Hudební svět si připomněl 310. výročí úmrtí jednoho z nejuznávanějších skladatelů italského vrcholného baroka 17. století.
Dětství a první krůčky v hudbě
Arcangelo Corelli spatřil světlo světa 17. února 1653 ve vesničce Fusignano v provincii Ravenna v severní části Itálie nedaleko Bologni. Jeho otec Arcangelo Corelli byl prosperující statkář, ale bohužel malý Arcangelo nikdy otce nespatřil, zemřel pět týdnů před jeho narozením. O jeho výchovu a ostatní starší čtyři sourozence se starala v dalších letech matka Santa Raffiniová. Neměla to však jednoduché. Proto za nějaký čas poslala malého Arcangela na výchovu k tetě do Faenzy v provincii Ravenna. Traduje se, že vášeň pro hudbu se u Arcangela projevila velmi brzy, když jednou na mši uslyšel hrát kněze na housle, ale myšlenka, že by se hudbě věnoval jako profesi, nebyla v rodinných plánech. Z rodiny Corelliů vzešlo několik právníků, matematiků i básníků. Ale žádný hudebník. Toto umění pěstovala elita své doby spíše jako zábavu a potěšení, aby signalizovala vytříbené vzdělání a vkus. Profesionálové však patřili k nižším vrstvám a netěšili se velké společenské prestiži.
Malý Arcangelo neváhal a zašel za knězem s prosbou, zda by jej neučil hře na housle. Kněz Arcangela přijal. Chlapec si housle zamiloval a projevily se již první známky výjimečného talentu. V roce 1666, ve svých třinácti letech, se přestěhoval do Bologni, hlavního centra hudby, kde započal své hudební studium pod vedením Giovanniho Battisty Bassaniho. Zde si jej také všiml špičkový hudební mistr Giovanni Benvenuti, houslista kaple San Petronio v Bologni a chlapec pod jeho vedením studoval techniku hudby. Do té doby hrál převážně instinktivně. Hru bylo však třeba ukáznit, podložit ji také znalostí teorie. Cenné rady mu předal další skvělý učitel a zpěvák papežské kapely Matteo Simonelli. Jeho pokroky ve studiu hry na nástroj byly tak rychlé, že již o čtyři roky později, v roce 1670, byl přijat na prestižní Filharmonickou akademii, jednu z nejvybranějších hudebních škol v Itálii.
Pracovní příležitosti a první úspěchy
První velký úspěch, který mu zároveň otevřel dveře do Evropy, zažil již v osmnácti letech v Paříži. Jistou dobu pobýval též v Německu ve službách Maxmiliána II. Emanuela, kurfiřta bavorského. Kurfiřt falcký Johann Wilhelm mu dokonce propůjčil šlechtický titul markýz z Ladenburgu a Corelli mu jako projev díku věnoval svůj opus 6.
V roce 1675 se Arcangelo Corelli usadil v Římě a prožil zde většinu svého plodného života. Vystupoval jako jeden z doprovodných houslistů v orchestru v postních oratoriích v kostele San Giovanni dei Fiorentini, včetně díla San Giovanni Battista od Alessandra Stradelly, jakož i na francouzských národních oslavách konaných každý rok 25. srpna v San Luigi dei Francesi a během svěcení člena mocné rodiny Chigi v Santi Domenico e Sisto.
V srpnu 1676 již hrál druhé housle slavnému Carlu Mannellimu. Ačkoliv Řím neměl žádný stálý orchestr, který by poskytoval stabilní zaměstnání pro instrumentalisty, Corelli si rychle vytvořil jméno a hrál v různých souborech sponzorovaných bohatými mecenáši, jako byl kardinál Benedetto Pamphili, pro kterého hrál v postních oratoriích v San Marcello v letech 1676–1679. Dne 6. ledna 1678 hrál první housle a dirigoval orchestr, který uvedl operu Dov’è amore è pietà od Bernarda Pasquiniho při slavnostním otevření divadla Capranica. Toto vystoupení znamenalo jeho posvěcení v římském hudebním světě. Stal se prvním houslistou orchestru San Luigi.
