Zájemci o rodovou genealogii pátrali po Schubertových předcích i potomcích: Franz Schubert sám byl bezdětný, ale potomci jeho rodu žijí dodnes – od Rakouska přes Pobaltí až po Austrálii. Všechna zkoumání v Lichtentalu začínala rokem přesídlení Franze Theodora Schuberta do Vídně, tedy rokem 1783. Všechna však přehlédla zápis v tamní matrice, datovaný 12. dubna 1783, který uvádí, že byl toho dne pokřtěn chlapec „Franciscs Ignatius“, syn „Elisabetha nata Fitz“ (různopsaní jména bylo při tehdejší neustálené ortografii obvyklé). Kdo byl ovšem otcem nemanželského dítěte Elisabeth Vietz/Fitz? Kdy vlastně přišel do Vídně Franz Theodor Schubert opravdu? Co se stalo s Franzem Ignazem Fitzem? A jak to všechno souvisí s hudbou Franze Petera Schuberta, narozeného až roku 1797?
Franz Theodor Schubert (1763-1830)
Schubertovský badatel Otto Erich Deutsch uvádí (1964) jako datum příchodu Franze Schuberta seniora do Vídně konec roku 1783, dokonce připouští možnost, že to bylo až roku 1784. Přítomnost Franze Theodora ve Vídni ke konci roku 1783 je nicméně doložitelná zápisem v univerzitní matrice. To už byl ovšem Franz Ignaz – pokud by byl jeho dítětem – dávno na světě. Deutsch vycházel ze skutečnosti, že si Franz Theodor Schubert 19. listopadu 1783 nechal vyhotovit opis křestního listu a poté „se odstěhoval do Vídně ke svému bratru Karlovi, který už zde byl delší dobu učitelem v Leopoldově“ (vídeňská čtvrť Leopoldstadt). Opis křestního listu však tehdy nebyl pro přesídlení nutný. Nutný ovšem byl jako doklad k povolení sňatku. Ze všech dostupných dokumentů, v nichž dokládal Franz Theodor léta svého učitelského působení, vychází jako jeho počátek rok 1781. Nezpochybňované datum jeho příchodu do Vídně, tedy konec roku 1783, mělo za následek odvozený údaj, že první dva roky učitelské činnosti Franze Theodora se odehrály v rodném kraji. Pro to však neexistuje žádný důkaz. Dokonce byly přehlédnuty argumenty, publikované již roku 1928 Robertem Franzem Mllerem, které uvádějí, že Franz Theodor svůj rodný kraj opustil pravděpodobně již roku 1779, tedy ve svých šestnácti letech. Každopádně k roku 1782 je už jeho pobyt ve Vídni prokazatelný, stejně jako působení v bratrově škole ve funkci učitelského pomocníka, ovšem podle dokumentů vztahujících se právě k bratru Karlovi.
Zvláštní rozpor v životě Schubertova otce přinášela také informace o jednom semestru univerzitních studií. Jak se vesnický chlapec dostal k univerzitním studiím? I tady prameny již před několika lety promluvily: Karl Alois i Franz Theodor Schubertovi byli absolventy jezuitského gymnázia v Brně. Donedávna pouze na základě nepřímých pramenů získaná a nedoložená informace byla potvrzena studiem v Archivu města Brna. Rešerše v archivu byly provedeny v souvislosti s přípravou filmu Přicházím z hor, který roku 1993 vyprodukovalo studio ORF. Při nich byly nalezeny v seznamu studentů gymnázia oba bratři Schubertovi. Mladší Franz Theodor se objevuje v seznamech dvakrát; počátek jeho studií byl neúspěšný a byl po třech letech zapsán znovu. Roku 1778 „Franciscus Schuberth aus Neudorf“ svá studia v Brně dokončil. Jezuitský řád byl roku 1773 zrušen, brněnské gymnázium však dále využívalo bývalé jezuity jako učitele – jiné nemělo – a výchovné metody založené především na memorování se také nezměnily. Brněnské gymnázium bylo svého času proslulé školskými dramaty, která uvádělo k posílení víry svých žáků.
