22. května, v den výročí narození Richarda Wagnera, se na pódiu překrásné Semperoper v Drážďanech sešlo několik světově uznávaných hudebních osobností. Ty jsou obdařeny mimořádnou schopností upoutávat na sebe dlouhodobě pozornost. Výtečná zpráva je, že se tak děje z důvodu umělecky prvotřídního. Toto druhé představení série, která k sobě pro provedení Wagnerova Lohengrina přivedla hned dva pěvce z Polska, bylo mimořádné i vzhledem k přenosu obrazu a kvalitního (!) zvuku na náměstí s velkoplošnou obrazovkou umístěnou před divadlem. Za krásného počasí tak měli návštěvníci jednoho z nejpůsobivějších náměstí Evropy sledovat výkony umělců, kteří je na závěr přišli na speciálně připravenou plošinu pozdravit.
Je neskutečně lákavé zavítat na představení, jehož hlavní roli prvně ve své umělecké kariéře ztvárňuje majitel tak krásného hlasu, jakým je Piotr Beczala. Zpívá hlasem otevřeným jako největší nebeská brána, rozdává se jako by chtěl každému předat vše, co má, nenechat si nic pro příště, nepočítat, zda mu něco zbyde pro publikum, které zrovna v daný okamžik není v divadle. Je to jiný Lohengrin, než jak jej známe v podání Petera Seifferta, Jonase Kaufmann, Klause Floriana Vogta či Johana Bothy. Cítíme lehký vánek exotiky, která je umělecky vybroušená a strhující. Legendární Maďar Sándor Kónya u mě vzbuzuje podobný pocit v momentě, kdy jeho hlas slyším na nahrávce Lohengrina (1963) s Erichem Leinsdorfem či jako Walthera v Mistrech pěvcích Norimberských s Rafaelem Kubelíkem (1967).
Ani s němčinou ani s čímkoliv jiným neměla potíže Anna Netrebko jako Elsa. Jakkoliv popisovat její mimořádně eroticky zabarvený hlas není třeba. Nevěřím, že existuje milovník opery, který by jej, třeba i jen z nahrávek neznal. Výkon v roli, kterou stejně jako Beczala pro drážďanské představení nastudovala prvně v životě, lze označit za výtečný a rozhodnutí pro její nastudování za šťastné.
Tomasz Konieczny byl skvělým Telramundem po pěvecké i herecké stránce, a to i přesto, že mu někdy mohu vyčítat jednotvárnost celkového jevištního projevu, kterou přenáší z jedné role do druhé. Kdo tohoto basbarytonistu neslýchává tak často, tento pocit se mnou asi sdílet nebude. Jedním dechem totiž dodávám, že je to v porovnání s celkovými kvalitami nevýznamná záležitost, která může být zcela zapomenuta. I napodruhé tedy letí poděkování za překrásný operní zážitek do Polska.
Němec Georg Zeppenfeld (král Jindřich) i Australan Derek Welton (hlasatel) nezůstali ve stínu svých kolegů a prosvítili večer barvami svých pevně posazených hlasů, jejichž kvalitu, a to zejména u prvně jmenovaného basisty, objevuje stále více diváků na všech významných operních scénách.
Pokud by se zdálo, že byla všemi výše uvedenými tvrzeními slova chvály vyčerpána a že nelze dosáhnout vyšších met, než kterých dosáhla jména Netrebko či Beczala, je to mýlka. Je tu Evelyn Herlitzius (Ortrud). Postavou drobná, v civilu skromně působící německá sopranistka, je (spolu se Stephenem Gouldem na mužské straně) tou umělkyní, díky které můžu zpěv a působení lidského hlasu na poslouchajícího člověka považovat za učiněný zázrak. Pro toho, kdo její hlas ještě neobjevil, nechť je to inspirace pro návštěvu Vídně, Mnichova, Berlína či Budapešti. Ve všech těchto městech zpívá velice často, a to i česky. Pěvkyně je nyní na vrcholu svých sil a jsem si jist, že ještě dlouhá léta bude.
Inscenace režisérky Christine Mielitz (za návrh kostýmů a scény je zodpovědný Peter Heilein), která měla premiéru již v roce 1983 a mnou navštívené představení bylo v pořadí stotřinácté, je zcela tradiční pohádkou, která nepřekvapí jakoukoliv výstředností. Zanese nás do světa takového, jakého si Wagner vysnil. V Drážďanech je orchestr a dirigent, který to samé zajišťují po hudební stránce. Před Staatskapelle Dresden stál Christian Thielemann a stejně jako si častým poslechem Evelyn Herlitzius udělá člověk návyk a nastaví si měřítka pro ostatní ženské hlasy, ví při poslechu tohoto vytříbeného saského skvostu, jak má znít hudba Wagnerova.
