Na přelomu března a dubna letošního roku si připomínáme dvojité výročí fenomenálního ruského pianisty, skladatele a dirigenta Sergeje Rachmaninova, což je jistě důvod, zastavit se krátce u jeho životních osudů a jeho uměleckého působení.
Život
Pravděpodobně jedinou „romanticky tajemnou“ okolností životopisu Sergeje Rachmaninova je určitá nejasnost ohledně data a místa jeho narození. Podle tradičního ruského kalendáře se narodil 20. března roku 1873, což by podle našeho obvyklého datování znamenalo 1. duben toho roku. Skladatel sám ale po odchodu do západní Evropy a do USA slavil své narozeniny vždy 2. dubna. Pokud jde o místo narození, zmiňují někteří životopisci vesnici Semjonovo, většina z nich se však shoduje na tom, že se tak stalo na statku Oněg poblíž města Novgorod. Rachmaninovovo dětství a rané mládí bylo poměrně neutěšené. Skladatelovi rodiče byli sice původně zámožní a dobře situovaní, avšak lehkomyslný a marnotratný otec stačil v průběhu několika málo let majetek zpronevěřit, venkovská sídla musela být prodána kvůli zaplacení dluhů a rodina se přestěhovala do skromného bytu v tehdejším hlavním městě Petrohradu. Zde také mladičký Sergej, který od útlého dětství projevoval mimořádné hudební nadání, začal studovat na konzervatoři. Jeho rodinné zázemí bylo ale dále otřeseno úmrtím sestry Sofie při epidemii záškrtu a o něco málo později také dlouho nazrávajícím rozchodem obou rodičů. Důsledkem byl neúspěch při výroční závěrečné zkoušce na petrohradské konzervatoři na jaře roku 1885. Na doporučení přátel a příbuzných byl dvanáctiletý chlapec poslán na konzervatoř v Moskvě, kde se dále hudebně vzdělával pod vedením profesora Nikolaje Zvereva, u něhož tou dobou spolu s dvěma dalšími studenty také bydlel. Zde se musel podrobit tvrdé disciplíně, zahrnující každodenní časné ranní vstávání a cvičení od šesté hodiny ranní i přísné tresty za případné nesplnění studijních povinností, zároveň však získal možnost poznat (hlavně prostřednictvím čtyřručních klavírních výtahů) dobový orchestrální a operní repertoár a seznámit se osobně s vůdčími osobnostmi tehdejšího ruského hudebního života. Patřili k nim mimo jiné Anton Rubinštejn, Sergej Tanějev, Anton Arenskij, Vasilij Safonov i Petr Iljič Čajkovskij.
Na jaře roku 1888 vstoupil patnáctiletý Rachmaninov na mistrovské oddělení moskevské konzervatoře do klavírní třídy Alexandra Zilotiho a začal se poprvé důkladně vzdělávat také v hudební teorii a kompozici. Z téže doby pocházejí i jeho první dochované skladatelské pokusy. Po rozchodu se svým předchozím učitelem Zverevem našel mladičký hudebník přístřeší v rodině příbuzných Satinových. Zde se také seznámil se sestřenicí Natalií, která se později stala jeho manželkou. Vesnice Ivanovka v tambovské gubernii, asi 600 kilometrů jihovýchodně od Moskvy, v níž měli Satinovi letní sídlo, se pak stala vyhledávaným cílem jeho pobytů i místem, kde v průběhu doby vznikla většina jeho kompozic.
Po rezignaci Alexandra Zilotiho na místo profesora konzervatoře na jaře roku 1891 se Sergej Rachmaninov rozhodl složit předčasně závěrečné zkoušky na klavírním oddělení, které absolvoval s vyznamenáním. O pár měsíců později ukončil – rovněž předčasně a s vyznamenáním v podobě zlaté medaile – také svá studia kompozice. V této době měl již na svém kontě mimo jiné první klavírní koncert a jednoaktovou operu Aleko (podle epické básně Cikáni A. S. Puškina), která byla roku 1893 s úspěchem provedena ve Velkém divadle v Moskvě. Jeho asi vůbec nejznámější a nejpopulárnější skladba, klavírní Preludium cis moll op. 3, vznikla rovněž v těchto raných letech.
