Ve věku 88 let zemřel v pátek 5. července lékař Josef Koutecký, který v 60. letech založil v Československu dětskou onkologii. Pan profesor Koutecký byl zároveň velkým znalcem a milovníkem dobré hudby, o níž publikoval, mimo jiné v Harmonii. Toto je poslední esej, kterou pro nás napsal, vyšla v H 5/2018 (red.)
Hudba tvoří takovou harmonii,
že se k vám nakloní sám Bůh a řekne vám ano.
Hudba je zázrak…
najednou se dotkne nebe; obklopí vás jiný svět.
A když je jiný svět blíž,
když slyšíte jeho kroky, něco se ve vás ozve,
jste tišší, klidnější, vyrovnanější.
Osho
Považuji za vhodné uvést fejeton o fenoménu dotyku hudby obecnou úvahou o fenoménu dotyku, protože běžně užívaný význam slova dotyk, dotyk ruky někoho nebo něčeho je nesmírně omezený. Význam slova dotyk tuto představu neuvěřitelně přesahuje. Proto jsem rozšířil význam dotyku na fenomén dotyku, to jest z filosofického pohledu na pojem zahrnující veškeré smyslové vnímání a jeho prostřednictvím získávané skutečnosti a zkušenosti. Dotyk je všemi smysly – zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí – vnímaný pocit přenesený do vědomí. To znamená, že veškeré vztahy člověka jsou utvářeny smyslovými dotyky. Nepřetržitě se svými smysly někoho nebo něčeho dotýkáme, aniž bychom si to většinou uvědomovali, nebo jsme někým nebo něčím dotýkáni. Vyřazením kteréhokoliv z těchto dotyků se stává život více nebo méně hodnotný.
Všechny dotyky spoluurčují charakter a hodnotu života a člověka od narození po smrt. Ten nejčastěji vnímaný tělesný dotyk od narození mezi dítětem a matkou, přes pohlazení a náruč rodičů, podání ruky při setkání a při stisku ruky stvrzujícím slib v dospělosti (býval závazkem platným víc než současná notářská smlouva), při objetí a polibku milenců, manželů i starců a tak dál a dál (tělesných dotyků je nespočet) až po dotyk zavírající oči zemřelému. Nejsou to však jen ruce, které se dotýkají. Jsou dotyky jiných částí těla. Vzpomeňme slov Rostandova Cyrana z Bergeracu:
V jádru svém co políbení jest?
Kus přísahy je v tom a určitější zvěst
a vlídné přiznání, jež lásce přijde vhod,
a v slově milovat růžový na i bod,
to sladké tajemství rtům dáno místo uchu,
to věčnosti je mžik (…)
Dopad tělesného dotyku často převyšuje jeho dotyk psychický a spirituální. Takový dotyk probouzí, rozněcuje, konejší, vnáší radost, spokojenost a klid. Nejsou ovšem jen dotyky láskyplné. Jsou i dotyky chladné, lhostejné, bezcitné a dotyky smrtící. Vnímaný dotyk je sdělením. Může navodit pocit blaha i zamrazit. Může být „dotykem kouzelného proutku“, ale právě tak se nás může „dotknout smrt“.
Jedním z nejdůležitějších dotyků člověka je slovo. Od prvního slova vyřčeného malým kojencem po slovo, které dovede navodit radost, spokojenost, radu, povzbuzení, účast a konejšit, ale také ublížit, poranit, urazit, uškodit a zničit. Dotyk slova je všemocný.
Existují ovšem i nesčetné jiné dotyky než dotyky člověka s člověkem. Šíře dotyků je neomezená. Dotýkáme se všeho živého i neživého a vším živým i neživým jsme dotýkáni. A všechny ty dotyky mohou (ale u necitlivého jedince nemusí) působit na psychiku. Z živého dominují dotyky se zvířaty, ale rádi se dotýkáme rostlin – květů, kapradin a mechů, listů a stromů. A z přírody neživé – kdo by se rád nedotýkal skal a kamenů. Všemocná příroda se nás dotýká vánkem, větrem, kapkami deště, sněhovými vločkami, vodami a slunečními paprsky. Jak by bylo možné obejít se bez všech těch dotyků, které bez rozdílu všechny mají pro vnímavé jedince význam duševní (psychický) a duchovní (spirituální).
