V červnu se na česká pódia vrátí v rámci cyklu Musica non grata po mnoha letech monumentální kantáta Arnolda Schönberga Písně z Gurre, dílo tak obrovského obsazení, že příležitost slyšet ho živě se běžnému smrtelníkovi dostane mnohdy jednou za život. Následující řádky nabízí nejen vhled do pohnuté historie této skladby, ale osvětlí i důvod Schönbergových intenzivní vazeb na českou metropoli.
„Ještě než promluvil, cítila jsem jeho sílu. Byla všudypřítomná – laskavá, klidná, odvěká a podmanivá. K vyvolání tohoto účinku nebylo třeba žádných slov.“ Tak popsala své první setkání s Arnoldem Schönbergem (1874–1951) americká muzikoložka Katherine Hayward. Vídeňský rodák, jenž si „často přál dělat něco s karburátory“, byl mužem mnoha talentů: skládal, dirigoval, výborně učil, byl mimořádně výtvarně nadaný, a na svém kontě měl dokonce i několik vynálezů. Můžeme se jen domnívat, zda tehdy v červenci roku 1921, kdy napsal svému žáku Josefu Ruferovi: „Dnes jsem objevil něco, co zajistí německé hudbě nadvládu na dalších sto let,“ skutečně tušil, že pronáší slova téměř prorocká. To „něco“ byla tzv. dodekafonie, kompoziční systém, jenž pracuje s řadou zrovnoprávněných všech dvanácti tónů stupnice. Dodekafonie hluboce zasáhla nikoliv jednu, ale hned několik generací skladatelů, Schönbergovo dílo však, troufám si říci, v očích velké části kulturní veřejnosti zploštila jen na určitý segment jeho tvorby. Ta přitom nabízí fascinující průřez od pozdně romantických skladeb Pelléa a Melisandy a Písní z Gurre přes atonální expresionistické období ve skladbách Pierrot lunaire nebo Očekávání až po již zmíněné nalezení zcela nových zvukových, a hlavně výrazových možností, čímž Schönberg korunoval letitou snahu nejen svou, ale i mnoha svých předchůdců, osvobodit hudbu zcela z tenat klasické harmonie. Jeho motivace hledat nové cesty hudebního vyjádření přitom byly krystalicky čisté. Nestála za nimi ani touha po anarchii, ani po výstřední exhibici, nýbrž cíl nalézt svobodný, bezprostřední výraz. „Nepíšu proto, abych byl originální. Nemohu za to, že má hudba má tuto kvalitu. Snažím se pouze vyjádřit své myšlenky a emoce,“ okomentoval skladatel své tvůrčí pohnutky pro deník The Times.
Narodil se ve Vídni v roce 1874. Od počátku 20. století žil střídavě ve Vídni a v Berlíně a po emigraci v roce 1933, kdy byl pro svůj židovský původ vyhozen z místa pedagoga Pruské akademie umění a jeho hudba se stala v Německu „nežádoucí“, našel své další životní útočiště nejprve v americkém Bostonu a od roku 1936 v Los Angeles. Mezi důležité destinace jeho života ovšem patřila i Praha, kam ho vábily nejen vazby profesní díky příteli, mentorovi a švagrovi Alexandru Zemlinském, od roku 1911 šéfu opery Nového německého divadla, ale i vazby rodinné. Z Prahy totiž pocházela Schönbergova matka Pauline (rozená Nachod), a tedy i velká část jeho příbuzenstva. Bratr, herec Heinrich Schönberg, i jeho bratranec, tenorista Hans Nachod, působili v Novém německém divadle, a zejména Hans Nachod byl nezastupitelnou posilou pražského operního souboru. Během svého sedmiletého angažmá nastudoval na padesát rolí a prosadil se rovněž jako vynikající koncertní pěvec (mimo jiné zpíval part Waldemara ve světové i české premiéře Písní z Gurre). V Novém německém divadle působila také řada Schönbergových žáků, mezi jinými krátce také Anton Webern, nebo Heinrich Jalowetz, brněnský rodák, který se stal po první světové válce nepostradatelnou dirigentskou posilou.
