Bratislavská Salome je poctivá

Bratislava vzdala hold Richardu Straussovi. K příležitosti 150. výročí narození skladatele uvedlo Slovenské národní divadlo operu Salome. Premiéra zazněla 14. listopadu.  Straussova operní literatura nemá v repertoáru divadla velké zastoupení, přesto se inscenace z minulosti mohou pochlubit pozitivními ohlasy ve prospěch dirigentů a režisérů (Růžový kavalír Tibora Freša a Miloše Wasserbauera z roku 1958,  Ariadna na Naxu T. Freša a Júlia Gyermeka z roku 1969, Frešova a Fischerova Elektra z roku 1976) a hvězdných interpretů (Elena Kittnerová, Sidónia Halkajová, Anna Starostová, Juraj Hrubant). Sám skladatel byl při návštěvě Bratislavy roku 1929 překvapen vysokou úrovní bratislavského souboru a dnes by tomu zřejmě nebylo jinak.

Jednoaktovka Salome podle dramatu Oscara Wilda vypráví novozákonní příběh o princezně Salome a popravě Jana Křtitele. Režisér bratislavské inscenace HansJoachim Ruckhäberle zasadil děj do současnosti. V Salome spatřuje stav dnešního způsobu života a chování lidí. Vidí jedince zahleděného do sebe, bezohledného, schopného násilí, aby dosáhl svého. Ruckhäberleho Salome se ve společnosti samolibého bohatýra Heroda cítí jako ve vězení, touží překročit hranici paláce a utéct jeho chlípným pohledům. Chce milovat skutečného muže, nekompromisně. Nevzdává se, i když je odmítnuta. Jde přes mrtvolu a dostane, o co žádá. Stačí jí to?

Salome v SND, foto Jozef Barinka

Celá opera se odehrává na terase Herodova paláce, kam nahlíží divák už po příchodu do hlediště. Dvojice scénografů – Helmut StaubachUwe Kuckertz využili minimum kulis – na jevišti vidíme nepravidelně rozmístěné židle, na nich sedí muži v černém oblečení. Se zdvihem taktovky přicházejí Narraboth (Tomáš Juhás) a Páže (Denisa Šlepkovská). První takty odhalují dominantu scény – ohromný šedočerný měsíc v trojrozměrném provedení. Narraboth opěvuje krásu Salome, Páže ho před ní varuje. Rozhovor komentují dva vojáci – dva muži v černém (Martin Mikuš, Juraj Peter). Když odněkud z jámy zazní Jochanaanův hlas, všichni znehybní a s napětím naslouchají prorokovu volání.                              

Tajemnou náladu divákovi evokuje nejenom Straussova hudba, ale i režijní pojetí výstupu. Civilní až strohá gestikulace, málo pohybu po scéně, sošné pózy aktérů tvořící jevištní obrazy a na pozadí měsíc, který nevěští nic dobrého. Soulad všeho vyvolává potřebné napětí, do kterého vstupuje Salome (Jolana Fogašová). Luna zazáří, z hlubin se vynořuje hrdinka a v závěsu lidu kráčí pomalu dopředu. Stejně jako on si prohlížíme elegantní dívku v něžných šatech s motivem krajky (jeden z moderních kostýmů v návrhu Ngozi Unamba-Oparah), tak trochu chladnou a lhostejnou. Všichni ustrnou v okamžiku Jochanaaova zpěvu (Pavol Remenár). Ale Salome je hlasem vábena a zvědavě obchází díru, z níž hlas vychází. Kdo je ten muž hrdě hlásající příchod Mesiáše? Chce na vlastní oči spatřit zatracovaného i obhajovaného. Salome naléhá, aby ji muže i přes zákaz vyvedli. Umí si dupnout. Měsíc zazáří a za temných akordů vyplouvá na povrch Jochanaan oslepený světlem. Lid znehybní pod váhou jeho slov. Prorok nevěnuje Salome pohled a obdiv, na který je zvyklá a to ji provokuje. Rozhrne mu košili a sytí se pohledem na jeho obnažené tělo. Jochanaan klečí jako přikovaný, upřeně hledí do prázdna a opěvuje Mesiáše. Do této chvíle byla Salome v projevech náklonnosti decentní a opatrná. Jochanaanova netečnost v ní probudí násilí, strhne ho k zemi, kopne do něho a dravě tahá muže za vlasy. Zpívá o touze líbat jeho ústa a dráždivě se plazí po zemi. Jochanaan ji v tomto okamžiku chytí za ruku, upřeně se na ni podívá a nabádá k pravé víře. Salome doslova hypnotizuje a sestupuje zpět do černé díry. Teprve teď si dívka uvědomí, že je pryč. Jevištěm zní její šílený smích nad promarněnou šancí.