Když Franz Theodor ukončil gymnázium, byl už starší Karl ženatým učitelem ve Vídni. Jak víme, měl pak Franz Theodor roku 1783 studovat jeden semestr filozofie, když dva roky předtím (neprokazatelně) sloužil ve své vlasti (Heimat) jako učitelský pomocník. I tyto dva roky se podařilo vysvětlit; stačilo začít s výzkumem pramenů o několik let starších. Ve vídeňské univerzitní matrice se totiž nachází zápis již z 19. 11. 1778: „Schubert Franc: moravus Neodorfens.“ Již známý zápis z roku 1783 („Schubert Franc. A[ustriacus]. Neudorf. Logicus Pauper“) poskytuje možné vysvětlení: Franz Theodor Schubert byl ve Vídni již roku 1778, tedy o pět let dříve, než se dosud uvádělo, svá studia musel však – pravděpodobně z existenčních důvodů – přerušit. Nejspíš v té době působil jako pomocník ve škole svého bratra, nicméně ještě při svém druhém zápisu je uváděn jako „pauper“ – bez prostředků. V těchto létech také absolvoval učitelský kurz v klášteře Sv. Anny, kterým ostatně poté prošli i všichni jeho synové, včetně Franze, který zde absolvoval roku 1814.
Elisabeth Vietz (1756-1812)
Podivný původ chlapce Franze Ignaze, jehož matriční zápis z 12. 4. 1783 neuvádí jméno otce, klade pochopitelně i otázky, týkající se matky. Kdy ona přišla do Vídně? Byla dcerou kováře a zámečníka, sama kuchařka, jako její sestra Magdalena, s kterou se po svém ovdovění roku 1792 oženil bratr Schubertova otce Karl, o osm let starší stálý průvodce jeho života. Ve vztahu bratří Ferdinanda a Franze Schubertových o generaci později můžeme najít analogii ke vztahu jejich otců a strýců – Franze Theodora a Karla Aloise. Ačkoli řemeslo otce Elisabeth a Magdaleny Vietzových patřilo k váženým, pocházely obě z poměrů víc než chudých. Jejich otec Franz Johann Vietz prý doplatil na sedmiletou válku, která jej uvrhla do bídy. Momentální existenční situaci se pokusil řešit zpronevěrou cechovních peněz. Do Vídně utekl před obviněním a skončil jako žebrák. Kdy rodina do Vídně přišla (matka pravděpodobně zemřela cestou), není přesně známo, Vietz zemřel počátkem roku 1772, „krátce po příchodu do Vídně“. Měl tři děti, syn Felix byl tkadlec a obě dcery se živily jako kuchařky a služebné. Když jejich otec zemřel, bylo Elisabeth šestnáct a Magdaleně devět let.
Franz Ignaz Fitz
Jako první dítě Elisabeth Vietz, v té době již Schubertové, byl dosud uváděn syn Ignaz, narozený roku 1785 (ostatně sedm týdnů po svatbě svých rodičů). Její nemanželské dítě nebylo nikde zmiňováno. Toto dítě chudoby zemřelo po patnácti dnech (27. 4. 1783) v městském špitále na „hlavničku“, obvyklou nemoc zanedbávaných nalezenců. Franz Ignaz byl do nalezince při špitálu předán už 14. dubna. Svobodná matka neměla prostředky na jeho výchovu – typický případ městské chudoby. Podle úmrtních protokolů nalezince zde tehdy umíralo až pět dětí denně. Pozdější Schubertova rodina už patřila k existenčně výše postavené vrstvě, k bídě sirotků však měla blízko: Starší bratr Franze Schuberta, Ferdinand, byl léta učitelem v sirotčinci, zbudovaném na příkaz Josefa II. roku 1784, Schubertovy sestry Theresia a Josefa měly za manžele učitele ze sirotčinců. Věděl snad někdo z nich, že jejich nejstarší bratr v sirotčinci zemřel? Nenapsal Franz Schubert svou Německou smuteční mši (D 621) s myšlenkami na neznámého malého bratříčka? Tuto mši napsal roku 1818 pro svého bratra Ferdinanda, který ji vydal roku 1826 v nakladatelství Antona Diabelliho pod svým vlastním jménem a věnoval ji tehdejšímu místořediteli sirotčince Johannu Georgu Fallstichovi. Náhody?
I Elisabethina sestra Magdalena měla podobný osud: I ona přivedla na svět nemanželské dítě, chlapec byl pokřtěn 2. 10. 1787 Franz Fitz. I toto dítě přišlo do sirotčince a po dvou týdnech zemřelo „od narození postiženou žloutenkou 18. 10. 1787 na slabost“. Většina dětí v tomto novém sirotčinci byly děti „svobodných přistěhovalých služebných“. Počet nemanželských dětí v tehdejší Vídni tvořil 28% všech narozených dětí, z nalezených resp. do sirotčinců předaných dětí přežívalo necelých 6%.
