V roce 1862 se Christian Gustav oženil s o dvacet let mladší Marií Charlottou Borgovou a o rok později se jim narodila dcera Linda Maria. Osmého prosince 1865 pak přišel na svět syn, kterého pokřtili Johan Julius Christian, ale oslovovali ho Janne. Za tři roky se jeho otec pravděpodobně nakazil od nějakého svého pacienta tyfem, kterému rychle podlehl. Malému chlapci zůstala na otce živá vzpomínka – ve třech letech prosíval matku, aby ho učesala tak, jako se česal Christian Gustav. V dospělosti si však pamatoval jen to, jak sedával otci na klíně a prohlížel s ním knížku se zvířátky. Ke vzpomínce patřila i vůně cigarety.
Po smrti otce musela vdova, Maria Charlotta vydražit dům a odstěhovat se s dětmi (když otec zemřel, čekala třetí dítě) ke své matce. Kromě nevelké vdovské penze, která nestačila pokrývat náklady na domácnost, měla příjem z pronájmu plachetnice. Kapitánem lodi byl Sibeliův strýc Johan. V dospělosti našel jeho synovec v pozůstalosti svazek navštívenek, na něž si strýc nechal vytisknout své křestní jméno ve francouzské podobě. Toto byla také inspirace pro jeho umělecké jméno Jean, které začal namísto svého na začátku své umělecké kariéry používat.
Sibeliův otec rád zpíval a hrál na loutnu, matka zase na klavír. Janne byl tedy od malička v kontaktu s hudbou. V raném dětství se rád schovával pod klavír u své babičky z otcovy strany, k níž jezdívali na prázdniny do Loviisy. V duchu si propojoval určité melodie, které slyšel hrát, s barevnými pruhy na látkových kobercích. Když mu bylo pět let, začal na klavír vybrnkávat první melodie. V sedmi letech ho matčina sestra, teta Julia, začala učit hrát na klavír. Malý Janne ale neměl pochopitelně trpělivost s cvičením etud, a raději si volně improvizoval podle své fantazie.
Jeho velké hudební nadání se začalo výrazně projevovat v období okolo devíti – desíti let. Vzpomíná, jak tehdy slyšel hrát na koncertě nějakého harfistu a zpaměti pak doma zahrál části z jeho programu. V roce 1875, tedy ve svých deseti letech, napsal svoji první skladbu – Kapky (Vattendroppar). Tehdy bylo zvykem psát pro housle a klavír, ale Janne zvolil obsazení housle a violoncello.
Školní docházku nejprve absolvoval v přípravné škole se švédským vyučovacím jazykem. Na podzim roku 1876 ho přijali na lyceum v Hämeenlinně, které bylo v kraji vyhlášené a vyučování probíhalo ve finštině. V Sibeliově rodině, jakož i v rodině jeho babičky v Loviise se mluvilo švédsky. Navštěvovat lyceum tedy byla příležitost, jak se naučit finštinu. Spřátelil se tam s Walterem von Konowem, jehož otec byl plukovníkem. Janne se rád toulával v lese, který rodina jeho přítele vlastnila, a zvuky a vůně přírody velmi podněcovaly jeho fantazii. Odjakživa měl pozoruhodnou schopnost přírodu citlivě vnímat. S Walterovým otcem rád v létě chodíval na procházky okolo jezera Vanajavesi. Při plavbě plachetnicí kolem souostroví na jihozápadním pobřeží Finska stával s houslemi na přídi lodě a „představoval si, že mu moře naslouchá“.
V dětství nejraději četl pohádky od Zacharia Topelia, jednoho z významných finských spisovatelů a také od Hanse Christiana Andersena. Později ho zaujaly Björnsonovy povídky a August Strinberg. Nejsilnější čtenářské zážitky z dětství však měl ze švédské poezie. Jeho oblíbenými autory byli: Johan Ludvig Runeberg, Karl August Tavaststjerna, Viktor Rydberg a další. Z mytologie ho inspiroval především Homér a finský národní epos Kalevala.