V období po absolutoriu moskevské konzervatoře až do první světové války se Sergej Rachmaninov věnoval velmi intenzivně a s vynikajícími výsledky dvojí dráze skladatele a klavírního virtuóza, nejprve na domácí půdě a brzy poté i v cizině. První pronikavý zahraniční úspěch zaznamenal na jaře roku 1899 v Londýně. Následovala koncertní vystoupení a provedení skladeb v Německu, Francii, Itálii a v roce 1909 poprvé také ve Spojených státech. Roku 1902 se přes překážky ze strany ortodoxní pravoslavné církve oženil s Natalií Satinovou, s níž ho potom pojil hluboký a celoživotní citový vztah. S manželkou a s dcerami Irinou a Taťánou, které obě neméně vroucně miloval a zbožňoval, pak pobýval střídavě v Itálii, v Německu (v Drážďanech) a na rodinném sídle v Ivanovce.
Zásadní přelom v životních osudech a v tvorbě Sergeje Rachmaninova znamenala první světová válka a ruská revoluce v roce 1917. Počátek války v létě 1914 ho zastihl na jihu Ruska, kde byl tou dobou na koncertním turné s dirigentem Sergejem Kusevickým. Po několik dalších měsíců se snažil ještě pokračovat ve svých obvyklých a nasmlouvaných aktivitách. Po propuknutí revoluce se snažil ze všech sil vycestovat i s rodinou do zahraničí. Podařilo se mu to koncem roku 1917, kdy dostal pozvání ke koncertní cestě do Stockholmu. Statek v Ivanovce byl mezitím ve víru válečných a revolučních událostí vyrabován a srovnán se zemí.
V posledním roce první světové války se tak Rachmaninov s rodinou ocitl v nelehké situaci emigranta bez domova a bez hmotných i finančních prostředků. Po krátkém zastavení ve Stockholmu a v Kodani se snažil zakotvit v Londýně, nakonec však přijal nabídku ze Spojených států a koncem roku 1918 dorazil do New Yorku. Zde se mu podařilo založit novou úspěšnou existenci a v průběhu 20. a 30. let opět rozšířit své umělecké působení jednak do Kanady a jednak zejména do západní Evropy. Počátkem 30. let se hodlal trvale usídlit ve Švýcarsku, kde si za tím účelem zakoupil usedlost v Hertensteinu poblíž Luzernu. Pojmenoval ji Senar, což značí zkratku jmen Sergeje a Natalie Rachmaninovových, a podle svědectví těch, kdo ji navštívili a kdo se v té době se skladatelem přátelsky stýkali, se zde snažil oživit atmosféru a zvyky ztraceného ruského domova. Sílící hrozba druhé světové války však přiměla oba manžele k návratu za oceán do Spojených států, kde Sergej Rachmaninov završil svou uměleckou dráhu a kde potom těsně před svými sedmdesátými narozeninami dne 28. března 1943 zemřel.
Dílo a působení
Sergej Rachmaninov je dodnes znám a ceněn jako skvělý pianista a autor technicky náročných a zároveň efektních děl pro klavír, jež těží z velké tradice romantické klavírní virtuozity a vynikají bezprostřední posluchačskou působivostí a sdělností. Z pohledu hudební historie a hudební kritiky, chápající dějiny hudby 20. století striktně jako dějiny kompozičních výbojů a radikálních inovací hudebního materiálu, se ovšem jeví jako víceméně eklektický a „opožděný“ zjev, a záliba v jeho hudbě bývá leckdy považována přinejmenším za projev špatného vkusu. Ve skutečnosti to není tak docela na místě a není to ani pohled, jenž by byl historicky oprávněný a objektivní, a to přinejmenším ze dvou důvodů.
