Čas zahlazuje to, co bychom rádi zapomněli, ale také to, co bychom zapomenout neměli. Čím víc nacházím materiály, které se týkají mého táty, tím víc zjišťuji, jak košatá osobnost to byla a jak málo jsem ho vlastně znal. A také, jak krutě si s ním osud zahrál, vždyť jeho životní dráha je docela věrným odrazem proměn české společnosti 20. století.
Miroslav Šmíd, významná osobnost plzeňského hudebního života, by se dožil 10. července 2022 sta let. Narodil se ve Švihově, malebném městečku mezi Plzní a Klatovy. Rodiče pocházeli z Pošumaví, otec Jan se věnoval obchodu, ale k hudbě měl blízko – hrával nám, vnoučatům, na heligonku a zpíval lidové, ale i jarmareční a vojenské písničky.
Když se v tátových pěti letech přestěhovala rodina do Klatov (to již byla na světě mladší tátova sestra Jiřina), začal se malý Slávek učit na housle a současně i hře na violoncello. Už na obecné škole a potom na klatovském reálném gymnáziu také propadl kouzlu sportu, byl zdatným atletem, skákal do výšky i o tyči a několikrát se stal vítězem různých přeborů a soutěží. Hudba však hrála prim – v roce 1936 referuje klatovský tisk, že žák reálného gymnázia Miroslav Šmíd zahrál s velkým úspěchem na akademii v Klatovech vlastní skladbu (Duo pro dvoje housle – druhý interpret není zmíněn). Po přesídlení rodiny do Plzně maturoval v roce 1941 na Masarykově reálném gymnáziu a pokročila také jeho hudební studia. V roce 1941 absolvoval sbormistrovský kurz, soukromě studoval hru na housle nejdříve u Reginy Řehákové a poté u Miroslava Macháčka, skladbu konzultoval s významným plzeňským skladatelem Bohdanem Gselhoferem. V roce 1942 čítá soupis jeho vlastních opusů celkem 39 skladeb.
Okupace přinesla mladým lidem tzv. totální nasazení, nucenou pracovní povinnost. Otce naštěstí postihl jen první stupeň – tzv. prostý nábor, který znamenal vykonávání přidělené práce bez nutnosti odloučení od bydliště, a tak od roku 1941 pracoval jako železniční dělník v Plzni–Koterově. V roce 1942 se stal starostou Dělnické tělocvičné jednoty v Lobzích, kde byl v roce 1944 pověřen dr. Karlem Šindlerem, pozdějším prvním ředitelem plzeňského rozhlasu, zformováním odbojové skupiny z mladých členů jednoty. Vznikla skupina pojmenovaná „Kolo na Střele“, která shromažďovala zbraně, vykonávala různou destruktivní činnost v okolí Plzně a zapojila se do plzeňského povstání – podílela se mj. na osvobozování pivovaru, nádraží či plzeňské vysílačky, v níž od počátku působil táta jako hlasatel až do odchodu na školu do Prahy koncem srpna 1945.