Pozoruhodná byla jeho povaha. Rád se se spolužáky smál, ale také posmíval. Nebyl ale zlomyslný nebo nezdvořilý. Často se jeho nálady měnily od nespoutané bujarosti až po hlubokou sklíčenost. Při vyučování býval mnohdy zasněný. Ve čtrnácti letech se naučil hrát na housle pod vedením vojenského kapelníka Gustafa Levandera. „Housle si mě dočista podmanily. Od té doby bylo po deset let mým nejvroucnějším přáním, největší ctižádostí stát se houslovým virtuózem.“ Velkou zálibou se mu stala komorní hudba. Se svými sourozenci vytvořil trio – Janne hrál na housle, sestra Linda na klavír a nejmladší bratr Christian na violoncello. Na domácích hudebních večírcích hrávali hudbu vídeňských klasicistů. Janne pro sebe i sourozence skládal komorní skladby. Stylově jsou právě blízké vídeňskému klasicismu, ale postupně se objevují romantické črty. Naneštěstí se tyto kompozice ze školních let ztratily, a ty, které byly nalezeny, mají dataci nejistou. Sibeliovým větším dílem z tohoto období je Sonáta pro housle d moll.
Když na jaře roku 1885 odmaturoval, přihlásil se na matematicko-fyzikální fakultu Helsinské univerzity. Ta byla odrazovým můstkem ke studiu lékařství. Potom si to ale rozmyslel a začal v září studovat práva. Zároveň se zapsal na hudební konzervatoř, kterou založil Martin Wegelius a hlavní předmět zvolil hru na housle. Se svým velkým talentem od začátku vzbuzoval ve škole pozornost a díky Wegeliovi se seznamoval s hudební teorií. O rok později zanechal studia práv, ale také se vzdal myšlenky stát se houslovým virtuózem. Příčinou byly jeho ne příliš pevné nervy a veliká tréma při vystupování. Od roku 1887 přibylo do jeho výuky i komponování pod vedením Martina Wegelia. Zpočátku si bral za vzor Griega a Čajkovského. Wegelius byl znám svou vášní pro Wagnera, kterou přenášel i na své žáky. Sibelius hrál na housle ve smyčcovém kvartetu školy, a když jeho mladší bratr Christian přišel do Helsinek studovat medicínu, založili si kvarteto vlastní. Každý týden se scházeli a hráli ve vilce, kterou měla matka Maria Sibeliová pronajatou.
Zpočátku se Sibelius stýkal s lidmi ze švédsky mluvícího prostředí, ale ke konci studia se dostal do finských kruhů. Spolužák Armas Järnefelt, budoucí skladatel a výborný dirigent, ho představil své rodině. Jeho sestra Aino se později stala Sibeliovou manželkou. Byla velmi půvabná a měla také umělecké nadání – překládala do finštiny Maupassantovy novely a uveřejnila v novinách několik svých povídek.
Sibeliův skladatelský debut v Helsinkách se odehrál na jaře 1888, kdy byla na konzervatoři provedena s velkým ohlasem jeho kompozice Téma a variace cis moll pro smyčcové trio. O rok později absolvoval se Smyčcovým kvartetem a moll. Hudební kritika ho reflektovala s nadšením. Na premiéře byl také přítomen Robert Kajanus – o devět let starší skladatel, který vycítil, že Sibelius od této chvíle zaujal nejvyšší místo mezi finskými skladateli.
Důležitou osobností pro mladého Sibelia byl také Ferruccio Busoni. V Helsinkách se ocitl na doporučení Huga Riemanna a ve Wegeliově hudební škole získal místo učitele klavíru a mezi žákem a učitelem se vyvinul přátelský vztah.
