Magický zjev Niccola Paganiniho se neobjevil jen tak zčista jasna. Ve druhé polovině 18. století byla Itálie zaslíbenou zemí hudby. Kvetla zde opera a krásný, v ušlechtilých melodických liniích nesený, zpěv – belcanto – okouzloval obecenstvo přečetných operních divadel. Vrozená hudebnost italského národa a jeho záliba ve zpěvu, oslnivé slunce a věčně modrá obloha se však odrazily i v instrumentální hudbě, a to především v obrovském rozšíření a oblibě houslové hry. Geniální italští mistři houslaři stavěli nádherné, sladce znějící nástroje a celá země oplývala houslovými virtuosy zvučných jmen: Corelli, Vivaldi, Tartini, Locatelli, Pugnani, Nardini, Veracini atd. A právě z tohoto životodárného podhoubí vyrostl největší mistr houslového smyčce – NiccolĐ Paganini.
Zanechal po sobě v dějinách hudby i v obecném evropském kulturním povědomí stopu hlubokou úměrně ke svému nedostižnému umění. Je tradičně považován za nejlepšího houslistu všech dob a jeho skladby jsou stále prubířským kamenem houslových virtuosů, přestože se od té doby houslová literatura rozrostla o díla ještě náročnější a houslová technika pokročila ještě o hodný kus dále. Jedinečnost Paganiniho však spočívá v tom, že byl první, kdo přišel s omračujícími novinkami a že je vypracoval do takové neuvěřitelné dokonalosti, že jeho hra vyvolávala v posluchačích davovou extázi.
Zázračné dítě
Narodil se 27. října 1782 v rodině nebohatého dělníka janovského přístavu, ale vlohy k hudbě zdědil spíše po matce, která krásně zpívala a svou laskavostí a zbožností vyvažovala bezohledně tvrdou výchovu otce. Často prý vyprávěla, že se jí ve snu zjevil anděl a předpověděl jejímu synkovi slavnou uměleckou dráhu. Když maličký NiccolĐ dostal poprvé do rukou housle, jimiž jeho otec hrou po hospodách doplňoval svůj skromný výdělek, začal se sám učit a velmi brzy překonal otce i své první učitele a již v devíti letech zahrál v janovském Velkém divadle Pleyelův koncert tak fenomenálně, že to vzbudilo všeobecnou pozornost. O něco později jej u markýze di Negro slyšel hrát Rodolphe Kreutzer, který právě tehdy koncertoval v Janově a ve svých Vzpomínkách nám zachoval významné svědectví o umění sotva třináctiletého hocha. S úžasem vypráví o „ďábelských“ technických kouzlech a nelze pochybovat o tom, že slavný houslový virtuos, přítel Beethovenův, dobře věděl, o čem mluví. Nemáme také důvod nevěřit příběhu, jak mladý umělec při návštěvě houslisty, pedagoga a skladatele Alessandra Rolly, zahrál z listu jeho nový koncert tak dokonale, že autor nemohl věřit vlastním uším. Patnáctiletý koncertoval s obrovským ohlasem v Miláně, Bologni, Florencii a Pise, ale teprve o rok později, když se konečně zbavil tyranie svého otce, se mohl plně svobodně umělecky rozvíjet. Na parmském dvoře vzbudil svou hrou obrovské nadšení a jeho sláva se odtud šířila po celé severní Itálii. Tehdy také získal darem od malíře Passiniho svůj první mistrovský nástroj, housle od Bergonziho.