Plzeň povstala 5. 5. 1945 a následující den uvítala americké vojáky. Máma vzpomínala, s jakým nadšením unavené, a přece usměvavé osvoboditele vítali – ačkoliv ještě před necelým měsícem (17. a 18. dubna) zažila Plzeň nejhorší spojenecké bombardování namířené sice na nádraží a Škodovku, ale s ohromným škodami ve městě včetně tisícovky mrtvých. Ve svobodné Plzni se opět začal rozvíjet kulturní život. Už 12. 5. zazněla ve Velkém divadle Prodaná nevěsta (mezi sólisty byl např. E. Haken), zatímco v bývalém německém divadle, nyní nazývaném Malé, bylo zahajovacím představením recitační pásmo „Vykročme levou“ v režii plzeňského rodáka Miroslava Horníčka. 24. 5. se uskutečnil ve dvoraně kina Elektra slavnostní koncert Plzeňské filharmonie řízené Františkem Preislerem st., zazněla Smetanova Má vlast a rozhlas koncert živě přenášel. Divadlo J. K. Tyla se stalo logickou páteří plzeňského divadelního života, doplněnou o amatérskou scénu (v roce 1945 působilo v Plzni 32 ochotnických souborů! – většina však do roku 1953 zanikla a zůstal nově založený soubor Závodního klubu Škoda Plzeň, později ale vznikaly další soubory, jako Propadlo, ČAS a další), v 60. letech se pak objevila další divadla malých forem (Dominik, Dialog, Divadlo pod Lampou) a profesionální Divadlo Alfa (začínali zde např. Marta Kubišová a Václav Neckář), v roce 1966 pak transformované na Divadlo dětí. Hudební scéna se zformovala na základech meziválečných těles. Orchestrální život zajišťovala amatérská Plzeňská filharmonie (založená v roce 1919) s profesionální úrovní, která se v roce 1951 přejmenovala na Orchestrální sdružení – v jeho čele stál od roku 1956 Bohumír Liška, který těleso vedl až do roku 1967 (v roce 1974 bylo zredukováno na Plzeňský komorní orchestr). V rozhlase, který začal svobodnou éru hned v první den povstání jako vysílač Svobodná Plzeň, se po připojení do rámce Československého rozhlasu (1. 7. 1945) v únoru 1946 zformoval Plzeňský rozhlasový orchestr, který měl 32 členů. Zakladatele orchestru a prvního dirigenta Gabriela Vágnera vystřídal v roce 1948 Josef Hrnčíř a v roce 1951 se dirigentem a posléze šéfdirigentem stal Antonín Devátý. Orchestr začal pořádat abonentní koncerty, rozvinula se též činnost komorních sdružení, mezi něž patřily např. Plzeňské kvarteto (1938–1962), Smyčcové kvarteto Čsl. rozhlasu (1954–1961, primárius Jan Brůna), Plzeňské rozhlasové kvarteto (1955–1973, primárius Jan Sedláček), jako sólisté se uplatňovali i plzeňští umělci, např. klavíristé Jindřich Duras, Antonín Brejcha a Karel Friesl, houslisté Miroslav Macháček a Jan Sedláček, akordeonista Jaroslav Vlach a další. Významná byla činnost sborových těles, tři tradiční tělesa Hlahol, Smetana a Hřímalý byla v roce 1954 doplněna rozhlasovým sborem Česká píseň, na pedagogické fakultě vznikl v roce 1966 zásluhou Jaromíra Klobouka výborný Komorní ženský sbor. Také hudební školství pokračovalo v předválečné činnosti, Městská hudební škola B. Smetany (zal. 1920) byla v roce 1961 doplněna konzervatoří, v té době druhou v republice.
V atmosféře svobodného života se i můj otec s rodinnou sociálně-demokratickou tradicí zapojil do „budování nové společnosti“. Na podzim 1945 se přihlašuje na Pražskou konzervatoř, ale současně se zapisuje na Karlovu univerzitu, kde začíná studovat jako hlavní obor hudební vědu a vedlejší obor československé dějiny a filozofii. Obě školy se však nedaly stihnout, a tak musel studium houslí ukončit hned na samém počátku. Na univerzitě navštěvuje přednášky Huttera, Doležila, Kalisty, Nejedlého či Patočky, je aktivní ve studentském životě. Zastává funkci kulturního referenta v koleji 5. května, vede soubor staré hudby „Collegium musicum“ v Polsku na „kulturní brigádě“ Mezinárodního svazu studentstva, je předsedou Pražské studentské filharmonie. Studia ukončuje v roce 1949 státními závěrečnými zkouškami a obhajobou práce o Pavlu Vejvanovském – dle vlastního vyjádření směřoval k disertaci, ale podle vedení katedry v čele s Patzakovou měl jako „uvědomělý soudruh“ zvolit „nějakého pokrokového skladatele“ – to ovšem odmítl a vrhl se do praxe. Už během studií byl hudebním referentem časopisů Svět v obrazech, Pedagogický rádce či Družstevní zemědělské noviny, a také se stal primáriem České muziky národopisného souboru prof. Josefa Vycpálka. Členství ve Vycpálkovcích mu přináší první velké profesionální uspokojení a současně bylo důležité pro jeho budoucí profesní dráhu spojenou také s lidovou hudbou.
Rok 1948 otočil vývoj svobodné společnosti. Politický zápas se v Plzni vyostřil hned v květnu 1948 na proamerických demonstracích, ale nejznámější je velká demonstrace proti měnové reformě 1. června 1953, které se podle některých pramenů zúčastnilo na 20 tisíc občanů, především zaměstnanců Škodovky, tehdy již Závodů V. I. Lenina. Důsledky (vedle stržení sochy T. G. Masaryka) byly samozřejmě kruté, proběhlo celkem 14 základních skupinových soudů, na něž navazovaly desítky dalších individuálních, bylo odsouzeno 242 účastníků demonstrací s průměrnými tresty kolem 1,5 roku. V podnicích včetně kulturních zařízení proběhly důkladné prověrky, které znamenaly nejen vyhození stovek zaměstnanců (jen ve Škodovce bylo potrestáno nejméně 1127 osob, 238 bylo propuštěno, další převedeni na horší práce). Události ale paradoxně též odstartovaly postupné změny v samotné KSČ, musela odstoupit řada vedoucích funkcionářů, kteří „nezvládli“ situaci, navíc v roce 1953 zemřel Stalin a v roce 1956 byl odhalen kult osobnosti.
Otec byl v roce 1949 přijat do hudebně-literárního odboru tehdejšího Československého rozhlasu v Plzni, ale od 1. 4. 1951 byl přeřazen do Prahy jako vedoucí odboru zábavy a smíšených pořadů v pražském rozhlase. Měl na starosti mimo jiné vytváření silvestrovských pořadů, vzpomínal na spolupráci s tehdejší vycházející hvězdou rozhlasové zábavy Jiřím Štuchalem. Stále jej však lákala Plzeň, kde bydlel, měl rodinu (oženil se v roce 1951) a měl své umělecké aktivity, vedl např. mládežnický soubor, který měl malý orchestr a pěvecký sbor.
Rozhlas sídlil po roce 1945 v Plzni na několika místech, ale již v roce 1946 byla vyhlášena architektonická soutěž, v červnu 1947 rozhodl plzeňský národní výbor o stavbě, která byla zahájena hned v říjnu téhož roku podle projektu architekta K. Tausenaua. V dubnu 1951 se do levého, ještě nezkolaudovaného křídla moderní budovy ve funkcionalistickém stylu, nastěhovali první zaměstnanci a v roce 1956 byl rozhlas dostavěn. Bohužel již nikdy nedošlo k dostavbě projektované koncertní síně. V roce 2002 byl objekt včetně pozemku prohlášen za kulturní památku. Je to unikátní stavba, zvuková izolace je řešena dvojitými stěnami, dvě největší studia, hudební a činoherní, stejně jako ostatní studia ve východním křídle jsou nesena sloupy, jako by plula ve vzduchu („plovoucí studia“). Rozhlas byl postupně vybavován špičkovou zvukovou technikou, včetně nahrávacích zařízení.
Miroslav Šmíd zažádal o přeřazení do Plzně v roce 1953 a zakrátko byl jmenován vedoucím hudební redakce plzeňské stanice. Do práce se pustil s velkým nasazením, teoreticky erudován a současně s muzikantským vybavením skladatele a interpreta. Založil Plzeňský lidový soubor, jehož byl prvním dirigentem a zpočátku jediným autorem úprav českých lidových písní. V rámci svého záměru vytvořit v Plzni specializovanou folklorní redakci inicioval v roce 1954 založení pěveckého sboru Česká píseň. Jeho prvním sbormistrem se stal Zdeněk Lukáš, kterého táta přijal do rozhlasu, když ho poznal jako sbormistra vojenského souboru Chopráz (podle vojenského povelu k nabíjení děla). Lukáš na to vzpomínal takto: „Šel jsem se představit tehdejšímu šéfovi panu Šmídovi, a také mu sdělit, že nemám potřebné vzdělání. On mi na to řekl: „Pane kolego, nám nejde o vaše vzdělání, ale o to, co jste udělal. Napsal jste nám hudbu ke třem hrám a s vaším sborem jste natočil několik snímků. Vy nepotřebujete žádné papíry.‘ A bylo hotové. Prvního listopadu 1953 jsem se stal redaktorem hudebního vysílání Československého rozhlasu v Plzni.“
Zdeněk Lukáš mi často říkal, že komponuje především díky mému tátovi, který rozpoznal jeho mimořádný talent a umožnil, aby se vše, co napsal pro PLS, Českou píseň či rozhlasový orchestr, hned natočilo. To, že mohl své skladby okamžitě slyšet, mu prý dalo neocenitelný základ do dalších let. Ve folklorní redakci se postupně objevovaly nové tváře, nejdříve Zdeněk Bláha, který přišel v roce 1955 a stal se jejím vedoucím. Táta se pak začal naplno věnovat rozhlasovému orchestru. V roce 1951 vystřídal Josefa Hrnčíře na postu šéfdirigenta Antonín Devátý, který se s otcem brzy spřátelil (ostatně naše rodiny bydlely v jednom domě nedaleko rozhlasu) a spolu pozdvihli orchestr na profesionální úroveň. Orchestr se rozšířil, začal natáčet a od roku 1954 uváděl abonentní koncertní řady, do nichž otec zval vedle našich předních umělců i zahraniční hosty. Měl na to docela jednoduchou metodu – zajížděl na koncerty Pražského jara a přímo na místě domlouval vystoupení umělců, případně dohodl kooperaci s vedením festivalu. A tak se v Plzni objevovaly takové hvězdy, jako M. Rostropovič, M. Voskresenskij, I. Oistrach, A. Chačaturjan, L. Kogan, V. Wilkomirská, G. Axelrod, Z. Zdravkovič, M. Krantja a další.
V rozhlase mohl táta uplatnit své dirigentské a zejména skladatelské schopnosti – napsal řadu sborových písní s orchestrem, vytvořil mnoho scénických hudeb k rozhlasovým hrám a pohádkám, muzikál Okno do ulice, intenzivně upravoval lidové písně (více jak 150 úprav písní a tanců), které ve své době patřily k nejvíce vysílaným – většina jeho nahrávek však byla později smazána. V 70. a 80. letech, když už měl vstup do rozhlasu a veřejného prostoru zakázaný, se věnoval i dechové hudbě, ovšem už bez většího ohlasu.
V roce 1960 otec z rozhlasu odchází, bylo mu nabídnuto místo vedoucího koncertního oddělení Krajského podniku pro film, koncerty a estrády v Plzni (KPFKE). Myslím, že to byla pro něj pozitivní změna, i když jsem už tehdy cítil, že se mu po rozhlase přece jen trochu stýská. V novém zaměstnání dostal příležitost významně ovlivnit koncertní život nejen v Plzni, ale v celém západočeském kraji. Do jeho pracovních povinností patřily i dnes již „legendární“ přehrávky umělců a uměleckých těles, v nichž byli adepti zařazováni do tříd a podle toho jim bylo umožněno podle tehdejších předpisů účinkování a stanovena výše honoráře. Vzpomínám si, jak si z toho dělal legraci a snažil se („když už to musí být“), aby základním kritériem byly opravdu umělecké kvality a nikoliv společensko-politické otázky typu „Kdo je prezidentem Bulharské lidové republiky?“ Ani v této době, kdy se musel věnovat víceméně úřednické práci, se neodtrhl od živé hudby, především se velmi rozšířila jeho publicistická práce. Jeho recenze jsou dodnes dokladem plzeňského hudebního života té doby, soustředil se zejména na operní, baletní a operetní, později muzikálové inscenace plzeňského divadla. Díky své erudici se bez potíží orientoval v hudební historii, skvěle formuloval. Dokázal objektivně posoudit interpretační kvalitu recenzovaného díla, ale současně dobře věděl, kolik práce se skrývá za nastudováním a snažil se umělce spíše povzbudit a diváky do divadla pozvat. Psal do plzeňské Pravdy i do celostátních periodik a odborných časopisů, měl pravidelné recenzní relace v rozhlase.
Jestliže se v 60. letech omezila jeho spolupráce s rozhlasem, o to více se soustředil na folklorní aktivity. Už v Krajském uměleckém souboru na počátku 50. let byly lidové písně jednou z hlavních součástí repertoáru, ale zásadní byl jeho podíl na založení Souboru písní a tanců Škoda (dnes Mladina) v roce 1954, stal se vedoucím muziky a až do roku 1969 s určitými peripetiemi i jeho uměleckým šéfem. Výrazně se podílel na organizování Chodských slavností v Domažlicích, byla to jeho doslova srdeční záležitost, byl několikrát dramaturgem slavností, připravoval velké reprezentativní programy, podílel se na jejich režii a samozřejmě se Škodováky zde také vystupoval.
Šedesátá léta byla pro plzeňskou kulturu velmi plodná. V plzeňském Divadle J. K. Tyla působila řada vynikajících uměleckých osobností, v operním souboru to byli např. dirigenti Bohumír Liška, Karel Vašata a Jiří Kout, sólisté Věra Soukupová, Karel Spisar, Věra Vlčková, Libuše Márová, Oldřich Černoch, Zdeněk Jankovský, Miroslav Frydlewicz, Karel Křemenák – Plzeň byla nazývána „zásobárnou Národního divadla“. Také Plzeňský rozhlasový orchestr vedle početné nahrávací činnosti (v níž se podle dohody s Prahou zaměřoval zejména na starší českou, ale také na soudobou hudbu) dosáhl řady úspěchů, v jeho čele se objevil Martin Turnovský a poté Bohumír Liška, který v roce 1969 podnikl s orchestrem první velký zahraniční zájezd do Švýcarska s Bachovými Janovými pašijemi. Plzeňský hudební život recenzovali především hudební vědec, autor na 40 odborných publikací (mj. o akustice) Antonín Špelda, patřící již k předválečné generaci, a členové katedry hudební výchovy na Pedagogické fakultě Vlasta Bokůvková a Jaroslav Fiala. Rozhlas hrál i nadále významnou úlohu, v unikátním experimentálním elektroakustickém studiu (založeném v roce 1967) vznikaly skladby oceňované na mezinárodní scéně, které zde tvořili skladatelé Zdeněk Lukáš, Miloš Štědroň, Jan Slimáček, Jan Hanuš, Miroslav Kabeláč, Miroslav Hlaváč, Milan Slavický a další. Nadále se rozvíjela činnost folklorní redakce, kde v legendárním pořadu Hrají a zpívají Plzeňáci účinkoval především Plzeňský lidový soubor složený z profesionálních hudebníků rozhlasového orchestru, úpravy psali a dirigovali dlouholetý vedoucí redakce Zdeněk Bláha, Zdeněk Lukáš, Jaroslav Krček, Jan Málek, Jan Slimáček, Jiří Teml a další.
Šedesátá léta přinesla uvolnění v kultuře i celé společnosti, táta říkal, že se nám nikdy „tak dobře nežilo“. „Pražské jaro“ 1968 přivítal s vírou, že konečně v naší společnosti dostane prostor demokracie, „socialismus s lidskou tváří“. Obrození jsme jako rodina intenzivně prožívali v každodenním sledování televizních a rozhlasových diskusí, milovali jsme Smrkovského, Černíka, Dubčeka. Táta se do obrozovacího procesu aktivně zapojil a když přišel srpen, bylo to ohromné zklamání, oběma mým rodičům se zhroutil sen o svobodném životě a nastala doba boje o holou existenci. První čistky na jaře 1969 otec ještě ustál, vyškrtnutí ze strany nebylo překážkou tomu, aby přešel na post ředitele KPFKE, stál mj. u zrodu plzeňského filmového festivalu Finále. V roce 1970 však byla jeho činnost v roce 1968 znovu podrobena stranické prověrce a bylo shledáno, že Miroslav Šmíd byl jedním z vedoucích „kontrarevolucionářů na poli kultury“ v Plzni. Byl vyloučen z KSČ a s okamžitou platností vyhozen ze zaměstnání. Zbyla jen možnost manuální práce.
