Okamžiky ze života velké české pěvkyně, od jejíž smrti uplynulo dvacet let
Osud se nám někdy jeví jako nespravedlivý. Zvlášť palčivě si to uvědomuji, kdykoliv si vzpomenu na Hanu Janků. Její kariéra byla raketová, oslnivá a jedinečná. Atypická nejen v pohnuté době, v níž se odvíjela. O to víc zasluhuje obdiv a respekt. Vždyť kolik umělkyň startovalo mezinárodní kariéru přímo z prken Teatro alla Scala? Kolik se jich opakovaně vracelo do slavné veronské Arény? Kolik českých pěvkyň její generace přijali v zemi bel canta za své? Kolik jich pracovalo s dirigentskými legendami jako Francesco Molinari Pradelli, Lorin Maazel, Antonino Votto, Giuseppe Patané, Alberto Erede, Nello Santi, Lovro von Matačič, Heinrich Hollreiser, Zubin Mehta či Josef Krips a s pěveckými hvězdami od Franca Corelliho, Carla Bergonziho, Charlese Craiga, Jamese Kinga, Paola Washingtona až po Plácida Dominga a desítky dalších? Příroda ji nadělila mnoho darů, fenomenální hlas, dramatický talent, vznosný zjev, charisma, noblesu, ta poslední sudička, kterou zapomněli pozvat, si ale neodpustila přidat do vínku i mnoho bolesti. A snad i nespravedlnosti. Včetně toho, že dvacet let po smrti, zůstává jméno Hana Janků v její vlasti téměř neznámé. A vysokoškolští adepti operního umění je mnohdy ani neslyšeli.
Brno – hledání – první úspěchy
Operní pěvkyní být nechtěla. Skromné rodinné prostředí i poválečná doba, v níž Hana Svobodová (25. 10. 1940) vyrůstala, ji naučily skromnosti a mnoho inspirací jí neposkytly. Ráda zpívala, ve sborech, souborech i na kůru, rozhodla se, že bude učitelkou zpěvu. To by ale na Hudební škole Jaroslava Kvapila, kam zamířila, nesměla působit Hedvika Ryšánková. Zkušená pedagožka pochopila, co nepříliš pilná studentka ještě neodhadla: že tak ojedinělý talent patří na divadelní prkna. A pokud by je minul, že to bude velká promarněná šance. Stálo dost úsilí Hanu přesvědčit, ale podařilo se. Poslední dva roky si ji profesorka vzala do své třídy a hlas postavila na základ, který ji o pár let později vynesl mezi světovou extratřídu. Hana vyzrála pěvecky i osobnostně, našla samu sebe, své poslání. Od té doby se snažila, aby uspěla co nejlépe.
Hned po absolventském koncertě (1959) ji do svého středu vtáhla opera Státního divadla v Brně. Nevadil zanedbatelný počet árií, které znala, ani nulové jevištní zkušenosti. Mimořádný hlas oslovil zkušené divadelníky natolik, že neváhali. Po krátkém čase ve sboru debutovala jako Kněžna v Novákově Lucerně, ztělesnila titulní roli Suchého novinky Maryla (1961) a systematicky budovala především český repertoár. Nastudovala Dvořákovu Julii, Rusalku, Martinů Kateřinu a s výjimkou Ludiše postupně všechny smetanovské role. Čtyři z nich, Jitku, Anežku, Hedviku a Krasavu představila v rámci slavnostního kompletního uvedení Smetanova jevištního díla v roce skladatelova výročí (1964), navíc poprvé jevištně ztvárnila Violu. Obsazována byla do rolí lyrických a mladodramatických. Všechny zpívala okouzlujícím hlasem, s udivující pěveckou kulturou a měla je moc ráda.