Magdalenino dítě se narodilo v bytě Karla Schuberta. Jak se vyhnul podezření, že dítě je jeho? Karlova žena zemřela až roku 1792 po čtrnáctiletém bezdětném manželství. Necelé tři měsíce po její smrti se Karl s Magdalenou oženil, přivedli spolu na svět ještě sedm dětí, z nichž pouze dcerka Magdalena, narozená ve stejném roce jako Franz Schubert, přežila svou matku. Malá Magdalena poté, co její otec Karl Schubert roku 1804 zemřel, vyrůstala spolu s malým Franzem Schubertem v domě Franze Theodora Schuberta.
Že se učitel Franz Theodor Schubert dokázal dopracovat nikoli sice bezstarostné a co do majetku neohrožené existence, přece však pro svou početnou rodinu vytvořil jistotu a dosáhl společenské vážnosti, kterou mu dodávalo jeho učitelské postavení, lze přičíst z největší části jeho zodpovědnosti a spolehlivosti. Roku 1801 koupil dům „U černého koníčka“, ve kterém malý Franz vyrostl, roku 1826 jej bylo možno dokonce – v rámci tehdejších obecných poměrů – považovat za zámožného. Pro své děti si přál lepší osud, než jakým v mládí musel projít on sám a než byl uchystán pro děti ze sirotčinců, o jejichž osudu věděl z vlastní rodiny i ze své učitelské praxe. Nestává se tím jeho postoj k bohémskému způsobu života jeho syna Franze Petera pochopitelnější?
Neznámý Franz Schubert
Nové informace zveřejnila neúnavná badatelka Rita Steblin. Ona to také byla, která vyhodnotila léta nepovšimnutý „Archiv společnosti nesmyslu“ (Unsinngesellschaft), který je dalším příspěvkem k identifikaci intelektuálního zázemí, v němž se pohyboval mladý Franz Schubert. Jednalo se o umělecký spolek, jehož jméno se sice v Schubertových biografiích objevovalo, který však byl považován za fikci, nerozluštitelnou narážku, žert. Společnost však opravdu existovala a vydávala dokonce vlastní ilustrovaný časopis. Každý ze členů měl přezdívku: Franz Schubert byl „Ritter Juan de Cembalo“, v době jeho působení v rodině Esterházyů ve slovenských Uhrách byl jeho titul pozměněn na „Ritter Zimbal“.
Detaily ze Schubertova soukromí byly odvozovány z četných písemně zachovaných svědectví širokého přátelského okruhu, v němž se Schubert pohyboval. Jeho krátký život by bylo možno v některých úsecích rekonstruovat téměř den po dni. Čím podrobnější informace, tím víc se za nimi ztrácela vlastní podstata Schuberta člověka i umělce. Přátelé zastupovali nepraktického Schuberta v jednáních s vydavateli, s divadelními intendanty, nejraději jej však měli jako zábavného společníka, který do úmoru hrál na klavír a chrlil jednu melodii za druhou. V románu Hanse Rudolfa Bartsche Schwammerl (Houbička) z roku 1912 vystupuje Schubert v podobě, do jaké si jej stylizovalo 19. století, jako neohrabaný, krátkozraký, ale milý společník. Pokud není právě zasažen silou inspirace, neliší se od svých vrstevníků: vede s nimi veselé debaty, má jako oni rád výlety do přírody i sklenici punče nebo piva. Za melodie, které jej napadají, vlastně nemůže. Opereta Heinricha Bertého Dům u tří děvčátek, která na podkladě Bartschova románu vznikla jako skládanka Schubertových písní s texty, vymyšlenými k banálnímu příběhu, vkládá v jedné scéně Schubertovi do úst zdůvodnění: „Ať je večer nebo ráno / píseň zní mi v uších / jak se octne na papíře / sotva já sám tuším.“ Schubertova okrouhlá postava s bezelstným pohledem, jak jej známe z portrétů, se k takovým slovům hodila. A jeho hudba se hodila ke každé příležitosti: na scéně Nového německého divadla v Praze doprovázela kupříkladu baletní kompozici Čtyři roční období lásky.
Nad podobnými „artefakty“ kroutíme dnes hlavou. Jsou však dokladem toho, jak byla příslušná osobnost v oné době vnímána, jaký symbol a poselství v ní ona doba hledala. Archivní rešerše, které byly podniknuty pro výše zmíněný film Přicházím z hor dokazují, že nelze podobné impulsy, přesahující pozitivistické úkoly hudebních historiků, podceňovat. Právě ony mohou někdy osvětlit mezery, které ve faktografii i po létech zůstávají, nebo objevit smysl indicií, kolem kterých badatelé příslušných oborů chodili bez povšimnutí.
