Takto zařazuje do kontextu Haydnův zjev například Franz Brendel ve svých dějinách hudby z roku 1852 a mnohé rysy takové charakteristiky jsou patrné i v našich představách o skladateli. Pozornost zaslouží zmínka o tom, že Haydn „vynalezl“ některé formy instrumentální hudby, zatímco dříve bylo oceňováno spíše uvedení již existujících druhů instrumentální hudby na dosud nevídanou úroveň. Právě odtud pramení romantické chápání Haydna jako „otce symfonie“ či „otce smyčcového kvartetu“. Hudebníci i hudební publicisté v polovině 19. století již neznali kontext, do kterého Haydn se svými instrumentálními skladbami tak vehementně vstoupil. Přezdívka papá Haydn byla používaná již za Haydnova života jeho hudebníky a dalšími k vyjádření náklonnosti a respektu k váženému kapelníkovi a později obsahovala i jemný ironický nádech, nyní však získala ještě jiný a širší význam. Jako by Haydn ve své „otcovské“ úloze stvořil klasický sloh, ve kterém pak jeho následovníci napsali nesmrtelná díla.
Příliš dlouhý život
Haydn zemřel ve věku sedmasedmdesáti let, dožil se tedy požehnaného a na svou dobu výjimečného stáří. Nebyl nejstarším skladatelem osmnáctého století, vzpomeňme jen na Telemanna, jež se dožil šestaosmdesáti, či Rameaua s jednaosmdesáti léty. Pouze Haydnovi však bylo dáno zažít tři rozdílné umělecké slohy. Když se roku 1732 narodil, byli dva největší skladatelé baroka – J. S. Bach a Händel – na vrcholu svých tvůrčích sil. V konzervativní Vídni, kam osmiletý Haydn přibyl jako choralista svatoštěpánského kůru, byla barokní tradice reprezentována především díly uznávaných dvorních skladatelů Johanna Josepha Fuxe, Antonia Caldary a Francesca Contiho. Pozdně barokní rysy měla však i tvorba tamních skladatelů mladší generace, k níž patřil kapelník svatoštěpánského kůru a tedy přímý Haydnův nadřízený Georg Karl Reutter, a dále například František Ignác Tůma, Matthias Georg Monn, Christoph Wagenseil či Ignaz Holzbauer. Haydnovi se nedostalo systematického hudebního vzdělání, byl v podstatě autodidaktem. Studijním materiálem mu byly tehdy zejména skladby jmenovaných skladatelů, které zpíval ve sboru i slýchal kolem sebe.
Když roku 1809 Haydn umíral, dávný přítel W. A. Mozart byl již osmnáct let po smrti a Haydnův žák Beethoven prožíval vrchol své umělecké kariéry, mimo jiné složil již šest symfonií. Hudební styl prodělal během dlouhého Haydnova života obrovské změny. Je pozoruhodné, jak dokázal být Haydn ve všech svých dílech aktuální a moderní. Ještě pozoruhodnější však je fakt, že Haydn nejenom reflektoval nejnovější vývoj hudební řeči, ale že se tento vývoj v mnoha oblastech odehrával právě v jeho díle. To se týká zejména instrumentální tvorby, kde formuloval především klasickou podobu smyčcového kvartetu a symfonie. Svými velkými oratorii, zrozenými v počínajícím závěru života, Haydn své dílo pozoruhodně zaokrouhlil – navázáním na tradici Händelových oratorií se vlastně symbolicky vrátil k odeznívajícímu baroku, do kterého se narodil.
Na Haydnův dlouhý život je možno pohlédnout ještě z jiného zorného úhlu. Kromě vysloveně raných děl je totiž často obtížné určit, které všechny Haydnovy skladby vlastně patří k těm „vrcholným“. Opět především v instrumentální hudbě skladatel krok za krokem zkoušel možnosti a stále dál a dál hledal ideální způsob vyjádření. My však máme tendenci vyhledávat a cenit především „vrcholná“ díla, která nám často splývají s dí- ly posledními. V případě Haydnových předlouhých řad skladeb jednotlivých druhů pak nutně nahlížíme mladší díla přes díla starší. Měříme-li tak například Haydnovo oratorium Il ritorno di Tobia z roku 1775 zkušeností a očekáváním pramenícími ze Stvoření (1798), jen těžko můžeme ocenit mistrovství staršího díla. Snaha po určení „vrcholných“ děl i po snazší orientaci v obrovském skladatelově díle byla nepochybně jedním z mnoha faktorů, které vedly k vytvoření jakéhosi kánonu „živých“ děl, která neopouštějí koncertní pódia. Množství pozapomenuté, v podstatě neznámé a zároveň vysoce kvalitní hudby je v případě Haydnova díla extrémně rozsáhlé.
Esterházská laboratoř
Haydnovu tvůrčí činnost je stěží možno rozčlenit do tak smysluplně rozvrstvených a vyvážených etap, jaké nacházíme například u Beethovena. Do raného Haydnova období bezesporu patří jeho roky ve Vídni po propuštění ze svatoštěpánského kůru, stejně jako epizodické angažmá v kapele hraběte Morzina, jenž měl letní sídlo v Dolní Lukavici u Plzně. Někdy bývá k Haydnovým raným letům přičítáno i prvních pět roků ve službě u knížecího rodu Esterházyů. Závěrečné období života po roce 1790, vyznačující se dvěma úspěšnými zájezdy do Londýna a následným pobytem ve Vídni, pak můžeme směle prohlásit za skladatelovo pozdní tvůrčí období. Obě zmíněné etapy Haydnova života však rámují třicet, respektive pětadvacet let strávených v Esterháze a Eisenstadtu, převážně ve službě u knížete Mikuláše, zvaného „Nádherymilovný“. Toto období zaujímá zdaleka nejdelší část jeho produktivního života.
