„Žáden stařec, žáden věřící“ – takto rozhodně a vášnivě reagoval Janáček ve svých 73 letech na kritiku, která označila jeho Glagolskou mši za geniální dílo věřícího starce. A snad právě takový, jaký je tento vlastní skladatelův výrok o sobě samém, je celá Janáčkova hudba – překvapivá, úsečná, úderná, silná, vášnivá, věčně mladá. Skladatel, který byl do svých dvaašedesáti let téměř neznámý, se náhle rozvinul jako květ a vytvořil množství nevídaných děl, která překvapila svou originalitou a moderností.
Rodné Lašsko
Hukvaldy, kde se Janáček narodil, jsou místem, kam se celý život vracel a kde prožíval významné momenty svého života. I ve chvílích svých největších životních úspěchů na svůj rodný kraj nezapomínal. Jako by tu žil druhý život. Rád tu sledoval a do svých nápěvků zaznamenával život prostých venkovských lidí, místní tradice a zvyklosti. Přesto se vzpíral, aby byl zván skladatelem moravským – prohlašoval se za skladatele českého.
S tímto místem je spojena i milovaná dcera Olga, která na Hukvaldy tak ráda jezdila a zde také později umírala. Na Hukvaldech se zrodila Liška Bystrouška, sem vodil sedmdesátiletý Janáček svou lásku Kamilu a snažil se s ní podělit o krásu a kouzlo zdejší přírody. „Mám ukvalskému životu tak mnoho co děkovat.“
Janáček se na Hukvaldech narodil do chudých a drsných poměrů učitelské rodiny. Otec u něj brzy zpozoroval velké nadání a tak „ukvalské“ dětství končí záhy, již v jedenácti letech, kdy je Leoš poslán na studia do Brna.
Brno
V roce 1865 se ocitá Janáček ve fundaci starobrněnského kláštera. Do fundací byli přijímáni hudebně nadaní chudí chlapci. Na život v klášteře vzpomínal později skladbami Mládí a Pochod modráčků. Fundatistům se totiž podle jejich slavnostního modrého obleku říkalo modráčci – „opuštění a jen hlídaní, v teskných chvílích postávali jsme u zamřížovaných oken.“ Jedinou Janáčkovou radostí byla hudba, které se mu zde dostávalo opravdu hodně. V roce 1869 přešel na učitelský ústav, pak studijně pobyl ještě v Praze, Lipsku a Vídni, ale pak se vrací již natrvalo do Brna – či spíše „Brün“. V převážně německém Brně se Janáček projevoval jako vlastenec a s tímto nadšením se pustil i do činnosti dirigentské. Téměř z prachu pozvedl dva brněnské sbory Svatopluk a Beseda brněnská. S amatérským sborem dokázal provádět ta nejnáročnější díla, včetně skladeb Antonína Dvořáka, se kterým ho pojilo přátelství. V malém brněnském prostředí však Janáčkův temperamentní charakter působil konfliktně. V roce 1888 definitivně opustil dirigentský post, aby se mohl věnovat komponování.
Je Janáček lidový skladatel?