Prvním z nich je ten, že Rachmaninovova skladatelská tvorba je poměrně rozsáhlá a nezahrnuje zdaleka jen několik málo populárních klavírních kusů. Z výčtu 45 opusovaných a více než padesáti neopusovaných děl je patrné, že se náš skladatel věnoval také tvorbě symfonické, operní, písňové a sborové. Ještě důležitější okolností je to, že se jedná z největší části o díla jeho mládí, zkomponovaná od konce osmdesátých let 19. století do začátku 1. světové války, to znamená ponejvíce mezi osmnáctým a pětatřicátým až čtyřicátým rokem skladatelova života. V tomto období vznikly a byly provedeny obě dokončené opery Skupoj ricar‘ (podle A. S. Puškina) a Francesca da Rimini (na libreto Modesta P. Čajkovského), první dvě symfonie a symfonická báseň Ostrov mrtvých (podle obrazu Arnolda Böcklina), proslulé Klavírní koncerty č. 1 fis moll, č. 2 c moll a č. 3 d moll i veliká většina skladeb pro sólový klavír a písní. S ohledem na zmíněný dobový kontext, do něhož patří poslední díla P. I. Čajkovského stejně tak jako raná tvorba Alexandra Skrjabina či Richarda Strausse – u nás pak například pozdní tvorba Antonína Dvořáka a raná díla Dvořákových žáků – se ve skutečnosti nedá dost dobře tvrdit, že by Rachmaninovova hudba byla v těchto letech nějak výrazně stylově opožděná či nečasová.
V prvních letech po 1. světové válce a po odchodu do exilu se Sergej Rachmaninov z existenčních důvodů koncentroval na dráhu pianistickou, ačkoliv jeho koncertní repertoár nebyl tehdy příliš obsáhlý a zahrnoval hlavně vlastní kompozice. Z těchto let – neboli z doby, kdy mu bylo kolem padesáti let – existuje také několik historických nahrávek, pořízených americkou firmou Victor Talking Machine Company a zachycujících jeho interpretační umění. Tyto nahrávky svědčí o svrchované pianistické technice i o jasnosti a preciznosti interpretačního pojetí a dovolují vyslovit soud, že to byl jeden z největších pianistů 20. století. Ke kompoziční tvorbě se pak náš autor ještě jednou soustavněji vrátil – nepočítáme-li 4. klavírní koncert g moll psaný primárně pro vlastní koncertní potřebu – v závěrečném desetiletí svého života. Skladby z těchto let, k nimž patří například Variace na Corelliho téma pro klavír sólo nebo Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr, jsou co do použitých výrazových a kompozičně technických prostředků srovnatelné například s díly Maurice Ravela nebo jiných současníků obdobné stylové orientace.
Za zmínku stojí přijímání a hodnocení Rachmaninovovy hudby v rodném Rusku respektive v bývalém Sovětském svazu. Jako umělec, který po roce 1917 odešel na Západ, měl být přísně vzato dán do „klatby“. Ve skutečnosti k tomu nikdy nedošlo – s výjimkou krátkého dvouletého období na počátku 30. let následujícího poté, co se skladatel kriticky vyjádřil o poměrech v Sovětském svazu v otevřeném dopisu, publikovaném v New York Times – a Rachmaninovova osobnost a tvorba byla vždy pokládána za integrální součást národního i socialistického kulturního dědictví. U příležitosti 100. výročí skladatelova narození začalo několik oddaných ctitelů jeho hudby s rekonstrukcí nebo spíše se znovuvybudováním sídla v Ivanovce, jež byla prováděna podle dochovaných dobových plánů a fotografií. Roku 1982 byla otevřena první část, sloužící jako muzeum, a celý památník byl dokončen a zpřístupněn pro veřejnost na podzim roku 1995
Psáno pro: HARMONIE 4/2003