Stejný dopad má i dotyk předmětů. Dítě se s láskou dotýká hraček, řemeslník svého nářadí, hudebník strun nebo kláves, malíř štětce a sportovec svého náčiní. Osobní, rukou psaný dopis pramení v myšlence, která se dotykem ruky s perem dotýká papíru dotýkaného rukou. Takový dopis je pro mne projevem osobního vztahu, dotykem. I sběratelé se s láskou dotýkají předmětů své vášně. Nemusí to být starožitnosti, ale my všichni se dotýkáme předmětů rodinné minulosti, těch, kterých se dotýkali naši nejbližší i naši předkové. Dotyk s nimi vzbuzuje dotyky vnímané ostatními smysly.
Dotyky všech smyslů vyjadřuje překrásná báseň Jeana-Arthura Rimbauda Skříň.
To je ta stará skříň s vyřezanými pásy,
má velmi dobrácké a milé vzezření
je pootevřená a čpí jak staré časy,
když lije do stínu své vonné koření.
Je plna směsice, dělí se na přihrádky,
jež voní příjemně a okouzlují zrak,
nad svazkem kraječek jsou babiččiny šátky,
na nichž se třepotá namalovaný pták.
Člověk tam objeví kadeře bílých vlasů,
portréty, uschlý květ a zbytky polních klasů
s vůní, jež mísí se s vůněmi ovoce.
Ty skříni z dávných dob, co vše se v tobě beře!
Znáš tisíc pohádek a kvílíš divoce,
když otvírají se tvé velké černé dveře.
(Přebásnil Vítězslav Nezval)
Báseň vyjadřuje dotyky všech smyslů – vždyť vůně ovoce snadno vyvolá i jeho chuťový vjem. A divoké kvílení skříně je zvuk, který zušlechtěn v tón je základem veškeré hudby, harmonie tónů.
Dotýkání bez dotyku. Mít schopnost vnímat hudbu je požehnáním. Dokonale o tom přesvědčuje Lorenzo Jesiku v Kupci benátském slovy:
Nic není hrubé, tvrdé, vzteklé dost,
aby to hudba nedovedla změnit.
Člověk, co nemá v sobě milost hudby,
jehož se netkne soulad krásných tónů,
je schopen zradit, vraždit, krást a plenit
a jeho duch je ztemnělý jak noc,
podsvětí černé vládne jeho touhám.
Ať nevěří mu nikdo. Slyš tu hudbu.
Tím jsem dospěl k vlastnímu tématu úvahy – fenoménu dotyku hudby. Hudba se nás dotýká celý život, při všech možných situacích a já bych to nedokázal vyjádřit lépe než náš slavný chirurg Jaroslav Arnold Jirásek, velký milovník hudby: „Hudba naléhá jít za pravdou, přátelstvím, láskou, dobrotou a spravedlností. Vždyť hudba je zamyšlením nad životem a smrtí, nad lidským údělem, nad smyslem našeho počínání, nad věčnou touhou po štěstí a snahou proměnit svět ve svět lepší. Hudba nás vrací do dětství a dospívání, dává nám vzpomínat, mluví v zamilovanosti i v loučení, pomáhá překonat životní krize a násobí jasný životní pocit. Bez hudby se nedá žít, den bez ní je chudší.“
Fenomén hudby je protiváhou fenoménu moderního uspěchaného života, v ní jako by se spěch světa zastavil. Snad proto, že je nejnehmotnějším projevem lidského ducha, výhradní mluvou citu. Je citem vyvolaná a zpětně na cit působí. Je čistá a tajemná, je neuchopitelná.
Mezi veškerým uměním je fenomén hudby jedinečný a zvláštní. Všechny ostatní formy umění „znásilňují“. Próza, poezie, drama, film, obraz, socha, architektura. „Znásilňují“ slovem, dějem, obsahem, tvarem, barvou. Neumožňují vytvořit si vlastní, od představy autora zcela odlišnou představu.
Hudba naopak skýtá možnost absolutně subjektivního vnímání. Každý si může při jejím poslechu představovat, co chce (s určitými malými výjimkami), nezávisle na tom, pod jakým vlivem, s jakým záměrem a za jakých okolností ji skladatel tvořil. Jedinečnost v subjektivním vnímání hudby je totožná s jedinečností každého jedince. K tomu se skýtá možnost vlastní představu vnímání měnit. Je to dokonce přirozené. Dotyk pozdních Beethovenových kvartetů v mládí bývá odlišný než v pozdním věku. Ostatně tak to bývá se vším. Výstižně se o tom vyjádřil – o hudbě také – Viktor Fischl: „Až teď (ve stáří) se dívám a vidím všechnu krásu i nejmenšího zázraku. Třeba kapku rosy na stéblu trávy. Až teď dovedu opravdu naslouchat hudbě. Až teď slyším všechnu radost ve zpěvu ptáků a všechen mír v bublání potoků a šepotu listí. Až teď dovedu opravdu vychutnat vůně, o nichž vím, že mi je vánek už jistě mnohokrát nepřinese.“
Fenomén hudby mi připomíná život. Jak nenávratným plynutím, pestrostí, zvraty, variacemi, měnlivostí tempa a barvy tónů. Hudba může být domovem, útočištěm, vírou a nadějí života. Když ji poslouchám, mám občas jakési nutkání ji uchopit. Někdy se mi to nepodaří, protože hudba neprozradí svoje poslední tajemství. Někdy cítím dotyk hudby jako zvláštní bolest, ale ta bolest je úlevná. Pomáhá. Zjemňuje naše životy, malichernosti z nich mizí. Když se díváme na „všechny krásy světa“, prolíná se do pocitů krásy hudba, a naopak když slyšíme hudbu, vyvolává v našich myslích představy a vzpomínky nejrůznějších významných okamžiků našich životů a prožitků.
