V rakouské metropoli se hraje opera v koprodukci s londýnskou Královskou operou Covent Garden, Gran Teatre del Liceu, L’Opera National de Paris a San Francisco Opera. Premiéra se uskutečnila ve Vídeňské státní opeře 16. února 2014. Po řadě úspěchů na zdejší světoznámé scéně byl k hudebnímu nastudování vyzván italský dirigent Evelino Pidò a k nové vídeňské inscenaci skotský režisér David McVicar. Titulní roli ztvárnila rumunská sopranistka Angela Gheorghiu.
Před premiérou byla pěvkyně Gheorghiu v mediálních kruzích srovnávána s ruskou operní divou Annou Netrebko, dokonce i s ohledem na její image a marketingovou mezinárodní prezentaci. Angela Gheorghiu přistoupila k roli s režisérem Davidem McVicarem pohledem společných zkušeností z nastudování inscenace opery v roce 2010 v Královské opeře Covent Garden. Ve Vídni měl režisér svého spolupracovníka, Justin Way převzal tentokrát McVicarovu scénickou realizaci. Jejich stěžejní týmoví kolegové, německá kostýmérka Brigitte Reiffenstuel a anglický scénograf Charles Edwards, který se pro zajímavost věnuje občas i režii, navrhli v téměř stejném stylu i vídeňskou produkci Cilèovy opery. Edwardsovo velkolepé dvojí řešení scény s divadelním rámcem, upřednostňujícím oblíbený princip „divadla na divadle“, jež je pro Adrianu Lecouvreur žádoucí a klíčové, otevírá na scéně prostor k hravé dramatické teatrálnosti. Inscenace využívá i muzikantů z Jevištního orchestru Vídeňské státní opery. Kostýmní výtvarnice Brigitte Reiffenstuel je známá ve světě ze svého působení na předních operních scénách ve Francii a Velké Británii, v Německu, Izraeli a USA. K režii opery, kterou David McVicar zakotvil v historii libreta, navrhla kostýmy dobově honosné, barevně pestré a bohatě zdobené.
V průběhu druhé reprízy 22. února 2014 publikum již od prvního dějství aplaudovalo po výstupech různých operních pěvců, rovněž příchod dirigenta a hráčů Orchestru Vídeňské státní opery vítali návštěvníci téměř bouřlivým potleskem, i když přicházeli po dvou přestávkách k dalším dějstvím. Sbor Vídeňské státní opery zpíval výborně, sbormistr Thomas Lang připravil těleso s citem pro přednes, ve kterém krásně a mnohovrstevnatě vyzněly barevné odstíny velké dynamické šíře Cilèovy hudby.
Opera Adriana Lecouvreur se řadí k druhým hudebním nastudováním nového díla ve Vídeňské státní opeře, kterého se ujal významný italský dirigent Evelino Pidò. Mimořádný úspěch si zažil v předchozím hudebním nastudování opery Anna Bolena Gaetana Donizettiho v titulních rolích s Annou Netrebko a Elīnou Garančou. Do rakouské metropole se vrací Pidò pravidelně od roku 2011, dirigoval např. opery La Sonnambula V. Belliniho, Roberto Devereux G. Donizettiho nebo Simon Boccanegra G. Verdiho.
Při provedení Cilèovy opery ve Vídni vzal dirigent v úvahu všechny skladatelovy změny díla až do finální verze z roku 1930 a uvedl je v kompletní nezkrácené verzi. Podle dirigenta nepatří opera Adriana Lecouvreur k typickým veristickým operám, nejen kvůli úpravám z 20. století. Italský skladatel se nechal v díle ovlivnit barvami francouzského impresionismu, především používá citáty z rozličných forem, stylů a žánrů 18. století výstižně k době líčeného příběhu. Pozoruhodný je citát z Racinovy tragédie Phèdre. Baletní hudba, recitativy, slovní vložky a vliv žánru velké opery (tzv. Grand opéra) jsou v kompozici zachyceny s vysokým jevištním účinkem a činí z díla velké hudební divadlo.
Dirigent vystihl pro situace přesná tempa, nasadil v prudkém spádu, takže duety na scéně získaly lesk operní konverzace. V prvním jednání zvuková jemnost orchestru s melodickým efektem stupňování a přejímání motivů sólovými nástroji v různých sekcích dodala jevištnímu dění humor, lyriku a zvýraznila rafinovaný příběh. Smyčce a harfa zněly svítivě. Náhlé hudební střihy z dramatické hudby do lehkosti provázely v různých obměnách celou operu. Ve druhém jednání dominovaly hutné široké melodie a vášnivé duety, přičemž soulad akce na jevišti s orchestrem byl jak jeden dech. Taneční hudba třetího jednání povznesla diváky po dvou náročných přestavbách do radostné nálady. A navíc úsporně řešená instrumentace komorního charakteru střídající se s hutnou stavbou orchestrace odlehčila sílící hudební drama. Zejména Sbor Vídeňské státní opery zde oslnil bohatým spektrem barev. Ve čtvrtém jednání táhlé něžné smyčce, temná hudba a ostré motivy umocnily tragédii a finále skonu Adriany.
Příběh o velké francouzské herečce Adrienne Couvreur, zvané Lecouvreur, o které se šířily v 18. století zvěsti, že byla v osmatřiceti letech otrávena svou sokyní v lásce, kněžnou de Bouillon, která jí poslala kytici otrávených květů kvůli sporu o lásku hraběte Mořice Saského, působí na jevišti ve Vídni silně. David McVicar známý ve Vídni z loňského nastudování opery Tristan a Isolda Richarda Wagnera i Cilèovu operu režíroval statičtěji s akcentem na respekt k originálu a vyznění přednesu hudby. Pěvcům poskytl i dost svobody při ztvárnění charakterů.
Angela Gheorghiu zpívala Adrianu Lecouvreur krásně, publikum jí aplaudovalo nejen po nádherných kantilénách, ale i v lyrických a dramatických polohách, kterým propůjčila mnoho odstínů v barvě hlasu, výslovnosti italského libreta, teatrálních gestech i niterné mimice. Opera o velké hvězdě divadla v podání Gheorghiu je na jevišti Vídeňské státní opery o skutečné primadoně, která si často dokáže podmanit i publikum. Kněžnu de Bouillon ztvárnila ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova, která s nadhledem výborné pěvecké techniky ovládá svůj sytý a příjemně znějící hlas. Složitý charakter postavy Adrianiny sokyně, jež se vášnivě vrhá do situací milostných her, intrik, nenávisti a zákeřné msty, vložila Zhidkova skvěle do emotivní interpretace hudby. Mladý italský tenorista Massimo Giordano hraje hraběte Maurizia elegantně, ale pěvecky neoslňuje jak jeho obě operní kolegyně, s nimiž v příběhu tvoří milostný trojúhelník. Argentinský tenorista Raúl Giménez (Abate) a italský barytonista Roberto Frontali (Michonnet) přispěli ke kompaktní jevištní a expresivní souhře.
I když se Cilèovy opery příliš v operních domech nehrají, často se při koncertech operní hudby zpívá Lamento di Federico ze skladatelovy druhé populární opery Arlézanka. Jeho hudba plná vášní si tak stále získává srdce lidí.