Bohem nadaný bohém
U Paganiniho se v ojedinělé konstelaci spojily geniální nadání s neuvěřitelnou pílí, houževnatostí a cílevědomostí a k tomu ještě přistoupila vzácná fyzická anomálie, totiž podivuhodné uvolnění vazů a šlach na rukou, což mu umožnilo ovládat hmatník houslí způsobem jiným houslistům nedostupným. Z jeho hry však navíc vyzařovalo zcela zvláštní, podmanivé kouzlo a když k tomu připočteme umělcův atraktivní zjev vysokého, štíhlého, mladého muže s ohnivýma očima a výrazně řezaným obličejem, není divu, že působil až démonicky a že měl stále velmi mnoho obdivovatelů i obdivovatelek. Vydělával koncertováním velké peníze, ale stejně lehkomyslně je dokázal rozházet s krásnými ženami nebo v herně, což bylo neblahé dědictví po otci. Horší bylo, že nejednou prohrál v kartách i své housle a býval zcela na mizině. V nejhorší chvíli se však na něj opět usmálo štěstí a bohatý francouzský milovník hudby – budiž zde vděčně připomenuto jeho jméno – Pierre Livron mu, nadšen jeho uměním, daroval velmi vzácné housle od Guarneriho. Jsou to ty, které dnes opatruje Paganiniho muzeum v Janově jako nejvzácnější památku na velkého rodáka.
Potom však náhle v roce 1801 zcela zmizel a dodnes se přes veškeré úsilí nepodařilo bezpečně vypátrat, kde se celé čtyři roky skrýval a co vlastně dělal. Ve svém životopise o tom pouze napsal: „V této době jsem se věnoval zemědělství a našel jsem zalíbení ve hře na kytaru.“ Hrát na kytaru se zřejmě naučil již od otce v rodném Janově, nyní se však – nepochybně ve společnosti krásné urozené dámy – zdokonalil až k naprosté virtuozitě a rád potom používal kytaru i ve svých skladbách.
Dobytí Itálie
Když se znovu objevil na scéně, pobýval jako dvorní houslista v Lucce, těšil se všestranné přízni kněžny Elisy, Napoleonovy sestry, byl jmenován komorním virtuosem a dokonce hejtmanem policie. K jeho hudebním povinnostem patřilo dirigování v opeře, kdykoliv byl přítomen královský dvůr, třikrát týdně musel vystoupit před svými korunovanými chlebodárci a každých čtrnáct dní musel hrát na velkém veřejném koncertu. Již nepokoušel Štěstěnu v kartách, ale sklon k výstřednostem, který byl vrozenou součástí jeho osobnosti, jej vedl k tomu, že se stále snažil posouvat hranice výrazových a technických možností nástroje. Pro dvorní slavnosti k císařovým narozeninám 15. srpna 1807 složil tedy Vojenskou sonátu, komponovanou pouze pro G strunu, v níž napodobil i různé efekty vojenských trubkových signálů a bubnů, a také improvizoval milostnou hudební scénu na dvou strunách, z nichž e struna představovala ženu a G struna jejího milence. Není třeba zdůrazňovat, že tyto a podobné neslýchané kousky nejen zvyšovaly enormně jeho popularitu, ale vedly některé lidi i ke spekulacím o nadpřirozeném původu jeho umění.
Další triumfy slavil ve Florencii, kam jej pozvala velkovévodkyně toskánská, druhá Napoleonova sestra, Paoletta. Zaplétal se do milostných afér, prchal před hrozícím společenským skandálem, znovu na tři roky beze stopy zmizel, pobyl prý dokonce týden ve vězení za napadení ženy, která ze žárlivosti poškodila jeho drahocenné housle, ale stále koncertoval opojen vlastním uměním a bouřlivými projevy nadšení, jichž se mu dostávalo od publika přivedeného do stavu extáze.
Paganini si podmaňuje Evropu
Byl již slavný po celé Itálii, ale za její hranice se kupodivu odvážil až ve zralém věku. Když se však v roce 1828 objevil poprvé ve Vídni, vzbudil jeho první koncert 16. března úplnou senzaci. Paganini zaujal především svou nástrojovou ekvilibristikou. Jeho smyčcová technika, zejména házená staccata, omračovala svou perfekcí a rychlostí, úžasné bylo sledovat pohyb prstů levé ruky po hmatníku, dosud neslýchané byly dvojité flažolety, trylky v terciích, pizzicata levou rukou, oktávová a dokonce decimová hra, vše dokonale čisté, nebo neuvěřitelná hra na G struně, která byla jeho specialitou. A Vídeň šílela. Císař jej jmenoval dvorním komorním virtuosem a udělil mu medaili sv. Salvatora. V restauracích se podávalo menu Ä la Paganini, šaty, boty, různé módní doplňky, voňavky a různé sladkosti šly lépe na odbyt, bylo-li na nich uvedeno jeho jméno. V novinách vycházely oslavné články, ale i karikatury, které dodnes dokazují, jak se Paganini tehdy jevil koncertnímu obecenstvu.