Otec se ze dne na den ocitl na plzeňském nádraží jako dělník vykládky vagónů – vzpomínám, jak v mrazivé zimě odcházel v pět do práce, aby kladivem a špičáky dostával zmrzlé uhlí z vagónů. V roce 1972 si udělal topičské zkoušky 3. třídy, působil až do odchodu do důchodu v roce 1982 v papírnách v Plzni–Bukovci. Byl nakonec svým způsobem šťastný – říkal, že si odpracuje svoji šichtu, vydělá slušné peníze a s čistou hlavou může jít domů, žádné schůze, žádný stres, navíc byl v práci oblíbený, spolupracovníci mu říkali pane profesore a vážili si ho. Obdivoval jsem ho, jak se statečně se situací vyrovnal. „Já chci mít vždy za sebou čisto,“ řekl prý jednou svému dřívějšímu souputníku ze Škodováckého souboru. Vím ale, jak ho vnitřně trápilo, že jeho milovaná hudba a kultura jako by šly mimo něj, většina známých se od něj odvrátila, jeho dřívější soudruzi raději přecházeli na druhý chodník, než aby jej pozdravili. Podobným osudem prošla i jeho žena, moje maminka.
„Normalizace“ se v kulturní Plzni projevila podobně jako všude u nás – po potlačení nadějí Pražského jara nastala kocovina. Mnoho umělců a organizátorů z Plzně odešlo či bylo odejito (např. Zdeněk Lukáš nesměl ani řídit sbor Česká píseň), řada z nich skončila v dělnických profesích té nejpodřadnější kategorie. V letech 1969 a 1970 proběhly velké čistky, byli odvoláni „kontrarevolucionáři na poli kultury“: ředitel divadla Rudolf Kubáček, ředitel Parku kultury a oddechu Zdeněk Rýdl a ředitel KPFKE Miroslav Šmíd. Z divadla byli vyhozeni např. režisér a herec Miroslav Doutlík, dirigent Jiří Kout či vynikající šéf výpravy, scénograf Vladimír Heller. I když 80. léta přinesla také nové tváře (v opeře zazářili např. sólisté Miloš Ježil, Zbyněk Brabec, Aleš Hendrych, Zdeněk Harvánek, Lilka Ročáková, Karolina Hromádková a další, v rozhlasovém orchestru dirigenti Vít Micka a Jiří Malát), změny a perspektivy nového rozvoje nabídla až svobodná éra po roce 1989 – jež však současně přinesla i nové, a většinou v opojné atmosféře demokratické společnosti netušené, problémy.
Sametová revoluce 1989 přišla pro tátu již pozdě. Bylo mu 67 let a po rehabilitaci v roce 1990 odmítl nabídnuté posty. Vrátil se pouze k reflektování divadelního života, začal psát pro Plzeňský deník, jeho velkou radostí byla „brigáda“ na místě uvaděče symfonických koncertů v plzeňském Pekle, legendární koncertní síni. Rád chodil na zkoušky před koncerty a dával se do debaty s mnoha sólisty a dirigenty, byl opět ve svém živlu. Na věčnost odešel v roce 2001 v nedožitých 79 letech – dřív, než jsem jej stačil důkladně vyzpovídat…
Miroslav Šmíd byl významnou postavou poválečného kulturního života v Plzni a Západočeském kraji. Byl „odejit“ ve svých 48 letech, na vrcholu životních sil, nabitý neocenitelnými zkušenostmi a pln elánu svoji profesní erudici a osobní zaujetí nadále věnovat Plzni a své lásce – hudbě a kultuře. Jeho jméno mělo být po roce 1970 zcela zapomenuto – téměř ve všech později vzniklých pracích o kulturním životě v Plzni, o rozhlase, ve slovníkových heslech, v diplomových pracích není zmíněno buď vůbec, nebo jen zcela okrajově (např. v nové výpravné třídílné publikaci Dějiny města Plzně s ohromným rozsahem 3000 stran se jméno Miroslav Šmíd vyskytuje pouze jednou – je to člen plochodrážního týmu, který v roce 1963 získal stříbrné medaile na mistrovství světa…).
Miroslav Šmíd byl životním optimistou. Byl čestný, zásadový, ze svých ideálů neustupoval. Jeho životní dílo je rozsáhlé a mnohostranné. Měl zásadní význam pro organizaci a rozvoj hudebního vysílání plzeňského rozhlasu a výrazně se podílel na organizaci plzeňského a západočeského kulturního života v 50. a 60. letech 20. století, z řady jeho činů dodnes plzeňský kulturní život žije. Je čas jeho význam v dějinách našeho hudebního života objektivně posoudit a rehabilitovat.
