Cyklus pořadů věnovaných liturgickému roku v hudbě různých epoch a stylů vysílá stanice Vltava od roku 1992. Z větší části se tvůrci jednotlivých ročníků spolehli na existující nahrávky, které doprovodili více či méně odborným komentářem. Asi největší odezvu u posluchačů nalezl seriál věnovaný duchovním kantátám a další chrámové hudbě Johanna Sebastiana Bacha. Že mohla Bachova duchovní hudba vyplnit několik ročníků liturgického roku, je dáno samozřejmě tím, že existuje kompletně ve stále nových nahrávkách a stále znovu se o ní píše. Když začal David Eben připravoval Liturgický rok v gregoriánském chorálu, těžko se mohl na něco podobného spolehnout. Tolik použitelných nahrávek chorálu, aby pokryly celý rok, tehdy nebylo, byť která jiná hudba než právě gregoriánský chorál je více spjata právě s liturgickým rokem. A tak Schola Gregoriana Pragensis intenzivně nahrávala a k chorálu podle oficiální vatikánské edice a podle nových interpretačních paradigmat gregoriánské sémiologie postupně přibývaly i nahrávky nejen chorálu, ale také středověké polyfonie z českých pramenů. Tuto skutečnost zdůrazňuji i kvůli novému ročníku liturgického roku, protože pro ten znamenají vydané nahrávky Scholy, ale i dalších našich a zahraničních souborů určitý základ, bez kterého by se nedalo začít, který ale cíl projektu nenaplní.
Nový ročník rozhlasového seriálu, který se vysílá od konce listopadu 2014, dostal název Liturgický rok v hudbě 15. a 16. století. Obecný titul byl zvolen úmyslně. I když hlavní náplní bude hudba z českých pramenů, nelze hovořit jen o „české hudbě“, ale spíš o tom, jak naše země vstupovaly do kontextu dobového evropského hudebního života v církevním prostředí, a ten byl, jak si dále ukážeme, mimořádně pestrý a naše země se na něm podílely poměrně osobitým způsobem. Časové vymezení zhruba odpovídá epoše, ve které se zrodila a zanikla česká reformace. Hudební epochy ale nezačínají ani nekončí určitými daty, a tak mnoho z toho, co je typické pro hudbu českých utrakvistů v 15. a 16. století, mělo své kořeny v hudbě 14. století, naopak s Bílou Horou se nevyměnil automaticky kostelní repertoár a část tvorby si udržela životnost do konce 17. století. Z toho plynou i určité časové přesahy nezbytné k vysvětlení některých jevů.
Padla zmínka o české reformaci. V tuto chvíli nechme stranou, zda je to správné označení pro specificky českou cestu k vlastní nekatolické konfesi. Upálení Mistra Jana Husa 6. července 1415 na koncilu v Kostnici vyvolalo v Čechách a na Moravě reakci, kterou asi koncilní představitelé církevního ani světského ramene nemohli dohlédnout. Pro ně to byla epizoda, kterou museli vyřešit, aby se mohli věnovat většímu problému, a tím bylo papežské schisma. Husovské téma rozdělilo českou společnost a je s podivem, kdo všechno a v jakém kontextu se ho chápe i dnes jako zbraně. Pravděpodobně tomu nebude jinak ani během Husova roku 2015. Předem upozorňuji, že v tomto seriálu bude snaha dívat se na téma z nadkonfesijního hlediska. Téma husitství, utrakvismu a reformace bude procházet celým seriálem spolu s tématem katolictví. Nakonec, České království bylo od přijetí Kompaktát v roce 1436 královstvím dvojího lidu a každý měl právo na svobodnou volbu ze dvou tehdy tolerovaných vyznání. Osobnosti M. J. Husa bude věnováno několik pořadů právě v období kolem výročí jeho tragické smrti a pokusíme se rekonstruovat jak jeho osobní vztah k hudbě, tak bohoslužebnou hudbu, která vznikala v reformační době k jeho poctě. Pro utrakvisty se stal mučedníkem a světcem a tomu odpovídá i množství dochovaných chorálních zpěvů, písní a vícehlasých skladeb. Tato tvorba začala celkem spontánně vznikat brzy po jeho smrti a její souvislá tradice pokračovala až do začátku 17. století. Některé ze skladeb v seriálu zazní v novodobých premiérách.
