Vlámská opera se vrátila ke své staré dobré tradici, uvést kolem velikonoc Wagnerovo poslední dramatické dílo Parsifal . A protože je tento rok rokem Richarda Wagnera nezůstalo jen u Parsifala, který se částečně odehrává na Velký pátek. V květnu uvedla opera světovou premiéru Tragedy of a Friendship , Gesamtkunstwerk Jana Fabre na hudbu Moritze Eggerta a Richarda Wagnera o přátelství i neshodách mezi Wagnerem a Nietzschem a oprášila téměř čtyřicetiletý film Jürgena Syberberga Winifred Wagner die Geschichte des Hauses Wahnfried 1914-1975 , což je dlouhý rozhovor s vdovou Wagnerova syna Siegfrieda o životě v Bayreuthu, o Bayreuther Festspiele a o jejích kontaktech s Hitlerem a dirigenty.
Ať už se „ryzí bloud“ nazývá Percefal (Chrétien de Troyes), „Parzifal“ (Wolfram von Eschenbach) nebo „Parsifal“ (Richard Wagner), má způsob psaní jména svůj význam. Z Wagnerova dopisu Mathilde Wesendonck víme, že se skladatel tímto tématem zabýval již v padesátých letech 19. století, jenže nakonec se stal Parsifal jeho hudebním a filozofickým krédem, premiéra se uskutečnila v Bayreuthu až v létě roku 1882. Svůj Bühnenweihfestspiel Wagner klade do dvou rozdílných světů, které mezi sebou stojí na válečné noze: společenství kolem sv. grálu a Klingsorovo království, tedy exkluzivní pánský svět proti ženské smyslnosti. Jen Kundry je tolerována v obou světech.
Režie se ujala Němka Tatjana Gürbaca , v roce 2001 vyhlášena časopisem Operwelt jako největší režijní talent. V Antverpách ukončila před dvěma roky, celkem s úspěchem, Čajkovského trilogii (Čarodějka, Mazeppa a Oněgin ). Tentokrát jí sekundovali němečtí kolegové Hendrik Ahr (výprava) a Barbara Drosihn (kostýmy). Dominantním prvkem je obrovské plátno a pozadí scény, po kterém možná hodiny stéká krev. Krev se nachází i na soudobých kostýmech protagonistů, Amfortas se v ní téměř koupe. První poznámka tedy zní: příliš mnoho krve.
V životě jsem viděl asi desítku Parsifalů a skoro vždy byl problém s vyobrazením posvátného kopí. Gürbaca zvolila asi čtyři metry dlouhou hliníkovou trubici, vypadající jako část domovního lešení; druhá poznámka: kritický divák ihned pozná, že s takovým kopím se špatně zachází. Ovšem režisérka měla i opravdu pěkné nápady, jako například sestřelení labutě Parsifalem, Parsifal nemíří na labuť, ale na skupinku dětí a trefí jednoho nevinného chlapce. Krev silně kontrastuje s jeho bílým oblečením.
Někdy si ani neuvědomujeme, jak zásadní může být volba dirigenta. Opera pozvala 77letého Izraelce Eliahu Inbala a to byla trefa do černého, ať už s ním byly zkušenosti u České filharmonie jakékoliv. (Vzhledem k jeho věku a délce Wagnerových oper vedl některá představení jeho syn Daniel.) Eliahu Inbal je bezesporu silná osobnost, orchestr opery to vycítil a představil se v nejlepším světle, od intimních pasáží do skvěle rozehraných meziher a velkých sborových čísel. Obsazení trochu trpělo jen sotva průměrným výkonem srbského tenoristy Zorana Todoroviče v titulní roli. Ostatní protagonisté byli ovšem vynikající, to platí zejména o německém basistovi Georgu Zeppenfeldovi (Gurnemanz), americké představitelce Kundry Susan Maclean a holandském basistovi Jaco Huijpenovi (Titurel). Zvláštní uznání si zaslouží hlasově i herecky perfektně vybavený basbaryton Werner Van Mechelen (Amfortas), po odchodu José Van Dama asi nejlepší operní pěvec v současné Belgii. Resumé: Parsifal Vlámské opery sice není modelová inscenace, ale představení, které posluchače určitě potěší, tak to také vyznělo při premiéře s bouřlivým ohlasem publika.
