První operní premiérou roku 2013 se ve Slovenském národním divadle v Bratislavě stal Rossiniho Lazebník sevillský . Proslulá opera buffa má v repertoáru divadla živou recepční tradici a po krátké odmlce se znovu objevuje na programu mezi převážně vážnými tituly klasické operní literatury (Nabucco, Aida, Tosca, Puritáni atd.). Lazebník sevillský vychází v podstatě z commedie dell’arte s vyhraněnými typy postav, které v rámci jednoduché a téměř až fraškovité zápletky vytváří vtipný příběh o tom, jak chytře přelstít zamilovaného starce a získat lásku. Pokud se námět snoubí s Rossiniho hudbou doslova nabitou jiskřivými brilantními melodiemi, barevnou instrumentací, belcantovými a koloraturními zpěvy a v neposlední řadě efektními crescendy, získává dílo právem mistrovské ocenění v žánru opery buffa. Ovšem jenom skladatel a libretista nestačí. Co by bylo samotné dílo bez jeho realizátorů a samozřejmě percipientů? Právě diváci do velké míry rozhodují o zmíněných parametrech titulu a jejich reakce prozradí mnohé. Zvláště pak v případě komedie je odezva obecenstva doslova nutností. Na místě je otázka, jestli se podařilo publikum bratislavské scény po oba premiérové večery 8. a 9. února pobavit. Šanci k tomu dostal slovenský činoherní režisér Roman Polák , který se v posledních letech úspěšně realizuje i operními inscenacemi – vzpomeňme třeba Suchoňovu Krútňavu nebo Cikkerova Coriolana . V koncepci Lazebníka sevillského nachází komiku a její jevištní ztvárnění jako nejdůležitější a zároveň nejsložitější „režijní oříšek“. Polák chce diváka rozesmát, možná za každou cenu. Nebyl to zrovna nejšťastnější debut v Opeře SND a je jasné, že režisérově poetice jsou vlastní spíše dramatické tituly. Zde zaujal převážně činoherní postavení a zřejmě proto došlo k omylu, protože u Rossiniho je důležité řídit se libretem v těsné spjatosti s hudební stránkou opery. Z ní totiž vtip a humor (pokud je vhodně interpretován) srší sám o sobě a jakoby mimochodem, stačí jim dát prostor. Na úkor toho byly jevištní situace příliš rozehrané, často bezúčelně. Polákova inscenace uplatňuje princip „divadla v divadle“. Spolu s českým scénografem Pavlem Borákem vytvořili typ dobového divadla, za nímž se na vyvýšené plošině rozprostírá snobská hostina v moderním provedení. Minulost konfrontuje Polák se současností a představuje rekonstrukci barokního divadla, kde kromě herců-zpěváků účinkují dvě němé postavy Inspicienta (Ivan Martinka ) a Nápovědy (Jana Sovičová ). Do tohoto prostředí nahlíží bohatá společnost, která si představení objednala jako kulisu k večerní hostině. Smetánka do děje zasahuje následovně: zatímco večeří, sleduje dění na jevišti prostřednictvím velkého promítacího plátna, někteří přichází během představení blíže k hercům a fotí je mobilními telefony. Režisér tak reaguje na současný stav zábavy. Dříve se lidé chodili bavit právě do divadla, nyní hledají rozptýlení prostřednictvím médií. Na druhé straně stojí protagonisté hry, v Polákově pojetí vykreslené jako karikatury. To je patrné hned na začátku prvního dějství, kdy na scénu vstupuje Fiorello, tragikomická figurka bláznivě poskakující, když s vervou diriguje podobně rozdováděnou kapelu doprovázející zpěv hraběte Almavivy. S nadmíru rozpohybovanými a přeexponovanými výstupy jsme se během večera setkali mnohokrát. Využití němých postav k dokreslení děje a ke spolupráci se sólisty je originální a kreativní, ovšem do jisté míry. Inspicient a Nápověda komentovaly pantomimou jednotlivá pěvecká čísla, což v konečném důsledku vyrušovalo, odvádělo pozornost od hudebního proudu a zakrývalo přirozeně vtipnou situaci. Spíše rozpaky než úsměv a zároveň obavy o hlasový projev vyvolalo hopsání na posteli dvojice Rosiny a Figara v duetu Dunque io son, tu non m’ingani . Mezi komickými situacemi tvořenými jaksi silou najdeme i takové, které přinesly spontánní humor. Zasloužili se o to hlavní představitelé Almavivy (Juraj Hollý ) a Figara (Aleš Jenis , na fotografii) nenuceným a bezprostředním hereckým projevem. Stejně tak si oba dva počínali po pěvecké stránce. Mladý debutant Juraj Hollý (momentálně člen operního studia v Kolíně nad Rýnem) přednesl náročný part s nadhledem a uvolněností. Jeho tenor disponuje uměním kantilény stejně jako lehkými koloraturami. Přirozeně posazený hlas zní příjemně a jistě v celém rozsahu, navíc je mu vlastní i srozumitelná výslovnost. O další hudební zážitek večera se postaral Aleš Jenis. Technicky dobře vedený baryton a sametová barva zazářily prostřednictvím slavné árie Largo al factotum della cita, za niž si pěvec vysloužil ovace na otevřené scéně. Diváci očekávali další známé „hity“. Árie Una voce poco fa v interpretaci Terézie Kružliakové (Rosina) už nevyšla tak suverénně. Mezzosopranistka vyniká měkkým a okrouhlým tónem, ale poměrně objemný hlasový materiál nedokázala v koloraturách ovládat natolik, aby ozdoby zněly lehce a hbitě bez krkolomných zaváhání. Navíc jí zpěv očividně ztěžovala pohybová akce na houpačce, opět jeden z neuvážlivých kroků režiséra. Po herecké stránce však byla Kružliaková adekvátní Rosinou, ve výrazu z části afektovanou a expresivní. Další dvě karikatury jsme viděli v roli Bartola a Basilia. Lépe obstál Gustav Beláček (Bartolo), který předvedl slušný vyrovnaný výkon, jeho kolega Martin Malachovský byl jako Basilio průměrný. Pochvalu dostává Katarína Polakovičová za kultivovaný pěvecký projev. Její služce Bertě na druhou stranu chyběla větší razance a temperament. Tady by naopak více karikatury neuškodilo. Orchestr pod vedením Rastislava Štúra si mohl s Rossiniho hudbou více vyhrát, zejména ve smyslu lehkosti, čistého zvuku a výrazněji vystavěného crescenda. Kostýmové řešení Petra Čaneckého je podařené. Hodující společnost jsme zastihli v luxusních uhlazených modelech. Rosina se v prvním dějství objevila v dívčích oranžových šatech, v druhém dějství ji krajková obepnutá róba proměnila v přitažlivou manekýnu. Nedbale elegantní outfit oživený o červené boty a šátek učinil z Almavivy mladického fešáka. Také ostatní kostýmy vycházely ze současnosti, zároveň pomocí vtipných a nápaditých detailů zachovaly charakteristiku postav commedie dell’arte (břichatí starci, služka Berta s velkým zadkem apod.). Bratislavská inscenace tedy nevyvolala salvy smíchu, spíše povzdechnutí a úvahu nad tím, jak těžké je „urobiť“ komiku.