Cyklus bude zahrnovat celkem 56 pořadů a základní členění bude odpovídat liturgickému roku. Schéma liturgického roku se poněkud proměnilo teprve nedávno po II. vatikánském koncilu. Hudba bude samozřejmě zařazována do dobového kontextu, nikoli do kontextu svátků nebo období (liturgické mezidobí), které ještě neexistovaly. Historický liturgický kalendář má svou logiku a jeho odchylky od dnešních zvyklostí lze právě na hudebním repertoáru dobře vysvětlit. Pokud by byl seriál postaven jen na chorálu, dal by se jím rovnoměrně vyplnit celý rok. U dalšího repertoáru, zejména u písní a polyfonie, už vazba na konkrétní dny a svátky není vždy tak bezprostřední. Polyfonní repertoár se spíš kumuluje do některých období církevního roku, eventuálně jej lze použít ad hoc na základě nějakého mimořádného kontextu, který nevyplývá z církevního roku. Z důvodu této nerovnoměrnosti bude seriál střídavě akcentovat různá hlediska výběru hudby.
V adventu (4 pořady) se budeme věnovat různým podobám rorátů. Vánoční období (9 pořadů) je od středověku velmi bohaté na polyfonní tvorbu. Předpostní a postní období (8 pořadů) bude zčásti ve znamení hudby na kající náměty, do několika posledních neděl už bude třeba rozložit obsáhlý repertoár Svatého týdne (lamentace, pašije), který by se do jednoho pořadu nevešel. Podobně, různé podoby hudby Božího hodu velikonočního vyplní několik pořadů (od velikonoc do Božího Těla bude 10 pořadů) a hudba k liturgii svátků Nanebevstoupení Páně, Seslání Ducha svatého, Nejsvětější Trojice a Krve a Těla Páně uzavře tuto část církevního roku. To už se budeme blížit ke zmíněnému výročí M. J. Husa. Několik pořadů bude věnováno hudbě v Čechách v Husově době, husovským hudebním památkám, Jistebnickému kancionálu, specifickým rysům hudby české reformace a vztahům českých nekatolíků k evropské reformaci (celkem 9 pořadů). Zbývajících 16 pořadů se bude zabývat různými volnými tématy (neděle v liturgii, čeští králové a hudba, žalmy v liturgii, posvěcení chrámu, křest, svatba, pohřeb, zádušní bohoslužby…) nebo svátky v tomto období (mariánské svátky, sv. Václav, svátek Všech svatých). Poslední pořad (22. listopadu 2015) připadá celkem přiléhavě na svátek sv. Cecilie. I k němu se v hudbě 16. století našlo dost hudby, aby vyplnila celý pořad.
Ze zastoupených hudebních druhů bude tvořit jakýsi základ gregoriánský chorál, a to pokud možno v tom znění, v jakém se ustálil v pražské diecézi ve 14. století. Ve středověku nebyl chorál zdaleka tak jednotný jako v potridentské medicejské edici nebo ve vatikánské edici přelomu 19. a 20. století a existoval v řadě lokálních redakcí. Z podoby předhusitského diecézního chorálního repertoáru vychází jak domácí latinské chorální rukopisy námi sledovaného období, tak česky textované chorální zpěvy. Nejstarší známe z Jistebnického kancionálu z 1. poloviny 15. století, další se dochovaly v řadě českých graduálů 16. století a dokonce v některých kancionálových tiscích, kde jsou promíchány s písňovým repertoárem. Český chorál představuje v mezinárodním kontextu naprostou raritu.
Duchovní píseň představuje co do kvantity asi nejběžnější druh duchovní hudby v nekatolickém prostředí. Je svědectvím toho, že zpěv v kostele přestává být výsadou privilegovaných zpěváků, ale jeho prostřednictvím se stávají aktivními účastníky bohoslužby všichni, kdo jsou zpěvu schopni. Duchovní píseň má v Čechách pozoruhodnou historii. Nejstarší české písně jsou zároveň nejstaršími památkami použití češtiny jako literárního jazyka (Hospodine, pomiluj ny, Svatý Václave). Blahobytná doba, kterou prožívaly početné komunity kleriků díky štědré ruce Karla IV., dala vzniknout velkému množství latinské duchovní lyriky (tzv. cantiones). Většinou se jednalo o strofické písně v tehdy nové menzurální rytmice, které se staly nápěvným základem českého písňového repertoáru následující epochy. Význam písní pro husitské období a pro produkci tištěných kancionálů, která začala už v roce 1501, nelze vlastně ani docenit. V oblasti duchovní písně se v seriálu budeme setkávat s doklady kontinuity domácí hudební a slovesné tvořivosti, která trvá od pozdního středověku do současnosti.
Vícehlasá hudba stojí z dnešního pohledu na nejvyšším stupni v hierarchii dobového hudebního repertoáru, i v době svého vzniku byla určena pro doprovod největších slavností a svátků. Zvláštním rysem české hudební kultury 15. a 16. století je, že se v rámci chrámového repertoáru udržovaly velmi starobylé útvary polyfonie a některé kruhy chrámových zpěváků poměrně dlouho odmítaly modernější hudbu nizozemského stylu. Ta se sice postupně prosadila, ale dlouhá koexistence starého a nového se podepsala na velmi konzervativním charakteru většiny české polyfonie 16. století. Nicméně, sílící import zahraničních tisků, působení vynikajících skladatelů v rudolfínské Praze a jejich publikační činnost přispívaly ke kultivaci místního prostředí a k postupnému otupování stylových rozdílů.
Většina hudebních projevů, tak jak je dokládají dochované zpěvníky, je spjata s městským prostředím. I když se v rámci nekatolických bohoslužeb postupně prosazoval také společný jednohlasý zpěv celé shromážděné obce věřících, stále převažovaly formy zpěvu, které mohly zvládnout jen sbory školených interpretů. Při každém farním kostele zajišťovala tuto část hudebního provozu především škola. Zpívat se učili všichni žáci, ale pro pravidelný zpěv v kostele měl kantor k dispozici zvláštní soubor sestavený z chudých žáků, kterým schopnost zpěvu dopomohla k získání vzdělání. Od konce 15. století začala ve městech vznikat měšťanská literátská bratrstva, která na sebe určitou část provozu vzala. Množství dochovaných luxusních literátských zpěvníků oklamalo několik generací hudebních historiků, kteří v literátech automaticky viděli jediné interprety chrámové hudby v předbělohorské době.
Královský dvůr po většinu tohoto období v Praze nesídlil a s výjimkou doby Rudolfa II. nemohl být úrovní svého hudebního života vzorem pro ostatní instituce. Některé z nejbohatších šlechtických rodů zaměstnávaly profesionální hudebníky, zpravidla se ale jednalo o instrumentalisty, pokud šlechtici potřebovali zpěv k doprovodu bohoslužeb, spíše se spoléhali na školní zpěváky z řad svých poddaných.
Dochované sbírky a dobové inventáře svědčí také o tom, že některé tehdejší kůry byly dobře zásobeny produkcí věhlasných evropských skladatelů. Dostávala se k nám jak importem opisů, tak nákupem tisků, a v případě rudolfínských autorů vznikala přímo na našem území. Leccos z tohoto repertoáru lze dnes nalézt na nahrávkách předních světových souborů, které se této hudbě věnují. V rámci našeho seriálu to bude vítaná konfrontace, na základě které si posluchači ověří, jaké druhy a úrovně hudby se u nás ve sledovaném období vyskytovaly, a jak si na tom stojí naši interpreti vedle těch světových.
Asi jednu čtvrtinu potřebné hudby bylo nutné nahrát, v řadě případů i edičně připravit. Za prvé se jedná o interpretačně téměř nedotčené oblasti českého chorálu, husitské a reformační písně. Koncertní i bohoslužebná využitelnost této hudby je prakticky nulová, navíc je těžké ji zbavit určité tendenčnosti. Za druhé je to široké pole české chrámové polyfonie 16. století. Jako autor řady publikovaných i nepublikovaných edic celých rozsáhlých sbírek této hudby a nakonec i dlouholetý interpret jsem Českému rozhlasu nabídl, že tuto hudbu nahraji s vlastním souborem Dyškanti ve spolupráci s naším zakládajícím členem a pravidelným hostem našich koncertů Stanislavem Předotou. Rozhlas tuto nabídku laskavě přijal a nahrávání se ujal, v současnosti je jeho plánovaný objem asi ze dvou třetin za námi a tak i my vstoupíme do ne příliš jednoduché konfrontace se současnou interpretací staré hudby ve světě.
Práce tedy běží a při té příležitosti bych rád poděkoval alespoň několika důležitým osobám, které se na výsledném tvaru pořadu podílejí a které znám jménem. Jsou to Vladimíra Lukařová (dramaturgie), Iva Stanglová (produkce výroby), Igor Tausinger (zvuková režie), Jakub Hadraba (zvukový mistr), Petr Bajer (redakce, režie pořadu) a Vojtěch Babka, který propůjčil komentáři svůj hlas.
Autor je muzikolog a dlouhodobě se věnuje výzkumu české hudební kultury od 14. do 17. století, publikoval řadu monografických edic české hudby a hudební teorie tohoto období. Odborné články dosud publikoval jak v domácím tisku (Hudební věda) tak i v prestižním zahraničním časopise Early Music. Věnuje se také interpretaci staré hudby s vlastním souborem Dyškanti (od 1982), jako sbormistr a varhaník se podílel též na nahrávání souboru Fraternitas Litteratorum. Soubor Dyškanti nahrával pro různá pracoviště Českého rozhlasu i v minulosti.
(Převzato z čtvrtletníku Magazín Vltava, 4/2014.)
