Při vyslovení Gluckova jména se nejčastěji vybaví jeho charakteristika jako reformátora opery 18. století. Tak je charakterizován i v nejnovějších českojazyčných Dějinách hudby (Togga agency 2001), které mimochodem ve výkladu úplně opomenuly Gluckovy pražské světové premiéry a jeho spoluúčast na nich. Přestože je jeho význam pro vývoj opery 18. a v zemích německého jazyka dokonce i 19. století nesporný, musíme konstatovat, že – ve srovnání se svými italskými vrstevníky, například Baldassarem Galuppim, Niccolou Piccinnim a generačně mladším Giovannim Paisiellem, jejichž díla byla uváděna nejen mnoha italskými divadly, ale i operními domy ve střední a severní Evropě, – Gluckovy opery zůstaly převážně vázány na místa svých světových premiér. Vedle italských měst (13 oper), to byla především Vídeň (20 oper), dále Paříž, respektive Versailles (8 oper), Londýn (2 opery), Praha (2 opery), Laxenburg (2 opery), Pillnitz u Drážďan (1 opera) a Kodaň (1 opera). A jak ještě uvidíme, za skladatelova života jeho reformní opery do Prahy vůbec nepronikly. Z jakých příčin se tak stalo?
Gluck a Čechy
Otázka dlouhodobé absence Gluckových reformních děl v českém operním repertoáru se vnucuje tím spíše, že i v nejnovějším vydání hudební encyklopedie The New Grove Dictionary of Music and Musicians (Londýn 2001) je Christoph Willibald Gluck (1714-1787) označen jako „Bohemian composer“. Skutečně už jeho jméno mnohokrát vyvolalo v život úvahu o českém původu jeho rodu, neboť různé varianty příjmení jako Gluckh, Klugh, Kluch se jeví jako modifikace českého „kluk“. Jak prokázaly především německé genealogické studie, byl rod „Glucků“ po generace spjat s Čechami. Skladatelův pradědeček Simon Gluckh pocházel z Rokycan, dědeček Hans Adam i Gluckův otec Alexander Johannes byli ve službách hrabat Lobkoviců, s nimiž se Gluckův otec přestěhoval do Erasbachu v Horním Falcku. Kolem roku 1711 se tam oženil s Marií Walburgou a z jejich manželství se narodily dvě dcery a čtyři synové, z nichž byl Christoph Willibald nejstarší. Narodil se 2. července 1714. Když mu byly tři roky, přestěhovala se rodina do severních Čech, kde Alexander Gluck byl přijat jako lesník velkovévodkyně Anny Marie toskánské. Po pěti letech přešel do služby hraběte Philippa Josepha Kinského v Chřibské u Děčína a v roce 1727 se vrátil do služby prince Philippa Hyacintha Lobkovice na panství Jezeří (Eisenberg) poblíž Chomutova.
Jestliže se podařilo hudebním historikům rekonstruovat genealogii rodu ke Gluckovu mládí, je jako první písemný dokument dochován až zápis mezi studenty filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze, a to z roku 1731. Protože další záznamy o Gluckovi v matrice studentů neexistují, je jisté, že svá pražská studia nedokončil. Dosud nebyl nalezen žádný další dokument o této pražské etapě jeho života, která trvala přibližně tři roky. Lze jen předpokládat, že kontakty mladého Glucka s českým minoritou, varhaníkem a skladatelem Bohuslavem Matějem Černohorským jsou oprávněné. Černohorský tehdy v Praze skutečně pobýval. Pokud je kladena otázka, jaká hudební díla mohl Gluck v Praze slyšet, pak lze uvést především Vivaldiho opery Argippo, Farnace nebo Alvilda, opery Albinoniho a dalších benátských autorů, která uváděla ve Šporkově divadle v Praze společnost tenoristy a Benátčana Antonia Denzia. Toto divadlo bylo součástí paláce, který se nedochoval a na jehož místě dnes v Hybernské ulici stojí tak zvaný Lidový dům. Prahu Gluck opustil v roce 1734 nebo 1735.
