Jak před nějakými 80 lety konstatoval Vladimír Helfert, český hudební klasicismus měl dvě větve, jedna z nich se utvářela doma, zatímco druhá probíhala v emigraci, přičemž té si přirozeně i mezinárodní muzikologie všimla dříve. Na vědecký výzkum o Rybovi v dlouhodobě personálně poddimenzované české muzikologii došlo velmi pozdě, především až zásluhou prací Jana Němečka (nepublikovaná disertace v roce 1937, četné dílčí studie, monografie 1963).
Celková bilance našich dosavadních znalostí o Rybovi ovšem uspokojivá není. Jako by i půldruhého století po smrti tohoto skladatele a všestranného hudebníka pokračovala nápadná nepřízeň osudu, která ho pronásledovala od ukončení studií v Praze. Přitom v jeho dětství – jak víme z jeho pozoruhodné autobiografie ‒ se mu Fortuna zdála být tak nakloněna! Syn subkantora a varhaníka Jakuba Jana Ryby (1732‒1792) byl obklopen příkladnou rodičovskou péčí. „…V našem pokoji stály vždy tři až čtyři klavichordy, na nichž otec vyučoval“ – jejichž zvuková tajemství mohl Ryba pro sebe odhalovat už od svých čtyř let, zakrátko pak zkoumal i nesrovnatelně bohatší zvuk varhan. V 8 letech přehrával okouzlenému otci Wagenseilovy sonáty a nedlouho poté se mu Dittersdorfovo Salve líbilo tak, že se rozhodl složit také takovou skladbu. Začal se rodit Ryba-skladatel. Když ho v patnácti odvedl strýc Vaněček za dalším studiem do Prahy, začala – jak Ryba sám později napsal – druhá a nejhezčí epocha jeho života. Pro nedostatečnou znalost němčiny nebyl sice při prvním pokusu na piaristické gymnázium přijat, o to víc se mohl následující rok věnovat tomuto jazyku a především hudbě: na kůrech se uplatňoval jako houslista, opisoval si klavírní skladby Koželuhovy, Haydnovy a C. Ph. E. Bacha a jako kvartetní hráč poznával důkladně i kvartety Haydnovy, Myslivečkovy a Vaňhalovy. Podle těch pak složil svou první šestici kvartet. Chodil také naslouchat hře Seegerově, Kuchařově a jiných předních varhaníků. „Byl jsem v tom jistě jednou z nejpilnějších včeliček.“
Próza života pak Rybu 1788 zahnala na celý zbytek jeho životní a profesionální dráhy ke kantořině do Rožmitálu. Vyrostl zde ve vzácný typ učitele-vzdělance, který měl vedle své profese i rozsáhlé znalosti literární, vedle češtiny ovládal i němčinu, francouzštinu, latinu a řečtinu. Tím spíše ovšem jako osvícenec a přívrženec školských reforem, snažící se využívat v pedagogické praxi i novodobé poznatky, narážel na nepochopení až odpor lokálních zaostalců, ať už z řad nevzdělaných rodičů vyučovaných dětí nebo ze strany dohlížejících církevních orgánů. Co vše i přesto Ryba dokázal! Roku 1800 vydal v Praze tiskem první soubor svých českých světských písní na slova obrozenských básníků, 1808 vyšel další (opět pod vnuceným německým názvem Neue böhmische Lieder), a v témž roce i Kancionálek pro českou školní mládež. Až po jeho smrti byla v Praze 1817 vydána jeho nejvýznamnější práce hudebně osvětová, tj. Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu. Od doby Blahoslavovy Musiky (1558) první českojazyčná nauková práce, snažící se mj. vytvořit i naši novou hudební terminologii! A co dodávat o jeho České mši vánoční, v níž přímo geniálně využil v jeho době vrcholící staletou českou praxi tzv. dialogizovaných pastorel? Dnes je tiskem vydána i v Německu a o její velké mezinárodní popularitě se lze snadno přesvědčit i na internetu, včetně YouTube…
(Převzato z Magazínu Vltava 3/2015.)
