[block background=“#e5e5e5″]U příležitosti nadcházejícího koncertu souboru Collegium 1704, na němž 30. prosince v pražském Rudolfinu zazní Hudba ke královskému ohňostroji HWV 351 Georga Friedricha Händela, jsme oslovili kurátorku hudebního archivu Arcidiecézního muzea Kroměříž, aby čtenářům Harmonie přiblížila fenomén dvorských slavností 17. a 18. století. Tyto nezřídka velkolepé inscenované produkce se totiž na předních evropských dvorech těšily velké oblibě. (redakce)[/block]
Pořádání dvorských slavností ve formě organizované dvorské zábavy dosáhlo svého vrcholu, co do pompéznosti i finanční nákladnosti, nepochybně za vlády barokních panovníků Leopolda I. a Ludvíka XIV. Z pohledu současníků představoval dvůr francouzského krále Ludvíka XIV. vzor hodný následování. Svou okázalostí však nezůstával pozadu ani vídeňský dvůr Leopolda I., který neváhal na pořádání okázalých slavností a performancí vynaložit nemalé prostředky.
Produkce festivit a dvorských slavností byla spojena s událostmi, které vybočovaly z běžného rámce a každodenní rutiny dvorského života. Mezi tyto události patřily pravidelné oslavy narozenin či jmenin členů panovnické rodiny, příležitostné festivity jako například svatební oslavy, narození potomků, nástupy na trůn, holdovací cesty, oslavy vítězství a uzavření mírových smluv. I přes svou nákladnost přinášely tyto velkolepé akce v nelehkých dobách panovníkovi i šlechtě příležitost k sebeprezentaci, demonstraci moci a výsadního sociálního postavení. Soupeření v okázalosti performancí mezi habsburským a francouzským dvorem kromě toho odráželo mocensko-politické události. A právě vynakládání ohromných finančních částek a četnost slavností na císařském dvoře mělo podpořit nároky Leopolda I. na španělské dědictví a tím překonat jeho hlavního rivala Ludvíka XIV. Nicméně, nutno podoktnout, že tradice organizovat okázalé dvorské slavnosti a oslavovat význačné dny nebyla pro šlechtu žádnou novinkou. Vídeňský dvůr za vlády Leopoldova děda Ferdinanda II. a jeho choti Eleonory I. Gonzagy našel zalíbení v pořádání hudebně dramatických představení. Jejich četnost a velkolepost se ještě více rozvinula s nástupem Ferdinda III. a jeho manželky Eleonory Gonzagy-Neverz.
Příležitost vyniknout dostal Leopold I. na přelomu roku 1668 a 1669 při oslavách uzavření sňatku s mladičkou španělskou infantkou Markétou Terezou, který znamenal i tolik žádanou legitimizaci nároků na španělské dědictví. V rámci téměř tříměsíčních nepřetržitých oslav se uskutečnila 24. ledna 1667 vůbec nejnákladnější performance pod širým nebem, koňský balet La Contesa dell’aria e dell’aqua (v něm. překladu Sieg-Streit dess Lufft und Wassers). Pouze pro toto představení byly zkonstruovány impozantní a důmyslné dekorace, angažováno na 200 instrumentalistů a zpěváků. Vokální části zkomponoval císařský kapelník Antonio Bertali (1605–1669) na libreto Francesca Sbarry (1661–1668). Hudbu ke koňskému baletu složil koncertní mistr Johann Heinrich Schmelzer (1620/1623–1680) s podílem samotného císaře. Jen pro tuto příležitost byli najati Alessandro Carducci (činný 17. století) a Carlo Passeti (1639–1696), kteří měli již z realizací tohoto typu performancí zkušenosti z Florencie a Parmy. Celou produkci navíc prodražila i volba venkovního prostoru v zimním období, kdy sníh a déšť poškodily kostýmy a některé kulisy, takže se repríza baletu mohla konat až na konci ledna. Náklady na představení se tak vyšplhaly na neuvěřitelných 939 000 zlatých. Díky podrobnému oficiálnímu popisu Francesca Sbarry jsme dnes schopni rekonstruovat alespoň vizuální stránku celého představení, protože Bertaliho partitura se nedochovala. Schmelzerův hudební doprovod ke koňskému baletu, stejně jako jeho grafický záznam, byl dokonce součástí tištěného popisu slavnosti (La Contesa dell’aria e dell’aqua / Sieg-Streit dess Lufft und Wassers, Wien 1667).