Vídeň, Milán, Londýn
Během svého vídeňského pobytu byl Gluck angažován do kapely v Miláně, kde začal studovat u Giovanniho Battisty Sammartiniho. Jeho operní debut se uskutečnil uvedením opery Artaserse na Metastasiovo libreto v průběhu karnevalu 1742. Stalo se tak v Regio Ducal Teatro v Miláně, které stálo na místě dnešní milánské La Scaly. Že si Gluck italské publikum záhy získal, dokládají objednávky na nové opery pro Milán, Benátky nebo Turín. Komponovány byly – až na jednu výjimku – na texty Pietra Metastasia. Jednalo se o opery seria, tedy vážné opery, jejichž strukturu tvořil sled árií da capo a secco recitativů. Ansámbly a sbory byly zařazovány do finálních čísel jednotlivých jednání. V roce 1746 byl Gluck znám do té míry, že dostal objednávku na dvě opery pro londýnské královské divadlo Covent Garden, v němž v předchozím údobí slavil úspěchy jiný německý skladatel Georg Friedrich Händel. S Händelem se také Gluck v Londýně osobně setkal. Gluckovými londýnskými operami se staly Artemene a La caduta de’giganti, která byla již dříve několikrát zhudebněna.
Kapelníkem u Mingottiho a Loccatelliho operní společnosti v Praze
Gluckova operní hudba zazněla v Praze poprvé již v roce 1746, kdy bylo Mingottiho operní společností provedeno v Divadle V Kotcích pasticcio La Finta schiava, to jest opera sestavená z árií dříve úspěšně provedených oper, v tomto případě autorů Leonarda Vinciho, Giovanniho Battisty Lampugnaniho a Glucka. Tatáž operní společnost zajela s Gluckovou novou operou Le nozze d’Ercole e d’Ebe v červnu 1747 do Saska a provedla ji na letním sídle kurfiřta na zámku Pillnitz u Drážďan. Gluck byl zřejmě v té době již členem Mingottiho společnosti, se kterou se pravděpodobně seznámil během oslav korunovace Františka Štěpána Lotrinského ve Frankfurtu v roce 1745. Někteří Gluckovi životopisci uvádějí, že Gluck navštívil Čechy také v souvislosti s projednáváním dědictví po matce, která zemřela v roce 1740, a po otci, který zemřel v roce 1743.
V roce 1749 se vrátil do Prahy, nyní jako kapelník významné operní společnosti Giovanniho Battisty Locatelliho a jako již přední evropský operní skladatel. Pro hlavní pražskou operní sezónu v karnevalu 1750 zkomponoval operu na Metastasiovo libreto Ezio a její premiéru sám dirigoval. O tom jaký měla tato opera úspěch svědčí i skutečnost, že si opisy jejich árií pořídili i hudebnici metropolitního chrámu sv. Víta. Dodneška se v hudebním archivu tohoto chrámu dochovaly opisy sedmi árií a tercetu. Árie prefekta pretoriánů Vara Se un bell’ardire (Když krásná srdnatost) byla ovšem pro potřeby svatovítského kůru podložena náboženským textem, to jest Est fallax hic mundus (Je falešný tento svět). V roce 1750 provedl Gluck v Praze ještě svou operu Ipermestra, která měla premiéru již v roce 1744 v Benátkách. Po kratším pobytu ve Vídni se na konci roku 1751 vrátil opět do Prahy, aby pro nadcházející karnevalovou sezónu připravil světovou premiéru své nové velké výpravné opery Issipile. O této inscenaci se dochovalo vzácné svědectví v deníku operního nadšence hraběte Jana Josefa z Vrtby, který si k 7. lednu poznamenal: „Večer se konala generální zkouška na novou krásnou operu Issipile, znamenitou skladbu pana Glucka, která došla všeobecné pochvaly pro mocnou hudbu, nový cizí a zvláštní vkus.“
Vídeňským dvorním skladatelem
Výsledkem první objednávky, kterou Gluck dostal od vídenského dvora, se stala opera na Metastasiovo libreto Semiramide riconosciuta, provedená v roce 1746 k oslavě narozenin Marie Terezie spojené se znovuotevřením obnoveného vídeňského dvorního divadla.
V roce svých 40tých narozenin dosáhl Gluck nejčestnějšího hudebnického titulu v habsburské monarchii: byl jmenován kapelníkem dvorní opery a dvorním skladatelem divadelní a komorní hudby. V rozsáhlé hierarchii feudálního panovnického dvora stál ovšem nad ním ještě hrabě Giacomo Durazzo jakožto dvorní divadelní intendant. Tento ve vídeňském uměleckém prostředí všemocný pán se rád uplatňoval i jako libretista. Kompozicí opery L’innocenza giustificata na jeho text, – ovšem s použitím Metastasiových veršů pro árie – si Gluck zajišťoval přízeň vlivného intendanta.