Osudové setkání – Turandot
Ta sugestivní nabídka vytvořit krutou princeznu Turandot přišla z Bratislavy a zamotala hlavami především Haninu okolí. V domácím souboru jí patřilo jedno z nejčestnějších míst, vyzrála ve skutečnou uměleckou osobnost, získala respekt odborníků i srdce posluchačů. Natáčela, koncertovala. V právě otevřeném novém divadle ji čekaly Markétky, Elsy, Desdemony, Lízy. Příležitostí měla víc než dost. Proč riskovat? Partie Turandot je jednou z pěvecky nejnáročnějších, pro umělkyně spíš vrchol než začátek kariéry. Sám Puccini zvažoval, kdo ji vlastně bude zpívat. Haně bylo pětadvacet a měla za sebou jedinou italskou, byť brilantně odvedenou roli, Leonoru z Trubadúra. Ale nedala se odradit. Náročnost partu ji naopak lákala. Je to „poloha pro mě. Protože tam ve výškách nemám problémy“, tvrdila. Dala své slovo ledové princezně a obrátila kolo svého osudu uměleckého i lidského.
Bratislavská premiéra se nadmíru vydařila. „Suverénní palmu vítězství…si odnáší hostující Hana Svobodová, která dominovala celému představení, neboť hlasovou i fyzickou dispozicí, technicky i výrazově propracovaným výkonem vysoce převýšila své domácí kolegy. Má ideální vlohy právě pro dramaticky vypjaté partie, dokázala překlenout i zvukově přeexponované plochy a nakonec přejít do poloh výrazově tvárnějších. Jak jsme byli přímo šokováni jejím výstupem v „třech hádankách“, tak jsme rovněž obdivovali její pokoření se procitnuvší lásce. Je to hlas skutečně mimořádného formátu.“ Marián Jurík to v Hudebních rozhledech odhadnul jednoznačně.
O rok později si chválu přečetla znovu. „Drážďaňané mohou obdivovat Hanu Svobodovou ze Státní opery v Brně, která … přišla, zpívala a hrála, uvedla srdce do varu – a zvítězila. Skvělý jevištní zjev… A pak ten hlas! Jak zní tento soprán v pianu! K tomu přistupuje zářivá síla zcela bez námahy. Hlas září. Posluchači září také. Zážitek, který nelze zapomenout.“ (Union 7. 9. 1966).
Do třetice už jela přímo do Milána. Třicátá při předzpívání, jediná, které nabídli smlouvu. V mezinárodním kontextu neznámá, bez zázemí osvědčených agentů, navíc pěvkyně ze zadrátované země, odkud se na Západ vyjet skoro nedalo, vyzbrojena jen famózním hlasem, podnikla samostatný a odvážný útok na nejlegendárnější scénu světa. 8. 7. 1967 si Signora Hana Janku Svobodova odvezla smlouvu na vystoupení v Teatro alla Scalla. A s ní vstupenku do světa pěvecké elity.
„Tohle musím vyhrát!“
Takřka nemožné se stalo skutečností. Scéna proslulá nejvyššími uměleckými nároky, před kterou stojí v pokoře i ti nejslavnější, jí nabídla své jeviště. Se vším komfortem nejposvátnějšího operního domu světa, s atmosférou jakoby z jiného století, v němž patřily operní idoly do kategorie polobohů, s livrejovanými zaměstnanci v bílých parukách, a se zdmi prosycenými líbeznými melodiemi Mistrů a oslnivými výkony umělců od Toscaniniho, Carusa, Gigliho, také našich Destinnové a Novotné, po Renatu Tebaldi, Marii Callas a další. Historie a umělecká velkolepost tady dýchají na každém kroku. Neexistuje divadlo, které by Scalu předčilo.
S dirigentem si porozuměli okamžitě. Šarmantní Georges Prêtre záhy odkryl fantastické možnosti hlasu a dal mladé Čechoslovačce náležitý prostor, aby uplatnila všechny jeho nuance. Slavnostní premiéra při příležitosti jarního veletrhu (16. 4. 1968) byla událostí první třídy. Diplomatický sbor, společenská smetánka, předpremiérové očekávání. Česká Turandot si řekla pouze „Tohle musím vyhrát!“ – a s klidem, kterému se podivovala až dodatečně, přednesla vstupní scénu tak grandiózně, že okouzlila nejen Kalafa, ale i na prvotřídní pěvecké výkony uvyklé obecenstvo. Z jeviště odcházela provázena frenetickým potleskem, mohutným bravááá, zasypána girlandami růžových karafiátů.
Jednoznačně ji ocenila víc než desítka deníků. Třeba Il Diario di Milano: „Mladá československá sopranistka Hana Janků se uvedla vyzrálým podmanivým hlasem, znějícím tu nádherně přirozeně, tam zas až nábožně nadšeně. Mohutné ovace, které se stupňovaly do entuziasmu byly adresovány jasně Haně Janků.“
Mezi nocí a dnem
Doslova přes noc se stala slavnou. Osobní úspěch ale zastínily události doma. Drama československého Pražského jara vrcholilo. Během tří dnů studuje Smetanovu Libuši, aby pak kněžninými prorockými slovy 7. 9. ve slavnostním večeru, vysílaném i Čs. rozhlasem, dodala naději pro nastávající léta temna. Ještě reprezentuje Brno jako Mařenka v Athénách, ještě doma skvěle zpívá Donnu Annu a oslní novými dramatickými tóny v Tosce, většinu času ale už tráví v zahraničí. Turandot v Teatro Colón v Buenos Aires, Turandot na Wiener Festwochen, Milada ve Vídni, Síla osudu a Lorin Maazel v Západním Berlině, Turandot v Palermu, Tosca s režisérem Hrdličkou a dirigentem Patané v Düsseldorfu, Straussova Ariadna tamtéž… A jsou tu další nabídky. Ale taky domov. Rodina, přátelé, milovaný český repertoár. Těžce se rozhoduje. Nakonec volí svobodu. Usazuje se v Düsseldorfu.
Arena di Verona
Místo sugestivní, s báječnou akustikou a nezaměnitelnou atmosférou. Tisíce rozzářených svíček v hledišti a nad hlavami hvězdné nebe. Podobně jako La Scala i Aréna je otevřena jen těm největším. Bez nich by nemohla existovat.
Objevná 47. stagione lirica (1969) přivedla do historií prodchnutého amfiteátru nová slavná jména. Eliahu Inbal, Jean Vilar, Monserrat Caballé, Ludovico Spiess, Plácido Domingo – a Hana Janků. Jedenačtyřicet let po Jarmile Novotné teprve druhá Češka. Předcházela ji pověst úspěchu ve Scale, ale debutovala i Birgit Nilsson, až dosud nejskvělejší Turandot, která pro nemoc v Miláně nezpívala. Když Hana v přetěžkém šestimetrovém plášti prošla antickými sklepeními, vystoupala po nesčetných schodech a do napjatého ticha zazpívala „In questa reggia“, obecenstvo užaslo. Kolosální kovový hlas, svítivá a jistá vysoká C, hlasové kouzlení s pianissimy, to vše bralo dech. Ve Veroně se sešly dvě největší Turandot současnosti. A Hana pomalu přebírala žezlo královny.
Ještě dvakrát se do Arény vrátila. O šest let později v téže roli s Kalafem Plácida Dominga a Franca Corelliho a v roce 1973 vedle Carla Bergonziho jako Gioconda. – To léto bylo počasí nejisté, často pršelo, 5. 8. ale L´Arena hlásí: „Vypronáno. Gioconda: debut Janků… Aréna poprvé v sezóně vyprodaná… Když po strmých výstupech v Turandot objevujeme v Janků rafinovanou hlasovou cizelérku právě v nejvyšších polohách, které představují její silnou stránku, můžeme si dokreslit obraz této noblesní pěvkyně… Byla to Gioconda vysoké úrovně, kterou publikum bedlivě sledovalo a nakonec zahrnulo vytrvalými salvami potlesku.“
V nejlepší společnosti
Německo, především Rýnská opera v Düsseldorfu a Německá opera v Západním Berlíně, poskytly pěvkyni řadu příležitostí k uměleckému růstu se spolupracovníky nejprestižnějších jmen. Berlín je nadšen Leonorou ze Síly osudu s Prevedim a Wixellem, i Leonorou v Trubadúrovi po boku Jamese Kinga, v Hamburgu se diví absurdní myšlence o krizi opery, když na scéně pod Nello Santim vystupují Janků, Domingo, Mittelman a Talvela. V Mannheimu představuje Toscu s Guy Chauvetem, zpívá ji v Bernu, San Franciscu, Paříži, Londýně a na dalších scénách, jako Alžběta v Donu Carlosovi je obdivována v Berlíně, Barceloně, úspěchy provázejí Giocondou, Lady Macbeth, Kundry i Brünnhildu, časopis Orpheus ji oceňuje za nejlepší ženský debut (1974) a tamtéž se objevuje v první desítce pěvkyň mezi takovými hvězdami jako Leonie Rysanek, Birgit Nilsson, Christa Ludwig či Mirella Freni. Superlativy doprovázejí pěvecky i herecky dokonale propracované postavy, zejména Turandot. Je její nejuznávanější rolí, samotná Birgit Nilsson potvrzuje „Je to nejlepší světová Turandot dneška.“ Zpívá ji ve Stuttgartu, Bruselu, Nancy, v USA, Mexiku, Berlíně, v Düsseldorfu a na dalších scénách. A samozřejmě v Itálii. Protože Itálie je pro pěvce zemí zaslíbenou a Itálie Hanu miluje.
