Podnětem ke psaní těchto řádek o mém praprastrýci je jeho kulaté výročí narození. To je bezesporu silnou výzvou k připomenutí jednoho pražského „zapomenutého hudebníka“, jak o něm napsal už v jeho nekrologu Jan Branberger (časopis Čas 27. 12. 1908). Slovo „zapomenutý“, jak si uvědomuji, se bude asi opakovat, protože jeho život se často vázal na osoby, na které se dnes už málo pamatuje, jako bylo několik jeho kolegů hudebníků, nebo excísař Ferdinand V. zvaný Dobrotivý, se kterým se Smita pravidelně stýkal přes tři roky. Expresivní je i událost, bez níž by Václav Smita ani jeho četní sourozenci (a tudíž i my, jejich potomci) nebyli na světě.
Hráč na pozoun, hudební skladatel a pedagog Václav Bedřich Smita se narodil 20. srpna 1822 v Praze ve Vlašském sirotčinci (bývalý Vlašský špitál – dnes sídlo Italského kulturního institutu) na Malé Straně, kde byl jeho otec Václav Smita st. (10. 9. 1782–31. 5. 1869) členem Italské kongregace a téměř padesát let učitelem sirotků. K tomuto zaměstnání mu měl dopomoci univerzitní profesor, matematik a filozof Bernard Bolzano. Václav Bedřich Smita ml. se narodil jako první syn z otcova třetího manželství s Kateřinou Smitovou roz. Pechanovou (1792–15. 6. 1853).
Podruhé totiž jeho otec ovdověl necelý rok před narozením našeho vzpomínaného Václava Bedřicha. Neštěstí se stalo 27. srpna 1821, v domě Vlašského sirotčince, když vařila paní Marie Smitová (roz. Malíková) – druhá choť Václava Smity st. – jako obvykle oběd pro sirotky a zřítila se s ní náhle za velkého rachotu celá kuchyně i s rozžhaveným sporákem o patro níž do průjezdu. Ani děťátko, které čekala v záři, neštěstí nepřežilo. Jejich tehdy dvouletý synek Alois se při té tragické nehodě zázračně zachránil, a byl pak pro vdovce hlavním důvodem k rychlému, již zmíněnému třetímu sňatku. Podrobný popis této hrůzné události se dodnes v rodině dochoval v dopise V. Smity st. synovi Aloisovi.
Z tohoto třetího manželství se narodilo devět dětí, z nichž dospělo šest. Celkem Václav Smita st. vychoval pět synů a dvě dcery (mj. moje prababičky): Aloise (nar. 1819), Václava Bedřicha (1822), Josefu Marii (1823), Adalberta (1825), Barboru (1826), Jana (1830) a dvojčata Johanu – která však zemřela v pěti letech – a Josefa (1832).
Z listů Václava Smity st. a pak i jeho syna Jana máme autentické informace o celé rodině, dokonce i Janem literárně zpracovaný rodokmen. Celá rozvětvená rodina držela trvale pohromadě. Zachovaná bohatá korespondence, která svou frekvencí i obsahem svědčí o stále živých kontaktech ve všech generačních liniích, ukazuje dobré rodinné zázemí. Protože žila rodina v úzké vazbě na pravidelný režim vládnoucí v sirotčinci, i v ní existoval pevný řád a systém, který nebylo možné přizpůsobit jakýmkoli mimořádným požadavkům jednotlivého člena rodiny tak, jak by to případně šlo v rodině mimo sirotčinec. Přinášelo to sice nepříjemnou kázeň, ale na druhé straně pocit spolehlivého chodu věcí. Smitovy děti tak měly dvojí výhodu: podléhaly kázni kolektivu, ale nebyly ochuzeny o rodičovský zájem a cit. Jan Smita později napsal:
„Těch dvanáct let, kdy jsme byli ve Vlašském špitále pohromadě (než nejstarší nastoupil jako panský lékař v Lipníku) a přes hodně omezené poměry byli jsme čilí, spokojení a zdraví, bylo naším nejlepším úsekem životním. Ještě teď mám spoustu skutečně radostně prožitých hodin v nejživější paměti.“
V tak početné rodině se také nevyskytla ani jedna „černá ovce“. Všichni synové vystudovali a úspěšně se uplatnili: Alois se stal okresním lékařem, hudebník Václav profesorem na konzervatoři, právník Adalbert prezidentem soudu. Jan a Josef byli středoškolskými profesory, Jan učil také na pražské technice. Také obě dcery se dobře vdaly. Zdá se také, že sňatky se uzavíraly z lásky, nikde nejsou dohledatelné známky toho, že by některý ze sourozenců vyženil nějaký majetek. Smitovi byli sice všichni způsobilí svým vzděláním dosáhnout dobrého postavení – a také je dosáhli, ale rozhodně nemohli dostat z domova kromě vzdělání nic do začátku. Pravda, měli výhodu v tom, že bydleli v Praze a jejich vysokoškolské studium tudíž nevyžadovalo žádné mimořádné výdaje spojené s ubytováním. Také děvčata dostala na tehdejší dobu maximální vzdělání – shledáváme, že jejich písemný projev byl zběhlý, sloh kultivovaný.
