„Václav Jan Tomášek, hudební skladatel hraběte Jiřího Buqoye, magister svobodných umění, zasloužilý člen velkého nizozemského Hudebního spolku pro zvelebení umění hudebního, dopisující čestný člen u sv. Anny ve Vídni, čestný člen německého National-Verein für Musik und ihre Wissenschaft, čestný člen Hudebních spolků ve Vídni, Innsbrucku, Pešti a Budíně, a čestný člen Spolku ve Lvově.“ Takto se představil Tomášek na počátku svého vlastního životopisu, který vycházel mezi lety 1845 – 1849 v německém almanachu Libussa. Jeho osobnost lze charakterizovat i šířeji. Všestranně vzdělaný člověk, který se hudbě naučil především vlastní pílí. Hudebník ve šlechtických službách, později jedna z nejvýznamnějších osobností pražského hudebního života. Vyhledávaný a úspěšný učitel. V neposlední řadě hudební skladatel, vycházející ve svém dílem z tradic klasicismu, zároveň však některými klavírními skladbami a písněmi pootvírající dveře romantismu.
Vzdělání
V rozsáhlém a obdivuhodném přehledu Tomáškova vzdělání překvapí pozoruhodně malý počet učitelů hudby. Po třech letech školní docházky ve Skutči byl devítiletý chlapec svěřen P. J. Wolfovi, řediteli kůru v nedaleké Chrudimi, který ho vyučoval zpěvu a hře na housle. Po návratu z Chrudimi do Skutče si Tomášek přál naučit se hrát ještě na klavír. Hodiny klavíru však pro neschopnost a neurvalost učitele jeho otec brzy zakázal. Ve třinácti letech byl nadaný hoch přijat jako vokalista do jihlavského kláštera minoritů, kde také začal navštěvovat gymnázium. Ani zde se mu nepoštěstilo naučit se hrát na klávesový nástroj. Bratr Donát Schubert, žák Segertův, který někdy seznamoval vokalisty s varhanami, Tomáška učit odmítal.
Život v Jihlavě se mladému studentovi brzy začal zdát příliš jednotvárný. V roce 1790 proto odešel do Prahy, aby zde za podpory bratra Jakuba pokračoval ve studiích. Navštěvoval malostranské a později staroměstské gymnázium. Po čtyřech letech vstoupil do vyšších tříd gymnázia při univerzitě, kde se věnoval logice, fyzice a metafyzice. O tři roky později se nechal zapsat na právnickou fakultu. Tu ukončil v roce 1789 a začal se připravovat na doktorát. K tomu navštěvoval přednášky z anatomie a chirurgie. Ve studiu hudby však Tomášek po příchodu do Prahy pokračoval nadále sám. Pilně cvičil na klavír. Až nyní se naučil správnému prstokladu. S bratrem hrával na čtyři ruce, pokoušel se improvizovat. Nezanedbával ani housle a jako zběhlý hráč z listu býval zván ke kvartetní hře. Často navštěvoval koncerty i divadelní představení (zvláště ho zaujal Mozartův Don Giovanni). Teorii studoval zprvu podle traktátů Löhleina a Türkeho, později si opisoval či kupoval spisy Kirnbergera, Marpurga, Matthesona a Fuxe. Záliba v hudební teorii pak provázela skladatele po celý život.
V šlechtických službách
Ještě v roce 1805 se Tomášek chystal na doktorát a apelační zkoušku. Na otázku německého skladatele F. A. Kanneho, proč s takovým hudebním nadáním zůstává v Praze, odpověděl, že je pevně rozhodnut stát se doktorem práv. Toto rozhodnutí však o rok později změnilo naléhání jeho šlechtického žáka, vzdělaného a scestovalého hraběte Jiřího Buqoye. Poté, co hrabě v roce 1806 poznal Tomáškovo zhudebnění Bürgerovy balady Lenora, přesvědčil svého učitele, aby zanechal práv a vstoupil do jeho služeb jako skladatel a hudební vychovatel. Tomášek tak učinil v květnu téhož roku a v Buqoyových službách zůstal osmnáct let. Služba u hraběte znamenala pro Tomáška na jedné straně dostatečné hmotné zajištění, na druhé straně mu ponechávala dostatek času na komponování, hru na klavír i cvičení improvizace. Smlouva mu zajišťovala plné zaopatření, roční plat 400 zlatých, navíc honorář za skladby vzniklé na objednávku (opisy svých dalších skladeb musel podle smlouvy odevzdávat). Krom toho bylo jeho povinností vyučovat hudbě hraběcí děti, organizovat hudebníky a připravovat provedení velkých skladeb (k tomu však došlo pouze jednou, během první zimy, kdy byl u Buqoye zaměstnán). V zimě pobýval skladatel v hraběcím paláci na Velkopřevorském náměstí, v létě v Nových Hradech a na Červeném Hrádku.