Ne! Není, i když se to v literatuře takto zjednodušeně často dočítáme. A tak byl také označen po uvedení Lašských tanců v Praze, kde moravské melodie působily exoticky. Janáček byl samozřejmě spjat s lidovým prostředím, byl jím fascinován a snažil se ho co nejpřesněji zachytit. Organizoval sběratelskou činnost, kterou započal, jak jinak, než na Hukvaldech a shromáždil postupně celou řadu nových písní. Nikdy se však nesnažil lidovou hudbu napodobovat, inspiroval se jí a vytvořil vlastní osobitý, vysoce náročný skladatelský styl. Tak také musíme nazírat jeho slavné „nápěvky mluvy“. Janáčka provázela stále jedna základní otázka: jak zachytit pravdivost lidové písně? Ne jenom její melodii, ale celou atmosféru. A tak si do svých sešitů zaznamenával skoro všechno, co kde mohl zaslechnout. Zapisoval zvuky věcí a zvířat i mluvu lidí v nejrůznějších situacích – na přednášce, na nádraží, na dvorku, žvatlání dětí: „Na každém mluveném slově visí kus života.“
Zdeňka
V té době byl již Janáček ženatý se Zdeňkou Schulzovou, kterou poznal v Brně po svém pražském ročním pobytu a učil ji hře na klavír. Zdeňka se zprvu svého učitele bála, později si jej však oblíbila a zjistila, že se do ní zamiloval. Už tehdy prudký Janáček požádal záhy Schulzovy o Zdeňčinu ruku. Krátký pobyt ve Vídni a Lipsku ho již nemohl od jeho předsevzetí odvrátit, denně psal své snoubence čtyři až osm dopisů. V roce 1881 se v Brně s šestnáctiletou Zdeňkou oženil. Bohužel již brzy došlo k prvním neshodám, které pak provázely celý jejich společný život. Janáček vyčítal Zdeňce její německý původ a výchovu – Zdeňka neuměla vůbec česky a „řeč služebnictva“ se učila skutečně až od své služebné. Podivná okolnost, že se Janáček ještě před Zdeňkou dvořil její matce, které se pak v době Janáčkova pobytu v Lipsku narodil syn Leo, nám situaci moc neobjasní. Zdeňčin výrok, že chce být s Leošem „raději nešťastná, než s jiným šťastná“ tak skutečně určil celý její příští život. Ke sblížení nedošlo ani po narození dcery Olgy (1882), ani syna Vladimíra (1888), který bohužel po dvou letech zemřel. Tato tragédie ještě víc prohloubila krizi v manželství.
Její pastorkyňa
Zlomový i osudový význam pro celý Janáčkův život měla jeho třetí opera Její pastorkyňa. Jako literární předlohu si vybral stejnojmenné drama Gabriely Preissové, které na počátku devadesátých let prošlo brněnskou i pražskou činoherní scénou a vzbudilo řadu ostrých polemik. Mladá Jenůfa miluje proutníka Števu a čeká s ním dítě. Její nevlastní matka Kostelnička ji chce uchránit hanby, a tak narozené dítě zabije. Zavraždit dítě, protože jinak by byly místo jednoho zmařeny životy dva (ústy Kostelničky), bylo na tehdejší společnost určitě dosti silné téma. Skladatel se navíc rozhodl neupravit text divadelní hry pro operu do veršů, jak bylo běžné, ale ponechal původní prózu, navíc v moravském dialektu. Janáček skládal Její pastorkyňu od roku 1894 až do roku 1903, tedy devět let. Zapřažen v učitelském ústavu, na varhanické škole i ve veřejném životě, psal pomalu, ale s hlubokým rozmyslem. Cesta k dokončení a přijetí tohoto strhujícího novátorského díla byla však velice dlouhá a smutná. 
Olga
Janáčkovi žili po smrti dvouletého syna Vladimíra (1890) sami s dcerou Olgou. I ona bývala od mládí často nemocná, přesto vyrostla v krásnou a obdivovanou dívku. Navštěvovala s otcem Ruský kroužek a sdílela s ním jeho lásku a vášeň pro vše ruské. Ráda tak přijala v roce 1902 pozvání strýce Františka Janáčka do Petrohradu. Tam se však nakazila tyfem a musela se vrátit domu. Její stav se stále zhoršoval. V těchto úzkostech o život milovaného dítěte dokončoval Janáček Pastorkyni. Komponoval vlastně pro ni – „Tatušku, přehrej mi tu svou operu, já ji již neuslyším.“ Olga zemřela v únoru 1903, ještě jí nebylo ani jedenadvacet let. Janáček připsal operu její památce.