Tehdy jej ve Vídni slyšel i mladičký český virtuos Josef Slavík. Ten jediný by snad byl schopen se Paganinimu vyrovnat, kdyby mu osud na to dopřál více času. Zapsal si podle paměti Zvonkové rondo z Koncertu h moll, a potom je Paganinimu zahrál. Exaltovaná, ale snad i upřímná slova, jimiž jej italský virtuos odměnil („Když hrajete, svět se chvěje“) jsou ostatně vyryta na Slavíkově náhrobku na Vyšehradském hřbitově.
Další evropské triumfy
V prosinci 1828 koncertoval Paganini šestkrát v Praze. Nebyl však po bolestivé operaci čelisti zřejmě ve vrcholné formě, takže ani úspěch nebyl takový, na jaký byl zvyklý. Zato jedenáct koncertů v Berlíně mu vyneslo neslýchané ovace, ale v tiskových ohlasech se poprvé objevil i nový, překvapivý moment. Kritikové Marx a Rellstab kupodivu hodnotili emocionální dopad Paganiniho hry na obecenstvo více než jeho technickou bravuru. To byla již jakási předzvěst obratu v nazírání na Paganiniho zjev. Geniální Ital se sešel ve Výmaru s Goethem, ale ten vyjádřil svůj dojem velmi střízlivou lakonickou poznámkou, že „slyšel něco jako meteor“ a významný houslista a vážený skladatel Louis Spohr se dal dokonce slyšet, že Paganiniho hra „je podivnou směsí svrchované geniality s dětinskostí a nedostatkem vkusu, která střídavě okouzluje a odpuzuje“. Na druhé straně Paganiniho bezmezně obdivovali Robert Schumann i Heinrich Heine a mladý houslový fenomén Heinrich Wilhelm Ernst navštěvoval všechny jeho koncerty a snažil se zapsat podle paměti skladby, které Paganini žárlivě střežil a nedovoloval je zveřejnit. Triumf čtrnácti vídeňských koncertů byl potom ještě překonán v Paříži. Zde slyšel Paganiniho hrát mladý Ferenc Liszt a byl jeho hrou tak uchvácen, že se rozhodl dokázat na klavíru totéž, co velký Janovan na houslích a také to dokázal.
Pronikavá proměna
Jestliže Paganini na začátku své závratné dráhy okouzloval ženy svým zjevem, nyní naháněl spíše hrůzu, neboť po velmi těžké nemoci v roce 1822 se jen pomalu zotavoval a dva roky nemohl vůbec koncertovat. Jeho obličej nabyl bizarního výrazu a hluboké vrásky obličeji se zdály připomínat dva efové otvory v horní desce houslí. Zachovalo se několik svědectví očitých svědků, kteří se všichni shodují v tom, že fascinující dojem z jeho hry stupňoval právě mrtvolně bledý obličej orámovaný dlouhými černými vlasy, které spadaly až na ramena a zakrývaly nezvykle štíhlý krk. Jeho úzké rty byly formovány do sardonického úsměvu, nad nimi vyčníval výrazný orlí nos a plály ďábelsky pronikavé oči. Pověrčivé ženy se prý křižovaly, když jej potkaly a jaký div, že byl při svém pobytu v Paříži nazýván Cagliostrem, v Praze v něm lidé viděli ztělesněného Věčného Žida a když koncertoval v Irsku šeptali si, že přijel na lodi Bludného Holanďana.
