Brněnské Národní divadlo zahájilo sezonu slavnostní premiérou k 50. výročí otevření Janáčkova divadla a co jiného pro tento večer zvolit než Janáčkovu Její pastorkyňu. „Jsou plny života motivy každého slova v Pastorkyni,“ tak zní úvodní věta citátu Leoše Janáčka uvedeného ve skvěle vybavené programové brožuře (v níž najdete i rozhovor se spisovatelem a celoživotním propagátorem Janáčka Milanem Kunderou, nebo průvodní text janáčkologa Jiřího Zahrádky).
Život na jevišti úžasně probouzí dirigent Marko Ivanović s orchestrem, ostrým jak břitva, barevným, dynamicky uměřeným a výborně reagujícím na svého nového šéfdirigenta (pracujícího s partiturou očištěnou od Kovařovicových úprav – edice Charlese Mackerrase a Johna Tyrrella).
Symbolika na jevišti může drama zvýšit a pomoct mu, může ale taky překážet. Během prvního dějství je podlaha jeviště pokrytá jablky, což má nádherný vizuální efekt, ale pokud divák jen trochu vnímá zpěvákův pohyb po jevišti, soustředí se místo hudby na to, aby o ně zpěvák nezakopl, nebo je neposlal někomu do orchestřiště na hlavu (což se obojí děje). Jablko jako symbol plodnosti, nebo hříchu? Není celá opera spíš o tom, že společnost, která není schopná odpustit hřích, dohání jedince k dalšímu hříchu?
Druhé dějství vyhlíží jako reklama na lidskou samotu a izolovanost. Autoři brněnské inscenace (režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák) dopřáli Kostelniččině chalupě hned čtyři světnice vedle sebe, jednu jako druhou, v nichž se ale jednající postavy po většinu času nepotkávají. Vede-li se dialog, vede se se stěnou a symbolika znovu brzdí vztahové drama. Není ani divu, že Kostelnička Szilvie Rálik je spíš hysterická a afektovaná, než „přísná ženská“ bojující s morálními imperativy vně i uvnitř sebe. Vlastně jí ale mnoho jiného nezbývá, protože jak jinak znázornit výčitky svědomí vůči osobě, kterou miluje a ze svého pohledu chrání, když s ní nemůže komunikovat tváří v tvář? Bohužel ani hlasově nebyla Rálik z nejpřesvědčivějších – s jemnějším vibratem a kultivovanějším tónem by zapůsobila víc.
Jistotou inscenace byla Jenůfka Pavly Vykopalové, hlasově lyričtější a uměřenější než ty, které měl možnost divák slyšet na českých jevištích v posledních letech (pražská Jenůfa Dana Burešová nebo Maida Hundeling, Jenůfa ostravské inscenace, alternující v Brně Pavlu Vykopalovou), a zpočátku poměrně výrazově decentní až chladná, ale s postupem času stále barvitější po všech stránkách. Jako by jí víc seděla zlomená a smířená Jenůfa – třetí dějství odzpívala skvěle. Jaroslav Březina, výborný partner Vykopalové, obdařil Lacu zemitostí a rázností (nebyl to v jeho podání žádný chudáček, který čeká, až konečně dostane příležitost), což rozhýbalo jevištní ovzduší, ale lehce tím strádala volnost Březinova tónu. Naopak přílišnou volností trpěla pochroumaná výslovnost Tomáše Juháse v roli Laca (proč mu nikdo neřekl, že zpívá „Jenófko“?!), od které se odvíjel celý jeho „floutkovský“ projev. Tradičně solidní výkon podal Ivan Kusnjer (stárek) i Jitka Zerhauová (Buryjovka).
Slogan nové sezony ND Brno zní „Přinášíme vám emoce“, což lze říct i o inscenaci Její pastorkyně, ale troufám si tvrdit, že se část emocí po cestě k divákovi ztratí. Hudební zážitek, který zpěváci a orchestr pod svěžím vedením Marka Ivanoviće vytváří, tlumí režijní a scénické „finesy“. Každopádně však brněnská Její Pastorkyňa stojí za poslech.
