Vlámská opera ukončila loňskou sezonu novým nastudováním Bizetovy Carmen . Komunikace a koordinace jsou v belgických operních domech cizí pojmy, již po několikáté měly premiéru ve stejný den dvě opery, bruselská královská opera dávala Trubadúra, a to jsou obě města od sebe vzdálené necelých 50 km. Úspěch a propadák u operního publika se nedá předem odhadnout. Carmen vzbudila při své premiéře v pařížské Opéra comique v roce 1875 velký rozruch. Orchestr a sbor protestovaly, protože považovaly partituru za příliš obtížnou a nekonvenční. Přítomní návštěvníci byli námětem silně pohoršeni a novinové články byly vesměs negativní. Ředitel opery Adolphe de Leuven tehdy dokonce odstoupil. Přesto se Carmen dočkala jen v roce premiéry 45 repríz. Dnes zná árie z opery každý, byly natočeny desítky filmů a ovlivnila například Nietzscheho, Picassa nebo Godarda.
Režie se ujal mladý Američan Daniel Kramer a myslím, že to nebyl dobrý tah, i když už pracoval třeba v Petrohradě, Moskvě (Velké divadlo) a Londýně (English National Opera). Jak bývá dnes zvykem, děj transponoval, a to do Spojených Států, Sevilla je provinční městečko Seville a nachází se někde v Ohiu. Američtí kovbojové mají jistě blízko k dobytku a tedy i k býkům, ale toreadorská aréna je jim cizí. Don José zastřelí Carmen před plnou scénou, že se jedná v 2. dějství o podloudníky, se v Kramerově úpravě nepozná, a nadčasové kostýmy jsou většinou nevkusné. Pokud režisér příběh, buď v čase nebo místě, transponuje, tak očekávám nějakou přidanou hodnotu. Tu jsem však nenašel, vyjma přehnaného sexu. Otevřený sex jako ve Weillově Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny tentokrát na scéně nebyl, ale nevkusné to zůstalo.
Obsazení dvojice Carmen/don José je zásadní. Pro titulní roli si Vlámská opera vybrala maďarskou mezzosopranistku Viktorii Vizin . Vizinová by se dobře uživila i jen s postavou Carmen. Od sezony 2000/2001 ji představila už devadesátkrát, dokonce i v Metropolitní opeře. Hlasově na to má a herecky také, jen mi chybělo trochu víc erotické emoce v hlase. Také její partner, italský Němec Roberto Saccà , byl na výši. Není to sice žádný belcantový pěvec, spíše mozartovský, ale tenoři jsou dnes žádáni na všechno, v případě Saccà od Mozarta po Richarda Strausse, a dokonce Wagnera. Řecký baryton Aris Argiris má barvu hlasu a postavu jako ušitou na Escamilla a Američanka Alexandra Coku si, vedle Händla a Mozarta, celkem s úspěchem troufla na Micaëlu. Holandský basista Jaco Huijpen byl jak vystřižený poručík Zuniga, takovým bodygardovým postavám se člověk raději vyhýbá.
Od ledna minulého roku je šéfdirigentem Vlámské opery Dmitrij Jurowski , nejmladší člen známé ruské dirigentské dynastie. Jako jeho bratr Vladimír se zatím do Metropolitní opery nedostal, ale v Evropě už řídil třeba v Covent Garden, Teatro Real v Madridu nebo v berlínské Komische Oper. Operní orchestr a sbor vedl s přehledem, i když trochu flegmaticky. Že by se ani jemu Kramerova koncepce příliš nezamlouvala? V Bizetově partituře se škrtalo, a tak vypadl kromě jiného i dětský sbor, i když antverpská opera slušný ansámbl má. Škoda!