Během své služby u hraběte Buqoye se Tomášek v Praze i na cestách seznámil s mnoha významnými osobnostmi tehdejšího hudebního života. Při pražské návštěvě obdivoval houslistu a skladatele Louise Spohra, velmi si vážil houslisty A. F. Duranda, napsal Fantazii pro proslulou slepou harmonikářku Mariannu Kirchgessnerovou, osobně se znal s K. M. Weberem a Johannem Nepomukem Hummelem. V roce 1808 při cestě za bratrem do Matzenu navštívil ve Vídni Haydna. Z cesty na Vídeňský kongres roku 1814 zapsal své dva rozhovory s Beethovenem. Vztah mezi Tomáškem a o tři roky starším hrabětem byl po celou dobu velmi přátelský. Zvláště když na počátku dvacátých let začala skladatele sužovat dna, projevoval hrabě Tomáškovi mnoho účasti a přispěl na jeho léčení v Teplicích, Karlových Varech a Mariánských Lázních.
Na penzi
Změnu v skladatelově životě znamenal rok 1824, kdy se oženil s Vilemínou Ebertovou, sestrou německého básníka Karla Egona Eberta. Svoji budoucí ženu poznal při jednom ze svých léčebných pobytů v Mariánských Lázních. Vilemína hrála zručně na klavír, Tomášek sám ji navíc vyučoval zpěvu (za dva roky se Vilemína naučila všechny písně na Goethovy texty, které složil). Podle smlouvy s hrabětem Buqoyem byla skladateli po odchodu ze služeb vyplácena roční penze 700 zlatých. Tomášek a Vilemína se usídlili v Tomášské ulici na Malé Straně, v domě vydavatele německého almanachu Libussa Pavla Aloise Klara. Jejich byt se stal brzy důležitým centrem hudební Prahy. Oblíbenými se staly salonní koncerty v pondělí večer, na nichž ponejvíce vystupovali Tomáškovi žáci.
Tomáška v tomto bytě také navštěvovaly při svých cestách do Prahy mnohé významné hudební osobnosti. S humorem vzpomíná na svoji návštěvu Hector Berlioz: „Slyšel jsem koncert, kde z dvaatřiceti skladeb bylo jednatřicet od pana Tomáška.“ Mezi dalšími význačnými Tomáškovými hosty nechyběl například Wagner, Paganini a Clara Schumannová. Tomášek také navázal přátelské vztahy s osobnostmi národního obrození, Václavem Hankou, J. K. Chmelenským a zejména s Františkem Palackým. V posledních letech svého života se Tomášek, raněn předčasnou smrtí své mladší ženy a sužován chorobami, společnosti spíše stranil. Pouze vyučování se nevzdal až do posledních dnů svého života.
Pedagogická činnost
Pedagogické činnosti se Tomášek věnoval od dob svých studií. Vyučoval hře na klavír, ale také teorii, kompozici a zpěv. Začínal jako učitel klavíru ve šlechtických rodinách. Během služby u hraběte Buqoye bylo jeho povinností vyučovat hraběcí děti, krom toho mu bylo dovoleno přes zimu působit ve dvou soukromých domech. Poté, co se po odchodu od hraběte Buqoye usadil ve vlastním bytě v Tomášské ulici, stal se vyhledávaným učitelem. (K tomu je nutno podotknout, že výuka klavíru byla v této době zejména záležitostí soukromých učitelů a hudebních ústavů. Roku 1811 založená pražská konzervatoř totiž získala klavírní oddělení až v roce 1888. Tomáškovým konkurentem byl od třicátých let klavírní ústav Prokschův.)
Tomášek byl znám jako přísný a důkladný učitel, o výsledcích svých svěřenců si vedl pečlivé katalogy. Základem klavírního studia bylo Bachovo dílo (pro Temperovaný klavír ho získal při své pražské návštěvě první Bachův životopisec Johann Nikolaus Forkel). Vídeňský hudební kritik a estetik Eduard Hanslick vzpomínal, že studenti museli na každou hodinu nastudovat jedno preludium a fugu. Dále se mladí pianisté seznamovali s díly Mozarta, Haydna, raného Beethovena, ale i s novější literaturou – Mendelssohnovými, Chopinovými, Lisztovými a Thalbergovými skladbami. Podstatnou součástí výuky byly Tomáškovy vlastní skladby. Po celý život Tomášek pohrdal pouhými technickými schopnostmi a rozmáhající se klavírní virtuozitou první poloviny 19. století nebyl nikterak nadšen. Ve 40. letech píše: „Tehdy ještě nebyla tak hojná úroda virtuosů, kteří scestují celou Evropu s několika naučenými Chopinovými etudami nebo s několika takzvanými fantaziemi od Thalberga, a to nikoli k oslavě umění, nýbrž aby vzbudili pozornost a pak to oznamovali v novinách do všech krajů. Nyní je piano rakví, v níž odpočívá smysl pro pravdu hudby, dokud jej hudební vesna neprobudí z jeho spánku, aby dovedla člověka zpět do ztraceného ráje.“
Mezi Tomáškovy nejnadanější žáky patřil skladatel Jan Hugo Voříšek, již zmíněný kritik a estetik Eduard Hanslick, klavíristé Alexandr Dreyschock, Julius Schulhoff (prastrýc Ervína Schulhoffa) a pozdější ředitel konzervatoře Jan Bedřich Kittl.
Dílo
Tomáškovými celoživotními skladatelskými vzory byli Mozart a Gluck, vážil si i skladeb Haydna a mladého Beethovena. O první kompozice, klavírní tance a písně, se mladý hudebník pokusil krátce po svém příchodu do Prahy. Svá raná díla posuzoval velmi přísně a veškeré nepodařené kompozice ničil. (Opačný, velmi nekritický vztah měl naopak ke svým skladbám pozdějším.) Tomášek zasáhl svým rozsáhlým dílem (114 opusů) do mnoha oblastí hudební tvorby. V seznamu jeho díla nechybí několik skladeb orchestrálních (tři symfonie, dva klavírní koncerty), komorních (klavírní trio, smyčcový kvartet), chrámových (zejména dvě mše, Te Deum, Requiem), ani opera (Seraphine). Nejčetnější a dnes nejznámější je však jeho klavírní a písňová tvorba.
Tomáškovo klavírní dílo zahrnuje množství virtuózních variací a sonát. Tím, čím získal ve své době největší oblibu, však byly drobnější „lyrické klavírní kusy“, konkrétně sedm sešitů eklog, tři sešity rapsodií a tři dithyramby. Ke vzniku prvních z těchto skladeb, sešitu eklog, autor později poznamenal: „Již dlouhou dobu se projevovala nepochopitelná lhostejnost vůči klavírní sonátě a orchestrální symfonii. Nekonečné variace měly klavíristy odškodnit za sonátu a orchestrální ouvertura za symfonii. Tento zpočátku mělký vkus doby mne donutil hledat útočiště u poetiky, abych se rozhlédl, zda by nebylo možno přesadit její mnohé básnické odrůdy do oblasti tónů a tím rozšířit stejně dosud úzké hudební básnictví.“ Eklogy podle skladatele vyjadřují jednoduchý pastýřský způsob života, rapsodie ztělesňují cosi silného a odhodlaného a v dithyrambech má klavírista ukázat „skvělou techniku i vřelý přednes“. Interpretace těchto lyrických kusů vyžadovala mnoho jemných přednesových odstínů a Tomášek si stěžoval, že nikdo nehrál eklogy tak náležitě, jako jeho vlastní žáci. Právě díky těmto lyrickým klavírním skladbám bývá Tomášek označován za předchůdce Franze Schuberta.
Ačkoliv byl Tomášek po Janu Emanuelu Doležálkovi a Jakubu Janu Rybovi jedním z prvních skladatelů, který se pokusil o zhudebnění českých básní (Šestero písní v hudbu uvedených, Šestero českých písní od V. Hanky, Starožitné písně na slova Rukopisu Královédvorského), převažují mezi jeho písněmi texty německé. V roce 1815 se Tomášek rozhodl zhudebnit pokud možno co největší počet Goethových lyrických básní. Od tohoto roku zkomponoval na Goethovy texty přes čtyřicet písní, mezi jinými i několik básní, zhudebňovaných přibližně ve stejné době Schubertem. (Později začal se stejnou vytrvalostí pracovat na Schillerových básních.) Šest sešitů svých písní na Goethovy texty skladatel básníkovi poslal. Setkaly se s vřelým přijetím a Goethe vyjádřil přání se s autorem setkat. K setkání došlo na počátku dvacátých let při Tomáškově pobytu v Mariánských Lázních a v Chebu. Goethe byl živým provedením písní hluboce dojat a vážil si tohoto zhudebnění patrně více než Spohrova a Beethovenova.
Ještě jedním, tentokrát nehudebním dílem vstoupil Tomášek ve známost, a sice svým vlastním životopisem. Ten přibližuje nejen mnohé skladatelovy životní osudy, ale také značný počet osobností a událostí jeho doby. Jakkoliv se při četbě životopisu mohou někdy Tomáškovy soudy o jeho současnících zdát příliš ostré, a naopak posuzování vlastních schopností mírně neskromné, celým dílem prostupuje jeho věrná oddanost hudebnímu umění.
Psáno pro: HARMONIE 4/2004
