Jan Kubelík (1880–1940) zůstává v povědomí hudební veřejnosti především světovým houslistou.
Odchovanec pražské konzervatoře, žák Otakara Ševčíka, zahájil ihned po svém absolutoriu koncertní kariéru, která v jeho době neměla obdoby. Po domácích triumfech v Praze a blízké Vídni se rozlétl do celého světa a zazářil na nejvýznamnějších pódiích. Mladý Jan Kubelík ohromoval brilantním přednesem nejtěžších skladeb Paganiniho, od jehož smrti se na některé z těchto krkolomných kompozic a variací (například Variace na anglickou hymnu God Save the King) nikdo ze světových houslistů neodvážil. Nebyla to ale jen technika hry, kterou houslista oslňoval. Však ho Filharmonická společnost v Londýně uctila čestným členstvím a Beethovenovou medailí právě za provedení Beethovenova houslového koncertu. Nepopíratelným plusem mladého Jana Kubelíka bylo také obrovské charisma a okouzlující zjev, který podle dobových zpráv a recenzí doslova hypnotizoval posluchače. Není tedy divu, že Kubelík si již ve svých 21 letech vítězně získal publikum a recenzenty během prvního turné do Ameriky, kam se za svůj život ještě mnohokrát vracel. King of Music, Paganini redivivus, houslový génius, The Wizard Violinist! Takovými přízvisky bylo ceněno houslové umění Jana Kubelíka, jak dokládají dobové zprávy z tisku.
Jan Kubelík však nebyl jen vynikající houslista. O mimořádném rozpětí tvůrčí osobnosti nás přesvědčil sám, a to svojí činností kompoziční. Je samozřejmé, že ve světle úspěchů koncertujícího umělce byly jeho skladby dlouho v zapomnění. Jan Kubelík je do svých programů záměrně zařazoval až v poslední dekádě své kariéry. Jsem velmi rád, že se přičiněním Společnosti Jana Kubelíka, založené synem Jana Kubelíka, dirigentem Rafaelem Kubelíkem, dostávají Kubelíkovy skladby postupně ze stínu notových archivů.
Kubelíkovo skladatelské dílo nevyrostlo jako nějaký podružný doplněk houslové hry či chvilkový rozmar. Jan Kubelík měl k této činnosti profesionální základ. Ten získal na Pražské konzervatoři u profesorů Josefa Foerstera (otec skladatele J. B. Förstera), Karla Knittla a především Dvořákova žáka Karla Steckera. Kompozici si přál Kubelík studovat též u Antonína Dvořáka, který však bohužel v době Kubelíkových studií působil v Americe.
Jan Kubelík se soustředěně věnoval skladbě až během 1. světové války, v době, kdy na čas musel přerušit svoji koncertní činnost. V těchto letech vznikly jeho první drobnější skladby, které se většinou vyznačují elegantním, lyrickým stylem (Nocturno, Melodie, Pierette, Stará píseň atd.). Z tohoto období pochází ale i První houslový koncert a s tvorbou symfonické hudby pokračoval Kubelík i ve dvacátých a třicátých letech. Významný počet těchto děl je vzhledem k celkové koncertní vytíženosti houslisty Kubelíka úctyhodný.
Snad mi bude odpuštěn určitý osobní tón. Jako houslista jsem totiž všechny Kubelíkovy koncerty provedl a nahrál s klavírním doprovodem, jak je ostatně často hrál sám autor. Čtvrtý houslový koncert B dur jsem kdysi uvedl s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Neumanna a za přítomnosti Rafaela Kubelíka, nedávno jsem koncert opět zahrál a zároveň natočil s Plzeňskou filharmonií. Mám tedy ke Kubelíkovým skladbám svůj vřelý vztah, což ovlivní i posuzování této hudby.
Všechny koncerty jsou velmi těžké, což je určitě první dojem houslisty, který si prolistuje sólový part. Kubelík se svým přirozeným ovládáním nástroje paradoxně příliš „houslisticky“ nepsal. Často se part pohybuje ve vypjatých výškách, je přehlcen komplikovanou strukturou i dvojhmaty, namáhavou akordovou hrou, náročnými přechody mezi strunami. Sólista si od mnoha nástrah prostě neodpočine a navíc bojuje s hustě prokomponovaným doprovodem.
Měl jsem vždy pro Kubelíka slabost a nastudování koncertů jsem si určil za umělecký cíl. Všechny obtíže mi nakonec vyvážila radost z poznání této hudby. Dovedu si ale představit i pochopit, že mnozí houslisté, neosloveni osobností legendárního Kubelíka, kvůli náročnosti partu noty odloží. K mnohým se také notové materiály nedostanou, vytištěny byly jen první čtyři koncerty a dnes jsou v antikvariátech k dosažení jen s velkým štěstím. Když tedy pomineme několik výjimek, od smrti autora se koncerty dlouho nehrály.
Ohromně si proto cením, že se pro studium jednoho z těchto koncertů s velkým zanícením rozhodl houslista Pavel Šporcl. Seznámil se se všemi koncerty, čemuž jsem rád asistoval i se svým bratrem Vladislavem u klavíru. Pavel se nakonec rozhodl pro První koncert C dur. Zcela nedávno jej nahrál s orchestrem FOK a šéfdirigentem Tomášem Braunerem pro společnost Hänssler Classic a provede jej v abonentním cyklu FOK. Jsem přesvědčen, že Šporclova iniciativa může dalšímu šíření Kubelíkova skladatelského odkazu výrazně pomoci.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2022.