Dále se prosadil jako dirigent velkého orchestru 150 hráčů na strunné nástroje na dvoře švédské královny Kristiny pobývající v exilu v Římě. Pro určité příležitosti na dvoře zkomponoval několik symfonií a koncertů, které věnoval švédské královně. V roce 1685 spatřila světlo světa jeho Opera Seconda, složená z dvanácti komorních sonát, v roce 1689 sbírka dvanácti chrámových sonát, v roce 1694 další série dvanácti komorních sonát, v roce 1700 dvanáct sonát pro housle a bas a v roce 1714 vyvrcholila jeho Opera Sesta, série dvanácti silných koncertů, která byla vydána již posmrtně.
Jeho velkým příznivcem se stal kardinál Pietro Ottoboni, příbuzný jiného Pietra Ottoboniho, který se stal v roce 1689 papežem Alexandrem VIII. V roce 1689 a 1690 pracoval v Modeně pro vévodu Modenského, který k němu byl štědrý. V roce 1706 byl Corelli zvolen členem Pontificia Accademia degli Arcadi, což byla pro umělce nejvyšší pocta, a přijal symbolické jméno Arcomelo Erimanteo. V roce 1708 se Corelli vrátil do Říma a žil v paláci kardinála Ottoboniho. Pravidelně organizoval pondělní koncerty v paláci kardinála, na nichž uváděl nejen svá díla, ale i díla svých současníků. O dva roky později se Corelli a Alessandro Scarlatti stali členy Congregazione dei Virtuosi di S. Cecilia. Během téhož období se setkal s Georgem Friedrichem Händelem.
Houslista a skladatel
Arcangelo Corelli byl neobyčejně všestranný – skladatel, dirigent, učitel, ale houslista byl ve své době asi nejvýznamnější. Jako virtuos prý nevynikal oslňující technikou jako ušlechtilým tónem a výrazným přednesem. V jeho době existovalo v Itálii několik houslových škol, které navrhovaly různé způsoby hry i způsoby držení houslí. Houslisté opírají nástroj pod bradou, na rameni nebo v blízkosti hrudi, v různých sklonech. Tyto rozdíly samozřejmě znamenaly odlišné techniky hry levou rukou a smyčcem a do jisté míry určovaly styl a složitost hudby, kterou byli schopni hrát. Corelli pravděpodobně držel housle na hrudi a vystupoval dopředu, což potvrzuje popis hry jiných houslistů, kteří patřili k jeho žákům nebo jím byli ovlivněni. Francesco Geminiani, který byl pravděpodobně jeho žákem, ve svém díle Umění hry na housle z roku 1751 napsal: „Housle by měly být podepřeny těsně pod klíční kostí a nakloněny pravou stranou mírně dolů, aby nebylo nutné příliš zvedat smyčec, když je třeba hrát na čtvrtou strunu.“ V první polovině 18. století téměř žádný virtuos nepoužíval jinou polohu. Umožňovala elegantní držení těla interpreta, což je v Corelliho případě důležité i proto, že byl patricij, ale poněkud ztěžovala hraní nejvyšších tónů na čtvrté struně, protože posun levé ruky do nejvyšších poloh mohl nástroj destabilizovat a některá dobová pojednání upozorňují na riziko jeho převrácení. Je třeba poznamenat, že Corelliho hudba zřídkakdy vyžaduje polohy vyšší než tercie.
Corelliho cílem bylo hrát bez zbytečných akrobatických pasáží s extrémními změnami polohy a bez virtuózních efektů. Interpretace byla elegantní a procítěná a jeho zvukový projev pevný a jednotný. Corelli nepřijal do svého orchestru houslistu, který by nebyl schopen pouze jedním smyčcem vytvořit rovnoměrný a silný zvuk, podobný zvuku varhan, hraním na dvě struny současně a udržet jej po dobu nejméně deseti sekund. Délka smyčce v té době nepřesahovala dvacet palců. Prut však ještě stále měl opačné prohnutí jako luk. Každý luk má nekonečné trvání a projevuje se jako zvuk, který postupně zaniká, až se stane neslyšitelným. Tyto pasáže naznačují, že jeho hlavním zájmem bylo zvládnutí smyčcové techniky, která je zodpovědná za celkovou zvukovou kvalitu a nuance a jemnosti dynamiky a frázování, což je také v souladu s dobovými výroky o Corelliho schopnosti vyjádřit houslemi nejrůznější emoce v jejich plnosti, díky čemuž jeho nástroj „mluvil“ jako lidský hlas.
