Výborné výkony představitelů hlavních rolí, mezi nimiž byla i Štěpánka Pučálková, vynahradily v drážďanské Semperově opeře nepovedený pokus Petera Konwitschneho o ironizující režijní výklad Belliniho Normy.
Konwitschny bezesporu patří k nejvýznamnějším, ale také nejkontroverznějším německým režisérům. Každopádně třeba jeho drážďanská inscenace Wagnerova Tannhäusera, kterou jsem zde před nějakou dobou recenzovala, nepostrádala logiku. Konwitschny s oblibou shazuje operní patos, což někdy působí až bizarně, ale zrovna u Tannhäusera byly všechny nápady provázané a jako pojetí se to dalo přijmout.
Norma však dopadla mnohem hůře. Inscenace začala téměř „tradičně“, v lese s naznačenými kmeny stromů, v dlouhých hábitech, s kopími a parukami s copy. Herecké vedení sboristů bylo pečlivé, ale očividně záměrně stočené do nadsázky až parodie, keltští bojovníci připomínali strejce, kteří do sebe vrážejí a vůbec jsou legrační. Nadsázka pokračovala i ve výstupu Polliona a Flavia, kdy Pollione najednou zmizí z jeviště a svou árii odzpívá v proscéniové lóži ozářen kuželem světa a doprovázen předtočeným potleskem. Flavio jej na jevišti marně hledá a teprve po chvíli se ho snaží dostat zpět do „děje“.
Konwitschny asi chtěl ironizovat manýry italské opery s jejím kultem pěvců, ostatně Normu nechal na jeviště spustit v koši… Ale jednak to v inscenaci působilo jako pěst na oko, protože nebylo jasné, jestli se hraje vážně či parodicky, a pak – proč vlastně něco takového? Italské opeře vždycky vládli pěvci, to ví každý průměrně vzdělaný operní fanoušek, dělat si z toho psinu může jistě každý, ale je to laciný vtip, který navíc do inscenace nic nevnesl.
Celkově ovšem vyhlíželo první dějství „normálně“, i s obydlím Normy skrytým v jakémsi podzemí. Kdo však Konwitschneho trochu zná, tušil, že „zrada“ na sebe nenechá dlouho čekat. A skutečně, druhé dějství se najednou přeneslo do moderní prosklené firmy a místo kopími se začalo mávat notebooky. Adalgisa se musela napřed posilnit alkoholem, než své rivalce navrhla, že se pokusí Polliona přivést k rozumu. Norma nakonec nevystoupala s Pollionem na obětní hranici, nýbrž sesbírala své věci do krabice a prostě odešla z firmy pryč. A člověk se znova ptal: proč? Vždyť i druhé dějství se klidně mohlo odehrávat v kulisách prvního a nic by se nestalo, naopak, bylo by to lepší.
V tištěném programu to režisér vysvětlil tak, že éra Normy a ženského vlivu se kvůli jejímu poklesku zhroutila a že zvítězilo mužské vidění světa. Přitom ale Norma sedí v manažerském křesle, tak snad si stále drží dominantní roli, nebo ne? A pak, v dnešní době by snad měla dost možností, jak si to s Pollionem vyřídit. Třeba ho jako nespornou celebritu „protáhnout“ bulvárními médii… Prostě režisér možná měl představu, ale na jevišti z ní pak zbyly jen jakési trosky.
Naštěstí bylo co poslouchat. Než ovšem začalo představení 29. listopadu, před oponu vyšla zástupkyně divadla. V divákovi hrklo – to obvykle znamená, že někdo z pěvců bude omluven kvůli indispozici. Tentokrát ovšem byli zpěváci zdrávi, zato náhle onemocněl dirigent Gaetano d’Espinosa a nemohl přijít do divadla. Narychlo, bez jediné zkoušky zaskočil Američan Erik Nielsen, který v Drážďanech ve stejné době dirigoval Dvořákovu Rusalku. Představení nejenže zachránil, ale i udržel pohromadě, což mu slouží ke cti.
Titulní roli zpívala ruská sopranistka Venera Gimadieva. Vlastní lehčí, světlejší, spíše lyrický hlas, ale dobře posazený a opřený, takže je schopná kultivovaně vyzpívat dramatické oblouky a emocionální vrcholy, aniž by zostra ječela. Je to ideální hlas pro dramatické Mozartovy hrdinky, ale jak vidno, či spíše slyšno, dokázala si poradit i s Normou. Pravda, níže položené pasáže árie Casta diva zpívala v dost nízké dynamice, přece jen nemá pastózní střední polohu dramatického sopránu, ale pořád to byl plnohodnotný tón, nikoli šeptání či mluvení.
Mezzosoprán Štěpánky Pučálkové je také lehčí, ale nosný a barevný, o odstín tmavší, takže v roli Adalgisy se s hlasem ruské kolegyně krásné pojil. Melodické oblouky vyzpívala naše pěvkyně volně, lehce a vložila do nich emocionální náboj. Třetím do party, respektive do milostného trojúhelníku, byl ukrajinský tenorista Dmytro Popov, který na Dvořákově Praze 2022 ztvárnil Prince v koncertním provedení Rusalky. Jako Pollione se mi ale líbil ještě více. Jeho hlas zněl pevně, vyrovnaně a ladně, nejspíš i italština mu vyhovovala víc než čeština. Menší role Orovesa a Flavia dobře zazpívali Goran Jurić a Joseph Dennis. Zkrátka byl to večer kvalitního bel canta, jakkoli oči bylo lepší zavřít.