Schönberg a Praha
První Schönbergovou kompozicí uvedenou v Praze byl v roce 1904 smyčcový sextet Zjasněná noc. Dílo zde pak zaznělo ještě několikrát, mimochodem i v podání Českého kvarteta posíleného o Václava Talicha u violy a violoncellistu Františka Šimůnka, dlouholetého člena Orchestru Národního divadla. V rámci tzv. Filharmonických koncertů Nového německého divadla dirigoval Schönberg v únoru roku 1912 svou symfonickou báseň Pelléas a Melisanda (Zemlinsky pak tuto skladbu uvedl ještě jednou v roce 1918). Schönberg po tomto provedení poskytl rozhovor deníku Bohemia, ve kterém řekl: „Nikde jinde se o mě nevedl tak urputný a zuřivý boj jako v Praze. Ale mé práci se zde naslouchalo s vážností, aby se až úplně na konci díky vytrvalosti ukázalo, že ji lidé vzali vážně, ať už byli pro nebo proti. To je potěšitelné pro obě strany.“ Že by mozartovské „Mí Pražané mi rozumějí?“ V každém případě následujícího roku způsobila v Rudolfinu absolutní skandál skladba Pierrot lunaire, kdy část publika dokonce hlasitě pískala.
Po první světové válce se spolupráce Schönberga a Zemlinského ještě zintenzivnila, a to na půdě pražské pobočky vídeňského Spolku pro soukromé provozování hudby (Verein für musikalische Privataufführungen), který Schönberg založil ve Vídni v roce 1918. Spolek byl zajímavý tím, že na jeho koncerty neměla přístup veřejnost, ale pouze členové. Byly na nich rovněž zakázány jakékoliv projevy souhlasu či nesouhlasu a seznam hraných skladeb se nezveřejňoval předem, aby se zajistila pravidelná návštěvnost. Schönberg těmito pravidly zřejmě reagoval na neutěšené reakce vídeňského publika na díla soudobých autorů, které již v roce 1913 komentoval slovy: „Je pro mě nepochopitelné, že ještě nikdo nepřišel s tím, aby by byl takový hluk porušením zákona. Vstupenka na koncert dává pouze právo koncert poslouchat, nikoliv ho rušit. […] Přispění na náklady akce nemůže v žádném případě zakládat právo chovat se neslušně.“
Do první poloviny dvacátých let spadají dva možná nejvýznamnější pražské hudební počiny týkající se Schönbergovy tvorby: uvedení monumentální kantáty Písně z Gurre 9. a 10. června 1921 a světová premiéra monodramatu Očekávání 6. června 1924. Obě provedení řídil v Novém německém divadle Alexander Zemlinsky, obě se stala pro meziválečnou hudební Prahu obrovskou událostí. Schönberg v té době prošel i velkou osobní proměnou. Po smrti první ženy Mathildy (sestry Alexandra Zemlinského) v říjnu roku 1923 se devětačtyřicetiletý skladatel v srpnu 1924 oženil s o dvacet tři let mladší Gertrud Kolisch. „Nevěděl jsem, že mohu být ještě tak šťastný!“ nechal se tehdy slyšet.
Písně z Gurre
„V dějinách pražského koncertního života se bude pražská premiéra Schönbergových Písní z Gurre cenit jako největší událost posledního čtvrtstoletí, už proto, že představuje umělecký čin domácích sil, jež se úspěšně vyrovnaly s jedním z největších děl moderní koncertní literatury,“ napsal Edwin Janetschek v časopisu Auftakt již v lednu 1921, šest měsíců před českou premiérou Písní z Gurre. Skladbu jakoby provázel zvláštní osud. Arnold Schönberg na ní pracoval celých jedenáct let od jarních měsíců roku 1900 do listopadu 1911. Obří kantáta původně koncipovaná jako písňový cyklus byla prakticky celá dokončena v roce 1901, v hrubých náčrtech zůstal pouze závěrečný sbor. V letech 1901 až 1903 se Schönberg věnoval orchestraci, pak ale nechal kompozici celých sedm let odpočívat. Důvodů bylo více: tlak na výdělek – po uzavření sňatku s Mathildou Zemlinskou odešel čerstvě sezdaný pár v roce 1901 do Berlína, kde ve stejném roce zahájil Schönberg na přímluvu Richarda Strausse své první pedagogické působení na Sternově konzervatoři v Berlíně a na čas hudebně vedl první německý kabaret Überbrettl Ernsta von Wolzogena, pro který mimo jiné zkomponoval mnoho kabaretních songů. Po večerech pak – kvůli vylepšení rodinného rozpočtu – instrumentoval operety jiných autorů. Dalším problémem byla zjevná nereálnost provedení díla takového rozsahu, a