Zápas o uznání
Po Olžině smrti nabídl Janáček Její Pastorkyni Národnímu divadlu v Praze, kam se upírala veškerá jeho touha. Odpověď přišla stručná a nelítostná: dílo se vrací jako nevhodné k provedení. Operu sice uvedlo s velkým úspěchem Brno, ale vysněné Prahy se Janáček dočkal až po třinácti letech. „Byl jsem ubit – vlastní moji žáci mi už začali radit, kterak skládat.“ Na neustálý boj se snažil zapomenout prací. V té době vznikly vrcholné mužské a ženské sbory, které jsou jedinečné zacházením se slovem, dále pak klavírní cyklus V mlhách nebo symfonická rapsodie Taras Bulba. Velmi dlouho jej zaměstnávala práce na páté opeře Výlety pana Broučka na námět Svatopluka Čecha. Zde se jako největší problém ukázalo libreto, na jehož vytváření se podílelo několik autorů, včetně samotného Janáčka. To jej poučilo natolik, že si ke všem dalším operám psal libreta sám.
Kamila
Po smrti Olgy bylo soužití manželů Janáčkových spíše formální, paní Zdeňka si již dávno zvykla na manželovy avantýry. Jeho poslední múzou byla pěvkyně Gabriela Horvátová, Kostelnička pražské premiéry Její pastorkyně roku 1916. Živelný Janáček potřeboval ženy dobývat a potřeboval pociťovat vášeň. Ta byla v jeho posledním „milostném“ vztahu povážlivě jednostranná.
Kamilu Stösslovou poznal skladatel o prázdninách roku 1917 v Luhačovicích. Byla o osmatřicet let mladší než Janáček, šťastně vdaná a měla dva syny. Nijak také nezakrývala, že k hudbě (a zvláště takové, jakou psal Janáček) nemá žádný vztah. Tím, že Janáček neviděl Kamilu tak často (bydlela v Písku), si ji stále více idealizoval. Zahrnoval ji neustálou pozorností, která přerostla v horoucí lásku a touhu. Kamila si na bláznivé chování zvykla a přijímala jej s nenucenou koketérií – vždyť Janáček se už stal uznávaným, ve světě oceňovaným skladatelem. Janáček musel cítit, že jeho hluboký vztah není opětován, ke komponování mu však stačila fantazie a Kamila se tak promítla do jeho nesmrtelných hudebních děl.
Nový život ve svobodné vlasti
„Přicházím s mladým duchem naší vlasti, mladou hudbou, nejsem ten, který se rád dívá dozadu, nýbrž ten, který raději hledí dopředu.“ S takovým elánem a nadšením stál dvaašedesátiletý skladatel před posledním, avšak zdaleka nejvýznamnějším obdobím svého života. Dosáhl již uvedení Její pastorkyně v Praze, našel svou múzu a se vznikem nové Československé republiky očekával s napětím, co nového přinese kulturní život. Z Janáčkovy varhanické školy vznikla konzervatoř a Janáček byl jmenován jejím prvním ředitelem. Po dvou letech, po jejím zestátnění, ale již nebyl jmenován do čela školy, a tak se začal zabývat výhradně kompozicí. Brněnská česká opera se z neutěšených prostor přestěhovala do budovy bývalého německého divadla a v roce 1919 slavnostně zahájila provoz novým nastudováním Její pastorkyně. Janáček mohl konečně komponovat s pocitem, že jeho skladby budou provozovány a najdou si své posluchače.
Zefka
Zefka se jmenuje postava vášnivé cikánky z komorní kantáty Zápisník zmizelého (1919). Je to první skladba, do které převtělil Janáček touhu po Kamile. Inspirovaly ho verše, které otiskly Lidové noviny s poznámkou o nečekaném zmizení mladíka, po němž marně pátrali jeho rodiče. Nalezli pouze jeho deníček, kde ve verších zachytil opojení z lásky ke krásné cikánce Zefce: odešel za ní a za svým synem a opustil rodiče i domov. Dnes se již ví, že autorem veršů je básník Ozef Kalda, a že celý příběh o neznámém mladíkovi byl jen fabulací, která měla dodat veršům nádech tajemnosti a zajímavosti. Právě to však Janáčka upoutalo a vytvořil úžasnou půlhodinovou kantátu v nezvyklém obsazení
Káťa a Liška Bystrouška
Když hledal Janáček nový operní námět, byl upozorněn na Ostrovského drama Bouře. Látka mu byla blízká, roli zde hrála nejen jeho dávná láska k Rusku, ale především na něj působila osudová tragika hlavní postavy, podle níž pojmenoval svou operu Káťa Kabanová. Janáček tentokrát už sám napsal libreto, všechen děj soustředil kolem Káti a zvýraznil její lyrický svět oproti pokrytecké společnosti, která ji dohnala k sebevraždě. Citové pouto ke Kamile se zde ozývá snad nejsilněji.
Vitalita a pocit životního štěstí, jež provázely Janáčka v posledním desetiletí jeho života, způsobily, že horečnatě tvořil jednu skladbu za druhou. Jeho tempo je obdivuhodné. Dne 26. dubna 1921 přinesly Lidové noviny zprávu, že Janáček dokončil operu Káťa Kabanová a už necelé tři týdny nato se v novinách objevil rozhovor o jeho nové opeře Příhody Lišky Bystroušky. Inspirací se stal obrázkový seriál s textem Rudolfa Těsnohlídka, který vyšel v Lidových novinách. Janáček byl námětem okouzlen a postavil na něm hudební oslavu přírody a věčného koloběhu života. „Chytl jsem Bystroušku pro les a smutek pozdních let,“ napsal Kamile Stösslové. Premiéra Lišky Bystroušky se stala vrcholem oslav Janáčkových sedmdesátin.
V sedmdesáti doktorem
Sedmdesáté narozeniny brněnského mistra v roce 1924 vzbudily pozornost široké kulturní veřejnosti. Jeho skladby byly prováděny na festivalech avantgardy, roku 1925 byl mistr „věkem stařec, duchem pravý jinoch“ poctěn čestným doktorátem Masarykovy univerzity. Probudil se v něm zájem o komorní tvorbu, vznikla Říkadla, Concertino pro klavír a komorní soubor, Capriccio pro klavír levou rukou a dechový soubor a především dva smyčcové kvartety, které jsou opravdovou špičkou světové kvartetní literatury.
Velká díla posledních let
K symfonické tvorbě se Janáček vrátil až po delší přestávce. Radost z nadějného života v mladé republice dala vzniknout Sinfoniettě. „Třesk vítězných trubek“ uvádí a zakončuje pětivětou skladbu. O prázdninách roku 1926 strávených v Luhačovicích začal Janáček komponovat jedno ze svých nejvelkolepějších děl – Glagolskou mši. Nepoužil tradiční latinský text, ale staroslověnštinu. „Lije,lije, lije déšť luhačovický… Nic jiného než tichý motiv zoufalé mysli ze slov Gospodi pomiluj načrtáváš.“
„Po Lišce Bystroušce nevěděl jsem do čeho. Co osud dá. Život, chci život.“ Takto hledal Janáček námět pro svou další operu. Stala se jí Věc Makropulos podle Karla Čapka, skladatel vytvořil moderní konverzační drama.
Opera Z mrtvého domu je posledním Janáčkovým jevištním dílem. Začal ji komponovat v roce 1927, ale už ji nedokončil. Naposledy se inspiroval ruským námětem, tentokrát Dostojevským. Dílo, které se celé odehrává ve vězeňském táboře a postrádá typický děj a zápletku, je geniálním dramaturgickým počinem.
12. srpna 1928 Janáček náhle zemřel. Jeho smrt překvapila a ohromila všechny, kteří znali jeho energii a vztah k životu. Karel Čapek v nekrologu napsal: „Nehodíme s povzdechem tři hroudy jenom za velkým hudebníkem, ale také za tím velkým zázračným mládím.“
Psáno pro: HARMONIE 7/2004