Na radu Martina Wegelia odešel Sibelius na podzim 1899 do Berlína a pokračoval ve studiu kompozice u slavného a přísného pedagoga Alberta Beckera. V Berlíně se také seznámil s Wagnerovými operami. Navštěvoval i koncerty s beethovenovským programem dirigovaným Hansem von Bülow. Když hostoval v Berlíně Robert Kajanus a dirigoval s Berlínskými filharmoniky svoji symfonii Aino, Sibelia dílo velmi uchvátilo. „Symfonie Aino mi otevřela oči a já jsem si uvědomil, jak překvapující množství témat pro hudební ztvárnění poskytuje Kalevala.“
Sibelius se v Berlíně účastnil bohémského života, stýkal se s umělci ze severských zemí a přátelil se dále se spisovatelem Adolfem Paulem, kterého znal už ze studentských let z Helsinek. V pozdějších letech života se do Berlína často vracel – ať už dirigovat svá díla nebo na schůzky s nakladateli.
Bohémský život znamenal finanční problémy a Sibeliova rodina dostávala od něj často telegramy s prosbou o zaslání peněz. Naštěstí přišel do Berlína Busoni a Sibeliovi pomohl se vzchopit a doporučil mu studium ve Vídni. Společně také podnikli cestu do Lipska a Sibelius složil Klavírní kvinteto g moll.
V létě 1890 Sibelius přicestoval do Ähtäri ve středním Finsku, kde trávila léto rodina Aino Järnefeltové. V září Sibelius Aino, dceru generála, požádal o ruku a ona souhlasila. Poté odejel studovat do Vídně a s Aino byl v kontaktu po dva roky hlavně korespondenčně. „Piš mi finsky – je to, jako kdybych poslouchal finské melodie.“ píše jí v dopise z 24. prosince. O dva dny později uvádí v dalším psaní: „Usilovně čtu Kalevalu a finsky rozumím už o mnoho lépe. Pasáž o vzniku kantele (vznikl nástroj ze zármutku!) je velkolepá. Podle mě je Kalevala docela moderní. Je to čistá hudba, téma a variace na ni. Děj je vždy podřízený náladě; bohové jsou lidé…“
V mnohých dopisech zaslaných Aino plánoval jejich společnou budoucnost a v roce 1892 pak uzavřeli sňatek v Maxmo. V roce 1904 se usadili se natrvalo v Ainole u jezera Tuusula poblíž města Järvenpää. Svůj dům Sibelius nazval podle jména manželky. Měli spolu šest dcer: Evu, Ruth, Kirsti (která zemřela ve dvou letech na břišní tyfus), Katarinu, Margaretu a Heidi.
Krajina kolem vily Ainola byla a je velmi malebná. Dům stojí dodnes uprostřed lesů, u jezera Tuusula a kolem se prostírá velmi tichá atmosféra. Změna způsobu života byla pro Sibelia důležitá. Zde byl obklopen přírodou a nacházel v ní inspiraci pro svou tvorbu. Ale často musel jet také do Helsinek vyřizovat záležitosti okolo svých dluhů, a to přinášelo do vztahu s Aino určité napětí. Sibelius byl znám svým hýřivým životem, a tak se stávalo, že chyběly v domácnosti prostředky. Situaci uměla řešit jeho žena Aino, která pocházela z bohatých kruhů. Když se ovšem stalo, že zcela došly finanční prostředky a ona našla na stole lístek se Sibeliovým vzkazem, že odjíždí a věří, že Aino si opět bude vědět rady, došla jí trpělivost. Když se Sibelius po čase vrátil domů, dokázala s ním dlouhé měsíce nemluvit.
Sibelius měl velkou zálibu v kouření doutníků. To se mu málem také stalo osudným. V roce 1907 mu byla diagnostikována rakovina hrdla a teprve po mnoha neúspěšných operacích se podařilo nádor odstranit. Vypráví se, že v dobách jeho velké slávy, mu lidé posílali darem ze zahraničí nejrůznější doutníky. Stačilo prý uvést v adrese jen jeho jméno a zemi a balíček došel.
