Josef Ferdinand Norbert Seger se narodil v Řepíně u Mělníka a byl pokřtěn 21. března 1716. Jeho rodiče byli poddaní majitele řepínského panství Jana Jiřího Walderode z Eckhausenu. Nevíme, zda nadaný chlapec byl poslán na studia prostřednictvím hraběte nebo osvíceného administrátora řepínské farnosti Jiřího Karase. Seger absolvoval jezuitské gymnázium v Praze a v roce 1729 vystoupil jako altista při provedení opery v jezuitské koleji v pražském Klementinu. Legenda praví, že byl žákem Bohuslava Matěje Černohorského. Možné to ovšem bylo jen mezi podzimem 1730 a jarem 1731, kdy minoritský kněz Černohorský se připravoval ve svatojakubském klášteře na cestu do Itálie a mohl tedy 14letého chlapce vyučovat hudbě. Seger studoval následně filosofickou fakultu, i když doklady o tom se ztratily během II. světové války. Potom se věnoval výhradně hudbě. Mimo hry na varhany byl zdatným houslistou a působil původně jako první houslista u sv. Martina ve zdi spolu s Janem Zachem a od roku 1735 šest let ve stejné funkci v kostele Nanebevzetí Panny Marie před Týnem. Od roku 1741 tam byl varhaníkem 41 let až do své smrti. Stal se jím v 25 letech, což je důkaz Segerových kvalit, protože Týnský chrám byl po katedrále sv. Víta nejdůležitějším pražským kostelem. Měl k dispozici nádherný nástroj Hanse Heinricha Mundta z roku 1673, který se shodou příznivých okolností zachoval v původním stavu až do dnešních dnů. Seger si ke své funkci v Týně přibral o čtyři roky později i místo varhaníka u sv. Františka Serafínského u křížovníků s červenou hvězdou u Karlova mostu. Jeho žádosti magistrátu, aby směl vedle svého varhanického místa v Týně působit také u křížovníků bylo sice vyhověno, ale s varováním – kdyby se ukázalo, že jeho zástupce, kterého pro týnský kostel určil, nevyhovoval, ručil by za zmatek na kůru jím způsobený. I u křížovníků působil Seger 37 let až do smrti. V roce 1781 ho tam slyšel císař Josef II. a v uznání jeho umění navrhl jmenování členem dvorní kapely. Toho se už nedožil, jmenování došlo do Prahy až několik měsíců po skladatelově smrti.
O Segerově působení jako varhaníka máme pouze jednu zprávu. Zachovala se v dopise Václava Pichla italskému hudebnímu teoretikovi Padre Giovannimu Battistovi Martinimu z roku 1782. Pichl poznamenává, že Seger byl schopen improvizovat bez přípravy fugy na jakékoliv téma, upozorňuje na pražský zvyk zahrát při mši po epištole fugu nebo aspoň opakovat závěrečnou fugu z předcházejícího Gloria. Pokud ji Seger pokládal za kompozičně slabou, zaimprovizoval na stejné téma fugu umělecky i formálně přesvědčivější.
Jako skladatel se věnoval převážně svému nástroji, vokálních děl známe málo. Varhanní skladby, kterých je zachováno velké množství, jsou výhradně ve formě preludia, toccaty, fantasie a fugy. Jedinou výjimkou je Toccata s fugou na Narodil se Kristus Pán, původně vokální, jejíž toccata je ve skutečnosti líbezné Pastorale. Protože Seger žil na stylovém předělu z baroka do předklasicismu, někdy převažuje vliv baroka, někdy už další nastupující styl a jednodušší polyfonie v reálném tříhlasu.
Neznáme Segerův rukopis, kompozice se šířily v četných opisech u nás i v blízké cizině. Takzvaný Lipský rukopis obsahuje 148 skladeb, ale u všech není jeho autorství prokázané. Další opisy jsou uloženy v Berlíně, Bruselu i na Harvardské univerzitě v USA. První tištěné vydání varhanních skladeb Osm toccat a fug vyšlo péčí Daniela Gottloba Türka u Breitkopfa v Lipsku roku 1793.
Segerův nesporný věhlas byl ještě umocněn rozsáhlou pedagogickou činností hudebně teoretickou. K jeho žákům patří výkvět českých skladatelů 18. století. Jména jako Josef Mysliveček, Jan Evangelista Koželuh, Karel Blažej Kopřiva, Jiří Ignác Linek, Jan Křtitel Kuchař, Václav Pichl, Vincenc Mašek a řada dalších z něj učinila tehdejšího nejvýznamnějšího pražského hudebního pedagoga. Mezinárodní renomé podtrhuje i známý anglický hudební spisovatel a varhaník Charles Burney, který se při cestě z Vídně do Drážďan zastavil v Praze, se Segerem se setkal a velmi pochvalně se o něm vyjádřil ve svém Hudebním cestopisu 18. věku.
Josef Seger patří k menšině českých hudebníků, který nehledal uplatnění v cizině a svou činností se zasloužil o pozoruhodnou úroveň pražského hudebního života. Letos si připomínáme 300leté výročí jeho narození, ale ani tehdy, když neslavíme jeho jubileum, bychom na něj neměli zapomínat.