Známý Franz Schubert
Přes proměny, které vnímání Franze Schuberta a jeho hudby zaznamenalo, přetrvává v obecném vědomí především jako autor písní a drobných klavírních útvarů. Schubertův význam v těchto oblastech je nezpochybnitelný, není však jediný. Nicméně i tato stránka Schubertovy osobnosti byla podrobena novému pohledu, oproštěnému od zkreslených představ o období biedermeieru.
Velkou úlohu v měšťanské společnosti tehdy hrál salón jako místo schůzek duchaplné společnosti, s literárně hudební náplní těchto setkávání. Neodlučně k nim patřil i tanec. Zkoumání Schubertových tanečních stylizací a jejich pozadí jsou dalším příspěvkem k dokreslení Schubertovy lidské i tvůrčí podstaty. Schubertovy tance nebyly v protikladu k taneční hudbě jeho současníků určeny pro veřejné plesy, ale k domácím tanečním zábavám v kruhu přátel. O tom zpravuje jeden z jejich účastníků Leopold von Sonnleithner: „Schubert často navštěvoval domácí plesy. Nikdy netančil, byl ale vždy připraven sednout ke klavíru a hodiny a hodiny improvizoval krásné valčíky. Ty, které se mu líbily, opakoval, aby si je zapamatoval a mohl je poté zapsat.“ Z toho se dá odvodit, že Schubertovy taneční skladby většinou vznikaly jako improvizace, zapisoval je teprve později. Zachovával jen nejlepší nápady. Největší část jeho taneční hudby slyšeli tedy pouze přátelé, odezněla a nám je neznámá.
Taneční zábavy se odehrávaly v uzavřené společnosti, i ony však musely respektovat nařízená období tanečního „půstu“, která byla dána církevním rokem. Tak se zachoval popis události z masopustního období roku 1822, který zaznamenal herec Heinrich Anschtz: „Měl jsem okruh přátel, mezi ně patřil i Schubert, který byl také pozván. Byli u mě mladí pánové a dámy, má paní byla ještě mladá, můj bratr Gustav vášnivý tanečník a konverzace se brzy proměnila v tanec. Schubert dal k dobrému několik klavírních kousků, sám si sedl v rozjařené náladě k nástroji a hrál k tanci. Všechno se točilo v kruhu, smáli jsme se, pili. Náhle mne někdo volá, že se mnou chce mluvit cizí pán. ,Čím mohu sloužit, pane?‘, ptal jsem se. ,Máte taneční zábavu?‘ ,Dá se to tak říci.‘ ,Pak vás musím žádat, abyste ji zastavil, je půst. Jsem policejní komisař N. N.‘ Když jsem přinesl tu Jobovu zvěst společnosti, všechno se zastavilo v hraném zděšení. A Schubert podotkl: ,To mi děláte naschvál, vždyť víte, že tak rád hraji k tanci.'“
K oněm Schubertem zaznamenaným původně improvizovaným tancům patří řada Atzenbrugger Tänze. Jejich vznik je spojen s pravidelně pořádanými „schubertiádami“, v nichž byl Schubert a jeho hudební doprovod hlavní osou. Byly pořádány na různých místech, často také na zámečku Atzenbrugg blízko Vídně, podle nějž dostala řada tanců své jméno. Charakterem i formou jsou snadno zařaditelné a podle zachovaných popisů je snadné k nim nalézt příslušnou choreografii. Zvláštní nostalgie, která je z nich slyšet, však prozrazuje něco víc, než jen službu tancechtivým přátelům. Schubert v těch prostých tónech (virtuózním pianistou nebyl), v oněch pro něj typických dur-mollových harmoniích skrývá svou citovost. Uchyloval se ke klávesám, aby se ve společnosti obratných tanečníků necítil sám. Někdy však ani to nepomohlo a „schubertiáda“ se musela obejít i bez něj. Když sám nechtěl, nikdo jej k hraní nedonutil.