svou úlohu sehrála rovněž změna stylu a výrazu, k níž postupem času docházelo v Schönbergově vlastní tvorbě. Od postromantického charakteru Písní z Gurre se výrazově posunul k expresionismu, jenž akcentoval tvůrcův autentický, vnějšími pravidly a konvencemi netlumený výraz a zájem o témata obsahově do té doby opomíjená, nebo dokonce tabuizovaná. Prvním dílem, ve kterém se Schönbergovi dle jeho slov podařilo přiblížit k tomuto estetickému ideálu, byl písňový cyklus 15 básní z Knihy visutých zahrad Stefana Georga pro hlas a klavír napsaný mezi léty 1907 a 1909. „Nyní, kdy jsem se jednou provždy vydal touto cestou, vím, že jsem prolomil všechna předchozí estetická omezení,“ poznamenal si v roce 1910. V roce 1909 vznikla jeho atonální, „psychoanalytická“ operní jednoaktovka Očekávání na text Marie Pappenheim, ve které na ploše třiceti minut vyjádřil jednu jedinou vteřinu maximálního duševního vypětí člověka. Asi nejznámější skladbou tohoto období je však Pierrot lunaire z roku 1912 na verše belgického symbolisty Alberta Girauda. Schönberg zde namísto zpěvu uplatňuje techniku tzv. Sprechstimme (mluvícího hlasu), kdy recitátor zachovává předepsaný rytmus, tóny ale intonuje pouze přibližně se snahou o emotivně vyhrocený a zároveň bezprostřední výraz. „Cítím, že jsem se definitivně vydal vstříc novému způsobu vyjádření, kdy se zvuk stává okamžitým, naturalistickým odrazem citového nitra člověka,“ zapsal si Schönberg v roce vzniku tohoto díla.
V téže době se vedle aktivity hudební vyjádřil expresionisticky také prostřednictvím výtvarného umění – na pozvání svého přítele malíře Vasilije Kandinského vystavuje v roce 1911 několik svých maleb na první výstavě expresionistické umělecké skupiny Modrý jezdec (Der Blaue Reiter) v Mnichově. V roce 1908 navíc velmi silně poznamenala Schönbergův život milostná aféra ženy Mathildy s pětadvacetiletým expresionistickým malířem Richardem Gerstlem, který se Schönbergovými dočasně žil ve společné domácnosti v jejich domě v Mödlingu. Vztah ukončila až Gerstlova sebevražda v listopadu 1908. Všechny tyto okolnosti vzbuzují otázky, zda se chtěl Schönberg k Písním z Gurre vůbec ještě někdy vrátit, v každém případě úspěch provedení první části v klavírní úpravě v roce 1910 skladatele přiměl, aby dílo v roce 1911 dokončil. Dokonce na ně myslel i ve své první závěti z 30. ledna 1911, kdy v případě smrti svěřil dokončení skladby Alexandru Zemlinskému nebo Antonu Webernovi. Poprvé byly Písně z Gurre uvedeny 23. února 1913 ve vídeňském Musikvereinu pod taktovkou Franze Schrekera. „Světová premiéra Schönbergových Písní z Gurre se stala téměř bezprecedentním triumfem, který v historii koncertní síně nebude mít pravděpodobně v nejbližší době obdoby,“ psal Neues Wiener Journal. U publika měly mnohem větší úspěch než Schönbergovy expresionistické, atonální experimenty, na což skladatel se značnou dávkou hořkosti reagoval tím, že během ovací po premiéře kantáty zůstal na pódiu obrácen zády k publiku a poklonil se pouze účinkujícím. Každopádně Písně z Gurre byly uměleckým triumfem. Anton Webern o nich napsal: „Pozoruhodně umělecké se zvukovými efekty, které nikdo nikdy předtím neslyšel.“ I sám Schönberg je vzal později „na milost“, když v roce 1937 ve svém eseji nazvaném Jak se člověk stává osamělým napsal: „Doufám, že do mé hudby vstoupí východ slunce, jak jej zobrazuji v závěrečném sboru Písní z Gurre. V hudbě by tak mohl nastat příslib nového slunečného dne – takového, jaký bych rád nabídl světu.“
Schönbergův postromantický hudební odkaz – Písně z Gurre – se po sedmnácti letech vrátí na česká pódia. 18. června zazní na MHF Smetanova Litomyšl a 20. června v rámci cyklu Musica non grata ve Státní opeře v Praze. V projektu, jenž nabídne téměř 250 hudebníků na scéně, spojí své síly šestice českých a zahraničních pěvců, Český filharmonický sbor Brno, Slovenský filharmonický sbor, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Norský rozhlasový orchestr pod taktovkou Petra Popelky.