Milovníci hudby jsou vlastně sběratelé, sběratelé krásných okamžiků. Stále znovu prožívají rozkoš hlubokého dojetí. Sbírání krásných okamžiků přináší harmonii ducha a vede k jeho aristokracii. Vzpomínky v našich sbírkách krásných okamžiků připomínají konejšivou minulost, jsou bludištěm vlastní minulosti a loutkami nenávratna. Přináší radost, která se objeví vždy tam, kde člověk vkročí do bezčasového vědomí. Tehdy se dostává do stavu blaženosti. Hudba nám vždy dává, oč ji požádáme. Zapomnění i vzpomínku, odvahu a vůli, schopnost dívat se zpříma na život, porozumět životu a přes mnohé trampoty, které život přináší, ho milovat.
V eseji o fenoménu dotyku hudby nelze zapomenout na prostředníky přenosu hudby – na hudební nástroje. Nezaujímá nás jen jejich výtvarná krása, ale zejména barva tónů, které z nich proudí. Všechny jsou krásné, ovšem mezi všemi vzbuzují největší obdiv staré smyčcové nástroje. Je zajímavé, že jejich tóny zní v rukách virtuosů dodnes nedostižně. Jejich dotyky fascinují ty, kteří mají příležitost na ně hrát, i posluchače. I o nich platí, že není dotyk jako dotyk. Jejich pohnutou historii líčí dojemně báseň Antonína Sovy Stará viola:
Tvé zvuky hluboko já v srdci nesu,
ty stará violo, mně nad vše milá –
tvé tiché vibrace i bouř,
v níž síla, i žal tvé hloubky, plný snů i děsů…
Tvé dřevo ze starých je lesů,
kde kůra shnilá plná hmyzu byla,
kde z korun pára lunou plála bílá
při hudbě cvrčků v moři trav a vřesu.
Tvé dřevo rostlo s červánky a zlatem
a s vůní par a s nachem orchidejí
a s tancem vil, s jich tajemnými reji.
A teď, jak smyčce dotkne se tě chvatem,
hned vzpomínky tvých strun, tvé duše křísí,
– že vracíš vše, co vdychovalas kdysi.
Samozřejmě je toho více, ale jen tato báseň sama dokládá, jaký význam mají nástroje v celistvém pohledu na fenomén dotyku v hudbě.
A je ještě jedna okolnost, která je sama dotykem, ale dotyk hudby může umocnit nebo zeslabit. Je jím prostředí, ve kterém hudbu posloucháme. Bylo by na samostatnou úvahu se o něm zmínit. Sehrává ve fenoménu dotyku hudby podstatnou úlohu. Na ní už místo nevybylo.
Omlouvám se za to, že jsem, možná k údivu čtenářů, použil v textu několik básní. Ponoukla mě k tomu zase báseň, respektive jedna strofa Jaroslava Seiferta:
Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.
Ta láska patří člověku, ale není to jen láska jednoho člověka k druhému. Ona totiž hudba je svými dotyky také láskou. Velikou a věrnou. Buď pochválen fenomén dotyku hudby. Patří k nejmilejším a nejmocnějším.
(Autor věnoval esej 25. výročí HARMONIE. Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. – český lékař, chirurg a zakladatel dětské onkologie v Československu. Po sametové revoluci zastával čtyři funkční období post děkana 2. lékařské fakulty UK, v mezidobí byl prorektorem Univerzity Karlovy v Praze. Člen umělecké rady Českého spolku pro komorní hudbu. Napsal stovky vědeckých prací a několik skvělých esejistických knih. V roce 2010 obdržel hlavní Národní cenu projektu Česká hlava za celoživotní dílo a výzkum v oboru dětské onkologie. V roce 2015 převzal Cenu Neuron za přínos světové vědě v oboru medicína. – red.)
