluckovi. Opera Iphigénie en Aulide na libreto Francoise du Roulleta podle Racinovy tragédie, byla provedena v Opeře 19. dubna 1774 a jeho úspěch rostl. Gluck měl v Paříži velkou podporu Marie Antoinetty (choť Ludvíka XVI.). O několik měsíců později téhož roku následovala opera Orfeus ve francouzské verzi, podobně jako v roce 1776 byla nastudována francouzská verze Alcesty, měla bohužel jen poloviční úspěch.
Jeho pařížská éra byla poznemanána soupeřením se zkušeným italským skladatelem Niccólem Piccinnim (1728-1800), který přijel do Paříže v roce (1776). Piccinni si hned vytvořil skupinku obdivovatelů, kteří měli v oblibě tradiční italský operní styl, a ne onu klasickou strohost Gluckovu. Vznikaly vášnivé polemiky a Paříž si prožívala podobně kontroverzní ovzduší jako na začátku padesátých let při válce šašků, Guerre des Bouffons. Někteří tvrdili, že stará francouzská opera Jeana Babtista Lullyho (1632 -1687) byla jediným logickým kurzem pro francouzskou operu. Jiní trvali se stejnou náruživostí na tom, že jedinou spásu musí hledat v italské opeře. Pařížané brali souboj Gluck – Piccinni se stejnou vážností. Dále byly u Glucka objednány dvě opery: Roland a Armida. Když se Gluck dozvěděl, že Piccinni zhudebňuje Rolanda, na němž sám již pracoval, dílo nedokončil. Druhá opera Armida na libreto od Quinaulta byla provedena 23. září 1777 byla přijata dosti chladně, ale pak rychle stoupala v přízni obecenstva. Vrcholným dílem Gluckovy pařížské éry se stala opera Iphigénie en Tauride, na slova Guillardova. Premiéra se konala 18. května 1779 a měla ohromný úspěch. Gluck nakonec zvítězil. Již rok předtím ve foyeru v opeře mu byla postavena busta a to vedle takových velikánů jako byli “Lully, Rameau a Quinault“ s významným nápisem “Musas praeposuit Sirenis“ (Musám dal přednost před Sirenami).
Poslední léta života
Po pařížských bojích a vítězstvích odpočíval Gluck ve Vídni, kde trávil poslední dny svého života v plném požitku dobyté slávy i získaného značného jmění. Jeho zdraví stále sláblo a prodělal i několik záchvatů mrtvice. Bohužel z posledního záchvatu se už nevzpamatoval a zemřel následující den 15. listopadu 1787. Christoph Willibald Gluck byl nejdříve pohřben na hřbitově Matzleinsdorfer Friedhof. Když byl v roce 1923 tento hřbitov zrušen a přeměněn v park, byly Gluckovy ostatky přeneseny na vídeňský hřbitov Zentralfriedhof, kde může v poklidu odpočívat a těšit se, že jeho hudba stále oslovuje hudebníky a lid jednadvacátého století.
