Naslouchat zvukům historie budeme s projektem Nový fonograf i v tomto dílu seriálu, v němž přinášíme zajímavá témata, jichž tato platforma za dobu svého trvání vygenerovala už dlouhou řadu. Jsou to právě autentické zvuky, které leckdy nasvítí zdánlivě známý úsek dějin novým odstínem. Tentokrát jsou to gramofonové desky s protinacistickým vysíláním Jiřího Voskovce a Jana Wericha, létaly z Ameriky přes severní pól do Londýna, aby je mohli tajně poslouchat lidé v okupovaném Československu.
Každý u nás zná autorskou dvojici Voskovec a Werich. Fenomén Osvobozeného divadla je maturitní otázkou, Ježkovy songy se hrají u táboráků a poválečné filmy osiřelého „dvojčete“ Jana Wericha běží co chvíli v televizi. Od počátku 30. let Jan Werich (1905–1980) a Jiří Voskovec (1905–1981) v Osvobozeném divadle napadali vzrůstající nacionalismus v Německu, nevyjímaje osobu Adolfa Hitlera. Nebylo proto překvapením, že nedlouho po mnichovském diktátu v září 1938 bylo jejich divadlo uzavřeno. Uspíšil se tím odchod komiků do emigrace – a pravděpodobně také odvrátilo jejich zatčení.
Každý z protagonistů dospěl ke břehu svobodné Ameriky jinou cestou. Jiří Voskovec odjel na konci roku 1938 do Paříže; Jan Werich odcestoval 9. ledna 1939 spolu s dvorním skladatelem Osvobozeného divadla Jaroslavem Ježkem do Švýcarska. Na fotografii zachycující dvojici před odletem mají oba na rtech široký úsměv. Málem ale nedoletěli: v Curychu na letišti bylo špatné počasí a pilot dostal příkaz k návratu do Prahy. Nakonec se i za krajně nepříznivých podmínek podařilo přistát. Z Curychu mohli odcestovat do Paříže, odkud 14. ledna 1939 odplula již kompletní trojice na parníku Aquitania do USA.
Začínat v cizím prostředí a kultuře nebylo pro komiky zaměřené na hru s jazykem nijak jednoduché. Zvláště když bylo třeba se také starat o rodiny, které za nimi přicestovaly. Se svými satirickými programy tedy navštěvovali V&W nejprve československé krajany, především sokolské spolky; první vystoupení se konalo v sokolovně v New Yorku. Zdokumentovány jsou návštěvy krajanských spolků v Binghamtonu, Baltimore, Clevelandu a Chicagu. Pro snadnější cestování mezi vzdálenými americkými městy si naše trojice pořídila za 240 dolarů dvanáctiválcový vůz Lincoln 1933 (ten po válce vešel do titulu Werichovy knihy vzpomínek na Ameriku). V emigraci herci bohužel ztratili svého skladatele. Jaroslav Ježek vyučoval v Dělnickém domě v New Yorku děti českých a slovenských krajanů hře na klavír a stal se sbormistrem nově sestaveného sboru. Na Nový rok 1942 podlehl svým dlouhodobým zdravotním komplikacím.
Na přelomu roku 1940/1941 vyhledal Wericha s Voskovcem americký zástupce BBC (British Broadcasting Company). Navrhl, aby vysílali dialogy se vztahem k současným válečným událostem, fašismu a situaci v protektorátu. Zkušební nahrávka se v BBC zalíbila, a ještě v roce 1941 začali Werich a Voskovec natáčet mluvené pořady. Ve svých relacích se zmiňovali o fašistických novinářích, o vládních funkcionářích a kolaborantech, o situaci na frontě a v jednotlivých evropských zemích, o výročí uzavření českých vysokých škol atd. Protože rozhlasové vysílání z amerického kontinentu bylo v Evropě za tehdejšího stavu techniky radiového přenosu nemožné, nahrávali své skeče na gramofonové desky, které putovaly letecky přes Atlantik a záznamy z nich byly do vlasti vysílány teprve z Londýna.
Desky nahrávali nejprve v Hollywoodu, posléze v New Yorku. Ve svých pamětech Jan Werich vzpomíná, že se leckdy dopustili i omylů, protože dostávali nepřesné a zavádějící informace. Cílem těchto relací bylo hlavně vzbudit v lidech pocit, že nejsou ve svých starostech o život sami a že na světě stále existuje zdravý rozum. V mnoha relacích doprovázela oba komiky i hudba jejich přítele a skladatele Jaroslava Ježka.
Toto je pouze ukázka, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2020.