Festivity a další doprovodné performance tvořily hlavní pilíř pomyslného chrámu, který ztělesňoval habsburský rod. Císař s plnou podporou císařovny a rodiny byl ztělesňován jako pevný a nedostižný vládce, který na svých bedrech nese celý osud říše. Na první pohled se sice může zdát, že se jedná o pouhou veřejnou a spontánní oslavu panovníka. Celý mechanismus byl natolik složitý a promyšlený, že se do něj zapojili dvořané, skladatelé, libretisti, choreografové, scénografové, kapelníci, taneční mistři, hudebníci a tanečníci, výtvarníci a malíři kulis. Neopomenutelnou roli v šíření povědomí o síle a stabilitě habsburské říše sehráli také kreslíři, rytci, tiskaři a nakladatelé, kteří šířili zprávy o dvorských událostech po celé Evropě a postarali se o medializaci výjimečné události. I z těchto důvodů, byly popisovány festivity velmi podrobně, včetně bohaté obrazové přílohy s výčtem účastníků z řad šlechty.
K propagaci mnohých oslav napomohla i účast všech vrstev obyvatelstva, nikoli jen úzkého okruhu Leopoldových dvořanů. Velmi důležité je vnímat tento typ organizované dvorské zábavy nejen jako organismus, na jehož konci stála událost propojující výtvarnou, hudební a taneční složku, ale také jako prostředek k prosazování politických cílů. Především k demonstraci mocenské převahy a stability říše v době, kdy Evropa procházela nelehkým obdobím po třicetileté válce, čelila turecké expanzi, povstání v Uhrách a morové epidemii.
Ať již byla podoba barokních performancí jakákoli, ústředním a jednotícím prvkem byla hudba. Pro reprezentační účely habsburské dynastie nejlépe vyhovovaly hudebnědramatické formy, označované v tomto období jako dramma per musica či dramma musicale. V postním čase pak využívali především sepolcra s pašijovou a starozákonní tematikou. Specifickým žánrem se stala víceaktová festa teatrale, která propojovala jevištní akci s hudbou natolik, že můžeme hovořit spíše o druhu dvorské divadelní slavnosti. Neznámější příklad představuje festo teatrale Il Pomo d’oro na libreto Francesca Sbarry, které se skládá z úvodní instrumentální symfonie, prologu a pěti dějství o proměnlivém počtu různě dlouhých scén (66 výstupů a 23 scénických obrazů). Rozsah této slavnosti tak převyšuje pouhé hudební drama, má být oslavou slávy habsburského dvora a demonstrací stability pro celou Evropu.
Hudebně dramatický provoz se odehrával nejen uvnitř šlechtických sídel, ale prostupoval i do venkovního prostředí. K tomu účelu se využívaly zahrady, zahradní divadla a vodní plochy, které umožňovaly využití světelných efektů a iluminací. Mimo komornější skladby typu serenata, určených spíše pro venkovní prostředí, se těšily všeobecné oblibě právě ohňostroje. Ve spojení s hudbou pak vznikaly alegoricky vystavěné scénické obrazy, jejichž složitost a délka souvisela s movitostí zadavatele. Na habsburském dvoře jich pořádali hned několik a jejich realizaci povětšinou svěřovali dvornímu ohněstrůjci Johannu Jakobu Köchlovi (1629–1680). Při oslavách druhého sňatku Leopolda I. s Klaudií Felicitas byl vypraven před branami Hofburgu dne 19. listopadu 1673 tříaktový ohňostroj, který měl vyvrcholit odpalem tří raket, z nichž každá měla vážit 50 kg a celkově mělo být odpáleno 460 rachejtlí a petard. Následně pak vyšel tiskem soubor rytin s popisem jednotlivých scénických obrazů. O tři roky později byl na témže místě alegorickým ohňostrojem oslavován Die Fackel des Prometheus (Le Face di Prometeo) císařův třetí sňatek s Eleonorou Magdalenou Teresou. Dle popisu ohňostroje pak můžeme odhadnout, že Köchl použil pro scénu necelých pět a půl tisíce raket, ohnivých koulí a světlic. Ať se však jednalo o pořádání nákladných festivit nebo dvorských zábav, byly využívány jasně srozumitelné výrazové prostředky. Další skutečností je, že díky podpoře, která se dostávala umění a vědě, došlo k obecnému rozvoji kultury.
Od pořádání dvorských slavností a festivit takovýchto rozměrů sice postupně evropští panovníci upouštěli, objevují se však i jisté záblesky připomínající časy velkých veřejných slavností. Když roku 1749 probíhaly oslavy ukončení války o rakouské dědictví a uzavření míru v Cáchách, složil pro tuto příležitost Georg Friedrich Händel svoje nesmrtelné a obdivované dílo – Music for the Royal Fireworks (Hudba ke královskému ohňostroji) HWV 351. Samotná produkce se sice potýkala s nemalými technickými problémy, ale hudba se stala nesmrtelnou. Dne 30. prosince v pražském Rudolfinu se naskytne možnost tuto skladbu opět slyšet v rámci koncertu Collegia 1704 pod vedením Václava Lukse.
