Nastal nám velký operní obročník, lépe řečeno bienále, a jeho prvním představením v historické budově Národního divadla byly v neděli 16. ledna Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Mám v živé paměti jejich libereckou premiéru v prosinci roku 2019. Neztratily nic ze své svébytnosti a znovu se snažím je lépe pochopit než tenkrát. Tak úplně se mi to nedaří, to podstatné zůstává. Režisérka Linda Keprtová je mimořádná operní režisérka, dirigent Martin Doubravský je jedním z našich nejlepších operních dirigentů. Pracovali-li spolu (Bystrouška byla jejich devátou spoluprací), tak se jim dílo velmi dařilo.
Inscenace nezestárla, jen se usadila. Má nejlepší liščí pár, jaký jsem snad dosud viděla a slyšela. Lívia Obručník Vénosová jako Liška Bystrouška a Alžběta Vomáčková – Lišák Zlatohřbítek. Hravá a nápaditá dvojice, která nemá k dokonalosti daleko. Obě pěvecky z dílny paní profesorky Brigity Šulcové. Bohatá pohybově herecká výbava ve spolupráci s Lindou Keprtovou, která s herci pracovat opravdu umí. Revírník Pavla Vančury herecky i pěvecky vyzrál, užívá víc sprechgesangu, kouzelnou postavou je Rechtor-Komár Dušana Růžičky, jehož vývoj do upíjející se lidské trosky nelze zastavit. Dojemný Lapák Petry Vondrové, anarchistický vlajkonoš Harašta Jiřího Brücklera, úžasné slepice dámského sboru, výborní dětští představitelé ze Severáčku. Snad vůbec nejlepší kostýmy Tomáše Kypty, v nichž dokonale podtrhuje režijní řeč Lindy Keprtové. Šedavá scénografie Michala Syrového, kde nenacházíme (samozřejmě v souladu s režijní koncepcí) téměř ani náznak lesa. Vlevo uschlý strom za kovovým gaučem, malá velmi funkční, výborně využitá točna vpravo, kulatý otvor v zadním prospektu pro jednotlivé výjevy, z přírody snad jen těch pár barevných podzimních listů.
Bystrouška je operou o koloběhu života, tato inscenace však hodně pamatuje na života závěr. Balet – to jsou nesnesitelně brzy umírající jepice, trio pohřebních muzikantů (Cvrček, Kobylka a Skokánek), mrtvá Bystrouška přikrytá jediným kusem látky, který má Zlatohřbítek po ruce – Haraštovou státní vlajkou. Závěrečný monolog Revírníka je tu propojen s jeho dlouholetou družkou paní Revírníkovou, ale nejen s ní. Brzy přichází všichni včetně jejich němé Snachy a Syna – pro mne jediných nadbytečných figur na jevišti. Apoteóza koloběhu života? Proč tak tragicky? Janáčkovi tu byl upřen poslední, tolik žádoucí odlehčující kontrast – Revírník vidí malou Bystroušku a překvapí ho studený žabák. Ano, hodně mi chybí Revírníkův kontakt se Skokánkem, jehož part nakonec pouze zazpívá jeden z trojice zvířecích muzikantů. Janáček byl přece nad vším tím balábile – „jak je les divukrásný“…
Vida, jak cenzorsky si počínám. Chtěla bych, aby byl autor vyslyšen… chtěla bych od Zlatohřbítka králíka místo načančaného košíku jablek – žeru totiž králíky, pro Terinku od Harašty pleskačku slivovice „na zvostřenó“, hříbkovu „paličku kaštanovou jako děvčátko“ a hlavně toho Skokánka, který mi před smrtí skočí na nos. Revírník: „Eh, ty potvoro studená, kde se tu bereš?“ Skokánek: „Totok nésu já, totok beli dědóšek! Oni mně o vás veveve- oni mně o vás vekládali.“
Ale je to stejně krásná inscenace.