Lidový muzikant
Podobně jako našemu Antonínu Dvořákovi, byl i Schubertovi přisuzován dar bezprostředního talentu, projevující se především v nevyčerpatelné zásobě melodií. Právě tento moment byl zdůrazňován, když bylo třeba postavit Schuberta do opozice k zanikající společnosti „dekadentní šlechty“ (mezi níž měl ovšem řadu přátel). Zdůrazňování Schubertovy „lidovosti“ se neptalo po jejím pravém původu, lidový znamenalo v romantickém smyslu slova neposkvrněný zdroj, později se slovo lidový stalo synonymem selských kořenů jako zdravého jádra národa. Lidovost (Volkstmlichkeit) u Schuberta opravdu nalezneme, je to však lidovost vídeňského biedermeieru, která je určena celým komplexem kulturního a uměleckého života oné doby. Typickým znakem je především způsob mluvy a jemu odpovídající melodicko-rytmická struktura: názor si lze učinit ze zachovaných divadelních kusů, které byly hrány především v předměstských divadlech. Například píseň ze hry Ferdinanda Raimunda Sedlák milionářem s hudbou Josefa Drechslera Brderlein fein (Můj pěkný bratříčku, zlob se jen chviličku) velmi brzy zlidověla. Právě takového druhu jako Drechslerova melodie byly i melodie Schubertovy, které dokázaly stejným způsobem spojit slovní a hudební rytmus v nerozlučitelnou jednotu. Ne vždy však vyvolala tato Schubertova schopnost souhlas. Spisovatel Eduard von Bauernfeld považoval dokonce některé Schubertovy melodie za „příliš rakouské, příliš upomínající na lidové písně, jejichž banální tóny a nepěkný rytmus nemají vždy oprávnění pronikat do poetické písně“. Pronikání „nízkého“ a „vysokého“ umění se datuje od nepaměti, od středověku je můžeme pramenně prokázat. V období vrcholného klasicismu nalezneme nesčetné příklady záměrných „trivialit“, které pronikaly do mistrovské hudby, i vlivů opačných, kdy prvky vysokého umění zlidověly a byly asimilovány folklórem. Romantismus přijímal lidové (nebo zdánlivě lidové) prvky jako koření. Schubertova hudba vykazuje takových prvků neuvěřitelné množství, pouze velmi zřídka však můžeme hovořit o „výpůjčkách“ či dokonce přímých citacích. Tyto prvky sloužily Schubertovi jen jako východisko: ono zdání „známého“ v jeho hudbě patří k jeho osobitosti.
Nebe plné hvězd
Velkou zásluhu na proměně pohledu na Schuberta, který se vytvořil bezprostředně po jeho smrti, měl Robert Schumann. Už ve svých sedmnácti letech se setkal se Schubertovou hudbou a v jednom ze svých článků z roku 1835 svěřuje svůj pohled na Schubertovo místo v dějinách hudby: „Čerstvé ráno náleží Bachovi a Händelovi. Mozart a Haydn vedli den do životního jasu, který opět umlkl ve hvězdné noci, jejíž oblohu otevřeli Beethoven a Schubert.“ Schumann, jako pravý romantik, viděl noc nikoli jako temnotu a zánik, ale jako příslib a začátek budoucího dne. Beethoven a Schubert pro něj tedy znamenali proroky nové hudební epochy. Schubert byl ovšem sedm let po své smrti v širším okruhu prakticky neznám. Schumann o něm psal, poprvé vydal Schubertovy dopisy či biografii z pera Schubertova bratra Ferdinanda, prosadil provedení dosud nezveřejněných děl (21. 3. 1839 to byla například pod taktovkou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho posmrtná premiéra Velké symfonie C dur v lipském Gewandhausu).
Jiným způsobem se o Schubertovo dílo zasadil Franz Liszt. Mezi léty 1833-46 vytvořil 55 transkripcí Schubertových písní pro klavír. S předlohou zacházel velmi volně, vytvořil z nich svébytné klavírní skladby, které přesahovaly původní popularizační účel takových transkripcí. Podobná přepracování, i když ne tak vysoké stylizační hodnoty, nalezneme i u Sigismunda Thalberga, Johanna Nepomuka Hummela, Stephena Hellera, jednu také u našeho Bedřicha Smetany. Jako instrumentální skladatel zajímal Schubert Johannesa Brahmse, teprve v pozdějších létech se obrátil také k jeho písním a drobnějším útvarům – přiznal dokonce, že jeho vlastní valčíky chtějí být „malými nevinnými valčíky v schubertovské formě“. I Brahms se ujal úkolu Schubertovo dílo prosadit edičně, sbíral také opisy a autografy Schubertových děl, které posléze odkázal archivu vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde).
Schubertova osobnost a jeho odkaz klade i dnes řadu otázek. Ty si u velkých mistrů můžeme klást s každou generační výměnou, provázenou proměnou vnímání, znova. Hledání podrobností života není honbou za senzací, pomůže-li zodpovědět, zda dílu, hudbě, rozumíme správně. I s vědomím, že je ono „správně“ dáno i podmínkami, v nichž se právě nacházíme my, vznešeně nazývaní recipienti, běžně posluchači a ve skutečnosti hudební spotřebitelé.
Psáno pro: HARMONIE 1/2002