Salome v SND, foto Jozef Barinka

Scéna se mění prostřednictvím pohyblivé pozlacené zdi na jednu z místností Herodova paláce. Znechucená Salome sedí na stoličce a pozoruje narozeninovou oslavu svého otčíma Herodese. Tenorista Jan Vacík ho ztvárňuje jako karikaturu psychicky narušeného tetrarchy. V modrém obleku a červených polobotkách, s korunou na hlavě vypadá Herodes sám o sobě směšně. Výrazná gestikulace a mimika, stejně jako rozpohybovaná herecká akce znázorňuje Heroda jako senilního neurotika. Rozehrává výstupy a vyčnívá mezi ostatními postavami. Když svým oplzlým tónem vyzývá dívku k tanci a slibuje za něj cokoliv, vytuší lstivá Salome příležitost. Pozlacená stěna se rozestoupí a vstupuje k tanci připravená Salome, která se z uhlazené dámy proměnila na rozcuchanou rebelku s výrazným tetováním na rukách. Tanec závojů je choreograficky netradiční. Není eroticky dráždivý. Je to spíše hra pomocí které si Salome pohrává s Herodovou senilitou a omotává si ho kolem prstu. Ten z toho má radost jako malé dítě, když si kutálí míč nebo nemotorně tančí valčík. Za svůj slib zaplatí daň. Jakoby ještě posbíral zbytky rozumu v okamžiku vyřknutí dívčina přání. Jochanaanova hlava? To už je příliš!  Salome si ji však doslova vydupá. Kat sjíždí do jámy a za dramatické hudby sopranistka zpívá „ Tak sekej!“ Expresivnost a sugestivnost je na diváka přenášena opravdu věrně. Vítězná Salome sedí na židli a prohlíží  si Jochanaanovu hlavu. Morbidní situaci sledují rodiče od jednoho stolu, každý však z jiného úhlu pohledu. Vystrašený Herodes s hlavou v dlaních lituje svého činu a bojí se smrti, matka Herodias (Denisa Hamarová) s jistým zadostiučiněním. Salome konečně líbá Jachanaanova ústa. Z výrazu její tváře vidíme mírné znechucení. Dosáhla svého. Co bude dál? Zvedne se a kráčí pryč, naproti ozářenému měsíci. „Zabijte tu ženu!“ křičí Herodes. Ale poslouchá ho někdo?

Salome v SND, foto Jozef Barinka

Představení nenechalo jednoho diváka chladným. Realizátorům se podařilo vytvořit stylově čistou, moderní inscenaci, která nepostrádá invenci, napětí a hluboký psychologismus patrný ve všech složkách operního díla. Hans-Joachim Ruckhäberle nepřekročil v rámci tabuizovaných témat hranici vulgarity, naopak jeho pojetí působilo uměřeně a emotivně. Vysokou míru ohodnocení si zaslouží hudební provedení Salome. Friedrich Haider, který inscenaci hudebně nastudoval, dokázal z bratislavského tělesa vytěžit maximum. Orchestr hrál s dostatečnou expresivností i disciplínou. Hudební proud plul celou paletu barevných odstínů, dynamicky propracovanými pasážemi, klenutými dramatickými frázemi a dostal se až do tajuplně znějících hlubin. Hvězdou inscenace se stala Jolana Fogašováv roli Salome. Nesmírně náročný part zazpívala bravurně a s jedinečnou hlasovou kondicí. Jejímu dramatickému sopránu vévodí technická jistota, sytost tónu a znělost ve všech hlasových polohách i dynamice. V propracovaném hereckém projevu byla velice sugestivní Salome. Výborný Herodem je tenorista Jan Vacík, který vnesl na jeviště dávku hereckého umu a přesné dikce německé výslovnosti. Poctivou a umělecky hodnotnou práci odvedli všichni sólisté. Zkrátka, Richard Strauss dostal pěkný dárek k narozeninám.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější