14. 5. 1316–29. 11. 1378
Sny o české hudbě doby Karla IV.
Od loňského 600. výročí upálení Mistra Jana Husa neuplynul ani rok a je tady 700. výročí narození Karla IV. Obě data do jisté míry odpovídají počátku a závěru lucemburského století, které v obecném povědomí platí za jednu z nejpozoruhodnějších etap v existenci českého státu. Přes propast staletí stále stojí katedrála svatého Víta, Karlštejn, Karlův most, stále je možné vidět české korunovační klenoty, máme-li vyjmenovat alespoň nejznámější hmotné památky, které jsou s Karlovou činností spjaté. Jsou tady ale také instituce duchovní podstaty jako univerzita nebo arcibiskupský úřad. V mnoha ohledech tedy vnímáme osobnost Karla IV. jako zakladatelskou pro řadu věcí, které považujeme za samozřejmé součásti života v naší zemi. Pravděpodobně se na něho díváme perspektivou institucí a nepřehlédnutelných stavebních a výtvarných památek více než prostřednictvím písemných svědectví a práce historiků.
Můžeme si obrázek dávného panovníka doplnit i prostřednictvím hudby jeho doby? Jsme ovšem schopni tuto hudbu vůbec poznat a můžeme dokonce nahlédnout do Karlových hudebních zájmů a preferencí? To jsou otázky, na které se pokusí odpovědět tento článek.
Kladení těchto otázek má svou dlouhou historii. Velký panovník pochopitelně přitahoval pozornost od počátku existence novodobého hudebního dějepisectví. České hudební dějepisectví ve službách národního obrození shlíželo s velkými nadějemi ke dvěma faktům: Karel strávil mládí na francouzském královském dvoře a dlouholetým sekretářem jeho otce, českého krále „cizince“ Jana Lucemburského (1296–1346) byl básník a skladatel Guillaume de Machaut. Machautova hudba v komnatách Pražského hradu, to by byla v době, kdy se středoevropské národy poměřovaly svou slavnou minulostí, snad ještě větší trefa než nešťastné Rukopisy! O to větší muselo být (a vlastně se pravidelně vrací) zklamání, že nic z francouzské hudební kultury epochy Ars nova se v okruhu Karlova dvora nepotvrdilo. Pokusíme se na věc podívat střízlivějším pohledem a z jiného úhlu.
Zájem o hudbu doby Karla IV. mělo trochu překvapivě už barokní dějepisectví 17. a 18. století. Nebylo by spravedlivé upřít duchovním rekatolizační doby upřímné vlastenectví. Předmluvy barokních kancionálů svědčí o tom, že hledali cesty, jak legalizovat a uchovat bohatství českého kostelního zpěvu, který zdědili z reformační doby 15. a 16. století. Jeho původ kladli do doby Karla IV. Do jisté míry měli pravdu, ale k tomu se vrátíme později.
Osobnost Karla IV.
Karel byl po matce Elišce, která byla dcerou Václava II., dědicem rodu Přemyslovců. Po otci pocházel z rodu lucemburských hrabat. Jeho děd Jindřich VII. usedl na císařském trůnu a jeho otec utužoval diplomacií a sňatky vztahy s francouzským královským rodem. V roce 1323 odvezl sedmiletého kralevice do Francie. U francouzského dvora princ pobyl sedm let až do roku 1330. Měl příležitost dobře poznat, jak funguje centrum velkého království, jaká úloha náleží dvorským ceremoniálům, etiketě a symbolické řeči vyplývající ze sakralizace královské vlády. Tato pravidla jistě přijal za svá – původně se jmenoval Václav a jméno Karel dostal ve Francii při biřmování. Později na císařském trůně se cítil být vzdáleným nástupcem Karla Velikého.
U francouzského dvora byl v době, kdy už tu existoval stálý hudební soubor. Asi se musel setkat s postavou Philippa de Vitry, hlavního tvůrce izorytmických motet rané fáze období Ars nova. Machaut přišel se svými chansony teprve později, ale kurtoazní zpívaná poezie do tohoto prostředí patřila v jiných podobách. Potřebu mít později u svého vlastního dvora opěvatele dvorné lásky asi Karel nezískal. Jediný jménem známý představitel pozdního německého minnesangu u pražského dvora Heinrich von Mügeln odešel v roce 1360 do Vídně a mezi nepočetnými českými světskými písněmi z předhusitské doby nemá ani jedna nějaký dvorský či kurtoazní charakter. Rozhodně nic, co by bylo srovnatelné se zájmem Václava II. o německý minnesang. Zdá se, že u Karla nahradil dvornou lásku silně prožívaný a podporovaný mariánský kult. Pro mentalitu 14. století to není nic neobvyklého a ještě to z Karla nečiní „popského krále“. Kdo by si při tom nevzpomněl na obrazy a sochy krásných madon, které také vyjadřují sublimovaný milostný cit. Jejich ekvivalentem v oboru duchovní lyriky jsou početné mariánské písně. Jejich jazykem je ovšem především latina, jejich autory a provozovatele je třeba hledat mezi duchovním stavem. Uvažuje se, že Karel byl spolu s Arnoštem z Pardubic iniciátorem vzniku sbírky Laudes Mariae (mariánské chvály), kterou vytvořil před polovinou 14. století v kartuziánském klášteře na pražském Smíchově básník Konrád z Hainburgu.
Vraťme se ale ještě do Karlových mladých let. V letech 1331 až 1333 ho otec poslal do severní Itálie jako místodržícího. Luxus a vysoká životní úroveň zdejších dvorů nápadně kontrastovaly s jejich politickou bezvýznamností. Kontakty s Itálií udržoval i později.
Když se v roce 1333 vrátil do Čech, asi zažil kulturní šok, ale rozhodl se nejít ve šlépějích svého otce a začal systematicky budovat z Prahy a Českého království centrum své budoucí říše. Některé kroky totiž realizoval ještě za života svého otce z titulu moravského markraběte. V roce 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a byl položen základní kámen přestavby Svatovítské katedrály. Roku 1346 byl Karel zvolen římským králem. Po smrti svého otce (padl 26. 8. 1246 v bitvě u Kresčaku) byl 2. 9. 1347 korunován na českého krále. V roce 1348 založil Nové Město pražské a univerzitu. Z dalších korunovací zmiňme alespoň tu na římského (německého) krále 1349 v Cáchách a konečně na císaře 1355 v Římě.
Historik František Kavka shrnul Karlovu osobnost těmito slovy: „Většinu soudobých pozorovatelů upoutala bystrost intelektu a až mrazivý realismus, které Karlovi umožňovaly rozpoznávat včas meze jeho možností. Bez povšimnutí nezůstávalo ani umění pronikat do lidských povah, projevující se mimo jiné i v téměř neomylném výběru rádců a spolupracovníků.“ Na rozdíl od mnoha svých aristokratických současníků byl gramotný a schopný se literárně vyjadřovat a umění diplomacie podtrhovala i skutečnost, že plynně hovořil pěti jazyky.
Karel IV. a hudba – fakta
Konkrétních dokladů jeho vztahu k hudbě je velmi málo. Tři stojí za zmínku. Zařazení starobylého zpěvu Hospodine, pomiluj ny do Karlova korunovačního řádu vedle běžného Te Deum asi vychází z nějakých starších domácích zvyklostí. Jedno z jeho literárních děl – Morality – obsahuje výklad na místo z První knihy Mojžíšovy o kováři Tubalkainovi, který jakožto „první kovář, zpracovávaje železo, vynalezl a pochopil potěšení z hudby; stejně tak zbožný člověk ve stavu milosti skrze umrtvování těla dospívá k pochopení věčných melodií a k potěšení nebešťanů ve stavu dokonalých“. Místu porozuměl každý, kdo studoval na univerzitní fakultě svobodných umění spekulativní hudební teorii. Hudba měla své objevitele (kromě biblických postav například Orfeus či Pythagoras) a znějící tónová soustava byla utvořena podle stejných číselných poměrů jako mikrokosmos lidského těla a duše a makrokosmos celého vesmíru, jehož věčnou melodii či harmonii sfér ovšem smrtelníci nemohli slyšet. Karel měl ve zvyku aktivně se účastnit nočních hodinkových bohoslužeb (matutina) na Boží hod vánoční. Vyhrazoval si pro sebe přednes sedmé lekce s korunou na hlavě a s vytaseným mečem. Nevíme, zda četl nebo zpíval, ale víme, že vánoční matutinum patřilo k nejslavnostnějším bohoslužbám a že první tři lekce v Pražské katedrále zpívali vybraní zpěváci v trojhlasé podobě. Ke dvoru patřili trubači a pištci. Jejich hlavním úkolem byla samozřejmě signální a užitková hudba, o které navíc nic konkrétního nevíme. Není však vyloučené, že by nás překvapili i s jinými produkcemi, pro které nenacházíme v Karlově okolí žádné doklady.
Jedno (sporné) svědectví má pro nás Guillaume de Machaut. Občas zavítal do Prahy s Janem Lucemburským, a ačkoli mu věnoval mnoho obdivných veršů, ani slůvkem se nezmínil o jeho vztahu k hudbě. Po létech se Machaut ještě jednou v Praze objevil v roce 1364 v doprovodu kyperského krále Petra I. z Lusignanu. Ten si vydržoval v Nikósii francouzský dvůr, z něhož se mj. dochoval pozoruhodný hudební repertoár ve stylu Ars nova. Petr podnikl cestu po evropských dvorech a hledal spojence pro plánovanou křížovou výpravu do Svaté země. Machaut popsal Petrovo přivítání v Praze v básni Dobytí Alexandrie. Pravděpodobně přeháněl, když psal, že ho před Prahou vítalo více než 20 tisíc lidí a v hudební produkci na Hradě napočítal 35 hudebních nástrojů, které uvádí jmenovitě a nepomíjí ani dobové členění na nástroje hlasité a tiché. Pokud lze názvy dešifrovat, lze k nim přiřadit nástroje, které známe z dobových vyobrazení, doufejme tedy, že si Machaut vše nevymyslel a popis má pravdivé jádro. V dosavadní literatuře je tendence nebrat popis vážně, ale existují dobová vyobrazení vítání královských návštěv, kde jsou součástí průvodu početná a podle dnešních měřítek nesourodá uskupení hudebníků. V hluku průvodů byl pravděpodobně dosah jejich produkcí minimální a mísení různých zvuků nikomu nevadilo. Skladatel Charles Ives, který před sto lety experimentoval s kakofonními souzvuky vzájemně se míjejících dechových kapel, by měl ze svých středověkých předchůdců určitě radost.
Příležitostí setkávat se s hudbou ve vyspělém francouzském a italském prostředí měl Karel samozřejmě dost. Co mohl vidět za svého mládí, o tom jsme spekulovali už výše. Na konci roku 1377 se rozhodl, že společně se synem Václavem IV. navštíví francouzského krále Karla V. a své další příbuzné ve Francii a v Lucembursku. Cesta je poměrně dobře dokumentovaná kronikářskými záznamy. Z textů a jejich obrazového doprovodu vyplývá, že hostiny a bankety se neobešly bez hudby. Každý chod byl zahájen vystoupením hráčů na „hlasité“ nástroje, tj. trubky, možná i šalmaje a dudy. Po jedné večeři se poslouchala hudba provozovaná na „tiché“ nástroje, snad loutny, harfy a smyčcové nástroje. Přesuny mezi různými pařížskými rezidencemi probíhaly ve speciální obytné lodi po Seině, při plavbě (podle pozdní zprávy) dvorští zpěváci a hudebníci provozovali „virelais, chansons et autres bergerettes“ (virelais, šansony a jiné zpěvy s pastýřskými náměty).
Hudba v Čechách před Karlem a po Karlovi
Popsat stav hudby v Českém království v době před Karlovým nástupem na trůn není úplně jednoduché. Přes historické vzestupy a pády Českého království za posledních Přemyslovců se zdá, že byl dobře zabezpečen liturgický hudební provoz v chrámu sv. Víta a v Jiřském klášteře na Pražském hradě, pro který je navíc doložena pozoruhodná tradice v pěstování velikonočních her. Podle Zbraslavské kroniky došlo za panování Jana Lucemburského v Praze ke změně obecných mravů. Změnila se móda v oblékání a kdekdo o novinkách zpívá na způsob Neidharta (von Reuental). Jméno slavného minnesengra se stalo synonymem pro satiru, ještě Mistr Jan Hus používal sloveso „neidhartovat“ ve smyslu „dělat si blázny“. „Zpěv lámanými hlasy v kvartách a kvintách, který kdysi užívali pouze dokonalí hudebníci, se už dnes ozývá v tancích a všude na náměstích od laiků a farizeů“. Přeložena do dnešní mluvy informace znamená: Umělý rytmický zpěv s dlouhými a krátkými notami a vícehlas v kvartách a kvintách kdysi (asi kolem 1300) ovládali jen školení zpěváci (bez výjimky klerikové), teď to umí každý laik a pokrytec.
Existenci některých forem vícehlasu v uzavřeném klášterním prostředí kolem roku 1300 lze potvrdit, šlo o ohlasy nejstarších typů organa (klášter sv. Jiří na Pražském hradě), ale i o jeho novější typ, který se ve 13. století šířil z okruhu pařížské katedrály Notre Dame, a snad i o první setkání s útvarem vícetextového moteta. Na moteto by se už mohl vztahovat údaj o „lámaných hlasech“, možná ale patřil také jednohlasým a vícehlasým písním konduktového typu, které ale máme pramenně doložené až zápisy z přelomu 14. a 15. století. Právě hudbu v jejich stylu je asi nejsnadnější si „na náměstích“ představit. Vždyť i na melodie některých oblíbených duchovních písní konce 14. století se zpívaly pamflety a časové písně husitské doby (Imber nunc celitus – Ó svolánie konstanské – Ó svolánie pikhartské).
Éra po Karlově nástupu na trůn se vyznačuje řadou zakladatelských činů, které měly vliv na proměnu společnosti. Početně mohutnící duchovní stav si vytvářel vlastní hudebně-poetické formy, které nebyly vždy čistě liturgické, ale často se ocitaly na pomezí neliturgického kostelního zpěvu a jakési duchovní zábavy mimo kostelní půdu. Karel IV. se při svém budování centralizovaného státu mohl opřít jen o církev a církevní správu, nikdo jiný mu nemohl poskytnout úřednický aparát a písemnou agendu. Sakralizace života v lidnatějších městech asi byla úměrná velikosti a společenskému postavení komunit kleriků, součástí trendu byl silný mariánský kult. Asi v této době se rozšířil zvyk sloužit denně ranní mariánskou mši – maturu. Ještě v 16. století to byla bohoslužba, na kterou se ke zpěvu scházela literátská bratrstva, a slavné roráty nebyly nic jiného než matura v době adventu. Ironií osudu se důraz na vnější projevy zbožnosti začal klást ve chvíli počínající hluboké krize církve. Ta se ale v plné síle projevila až za vlády Václava IV. a, jak známo, vyústila u nás v husitství.
Jakmile se stal arcibiskupem Arnošt z Pardubic (1297–1364), pustil se do reorganizace duchovenstva kolem katedrály, zpěvem tu bylo pověřeno poměrně velké množství osob (odhady přesahují číslo 100!), které se podílely na pravidelných hodinkách a mších. Podle postavení a úkolů byli rozděleni do několika samostatných skupin, ať už to byli samotní kanovníci svatovítské kapituly či jejich zástupci (vikáři), mansionáři, žaltářníci nebo chlapečtí bonifanti. Pro jejich potřeby byly sepsány nové liturgické zpěvníky, které se zčásti dochovaly. Jejich repertoár je tradiční, vychází ze zvyklostí, které byly s katedrálou spjaty už v éře Přemyslovců. Měly sloužit za vzor chorálního zpěvu pro celou pražskou diecézi. Nepřímo lze s katedrálou spojit na jiném místě dochovaný repertoár vícehlasých zpěvů vánočního matutina, který se vyznačuje unikátní aktualizací starobylé organální techniky.
Další svatyní na Pražském hradě byl kostel Všech svatých. Vznikla kolem něho kapitula, do které byli na místa kanovníků přijímáni pouze mistři Karlovy univerzity. Graduál z tohoto kostela obsahuje jinde nedoložené dvojhlasé úpravy mešních zpěvů. Představuje jeden z možných pohledů do hudebního světa pražské univerzity. Na té se studovala především spekulativní hudební teorie. Skutečnost, že hudební intervaly lze vyjádřit číselnými poměry, učinila z hudby matematickou disciplínu, která se vyučovala na fakultě svobodných umění. Trochu v jejím stínu se učila i praktická teorie – většina studentů se připravovala na kněžskou dráhu, asi všichni běžně zpívali v univerzitní kapli a mistři, jak již víme, také v kostele Všech svatých na Hradě. Dochované učební texty se týkají jak chorální hudby, tak nejmodernější polyfonie. Nejstarším dokladem francouzské notace epochy Ars nova ve střední Evropě je traktát napsaný pro studenty Karlovy univerzity asi v roce 1369. Na něj navazuje několik dalších textů, které dokonce uvádějí příklady konkrétních skladeb. Některé jsou francouzského nebo italského původu, jiné jsou asi spíš domácí napodobeniny, asi z poloviny jsou tyto skladby identifikovatelné a dohledatelné. Dominují mezi nimi izorytmická moteta a chansony. To, co generace hledaly na Karlově dvoře a nenašly, se objevuje v univerzitním prostředí.
Tvorba
Ztráty notovaných pramenů hudby 14. století jsou fatální. Některé okruhy tvorby, zvláště většinu vícehlasých skladeb, známe až z pozdějších pramenů a jen rekonstruujeme, ze kdy vlastně jsou a jak původně vypadaly. Vůbec nelze odlišit tvorbu z doby Karla IV. od hudby vznikající za vlády jeho syna Václava IV. až do husitské doby. Přesto se však rýsuje, které útvary jsou pro České království charakteristické.
V chorálním repertoáru stále vznikaly nové zpěvy. Od tradičního chorálu se liší rýmovanými texty, oblibou určitých tónin a relativně vysokými nároky na zpěváky. Do chorálních zpěvů se vkládaly rytmicky přednášené písňové vsuvky.
Nedoceněným hudebním pokladem této éry je repertoár latinské duchovní lyriky. Zahrnuje dva útvary – cantio (strofická píseň) a lejch (složitější prokomponovaná skladba). Tyto žánry se pěstovaly v komunitách kleriků, nejprve možná jako forma duchovní intelektuální zábavy, druhotně se ale stávaly součástí bohoslužby. V případě písní jde o stovky skladeb, které nejsou v nové době vydané. Již v předhusitské době se přitom překládaly do češtiny a v reformační době se staly hlavním melodickým zdrojem českého protestantského zpěvu a částečně i německého. Řada těchto nápěvů se v kostelích zpívá 600 a více let.
Duchovní lyrika – i ta v češtině – byla tehdy vyhrazena pro elitní prostředí duchovních. Pokud „zlidověla“, stalo se to až během 15. a 16. století. Je třeba od ní odlišit starobylé písně určené pro lidový zpěv mimo vlastní bohoslužbu. Už padla zmínka o prastarém zpěvu Hospodine, pomiluj ny. Podobnou funkci hymny plnila píseň Svatý Václave (12./13. století). Během 14. století začaly podobné písně přibývat a opakované církevní výnosy striktně omezovaly počet povolených písní na čtyři – kromě zmíněných dvou ještě na Buóh všemohúcí a Jezu Kriste, ščedrý kněže. Obě souvisejí s rozmachem reformního kazatelského hnutí reagujícího na církevní krizi. První se objevuje v souvislosti s kázáními Konráda Waldhausera. Karel IV. ho povolal do Prahy v roce 1363. Po kázání nechával zpívat píseň Christ ist erstanden. Buóh všemohúcí je jejím českým ekvivalentem, v jazykově smíšeném prostředí ji každý mohl zpívat ve své řeči. Druhá našla velkou odezvu v době působení M. Jana Husa v Betlémské kapli.
V oblasti vícehlasé hudby lze vedle už zmíněných žánrů poukázat na velký rozvoj útvaru vícetextového moteta a nepočetné, ale půvabné ohlasy francouzských chansonů, označované jako „rondely“ či „runtely“. Vrátíme-li se ještě jednou k Machautovi, tyto rondely mají daleko do rafinovanosti jeho skladeb, ale je třeba si uvědomit, že srovnáváme nesrovnatelné. S přibývající vzdáleností od Paříže i Machautovy chansony vypadaly jinak (a podstatně podobněji našim skladbičkám), než jak je dnes známe z edic vycházejících z rukopisů, na jejichž pořízení dohlížel sám skladatel.
S konkrétní hudbou doby Karla IV. je možné se seznámit v publikaci J. Černého a kol.: Historická antologie hudby v českých zemích (do cca 1530), Praha 2005, nebo prostřednictvím nahrávek souboru Schola Gregoriana Pragensis.
