Je fascinující sledovat, jak hlubokou stopu zanechal houslista a pedagog Otakar Ševčík v zahraničí. Když jsem před šesti lety spolu s přáteli inicioval založení Ševčíkova institutu, jedním z vytyčených cílů bylo postupné mapování Ševčíkova bohatého života. Díky stipendiu Fulbright-Masaryk mi bylo umožněno na půl roku se přestěhovat s rodinou do USA a ponořit se do studia tří cest, které Ševčík za oceán podnikl.
První cestu do Ameriky podnikl Otakar Ševčík v roce 1921 do Ithacy, překrásného města na podlouhlém jezeře Cayuga ve státě New York. Není divu, že se Ševčíkovi město líbilo svou útulností, polohou u vody i jeho velikostí srovnatelnou s jeho milovaným městem Písek. V roce 1921 měla Ithaca okolo sedmnácti tisíc obyvatel, Písek něco okolo šestnácti tisíc. Dnes má Ithaca přibližně dvojnásobný počet obyvatel, svou útulnost si však zachovala. Mé první kroky směřovaly na Ithaca College, která je přímou pokračovatelkou Ithaca Conservatory, na které Ševčík vyučoval. Pozvání tehdy dostal od svého bývalého žáka Granta Williama Egberta, který u Ševčíka studoval v Praze letech 1903–1906. V té době bylo Egbertovi již pětatřicet let, měl za sebou zkušenost u Carla Flesche v Berlíně a také přes deset let ředitelování konzervatoře v Ithace.
Ševčíkův příjezd byl v médiích ohlašován jako senzace. Zájemci o studium mohli na místě soutěžit o Kubelík-Ševčíkovo stipendium, které vybraným šťastlivcům poskytlo finance na celý semestr. Tak se stalo, že v sobotu 22. ledna 1921 se utkalo pětapadesát houslistů z různých koutů Ameriky. Během konkurzu Ševčík uděloval rady všem účastníkům a poukazoval na aspekty hry, ve kterých se lze zlepšit. Není divu, že stačil vyposlechnout pouze čtyřicet osm uchazečů a na výsledky se tak muselo počkat až do následujícího pondělí, kdy vyslechl zbylých pět. Jako vítěz byl vyhlášen filadelfský houslista Grischa Monasicvitch, mladý Rus, který se o výsledku dozvěděl až po svém návratu domů. Spěšně si tak sbalil své věci, aby se mohl vrátit k Ševčíkovi do jeho třídy a také aby rovnou vystoupil jako sólista s konzervatorijním orchestrem. Dalšími šťastlivci, kteří získali čestná uznání, byli Michael Hoffman z Brooklynu, Paul Katz z Daytony v Ohiu, Herman Rosen z Clevelandu, Ruben Davis z New Yorku a Olga Eitner z Ottawy.
Studovat u Ševčíka znamenalo velkou poctu. V Americe byl Ševčík slavný díky své metodě, která se šířila jako lavina skrze nakladatelství. Definitivní průlom způsobili Ševčíkovi „apoštolové“, výjimečně nadaní a talentovaní studenti s hvězdnými kariérami. Kromě Jana Kubelíka to byla například italsko-americká houslistka Erica Morini, britská houslistka Mary Hall, Jaroslav Kocian, Hugo Kortschak nebo Efrem Zimbalist. Zajímavostí je, že Ševčík potkal v Ithace krátce po svém příjezdu houslistu, který nebyl jeho žákem, přesto si měli jistě o čem povídat. V městském divadle vystoupil tehdy pouze dvacetiletý Váša Příhoda, který si nenechal ujít příležitost popovídat si se starším mistrem na recepci po koncertu.
Během pár dní jsem měl možnost potkat všechny profesory smyčcového oddělení. Jako první jsem si dal za úkol zjistit, nakolik je Ševčíkovo dílo v Ithace stále známé. Asi nebyla náhoda, že hned po vstupu do budovy jsem na chodbě potkal profesorku houslí předávající tři Ševčíkovy opusy své studentce. Tím bylo zpečetěno, že jsem na správném místě. Nová budova hudebního oddělení je zapojena mezi ostatní budovy kampusu s překrásným výhledem na údolí jezera. Večery jsem trávil poslechem studentských výkonů a konverzacemi s profesory. Stará budova konzervatoře je alespoň z části zachována na svém původním místě na kraji krásného parku. Dnes jsou v ní kanceláře, lze vejít dovnitř, a dokonce i vystoupat po schodech do malé věžičky s výhledem na celé město. Stále stojí také dům v Green Street, ve kterém byl Otakar Ševčík ubytován. Do své třídy na konzervatoři to měl pěšky osm minut. Jsem přesvědčen, že svižnou chůzí to Ševčík jistě stihl za sedm.
Svou rezidenci v Ithace využil k další práci na své metodě. Během svého pobytu dokončil a odevzdal nakladateli Harms v New Yorku svou Školu intonace na harmonickém základě, rozsáhlé dílo čítající čtrnáct svazků. Tento opus postihlo neštěstí v podobě laxního přístupu nakladatele a Škola intonace se nešířila tak, jak si Ševčík představoval. A co hůř, nakladateli v říjnu 1921 odevzdal Ševčík ještě další minimálně dva dokončené opusy, za které sice dostal zaplaceno, nikdy však díla nebyla vydána. Se zprostředkováním Ševčíkovi pomáhal tehdejší šéf baletu Metropolitní opery Otokar Bartík. Mou současnou velkou snahou je zrekonstruovat podrobně události, které všemu předcházely. Bylo by senzací, pokud by chybějící díla byla nalezena.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2023.
