Před půl druhým rokem jsem měl příležitost spolupracovat s Městským divadlem v německých Cáchách na inscenaci Dvořákovy Rusalky. Ta byla tehdy přijata s velkým úspěchem a když se mě intendant Stadstheater zeptal, jakou další operu českého autora by divadlo mělo nastudovat, bez dlouhého váhání jsem mu doporučil Její pastorkyni Leoše Janáčka. Nejčastěji uváděná česká opera v zahraničí měla v Cáchách premiéru koncem března. Měl jsem obavu, jak bude Její pastorkyňa přijata, Cáchy jsou přece jen regionální město – divadlo dostává roční státní subvenci 19 miliónů eur (opera nabízí více než sto představení za sezonu) – a divadlo určitě nepatří ke světovým operním domům. Byl jsem ale velmi mile překvapen, premiérové obecenstvo přijalo tuto inscenaci bouřlivým potleskem vestoje, častými výkřiky souhlasu a dlouhým vyvoláváním učinkujících. Mezi nimi bychom těžko hledali hvězdy operního firmamentu, ale ani ty nejsou zárukou zdařilého představení, koneckonců není jen opera sama, ale i její inscenace pravý ‚Gesamtkunstwerk‘.
Jenůfu (těžko bychom v cizině hledali původní název opery) udělal nesmrtelnou pro většinu příznivců opery nejen Janáček, ale stejně velkým dílem i Gabriela Preissová. Vždyť Janáček také převzal její text bez jakékoliv úpravy. Dovolím si tvrdit, že drama Preissové je jedním z nejsilnějších libret v celé operní tvorbě a Janáčkův výrok „chci život, více života!“ zde není na místě, neboť si nelze představit více naturalistický příběh než ten Jenůfy a kostelničky. Anna Hostomská kdysi napsala, že na kostelničce ulpěla konvence venkovského hodnostáře, která se z falešného studu dopustí i vraždy. Nevím jestli si Hostomská uvědomila, že nešlo jen o konvenci a stud, ale že kostelnička byla k beznadějnému činu dohnána společenskými poměry ve venkovském prostředí, tak realistickými zejména v době, kdy drama vzniklo. Preissová tak bezděčně nahrála pozdějším socialistickým realistům ztělesněním dobra a zla v postavách dvou nevlastních bratrů: chudý a dobrý Laca a bohatý a špatný velkostatkář Števa, tedy jakýsi dnešní Babiš.
Vraťme se ale zpět do Cách kde se režie ujal lipský divadelník Michael Helle, a to s úspěchem. Nutno ovšem dodat, že Její patorkyně je velmi vděčný příběh i pro začínajícího režiséra a tím Helle rozhodně není, protože už sjezdil většinu německých divadel. Snad mu jen trochu problémů dělala menší scéna, kde se sboristé někdy navzájem pletli. Jizba kostelničky z druhého dějství se navlas podobala bruselské inscenaci před dvěma roky, ale celkově byla ta cášská zdařilejší než bruselská. Černo-šedě laděná výprava Itala Piera Vinciguerra vyjadřovala celý příběh, byla sice málo česká, lépe řečeno moravská, avšak praktická. Asi proto se se třetím dějstvím vrátil do mlýnského hangáru a ne do kostelniččiny chalupy. Méně zdařilé mně připadaly kostýmy Renate Schwiertet.
‚Generalmusikdirektor‘ města Aachen, Američan Kazem Abdullah, řídíl městský Symfonický orchestr a sbor s citem, Janáčkovy nápěvky mluvy mu byly asi cizí, ale nedělaly mu žádné potíže, jen sbor byl sem tam rytmicky rozhozený. Mladá Slovenka Linda Ballová zvládla titulní roli dobře a přispěla k celkovému úspěchu. Totéž se týká nevlastních bratrů, Švéda Johana Weigela (Števa) a zejména kanadského tenoristy Chrise Lysacka v roli Laca. Největší dojem, jak pěvecky, tak i herecky, zanechala Bulharka Irina Popova jako kostelnička. Nedivil bych se, kdyby tato zdařilá inscenace měla stejný úspěch u posluchačů devíti repríz, které jsou na programu sezóny do začátku července.