„Brava la cecoslovacca“
Byl to vztah stálý a oboustranný. Hana měla ráda kolébku opery, zemi, která ji pro svět objevila a etablovala. Zabarvením, mohutností hlasu a pěveckou kulturou připomínala Italům jejich vlastní slavné primadony. Přivlastnili si ji. Zpívala tam během celé kariéry, opakovaně a na všech významných scénách od Terstu po Bolognu, od Florencie po Catanii. Zvláštní vztah ji poutal k Římu. Vyznamenali ji tam prestižní cenou Il sagittario d´oro. Úspěchy slavila v Teatro dell´Opera, jako Tosca a Turandot byla hvězdou představení v Caracallových lázních: „Hana Janků, která znovu předvedla svůj mocný hlas, překonávajíc bez nejmenších nejistot i ty nejstrmější obtíže partitury, v závěrečném duetu jiskřila výjimečnou silou, jasem a čistotou. Právě pro tuto úsečnou propracovanost svého frázování a odměřenou, téměř hieratickou rozvážnost svých gest se Janků stala skvělou Turandot.“ ( Il Popolo 5. 7. 1974). A v Itálii zaznamenala i průnik do světa wagnerovských rolí. Jeho námětový svět jí nebyl blízký, už v počátku kariéry odmítla Scale Sieglindu i Brünnhildu, Kundry s Lovro von Matačičem v Římě ale přijala. Úspěch byl obrovský a brzy se v této roli objevila na dalších scénách, nejdříve v Berlíně „…nadchla o to víc, že jsme tuto senzaci nečekali. Hana Janků, nasazovaná do vysoce dramatického italského repertoáru…ukázala poprvé, jaké netušené možnosti nám ve Wagnerovi může nabídnout. Jistě už tuto obtížnou a mnohovrstevnatou roli zpívaly významné interpretky, ale asi nikdy žádná s takovou třpytivou a chvějící se hlasovou dimenzí. Svůdný soprán pěvkyně se dnes zdá být bez hranic.“ (Orpheus).
Vídeň – Brno – návrat
Ve Vídni prožila poslední léta života. Ve Státní opeře zpívala Turandot, Miladu, Toscu, Santuzzu, Kundry i Alžbětu. Byla tam ctěna jako na všech scénách, kterými prošla. Ze zdravotních důvodů opustila divadelní prkna předčasně. Nádherný hlas zůstal zachován jen pro koncertní pódia. Stýskalo se jí po rodné zemi, k hranici měla pár desítek kilometrů, čas od času tam zajela. Až přišel den, kdy se vrátila, právem uvítána jako velká dáma opery. Na slavnostním koncertě v Janáčkově divadle s operním orchestrem a Janem Štychem (11. 11. 1990) velkolepě zazpívala české a italské árie, byla jmenována Čestnou členkou opery, natočila české árie, Biblické písně, učila na JAMU.
A pak se opět ozvala ta poslední sudička. Nebylo jí ani pětapadesát, když se – 12. 5. 1995 – vrátila definitivně. (Zemřela 28. 4. 1995 ve Vídni.) Odpočívá vedle Františka Jílka a Leoše Janáčka. Na břečtanem porostlém hrobě se občas objeví kytička od těch starších, kteří nezapomněli na jeden z nejkrásnějších hlasů, jaké jsme kdy měli.