Jeho dílo v poměru k jiným barokním skladatelům je početně nevelké, obsahuje 6 opusů po 12 skladbách, tedy celkem 72 skladeb, ovšem vynikající umělecké úrovně. Největší část jeho skladatelského odkazu tvoří sonáty – složil 48 sonát triových, 12 sólových. Významný je opus 5, obsahuje šest chrámových a šest komorních sonát. Závěrečná Sonáta č. 12 La Folia, je variací na tehdy populární španělskou folie d’Espagne. Tvůrčí vrchol jeho díla však představuje opus 6, 12 concerti grossi, vydaný posmrtně v roce 1714.
Corelliho výběr byl poměrně úzký a nepřesahoval několik žánrů: třídílnou a sólovou sonátu a concerto grosso. Až na jeden příklad je veškerá jeho tvorba určena pro smyčce s průběžným basovým doprovodem, který by mohl být prováděn různou kombinací varhan, cembala, loutny a dalších nástrojů. V jeho době se jako hlavní hybatel harmonických postupů prosadil kvintový cyklus a více než kdokoli jiný z jeho generace uvedl do praxe pro výrazové, dynamické a strukturální účely tuto novou koncepci, která měla zásadní význam pro proces tonálního systému.
Arcangelo Corelli si zaslouží uznání za plnou realizaci tonality v oblasti instrumentální hudby. Jeho díla šťastně ohlašují období pozdního baroka. I když úzce souvisí s kontrapunktickou tradicí starověké boloňské školy. S novým jazykem zacházel s působivou jistotou. Na druhou stranu chromatismy jsou v jeho hudbě vzácné, ale disonance jsou poměrně běžné a používají se jako výrazový prvek, i když jsou vždy dobře připravené a dobře vyřešené. Kritici vyzdvihovali také jeho harmonickou integraci a vyváženost mezi polyfonními a homofonními prvky, přičemž polyfonie se vždy odvíjela v tonálním rámci. V jeho díle se vyskytuje množství forem polyfonního vyjádření, z nichž nejčastější jsou fugy, jednoduché kontrapunkty a imitační písmo s motivy střídavě opakovanými různými hlasy.
Corelli sice formu převzal od Alessandra Stradelly, ale dovedl ji k formální dokonalosti a noblese, takže se stala vzorem pro díla takových skladatelů, jako byl Antonio Vivaldi (dokonce Vivaldi byl Corelliho žák a jeho nástupce v paláci kardinála Ottoboniho), Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel. Corelliho práce byly výsledkem dlouhého a promyšleného plánování a byly publikovány pouze po pečlivých a vícenásobných revizích.
Jeho concerti grossi jsou velmi populární. Například část Vánočního koncertu, op. 6 č. 8, je použita v soundtracku k filmu Master and Commander: Odvrácená strana světa nebo film Mandolína kapitána Corelliho.
Arcangelo Corelli se nikdy neoženil a není známo, že by měl jiný milostný vztah než ke svému umění. Jako muž byl plaché, tiché a ukázněné a přísné povahy, ale když pracoval, projevoval se jako energický, náročný a rozhodný. Georg Friedrich Händel, který s ním v Římě udržoval kontakt, zanechal komentář: „Jeho dvěma dominantními vlastnostmi byl obdiv k obrazům, které prý vždy dostával darem, a mimořádná spořivost. Jeho šatník nebyl velký. Obvykle chodil oblečený v černém a nosil tmavý plášť. Chodil pěšky a důrazně protestoval, když ho někdo chtěl donutit, aby jel kočárem.“ Arcangelo Corelli zemřel jako mimořádná a ctěná osobnost 8. ledna 1713 a byl slavně pochován dle svého přání vedle Raffaela v Pantheonu v Římě.