Dokladem o společenském vzestupu Gluckovu se stalo i udělení papežského řádu cavaliere dello sperone d’oro (Řádu zlaté ostruhy) v roce 1756. V této souvislosti nelze nepřipomenout, že se jednalo o stejný řád jako v roce 1770 získal mladý Wolfgang Amadeus Mozart. Avšak zatímco Gluck se až do konce života podepisoval jako „Chevalier Gluck“ nebo „Ritter Gluck“, Mozart, kterému byl dokonce udělen řád vyššího stupně, tento titul přestal velice záhy užívat.
Nová epocha v Gluckově operní tvorbě nastala díky spolupráci s libretistou Ranierem de Calzabigim (1714-1795). Jejich reformní ideje nejlépe vystihují Gluckova slova ve slavné předmluvě k opeře Alcesta, v níž mimo jiné stojí: „Snažil jsem se vrátit hudbu jejímu vlastnímu úkolu, totiž podporovat báseň, aby zesilovala výraz citů a učinila děj srozumitelnějším v různých fázích jeho vývoje. Soudil jsem, že největší část mého úsilí musí směřovat k tomu, abych nalezl jakousi krásnou jednoduchost.“ Toto umělecké stanovisko vedlo k omezení rozsáhlých koloratur v partech primadon a kastrátů a naopak k většímu uplatnění sboru. Poprvé se tak stalo v Gluckově opeře Orfeo ed Euridice na Calzabigiho libreto, jejíž premiéra se uskutečnila ve vídeňském dvorním divadle dne 5. října 1762. Tímto reformním směrem dále pokročily oba umělci v operách Alceste (1767) a Paride ed Elena (1769).
Paříž a boje o Glucka
Během Gluckova vídeňského působení se v určitých kruzích dvora začala silněji prosazovat francouzská kulturní orientace. Proti italským operám seria byly preferovány francouzské komické opery. I Gluck začal komponovat opery comique na francouzská libreta, která mu opatřoval Giacomo Durazzo. Po odchodu Calzabigiho do Itálie se stal Gluckovým libretistou francouzský diplomat Francois Grand Leblanc du Roullet. Gluck odešel na čas v roce 1774 do Paříže, která se po Vídni stala jeho nejdůležitějším působištěm. Ohlas jeho děl v Paříži ho dále inspiroval k vytvoření modelu heroické opery. Na Roulletovo libreto podle Racinovy tragédie zkomponoval velkou francouzskou operu Iphigénie en Aulide, která byla provedena v dubnu 1774 ve Velké opeře v Paříži. Ještě téhož roku tam byl uveden Orfeo v autorově francouzské verzi, podobně jako v roce 1776 byla nastudována francouzská verze Alcesty. Do Paříže však v té době přišel autor úspěšných komických oper Niccolo Piccinni (1728-1800). V Paříži se pak vytvořily dvě strany: gluckisté – stoupenci vážné francouzské opery a piccinnisté – stoupenci italské komické opery. Spor vznikl i mezi oběma skladateli. Když se Gluck dozvěděl, že Piccinni zhudebňuje libreto Rolanda, na němž sám již pracoval, uveřejnil svůj protest v Anné littéraire. V roce 1777 tak byly v Paříži provedeny dvě nové opery: ne příliš úspěšný Piccinniho Roland a nadšeně přijaté Gluckovo pětiaktové drame héroique Armida. Vrcholnou Gluckovou operou jeho pařížské éry se stala v roce 1779 tragédie Iphigénie en Tauride. Dvojí autorské verze – italské a francouzské – představují i pro dnešní interprety určitý problém: pro kterou z nich se rozhodnout, když každá z nich má své přednosti.
Pokud se ještě závěrem vrátíme ke Gluckovu působení v Čechách, je nutné zmínit, že – přestože byly v Praze za jeho života provedeny pouze tři jeho předreformní opery, z nichž dvě ve světové premiéře – žádná z jeho reformních oper tady nezazněla, natož aby se stala součástí repertoáru. V Praze byla jeho reformní opera Orfeo provedena až jako historická reminiscence v roce 1864, to jest až 100 let po vzniku díla, a opera Paris a Helena, a to v roce 1901 v upravené německé verzi. V Brně byl Gluckův Orfeo sice proveden už za skladatelova života, ale rovněž v německém překladu a úpravě. Uveďme, že i dnes se jeho opery objevují na českém jevišti velmi zřídka.
Psáno pro:HARMONIE 8/2002
