Island se čím dál víc stává oblíbenou turistickou destinací a v kurzu je i jeho současná kultura včetně hudební: Jóhann Jóhannsson, který proslul zejména filmovou hudbou, Anna Thorvaldsdóttir, mezinárodně renomovaná skladatelka, čerstvě Hildur Gudnadóttir, autorka zvukové stopy k seriálu Černobyl, nebo Víkingur Ólafsson, klavírista koncertující na prestižních pódiích; z populární hudby rockové kapely Sigur Rós či Múm, o dlouhodobé globální popularitě osobité popové ikony Björk ani nemluvě… To vše jsou jména, která hýbají současným hudebním světem a rezonují i u nás, přitom je to jen špička ledovce nesmírně bohatého hudebního dění. Zajímavý je ale i pohled do (nedávné) historie islandské hudby, ve které ční tvorba Jóna Leifse.
Jón Leifs (1. 5. 1899 – 30. 7. 1968), vlastním jménem Jón Þorleifsson, je pro Islanďany tím, kým je Edvard Grieg pro Nory, Jean Sibelius pro Finy, Carl Nielsen pro Dány nebo Hugo Alfvén pro Švédy, přidržíme-li se pouze severských zemí: je zakladatelskou osobností národní hudby ve své vlasti a zároveň prvním skladatelem mezinárodního významu. Zcela od věci není ani přirovnání k našemu Bedřichu Smetanovi a jeho postavení v rámci české hudby, třebaže se tato paralela může jevit jako poněkud anachronická. Island totiž zažil opožděnější nástup a rozvoj obrozeneckých tendencí. V 19. století byl plně podřízen dánským státním institucím a zaujímal pozici ekonomicky a sociálně zaostalé kolonie; změny, jimiž prošla v té době Evropa, na Island nedospěly a islandská intelektuální elita se vytvářela v Kodani, kde se rodily první projevy vlastenectví i idea boje za islandskou národní nezávislost, vedoucí v prosinci 1918 k vyhlášení úplné autonomie. Oč byla ale cesta komplikovanější, o to zajímavější výsledky přinesla. Leifsův národní sloh se prakticky minul s (novo)romantickými stylizacemi lidové hudby, absorboval vlivy moderních směrů a dospěl tak k organické syntéze folklorismu s modernismem. V tomto ohledu měl Leifs mnohem blíž k Bélovi Bartókovi než ke vzpomenutým skandinávským skladatelům (či Smetanovi). A ačkoli nevytvořil kompoziční školu ani nenašel přímé pokračovatele, podnětů dal islandské hudbě bezpočet.
Dá se přitom říct, že Leifs je stále objevován a že na své docenění v plném rozsahu i začlenění do evropského kontextu vlastně ještě čeká. Vždyť mnohé jeho zásadní skladby byly poprvé provedeny až dlouho po jeho smrti, některé teprve nedávno, a jsou dokonce i takové, které svou premiéru dosud vyhlížejí. U nás, pokud je mi známo, žádné jeho větší dílo nezaznělo; jen loni v dubnu se na programu koncertu brněnské filharmonie v Besedním domě – pod taktovkou Alexandra Liebreicha – objevily Leifsovy rané Pastorální variace pro orchestr op. 8 z roku 1930 na téma z pomalé věty Beethovenovy Serenády D dur pro smyčcové trio (shodou okolností též op. 8).
Velkou službu Leifsovi činí švédská nahrávací společnost BIS Records, která od 90. let průběžně vydává nahrávky jeho děl. Obsáhlé a zasvěcené komentáře doprovázející tyto nahrávky v bookletech CD napsal ve většině případů muzikolog Árni Heimir Ingólfsson, který je také autorem první anglicky psané monografie o Leifsovi (Jón Leifs and the Musical Invention of Iceland), jejíž publikaci chystá Indiana University Press letos na podzim.
Dirigent a skladatel
Leifs se narodil na statku Sólheimar na islandském severozápadě, ale o rok později se jeho rodina přestěhovala do Reykjavíku. Z pozdějšího hlavního města se sice pomalu stávalo centrum a začal v něm krystalizovat kulturní život (mj. tam byla roku 1911 založena univerzita), ale jeho možnosti brzy přestaly talentovanému hudebníkovi postačovat. V roce 1916 Leifs odešel studovat klavír, skladbu a dirigování na konzervatoř do Lipska, kde se také seznámil s Annie Riethofovou, klavíristkou pocházející z česko-německé židovské rodiny z Teplic, a záhy po absolutoriu, v červnu 1921, se s ní oženil.
Ve 20. letech se profiloval více jako dirigent. Vystupoval například s orchestrem Gewandhausu nebo hamburskou filharmonií, se kterou roku 1926 podnikl turné do Norska, na Faerské ostrovy a do své rodné země, díky čemuž Islanďané mohli vůbec poprvé slyšet symfonickou hudbu na vlastní uši. Leifsova snaha rozvíjet své umělecké aktivity v Německu vzala za své poté, co se jeho díla kvůli manželčinu původu ocitla na seznamu zakázané hudby. Leifs vyvinul značné úsilí, aby se roku 1944 dostal se svou rodinou (včetně dvou dcer Snót a Líf) do švédského azylu. (Tuto dramatickou Leifsovu životní epizodu líčí islandský film Slzy z kamene [Tár úr steini] režiséra Hilmara Oddssona z roku 1995.) Manželství se však brzy po příjezdu do Stockholmu rozpadlo, Leifs zažádal o rozvod a následujícího roku se vrátil sám na Island (později se oženil ještě dvakrát). V červenci 1947 jej zastihla zpráva o smrti Líf, která utonula při koupání; událost jej hluboce zasáhla, pod jejím dojmem napsal a dceři věnoval in memoriam čtyři skladby: píseň Torrek pro hlas a klavír, stručné (pětiminutové) sborové Requiem (na texty lidové poezie a Jónase Hallgrímsona), Elegie a smyčcový kvartet Vita et Mors. Během svého působení na Islandu se významně podílel i na rozvoji hudebního života a „infrastruktury“ (v roce 1945 stál u založení Svazu islandských skladatelů atd.).
Toto je pouze ukázka, kompletní článek najdete v HARMONII 8/2019 (koupit)