Relativní izolaci života v Esterháze dokázal Haydn ocenit i využít. Vždyť hudebníci si do nádherného a zbrusu nového letního sídla – v němž kníže trávil většinu roku – nesměli vzít ani rodiny. Pro soustředěnou práci to byly vynikající podmínky. Haydn je ve stáří popsal výrokem zachyceným jedním z prvních skladatelových životopisců Georgem Augustem Griesingerem: „Můj kníže byl spokojen se všemi mými pracemi, zakoušel jsem potlesk, jako vedoucí orchestru jsem mohl dělat pokusy, pozorovat, co způsobuje účinek a co ho tlumí, také vylepšovat, přidávat, škrtat, vážit. Byl jsem odloučen od světa, nikdo v mé blízkosti až na mne samého mě nemohl vztekat a zlobit, a tak jsem se musel stát originálním.“
Na počátku dlouhé řady orchestrálních skladeb vzniklých v esterházyovských službách stojí trojice symfonií, nazvaných podle částí dne Ráno, Poledne a Večer. Skladby vznikly ještě v Eisenstadtu a jsou pozoruhodné zejména koncertantním využitím jednotlivých nástrojů, jedná se vlastně o jakousi kombinaci starého concerta grossa s moderními prvky symfonie a divertimenta. V rozsáhlé skupině symfonií vzniklých kolem roku 1770 se odráží dobová atmosféra zjitřených citů, takzvaný Sturm und Drang: skladby jsou převážně v mollových tóninách, často je použit barokní kontrapunkt i přiřazování kontrastních motivů, zároveň však intenzivní a subjektivní výraz jako by již poukazoval k romantismu. V symfoniích ze sedmdesátých let začal Haydn rovněž využívat techniku motivické práce a podniká experimenty například s vnitřním scelením všech čtyř vět symfonie, k nejvýznamnějším symfoniím let osmdesátých patří šest takzvaných Pařížských symfonií, jež vznikly na zakázku pro koncerty organizované pařížskou zednářskou lóží Olympique. Vedle symfonií a nástrojových koncertů zkomponoval Haydn mimo jiné i neuvěřitelné množství komorní hudby, od smyčcových kvartet po tria s barytonem, strunným nástrojem podobným viole da gamba, na nějž hrál obstojně sám kníže Mikuláš. Stranou nezůstávala ani duchovní hudba a snad nejvíce času věnoval opeře.
Haydn – operní skladatel?
Jako operní skladatel Haydn není, či alespoň dlouho nebyl příliš ceněn. Přitom byla jeho činnost v této roli více než významná. Kníže Mikuláš byl vášnivým ctitelem operních představení, která se v Esterháze konala pod Haydnovým vedením od roku 1768, počínaje rokem 1776 se pak jednalo o opravdové a ambiciózní operní sezóny, inspirované nejvýznamnějšími dvorními operními centry. Součástí jedné z těchto sezón (1783) bylo například sto pět představení deseti různých oper, Haydn tak během patnácti let inscenoval bezmála sto oper, řada z nich byla jeho vlastními díly. Je zřejmé, že izolovanost Esterházy nelze chápat tak, že by byl Haydn odříznut od světových uměleckých trendů. Ty mohl skladatel důkladně studovat už jen při inscenování takového množství děl, navíc s jejich nutnými úpravamia přizpůsobením specifickým esterházským podmínkám. Haydnovy opery nedoznaly ve své době velkého rozšíření, sám skladatel se mu bránil s poukazem na zvláštní podmínky, pro které byly komponovány. Haydnovi bývá vytýkán především nedostatečný smysl pro dramatičnost. Vzpomeňme si jen na výše uvedenou charakteristiku Haydna jako autora, který není schopen zobrazit individualizovanou lásku. Dnes je však již jisté, že Haydnovy opery nelze poměřovat velkými Mozartovými operami, které jsou takřka výhradně z pozdějšího období. Ve srovnání s běžnou operní produkcí své doby se Haydn jeví jako operní skladatel prvotřídního významu.
Dost možná by všechno bylo jinak, kdyby došlo k provedení skladatelovy pozoruhodné poslední opery L’anima del filosofo ossia Orfeo e Euridice, jediné, která nebyla komponována pro knížete Esterházyho. Vznikla během první Haydnovy návštěvy Londýna na zakázku jednoho z londýnských divadel, kvůli rivalitě londýnských operních domů však nakonec k provedení nedošlo. Měla-li by mezi proslulými Haydnovými londýnskými úspěchy místo též opera, naše představa o skladateli by byla dnes zřejmě zcela odlišná. A tím se dostáváme k radostnému závěru našeho uvažování o Haydnovi coby poněkud zneuznaném géniovi. Již několik let máme k dispozici vynikající Hogwoodovu nahrávku zmíněné opery, jejímu poznání tedy nebrání mizivá inscenační tradice či obavy operních domů. Podobně máme k dispozici množství nahrané Haydnovy hudby, před několika desetiletími nepředstavitelné. Tento zájem není snad přímo haydnovskou renesancí a spíše souvisí s širší tendencí k objevování a rozšiřování repertoáru starší hudby, pro milovníky Haydnova odkazu však znamená nadějný příslib. Právě v případě Josepha Haydna se totiž nesporně máme na co těšit.
Psáno pro: HARMONIE 4/2002