Václav Bedřich Smita absolvoval pražskou konzervatoř, kde byl posluchačem hry na trubku a pozoun u profesora Josefa Kaila (1834–40), poté se stal členem orchestru Stavovského divadla (1841–67); od roku 1868 učil na pražské konzervatoři jako první profesor samostatné hry na pozoun, a to dlouhých 35 let, tj. až do školního roku 1902/3, kdy šel do důchodu. Ženatý byl s Kateřinou roz. Jindřichovou (1824–1902); svatba se konala 23. 9. 1857 v kapli sv. Karla Boromejského u Vlašského sirotčince – poté se přestěhoval do Thunovského paláce na Malé Straně (dnes majetkem Italské ambasády), kde žil až do smrti.
Byl také velmi dobrým pianistou – v letech 1871 až 1875 se stal dvorním klavíristou excísaře Ferdinanda V. Dobrotivého na zámku Zákupy a Pražském hradě, tedy až do císařovy smrti, které byl přítomen. Dochovala se i soška stříbrného koníka, kterou mu Ferdinand věnoval. Roku 1873 byl Václav Smita jmenován čestným členem pražské Jednoty hudebních umělců (Tonkünstlersozietät). Byl také velmi plodným skladatelem (na konzervatoři se komponování věnoval pod vedením Bedřicha Dionýsa Webera), dodnes se dochovala řada jeho skladeb především pro pozoun a další dechové, žesťové nástroje: v rukopisu na Pražské konzervatoři, v Hudebním oddělení Národní knihovny v Klementinu, v Českém muzeu hudby i v archivu rodiny. Jen málo děl bylo vydáno, avšak např. Concertino Es dur původně pro pozoun a orchestr vyšlo ve verzi s klavírem v revizi prof. Miroslava Hejdy u Editions Bim ve Švýcarsku a skladba se dostala jako povinná pro 1. kolo Mezinárodní soutěže festivalu Pražské jaro roku 1997, kdy ji provedlo 35 uchazečů. Vedle zmíněného Concertina pro pozoun a orchestr najdeme v jeho tvorbě koncertantní árie s orchestrem, Vokální mši, Kantátu věnovanou Antonínu Aptovi a četná díla pro komorní obsazení (tria, kvartety, sextet a septet); je také autorem několika skladeb pro klavír, smyčce a pro orchestr. Zkomponoval a osobně řídil fanfáry pro císaře Františka Josefa I. při jeho návštěvě Karlštejna 15. června 1901, za což obdržel jako uznání darem kapesní hodinky. Václav B. Smita zemřel v Praze 23. prosince 1908, pochován je vedle své choti na Olšanských hřbitovech. Jejich dvě děti zemřely v raném věku. Nenechal tak potomstvo ani závěť.
Potěšující je, že se v posledních letech zvedá zájem o tohoto „zapomenutého autora“, jeho skladby například připravuje k vydání hráč na pozoun v Accademia Teatro alla Scala v Miláně dr. Erik Pignotti.
