Státní opera uvedla jako jednu z posledních premiér před plánovanou rekonstrukcí Gounodovu operu Romeo a Julie. Toto dílo z roku 1867 je u nás méně známé, než Faust od stejného autora, a z formálního hlediska se může jevit až jako určitá napodobenina tohoto staršího úspěšného opusu. Podobně, jako ve Faustovi, nalezneme i zde velkou valčíkovou scénu, cavatinu zamilovaného tenora, posměšnou píseň s loutnou, efektní tříčtvrteční árii pro soprán a závěrečnou tragickou scénu milenců citující motivy z předchozích – šťastnějších – výstupů. Přesto však Romeo a Julie není jen pouhým pokusem, zopakovat úspěch Fausta. Jedná se o originální dílo s vlastní atmosférou, hudebním jazykem a celkově temnějším a dramatičtějším vyzněním. Proto je potěšující, že aktuální pražská inscenace tyto aspekty díla respektuje a rozvíjí je způsobem, který je postavený na stejných prvcích, jako opera sama – tj. na nekomplikovaném líčení tragické lásky a esteticky přitažlivém zpracování.
Romeo a Julie je známý příběh o dvou lidech, kteří se v rozmezí několika málo dnů potkají, zamilují, vezmou a společně zemřou. Mladá slovenská režisérka Sláva Daubnerová se rozhodla zasadit tuto zápletku do prostředí luxusního hotelu „Verona“ zhruba v období 20. – 30. let dvacátého století. Honosný hotel ve stylu art deco se v jejím pojetí stává místem, které unikátním způsobem spojuje anonymní s intimním a je prostředím, ve kterém může neočekávaná a osudová láska snadno vzplanout. Režisérka se ve spolupráci se scénografem Jurajem Kuchárkem a návrhářem kostýmů Martinem Kotúčkem rozhodla pro maximálně detailní a propracovanou scénu a slušivé kostýmy, které dohromady vytvářejí až filmově realistický celek. Děj se odehrává převážně v honosném foyer hotelu, které se spuštěním dalších jednoduchých kulis podle potřeb mění v luxusní hotelový pokoj, nádvoří hotelu či kapli. Těmto chytře vymyšleným proměnám napomáhá vynikající světelný design (Daniel Tesař), který kombinací reflektorů a lamp přímo na jevišti dynamicky mění barevné ladění a náladu jednotlivých scén. Herectví účinkujících vychází primárně z civilního stylu ladícího s realisticky zpracovanou scénou a kostýmy, nicméně pro zdůraznění některých scén režisérka používá i další herecké postupy – např. „zastavení času“ (štronzo) nebo mechanicky se pohybující baletky a zpěváky. Toto kombinování přístupů dobře odpovídá Gounodově hudbě, která střídá poměrně banální hlučné scény typu „ples“ s až snovými momenty v milostných scénách a étericky křehkých orchestrálních mezihrách. Výsledkem je inscenace, která působí velmi podobně, jako opera samotná – spojuje vizuální krásu až líbivost s tísnivou melancholií příběhu tragické lásky. Prostředí ztemnělého hotelu, těžkého kamene, lesklého chromování a tlumených lamp bezchybně navozuje potřebnou náladu.
.jpg)
Pokud jde o obsazení první premiéry, titulní dvojici ztvárnili Martin Šrejma a Jana Šrejma Kačírková. Právě představitelka Julie byla jednoznačně hvězdou večera. Pro tuto roli je ideální interpretkou, a to jak po stránce herecké, tak pěvecké. Její znělý hlas nemá problémy s koloraturami v efektní valčíkové árii Je veux vivre v prvním dějství, ale bez problémů zvládá i dramatickou polohu ve velké árii Amour, ranime mon courage v dějství čtvrtém. Psychologický vývoj od první jmenované árie plné života k árii druhé, již koketující s myšlenkou na nevyhnutelnou smrt, dokázala navíc i přesvědčivě výrazově ztvárnit. Martin Šrejma přistoupil k roli Romea citlivě, pečlivě a neměl problémy ani s lyrickými milostnými scénami, ani se zrádnými vyššími polohami. Výsledný dojem v jeho případě nicméně na řadě míst rušilo slyšitelné vibrato hlasu.
Z dalších účinkujících je třeba zmínit Romana Vocela v roli bratra Lorenza, který roli přednesl náležitě procítěně, ale jeho hlasu by neškodila větší síla. Tradičně výborný herecký i pěvecký výkon podal Jiří Brückler v roli Mercutia. Škoda jen, že v opeře chybí ústřední basová nebo barytonová úloha (tyto obory jsou zastoupeny jen menšími rolemi), takže ani Brücklerův part není nijak rozsáhlý. Publikum si nicméně mohlo užít jeho kultivovaný a přesný přednes árie o královně Mab v prvním dějství. Vyrovnaný výkon podal Martin Bárta v roli Juliina otce Capuleta i Martin Gyimesi v roli Juliina bratrance Tybalta. Štěpánka Pučálková se s lehkostí a elegancí zhostila role Romeova pážete Stefana. Propracovaná režie dobře herecky vytěžila i menší úlohy Juliina nápadníka Parise (Michael Skalický), veronského vévody (Ivo Hrachovec) a chůvy Gertrudy (Jana Sýkorová).
.jpg)
Opera obsahuje řadu sborových scén včetně úvodního prologu následujícího po krátké předehře. Zde by sboru prospěla větší zvuková kompaktnost a místy i přesnější nástupy. Celkově nicméně sbor pod vedením Adolfa Melichara představení zvládal a drobné nedostatky odstraní další reprízy. Orchestr pod taktovkou hostujícího dirigenta Marca Guidariniho hrál s citlivým přednesem, a spíše tlumeně, aby nepřehlušoval sólisty. Precizní vedení dirigenta vyniklo zejména v tichých orchestrálních mezihrách (např. Juliin spánek před závěrečným dějstvím).
Gounod psal Romea a Julii s cílem zopakovat úspěch Fausta, tedy vytvořit precizní a líbivou operu čerpající ze známého příběhu a divácky vděčných čísel. Tomuto záměru aktuální pražská inscenace zcela odpovídá. Státní opera má v Romeovi a Julii nákladnou a reprezentativní inscenaci, která je sice nekonvenční svým zasazením, ale jinak nabízí typově klasickou a na pražské poměry velkolepou podívanou nasazenou citlivě a logicky na původní libreto a hudbu. Výsledný dojem proto bude do značné míry záviset na divákově vztahu k této Gounodově opeře samotné. Kdo ji považuje za podbízivé a líbivé, francouzsky „navoněné“ dílo (a jsou i tací), bude zřejmě zklamán i barevným a realistickým jevištním provedením. Pokud nicméně Romea a Julii vnímáte jako jeden z vrcholů francouzského operního romantismu a jste ochotni se citlivým zpracováním známého příběhu znovu dojmout, budete propracovanou a esteticky vypilovanou pražskou inscenací nadšeni.