Paganini se však změnil i povahově. Jestliže v mládí marnotratně rozhazoval vydělané peníze, nyní naopak skrblil, žádný honorář se mu nezdál dost vysoký. Odmítl hrát benefiční koncert k dobročinným účelům, byl za to ostře napadán v tisku, musel se ospravedlňovat a snažil se potom zlepšit svou pověst dobrými skutky. Je velmi pravděpodobné, že jeho horečnatě intenzivní koncertní činnost byla do značné míry motivována touhou po penězích. Vždyť od 3. června 1831, kdy zde hrál první koncert, koncertoval do konce roku v Londýně, ve Skotsku, v Irsku a na anglickém venkově 122krát. Tisk vedený listem The Times proti němu vedl nepřátelskou kampaň a obviňoval jej z nenasytné honby za penězi, ale na druhé straně musel přiznat, že „je nejlepším houslistou, jaký kdy existoval“. Paganini přepínal své síly až vážně onemocněl, ale na podzim 1833 opět absolvoval čtyřiačtyřicet koncertů v jednatřiceti anglických městech. Neuvěřitelný výkon, i když je nutno říci, že sám Paganini – jak bylo zvykem – hrál vždy jen dvě skladby a zbytek koncertu doplnila zpěvní a orchestrální čísla.
Ale jeho hvězda již ztrácela svůj dřívější jas. Pokusil se ještě na sebe strhnout pozornost tím, že hrál na violu, ale nakonec se po šestiletém pobytu v cizině rozhodl v září 1834 pro návrat do rodné Itálie. Zbytek života mu již mnoho radosti nepřinesl. Těžká nemoc, nesprávně léčená neschopnými lékaři nebo nezodpovědnými šarlatány, proměnila posledních deset let života v pravou kalvárii. Při poslední cestě do Francie byl navíc oklamán podvodníky a dal se vtáhnout do pochybného projektu jakéhosi veřejného zábavního parku s kasinem. Po krachu mu byla zabavena jeho nesmírně cenná kolekce vzácných nástrojů a aby ji vyplatil, přišel o ohromnou sumu peněz. Měl ještě jiné více méně fantastické plány, které již nemohl uskutečnit. S Paříží se však rozloučil velkoryse tím, že daroval značnou finanční částku zadluženému Berliozovi a pomohl mu tak z obtížné situace.
Smutný závěr života
Až do poslední chvíle, zmučen tuberkulózou hrtanu, si zachoval svou osobitost. Opakovaně odmítl přijmout kněze, takže když 27. května 1840 v Nice skonal, odmítl biskup dát souhlas ke křesťanskému pohřbu, a tak teprve po obtížných sporech, které se dostaly až k papežské kurii, nalezl Paganini po mnoha letech místo svého odpočinku na hřbitově v Parmě. Zemřel jako velice bohatý muž. Jeho univerzálním dědicem se stal v té době patnáctiletý syn Achilles a jemu připadla i sbírka nástrojů – mimo jiné sedmero houslí, z toho patery od Stradivariho a viola a dvě violoncella od téhož mistra.
Paganini tvůrce
Své místo v dějinách romantické hudby a v repertoáru koncertních umělců má Paganini i jako skladatel. Stále se hrají Houslové koncerty D dur a h moll (s pověstným Zvonkovým rondem), ale nejcennější stránky své múzy uložil do svého op. 1 – čtyřiadvaceti Caprice pro housle solo. Je to jakési kompendium houslové techniky, neboť obsahuje všechny technické vymoženosti, jimiž velký Janovan obohatil houslovou hru, ale při tom jsou to i hudebně cenné, poetické kusy. Ferenc Liszt vytvořil jejich kongeniální klavírní parafráze, pokusil se o to s menším zdarem i Robert Schumann, který ostatně nejednou vyjádřil své vysoké mínění o Paganiniho hudbě. Jejich klavírním protějškem jsou i dvě řady etud Fryderyka Chopina. Zvláštní zmínky si zaslouží zejména poslední Caprice a moll, neboť geniálně jednoduché, ale velice výrazné téma zpracovali později skladatelé jako Liszt, Schumann, Brahms, Rachmaninov, Lutoslawski, Blacher a snad ještě další a kdybychom spočítali, kolika variačními obměnami toto slavné téma prošlo, došli bychom k číslu vysoko převyšující stovku. To samo o sobě svědčí o tom, že Paganiniho umělecký odkaz je stále živý a inspirující tak, jak to hlásá nápis na zlaté medaili, kterou dostal během svého prvního pobytu ve Vídni: „Tóny doznějí, sláva zůstává.“
Psáno pro: HARMONIE 10/2002
