Pozoruhodný program složený ze dvou jednoaktových komorních oper – Slz nože Bohuslava Martinů a Zhasnutí Jiřího Najvara – nabídlo 26. března studentské Divadlo na Orlí (premiéra se konala o pět dnů dříve). Avantgarda meziválečná a současná. Jak dopadne jejich střet v inscenacích studentů JAMU? Není se čemu divit, že bylo vyprodáno…
Slzy nože, ovlivněné dadaismem, surrealismem, Stravinským, meziválečnou pop-music a vším možným, ale především ryze martinůovské, vznikly v roce 1928, premiéry se však dočkaly až o čtyřicet let později v provedení slavné brněnské Miniopery. Dnes jsou u nás k vidění vpravdě poskrovnu. Nová inscenace, ač nesoucí nepatrné stopy prodělaných dětských nemocí i zbytky pubertálního akné, ukázala, že je to chyba: že Slzy nože mohou mít pořád provokativní, mysteriózní i mile naivní kouzlo, jako je mohly mít před devadesáti nebo pětačtyřiceti lety. O zásluhu na kvalitě studentské inscenace se dělí rovným dílem režisérka Zuzana Fischerová, výtvarník David Janošek, orchestr pod taktovkou Marka Klimeše, a samozřejmě též dobře se doplňující a obsazená čtveřice pěvců ve složení Jana Vondrů (Eleonora), Jarmila Balážová (Matka), Tadeáš Hoza (Satan) a David Ostružár (Satan 2).
Po parádní první polovině večer a přestávce následovalo Zhasnutí, nová komorní opera mladého skladatele a studenta JAMU Jiřího Najvara. Slibná úvodní scéna, odehrávající se v jedoucím vlakovém kupé a upomínající svým deklamativním stylem na Janáčka, zůstala bohužel nejlepším momentem celého díla. Najvar je talentovaný skladatel-intelektuál, hudbou chce sdělovat komplikované myšlenky, a v tomto ohledu rozhodně představuje naději (i když si nejsem jistý, zda právě pro oblast operní tvorby). V Zhasnutí se však nedostal nad úroveň pouhého pokusu. Děj opery, volně inspirované Lermontovovou poémou Démon a původně zamýšlené coby celovečerní kus, se zakládá na paralelních životech hlavních postav, a pokud mohu soudit na základě bezprostředních reakcí okolo sedícího publika, působí značně nesrozumitelně: možná by pomohlo tištěné libreto do ruky. V samotném libretu vlastně spočívá hlavní problém: je příliš literární, nedramatické, „šustí papírem“; celá inscenace pak v důsledku působí až jaksi estétsky. Zjevná poučenost brechtovským divadlem vede ke srovnávání s komorními „anti-operami“ a travestiemi Josefa Berga, Miloše Štědroně a Miloše Orsona Štědroně, ale právě z tohoto zorného úhlu lze nejlépe vidět, kdy a jak podobná poetika funguje a kdy a jak nikoliv. Recitativy a ariosa nezapřou inspirovanost a talent svého tvůrce i jeho poctivou snahu zkomponovat „něco, z čeho by měl L. Janáček radost“ (jak praví v tiskovém prohlášení), ale v hudbě komorního orchestru doplněné elektroakustickými vložkami, kterou si Najvar také dirigoval, se není takříkajíc čeho chytit. Nebýt oněch opakujících se nahrávek sborů v ruštině, jednalo by se po hudební stránce spíše o Zamlžení. Závěrečné scény působily docela silně, ale samy o sobě pochopitelně nemohly zachránit celé dílo, upovídané až běda a vlastně nijak zvlášť expresivní. Berme jej tedy jako příslib do budoucna a omluvme jej coby výsledek pokusnictví. Co se týče pěveckých výkonů, vyzdvihl bych zejména sopranistku Barboru Čechovou v roli první Tamary. Když jsme u těch příslibů do budoucna: z Čechové by mohla uzrát výtečná představitelka janáčkovských postav. Třeba také zmínit basistu Ondřeje Musila, jenž se blýsklv menší roli Průvodčího.
Dramaturgie Komorní opery JAMU mě potěšila ve dvou ohledech: zaprvé tím, že konečně uvedla operu napsanou studentem Hudební fakulty, zadruhé tím, že zařadila málo hrané, avšak významné dílo klasika české hudby. Toto je dramaturgická cesta, kterou by se mělo Divadlo na Orlí ubírat: Proč dělat nutně nedokonalé, zkomornělé až zkrnělé verze Prodané nevěsty a Lišky Bystroušky, když v archivech a hudebních knihovnách leží po léta nedotčeny desítky českých krátkých a komorních oper, počínajíce půvabnou Blodkovou jednoaktovkou V studni a končíce třeba Fišerovým Lancelotem? Nedá mi to, abych v této souvislosti zase jednou nepřipomněl klenot mezi českými jednoaktovkami – Otakara Ostrčila Poupě z roku 1910. Věřte mi, že na jeho inscenaci by se do Brna jezdilo z daleka.