Tvůrčí období po operaci jeho životopisec Erik Tawastrjerna nazývá „chmurné“. Sibelius byl často nemocný, pil, jako předtím, a také jeho finanční situace nebyla dobrá. V roce 1911 dokončil Čtvrtou symfonii, která je svojí náladou ze všech jeho symfonií nejpochmurnější. Ve svých denících z této doby si stěžuje na krátkost života, na zlé kritiky a na neutěšené finanční záležitosti. K symfonii uvádí, že začáteční takty 1. věty Adagio je třeba hrát „tvrdě jako osud“ a v díle exponuje zvláštní motiv se zvětšenou kvartou. Dubnová premiéra symfonie v Helsinkách, kterou Sibelius sám dirigoval, měla rozpačité hudební kritiky.
I přes toto nepříznivé období se jeho sláva šířila i za hranicemi, a tak často cestoval do ciziny, aby tam dirigoval svá díla. V roce 1914 získal čestný doktorát na Yalské univerzitě.
Ke konci života se stáhl do ústraní, ale stále přijímal ve své vile Ainola hosty z uměleckého světa. Zemřel 20. září 1957 na následky mrtvice. Je pochován poblíž Ainoly, v místě, které se jemu a manželce Aino velmi líbilo. Dochovalo se vyprávění, že dva dny před svou smrtí se procházel s Aino poblíž své vily, když tu náhle spatřil letící jeřáby. Byli to ptáci jeho mládí a tak velmi nadšeně obdivoval jejich let. Letěli nízko a byl slyšet zvuk jejich křídel. Když přelétali nad nimi, náhle se jeden z jeřábů oddělil od ostatních a opsal nad nimi jeden kruh. Pak se připojil k hejnu a odletěli.
Sibeliovo dílo je velmi rozsáhlé – složil na 150 skladeb. Známé a hrané jsou jeho symfonie (7), symfonické básně (10), řada suit, legend pro orchestr, velké množství písňových cyklu, sborů a komorních skladeb a také jedna opera. Výjimečné postavení ve své době mu přineslo jeho zaměření se na finské náměty. Významná je tak například symfonie pro sóla, sbor a orchestr zvaná Kullervo (1892), kterou Finové považují za určitý mezník ve vývoji jejich národní hudby. U nás jsou známy především tituly jako suita Karelia či symfonická báseň Finlandia.
Ve Finsku je Sibelius dodnes velmi ctěn a letošní oslavy 150. výročí jeho narození spojené s nejrůznějšími koncerty, soutěžemi (nejvýznamnější je Sibeliova houslová soutěž) atp. se odehrávají nejen v této zemi, ale po celém světě. Jeho Finlandia Hymn, op. 26 je vnímána Finy jako jakási finská hymna. Je dochována ve verzi v tónině F dur a As dur.
Zastavme se ještě u Sibeliova pozoruhodného vnímání hudby ve spojení s barvami – synestézií. Synestézie je sdružení vjemů dvou nebo více tělesných smyslů. Jde o způsob vnímání, kdy původní vjem jednoho smyslu vyvolá vjem smyslu jiného. Sibelius měl toto barevné slyšení hudby v durových tóninách. Když se například podíval na svůj zelený kachlový krb v Ainole, slyšel akord F dur. Když zaslechl určitý kus hraný na housle, viděl přitom barvu oblohy při západu slunce v létě apod. Barva byla jednoznačně specifická a vázaná na konkrétní zvuk. Což mělo jistě dopad na jeho hudební zážitek. A zde je, myslím, také možné hledat spojitost se silným emocionálním nábojem – barvitostí jeho skladeb.
Dnes je v jeho vile Ainola muzeum, které je možné navštívit a poznat blíže atmosféru, ve které skladatel komponoval. Dům je usazen ve světlém lese a na jaře tu rozkvétá množství bylin a borůvčí. Nedaleké jezero umocňuje tichou atmosféru, která člověka vede k sobě samému, do nitra. Když ji prožijete, najednou lépe pochopíte, odkud vyvěrala Sibeliova hudba. Její genius loci je nepřehlédnutelný.
Tipy z vysílání Českého rozhlasu Vltava k výročí Jeana Sibelia: 6. 12. – 15:00, 13. 12. – 21:00.
